Majestátný jasan

Castiel Morningstar:
*Castiel na chvíli měl opravdu problém, aby se nezačal smát, když na něj Auriel křikla, ale na druhou stranu se z toho rychle dostal když viděl, že tady legrace opravdu končí. * Nejsem v žádném deliriu z bolesti. *Odpověděl Castiel, i když to nebyla tak úplně pravda. Ještě se dost zamračil, když slyšel toho páprdu se uchechtávat. Jak ho ovšem chytla za ruku, Castiel lehce zasyčel přeci jen tím musel i zatnout sval na prsou a to nebylo nejpříjemnější. Potom, poslouchal chvíli doktora, i když to spíš vypadalo, že jeho rady moc nebere.* Odpočinek? Nezdvíhat nic těžkého ?! *Zamračil se a cítil jako, kdyby v tuhle chvíli nemohl plnit svou povinnost. Nebyl vzteklý, ale byl dost naštvaný a bylo i vidět, že volnou rukou si opět agresivněji upravil svůj límec čímž si opět chtěl ulevit.* Sedět nebo ležet ?! *Stále měl takový drsnější ton, v tuhle chvíli i když byl zraněný se to vše v něm hromadilo. * Slíbil jsem, že tuhle holčinu budu chránit a jak to mam asi udělat ? Mám jen sedět na zadku a nic nedělat ? Asi oba víme, že se to nestane. *Tentokrát měl ton typického vojáka, který dal přísahu. Je dost více než pravděpodobné, že takhle "agresivní" byl právě kvůli té bolesti co měl a proto nemohl myslet tak čistě. Doslova byl jak zraněné zvíře, které bylo chycené pytláky. Když doktor vytáhl ty bylinky ani se na ně nepodíval, spíše se Castiel díval přímo do očí toho starce, opět jako když lovec číhá na svou kořist. Bohužel tady to bylo spíše tak, že by ho zpacifikoval dost možná i ten stařec v tomhle stavu. Co ho ovšem překvapilo a bylo to i poznat z toho jak lehce naklonil hlavu je to, že za to nic nechtěl. V tu chvíli ho podezíral, protože každej přece něco chce tedy tak to aspoň bylo v Castielových očích. Poté co odešel a ucítil, že mu Auri ruku pustila jen se na ní podíval, na ní se, ale se nijak naštvaně dívat nemohl. Spíše se styděl, že ho vidí takhle. * Slyšel jinýma slovama mi nic není. *Odpověděl ji dost trvdohlavě.* Tohle mě jenom zpomalí Auriel, když budeš v nebezpečí, tak ti nebudu moct pomoc a tím pádem nemůžu splnit to co jsem slíbil. Říkal, že to potlačí bolest, ale zároveň to může vyvolat halucinace, nechci to. Furt jsem schopnej se postavit těm co se ti pokusí ublížit. *Odpověděl ji klidně, ale levou rukou si více méně hrál s límcem, což dost možná byla i novinka. Její další otázka ho však dost překvapila.* Úkryt je starší budova u přístaviště, jedinej rozpadlej barák u severních doků, ale tam nejdeme. Máš ještě trénovat. Takže nejdříve trenink poté léčba. *Přestal si hrát s límcem a pouze sledoval její reakci.*

*Mračila sa, keby bola v Pelagione a nie tu, zostala by ticho a so sklonenou hlavou by nič nenamietala hoci by vo vnútri nesúhlasila. No tu to bolo iné a preto odhodlane zdvihla bradu - dokonca pôsobila trochu vššie autoritou, ktorá z nej v tej chvíli sálala. .* Nič ti nebude ak budeš doržiavať to čo povedal Ako sa chceš inak vyliečiť? - nehnevaj sa na mňa ale v tomto stave by si neochránil ani seba nie to mňa. Ak chceš dodržať svoj sľub tak sa musíš dať najprv dokopy. A teraz to zjec, prosím. *Postavila sa na špičky a mávala mu zeleným lístkom pred tvárou.* Halucinácie sa dostavia len po predávkovaní, nepočúval si pozorne. Podľa mňa sa budeš pohybovať rýchlejšie ak nebudeš cítiť bolesť nie opačne. *Opravila ho.* Trénovať nebudem kým ťa neuvidím ležať v tvojom úkryte s obkladmi a potretého masťou - v tomto neustúpim. *Trvala tvrdohlavo na svojom. Pravdou bolo, že sa o neho bála. Ešte nikdy nevidela, že by bol niekto takto zhumpľovaný. V hlave mala desivé predstavy a opäť jej život v Desperose prišiel temnejší než predtým.* Prístavisko znie super, rada by som to tam videla, môžeme tam teda prosím ísť? Môžem ti pomôcť.. podopierať ťa alebo tak. *Navrhla nervózne a chvatne si odhrnula prameň vlasov z tváre.*

Castiel Morningstar:
*Možná ta prosba ho přece jen donutila si ten lístek vzít.Dokonce po chvíli to byla i větší úleva, ale to nebylo ještě v plném účinku. Vše to udělal s odporem, ale na druhou stranu to bral i jako takovej menší rozkaz od někoho komu dal svou věrnost.* Tím, že nebudeš trénovat, a místo toho se budeš starat o mě ztratíš čas, kterého stejně moc není. *Odpověděl ji, ale jak tak začal poznávat bylo mu jasné, že Auriel si prostě vážně bude stát za svým a přeci jen on byl stále malej pán na to, aby ji teď přesvědčoval o opaku. Díval se ji přímo do očí, a přemýšlel zda má pravdu nebo ne.* Dobře...vyrazíme tam, ale nechci se cítit jako kdybych byl k ničemu. *Pousmál se lehce, i když se za vojáka v uvozovkách začal považovat nedávno protože jimi pohrdal, stále měl svou hrdost a hlavně byl paličatý proto se nechtěl cítit neužitečný.* Myslím, že tu chůzi zvládnu. *Opět se lehce pousmál a vyrazil by tím směrem, sice pomalu, ale vyrazil. * Víš o tom, že to bylo dost riskantní jít takhle sama ? Co kdyby ten doktor byl šmejd ? *Zeptal se, nechtěl ji za to nijak nadávat, ale myslel víc na její zdraví a bezpečí než na jeho.* Bylo velké štěstí, že to byl "normální" lékař. *Pokud by Auriel, Castiela následovala tak by za pár minut dorazili k přístavišti, konkrétně přesně k tomu místu, kde se mu stalo to zranění. Ještě tam stále byla zaschlá krev. Na chvíli se tam Castiel jen zastavil a díval se na to místo, ale nakonec jen zavrtěl hlavou a pokračoval dál v cestě. Dorazili by až k opuštěnému a vcelku zníčenému domu. Tam se Castiel zastavil přímo před dveřmi.* Tak tohle je to království. *Pootevřel staré dveře, které nebyly v nejlepším stavu a počkal by až by první vešla Auriel, tu by potom následoval. Vše bylo špinavé a zaprášené, ale na přístřešek to stačilo.* Není to zrovna nejlepší, ale většinou tyhle místa nebudí moc velký rozruch, takže nás tu snad nikdo nenajde. *Jak to dořekl ihned se zarazil.* Až tedy na jednoho modráska. Heh *Zasmál se.*

*Uľavilo sa jej viac než by si bola ochotná priznať keď si od nej lístok napokon vzal. Mastičku aj vrecúško so zvyškom lístkov vložila do jedného z vnútorných vreciek svojho kabáta a ruky si chytila za chrbtom aby si Cas nevšimol ako sa jej chvejú. Triasli sa jej aj kolená ale to si nemohol nikto všimnúť. Bolo toho na ňu moc, najprv strach o jeho život, potom adrenalín z behu a ich hádka. Toto bol v podstate jej prvý konflikt v živote kedy zvyšovala hlas a kedy si dovolia povedať svoj názor. Doteraz proste len mlčala, nikoho nezaujímalo čo si myslí, aké má názory - nie to ešte aby si niečo presadila. Tento moment ju veľmi postrčil - niekam mimo vyšliapaný chodník, na novú cestu. Nebola si istá či by bola takto dominantná aj v prípade, že by nešlo o život niekoho na kom jej záleží. Prada totiž bola, že hoci Castiela nepoznala dlho, mala ho čím ďalej tým radšej. Nezáležalo na tom ako veľmi sú rozdielny, že sa nezhodujú v názoroch na svet, obliekanie či dobré mravy.* "Chovám sa iracionálne." *Povzdychla si, no myšlienok ju vytrhol keď prehovoril. Po jeho slovách sa neveselo pousmiala a pozrela sa mu do očí.* Na tomto mieste Castiel, nemám nič. Nič len čas. *Ustúpila mu z cesty aby mohol popri nej vykročiť smerom ku tomu Prístavu.* Nikdy pred tým som s týmto bohatstvom nemohla sama hospodáriť. Vždy som mala naplánovanú každú sekundu dopredu, mala som naplánovaný celý život. *Hlas sa jej zmenil, zrazu pôsobila až neprirodzene dospelo.* Tak ma prosím nechaj venovať ho tomu čomu uznám za vhodné. A teraz chcem byť s tebou a pomôcť ti zotaviť sa. Neskôr zase pomôžeš ty mne. *Sklonila trochu hlavu a odvrátila pohľad.* "Nespravil by si snáď pre mňa to isté keby sa naša situácia vymenila?" *Pomyslela si smutne a len dúfala, že jeho odpoveď by bola áno. Potom vyrazili smerom, ktorým ju viedol - poslušne sa ho nedotýkala keďže nechcela aby mal ten pocit, že je "k ničemu". Počas cesty jej vyčítal jej chovanie tak len mlčala. V mlčaní bola dobrá, cvičili ju v tom viac než v matematike či jazde na koni. Na perách si nechala usadený jemný, úsmev, ktorý nebol ani výsmešný ani pobavený či veselý - bol proste dokonale neurčitý. Aj ten mala spolu s mlčaním perfektne nacvičený.* "Čo mu mám na to povedať? Sama si uvedomujem, že to bolo riskantné, no v tej chvíli som nad tým nerozmýšľala. Chcela som len pomôcť." *Zúfala si a trochu ju mrzelo, že sa opäť vrátila do tohto štádia kedy uprednostní mlčanie pred tým než by povedala nahlas to čo si myslí. Našťastie netrvalo dlho a Castiel zastavil pred zničeným domom. Asi to bolo perfektné miesto na úkryt, lebo jej prvá myšlienka keď to miesto zbadala bola.* "Tu sa predsa žiť nedá." *Keď Castiel povedal, že toto je jeho kráľovstvo a otvoril jej dvere, mierne sa uklonila ako bolo jej zvykom a potom vošla dnu.* "Ach zase som to spravila? Tohto zlozvyku sa snáď nikdy nezbavím?" *Pomyslela si a s povzdychom sa rozhliadala po miestnosti v ktorej sa ocitla.* Útulné.... *Zašomrala s už trošku úprimnejším úsmevom, pri pohľade na všetok ten prach. Potom sa na Castiela zmätene otočila ponad rameno.* Modráska? *Nevedela čo tým myslí.*

Castiel Morningstar:
*Předtím si Castiel vůbec nevšiml, že to není tak úplně malá dívenka. Dost ho překvapilo, že na svůj věk je tolik vyspělá. Proto ji nedokázal ani odporovat a jen lehce kývl hlavou. Samozřejmě, že kdyby to bylo i obráceně Castiel by udělal vše pro to, aby byla v bezpečí a zdravá.  Když dorazili k tomu domu všiml si samozřejmě jak se Auriel uklonila, no nemohl si toho ani nevšimnou. Každopádně zavřel dveře a byli uvnitř. Procházel se pomalu po místnosti.* Jak jsem řekl není to nic extra. Prachu je tu dost a špíny též, takže pozor ať se o něco nepořežeš a nedostaneš nějakou infekci. *Infekce by bylo to poslední co  by si v téhle době mohli přát. Castiel už viděl kdysi dávno co infekce dokáže udělat a nebylo to zrovna příjemné na pohled. Její otázka ho lehce zaskočila, i když neměla proč, přeci jen sám s tím začal.* Díky němu mam ty modřiny, ale díky němu jsem taky naživu. *Pokusil se to dát na správnou míru. Pomalu došel až do místnosti, která vypadala spíše jako kuchyně.* Tím bych se, ale nějak nezaobíral. *Pousmál se lehce.*  Vím, že nejsi na tohle zvyklá. A pokud chceš klidně zkusím najít speciální místo pro tebe, kde to bude o něco čistší, přeci jen tohle asi není tak úplně místo pro Lady, která se uklání. *Nemohl si dovolit si trochu rýpnout, ale myslel to ze srandy a ton jeho hlasu tomu i tak nahrával. Samozřejmě, že tím dal i najevo to, že ji viděl se uklonit. V místnosti ve, které se zrovna nacházel viděl staré židle, kdy jednu lehce oprášil a hodil přes ní svůj kabát, takže tentokrát bylo vidět celá vrchní část jeho těla a byli vidět ty modřiny, ale ne jen to na zádech měl jizvu ve tvaru hvězdy, poslední čím by se mohl i Castiel vychlubovat bylo tělo, kdy sice nebyl nijak extrémně namakaný, ale vysportovaný byl. Viz.zde*

*Pri pohľade na všetok ten neporiadok sa jej v hlave vynorila predstava slúžiek, ktoré každý deň vídala ako oprašovali ich dom v Pelagione. Uvažovala koľko by asi potrebovali času kým by dali do poriadku takéto miesto. Keď ju Castiel upozornil na to aby si dala pozor a o nič sa neškrabla lebo by dostala infekciu - zatajila dych a ruky si založila pre istotu na hrudi. Počúvala jeho vysvetlenie modráska a predpokladala, že to bol nejaký klučina v modrom odeve, nespojila si to s temnými elfmi a s Reilim už vôbec nie. Prechádzala sa hore dole a počúvala ako jej pod nohami vŕzgajú staré, drevené dosky. Zastavila sa pri okne, ktoré malo tak špinavé sklá, že cez neho nebolo nič vidieť a dnu prepúšťalo len matné svetlo. Na jednom mieste bolo však sklo rozbité a tak Auri pristúpila bližšie a pozrela sa cez štrbinu von. Musela uznať, že výhľad bol pekný - priamo na prístav a mólo.* Muselo sa tu bývať pekne, predtým než niekto vztýčil tú bariéru. *Pomyslela si a obzrela sa za Castielom keď si ju doberal kvôli tomu úklonu. Chcela mu na to niečo povedať, no keď ho zbadala, akurát stál ku nej chrbtom a ukladal kabát na stoličku predtým než si tam sadol. Bez trička ho už videla, no nikdy nie odzadu. Neušla jej pozornosti - tá jazva pripomínajúca hviezdu.* Tá jazva vyzerá byť stará.. ako si ku nej prišiel? *Opýtala sa zvedavo, z vnútorného vrecka vybrala hnedé kožené rukavice v rovnakej farbe ako bol aj jej kabát a nasadila si ich počas toho ako kráčala za ním do miestnosti kde boli staré stoličky. Slušne odvracala zrak, aby samú seba opäť neuviedla do rozpakov. Namiesto toho začala otvárať rôzne skrinky a vyzeralo to, že niečo hľadá. Ak by jej bol ochotný porozprávať ako ku tej jazve prišiel tak by ho síce pozorne počúvala ale stále by chodila hore dole a otvárala šuplíky a skrinky.*

Castiel Morningstar :
*Sledoval chvíli Auriel dokud se neotočil a upravil si i židli na, kterou si poté sedl. Nedošlo mu, že tu jizvu uvidí.* Vypálený znak mé rodiny. *Vstal a pootočil se ještě na chvíli zády. Tentokrát neměl důvod lhát. Bylo vidět, že jizvu tam už má opravdu dlouho.* Je to něco jako když pálíš zlodějům na čelo, že jsou zloději. Tak takhle se značí v mém rodě. Pokud je hvězda bez mezer mezi rohy, tak jsi braný jako skutečný Morningstar, pokud to tak není, tak tě spíše berou jako povl. *Zasmál se, i když moc vtipné to nebylo spíš si tím opět jen ulevil. Styl jeho jizvy zde. * Je to spíše jakou čest a radost děláš rodině. Tyhle cejchy se dělají když dovršíš 12 let a dokončíš základy v armádě. Hold naše rodinka posílala do výcviku všechny už od nějakých osmi. * Přešel pomalu celou místnost a opřel se o zeď. * Já nikdy výcvik nedokončil. Vyhodili mě, proto moje hvězda není plná. Za neuposlechnutí rozkazu. *Zasmál se docela i nahlas, i když to nebyl nejlepší nápad protože lehce zasyčel, bolest se lehce vrátila, ale nic co by se nezvládlo. To, že ho vyhodili z armády kvůli neuposlechnutí rozkazů možná taky byl jeden z důvodů proč Auriel tolik poslouchal jako by to byla jeho nadřízená. * Proto mě otec nechal trénovat s...... *Ani to nedokončil i když myslel svého bratra a tady měla právě Auriel důvod proč svého otce nenáviděl. Vinil nejvíce jeho a sebe za smrt Zachariáše. Raději na to přestal myslet a díval se na Auriel, jak něco hledá.* Pokud hledáš nějaké pohárky jsou v pravé skřínce, už jsem to tu trochu prohledal. Jídlo jsem tu žádné nenašel. I tak podle toho kolik toho tu je, zřejmě tu žila nějaká rodinka co neměla takové štěstí.

*Bola pripravená počas prehľadávania neprestať, no keď povedal, že mu niečo také spravila vlastná rodina, zasekla sa uprostred pohybu a trošku vydesene sa kútikom oka pozrela Castielovym smerom. Ani nevedela ako reagovať, vedela, že nerád pôsobí ako slaboch a teda ho nechcela ľutovať. V tomto smere nevedela čo si môže ku nemu dovoliť.. keby bol šľachtic mala postupy, ako mužovi hladkať jeho ego tak aby to nebolo okaté ani nápadné. No v Desperose je všetko komplikovanejšie. Opäť sa teda dala do prehľadávania vecí až kým nenašla všetko čo hľadala.* Ja by som česť rodine preukázala obrovským zásnubným prsteňom. *Zašomrala a prišlo jej to bizarné.* "Teraz môžem však česť rodine priniesť len tým že sa mi odtiaľto podarí dostať vo všetkej počestnosti." *Pomyslela si keď hanblivo odvrátila pohľad od Castielového vypracovaného hrudníka a položila na zaprášený stolík pomerne čisté handry.* Nehľadám poháre... ani jedlo. Uhm. Mal by si sedieť alebo ležať. *Pripomenula mu s obavami keď sa oprel o stenu, no viac ho nekomandovala - vyšla z miestnosti aby zo studne doniesla trochu čistej vody. Bol to moment, bola prakticky pri dome. Potom nabrala studenú vodu do misky, ktorú našla v skrini a vyzliekla si kožené rukavice.* Kde spíš? Musíme ti tie rany očistiť a potom tam naniesť tú masť. *Informovala ho, nechcela sa však hádať a preto nemala panovačný tón.*

Castiel Morningstar:
*Jak by čest prokazovala Auriel přišlo Castielovi vcelku úsměvné.* Jiná rodina jiné zvyky. Já jsem chtěl, aby na mě moje rodina byla hrdá, ale osud měl jiné plán. *Tentokrát se však usmíval protože tohle byla část, kterou měl v hlavě stále a možná někde v hloubi duše i věřil, že jednou třeba jeho rodina hrdá bude a možná dokáže odpustit i otci, ale nedával to moc napovrch. Když vytáhla ten hadr a došla pro vodu bylo mu jasné co se bude dít. * Pff asi tě nepřesvědčím o tom, že to nechci, že ? *Zeptal se trochu nervozním tonem a přešel ke kabátu, který zvedl a hodil ho pod jedno z oken.* Zatím jsem spal tady. *Poté ukázal na starší postel, která byla ve vedlejší místnosti.* Pokud mi chceš nanést tu mast, mam protinávrh a to, že ta postel bude tvoje. *Castiel byl zvyklí spát na tvrdem proto mu to nijak nevadilo, ale opět se chtěl zachovat jako gentleman a dopřát Auriel přeci jen něco lepšího než je podlaha.* Přeci jen až budeš trénovat budeš mi děkovat za to, že můžeš lehnout do něčeho pohodlného. Na mě je to moc měkké. *Zasmál se, ovšem ve chvíli kdyby Auriel vzala do ruk tu mast, opět by Castiel znervozněl, v očích měl menší strach stejně jako předtím s tím doktorem, asi opravdu neměl rád léčitelské metody. No neměl rád je slabé slovo spíše se jich bál, docela ironie když se Castiel postaví třem lidem co jsou silnější než oni a ani se mu strach nemihne mezi očima, ale jakmile jde o léčení tak má nahnáno.* Rozmyslel jsem si to.. *Usmál se lehce nervozně, kdyby viděl tu mast.* Myslím, že by to mohlo počkat do zítra, jeden den se přece nic nestane. *Snažil se to zakecat.*

*Musela len v tichosti súhlasiť s tými inými zvykmi. Potom keď si odfrkol len sa uškrnula a záporne potriasla hlavou. Sledovala ako hodil kabát na zem a povzdychla si lebo jej to neprišlo ani trochu pohodlné. Toto nebol mäkký mach v bukovom háji.. ale drevená podlaha. Jeho ďalšie slová ju však zaskočili, prekvapene zažmurkala.* Ty chceš aby som tu zostala cez noc? *Opýtala sa hanblivo a skusmo pozrela na posteľ cez otvorené dvere do vedľajšej miestnosti. Chvíľku nad tým dumala a napokon súhlasila.* Tak dobre, ale - nebudeme ešte dnes trénovať, som unavená - dosť som sa nabehala. *Síce to bola pravda, no nie úplná - tiež nechcela aby sa Castiel namáhal. Vyzliekla si kabát tiež a prehodila ho cez stoličku. Bez kabáta bolo vidno aká je útla - plus ešte hnedý korzet a čierna košeľa zvýrazňovali jej úzky pás.. Predtým keď ju Cas videl zahaľovali ju vrstvy spodničiek, hodvábu a zamatu, možno ho to zaskočilo. Vzala misku, handry aj mastičku, položila to na zem a kľakla si vedľa jeho pohodeného kabátu. Potom po ňom potľapkala dlaňou a usmiala sa na neho.* Poď si ľahnúť, uľaví sa ti uvidíš. *Uisťovala ho, do toho si vzal ten lístok proti bolesti - bola si istá, že mu bude môcť v pohode umyť zranenia, naniesť mastičku a nebude to také desivé ako v tej uličke.* Ty mi snáď neveríš? Ja predsa nie som doktor. *Snažila sa ísť na neho zľahka - otvorila mastičku a privoňala si ku nej. Voňala ako lístky mäty, ktorú žuvala pred spaním a každé ráno. Jedna z mála byliniek, ktoré poznala.* Vody sa báť nemusíš, predpokladám, že si sa s ňou už pár krát stretol. *Doberala si ho.* A mastička vonia veľmi príjemne.. *Ako to povedala trochu masti si naniesla na prsty a rozotrela si to sama niekde v okolí kľúčnej kosti.* Vidíš? Je to úplne v pohode, len to príjemne chladí.

Castiel Morningstar
Dal jsem slib, že tě budu přeci chránit, takže proč bych to nechtěl ? *Usmál se a zároveň i zrudl, samozřejmě byl rád, že tu nakonec zůstane, ale co přišlo potom nečekal. Jak si sundala kabát, Castiel zrudl ještě víc a raději se podíval jinám. Samozřejmě zaskočený byl též, ale v tu chvíli se snažil být ten gentleman a né nějakej perverzák, i když stále Auriel oblečená samozřejmě byla. Dlouho to, ale nevydrželo protože ucítil její ruku a tak se pootočil, kdy se ji díval přímo do očí. Najednou, ale přejížděl očima na mastičku a na Auriel, takhle to udělal asi třikrát. * Budu smrdět ještě víc než do teď. *Tuhle poznámku si nemohl Castiel odpustit, ale nakonec si tedy opatrně lehl.* Nesnáším tyhle věci. Brr. Radši bych jedl jen tu trávu. *Lehce se zatřásl, možná to bylo i opravdu vtipné, že si tak brebtal pro sebe a bylo vidět, že opravdu tohle dvakrát nemusí.* Hlavně pozor, jestli se ti něco stane vychutnám si to taky. *Samozřejmě to bylo myšleno s vtipem dokonce jeho ton se nedal brát ani vážně v tuhle chvíli. Na tu chvíli se tedy uvolnil a čekal až ucejtí na sobě jak sám řekl ten smrad. Jakmile by se ho Auriel dotkla, Castiel by se nijak nehl, tedy pokud by se i jen trošičku nedotkla oblasti žeber, kde to bylo nejhorší, to by docela i cukl, ale nic by neříkal ani by nevykřikl, prostě to místo bylo nejcitlivejší.*

*Vo vyššej spoločnosti sa sľuby vernosti dávali na celý život, teda aspoň vo svete dám, rytierov a osobných strážcov, ktorí pochádzali z rádov vysokopostavených vojakov. Hovoril jej o tom jej učiteľ šermu Godrik a čítala aj zromantizované poviedky o nešťastnej láske medzi strážcami a ich urozenými chránenkami. To, že sa začervenal si veľmi nevšimla - tvár mal začervenanú a na niektorých miestach modrú z tej bitky. Každopádne nevedela ako má na to reagovať, jej ešte vernosť nikto neprisahal - obzvlášť nie niekto ako Castiel, ktorý na jednej strane etiketou, vyššou spoločnosťou a ich zvykmi pohŕda, na druhej strane už neraz spravil gesto ktoré jej vyrazilo dych lebo bolo v súlade so starými zvyklosťami. Aj preto nevedela ako presne má jeho sľub vnímať. Reili jej prisľúbil taktiež dočasnú ochranu, no zároveň chcel aby si našla niekoho kto sa bude vedieť o ňu postarať lepšie než on... bol ten niekto Castiel? Podľa všetkého nebol práve typ, ktorý sa vyhýba nebezpečným situáciám, bude s ním vo väčšom bezpečí než s Reilim, ktorého prirodzenosťou bolo splynúť s tieňmi? Viac sa jej páčil tichý dubový háj než vlhký prístav, no nebezpečenstvo hrozilo aj tam - aj tam. Z myšlienok ju vytrhol keď povedal, že bude smrdieť ešte viac než doteraz.* Mne osobne mäta vonia viac než špina, krv a pot - ale proti gustu. *Vrátila mu s myknutím pleca keď ju tak trošku urazil, predsa len vôňa mäty z nej bola cítiť pomerne často.* Ďalší lístok dostaneš neskôr, nechcela by som aby si sa predávkoval. Môžeš zjesť len štyri denne. *Pripomenula mu zatiaľ čo namočila handru a jemne mu začala zotierať z tváre zvyšky zaschnutej krvi a špinu. Robila to tak opatrne, že ho to nemohlo veľmi bolieť - predsa len mal v sebe utlmovák , ktorý už by mal pôsobiť v plnej sile. Ubehla už predsa len nejaká chvíľa, žalúdok mu ho už musel stráviť. Uculila sa pri jeho poznámke, že ak by sa jej stalo niečo podobné tak si opateru vychutná tiež.* O tom si nechaj snívať, na to sa príliš vyhýbam konfliktom. *Trošku sa zasmiala, opláchla handru a začala mu utierať krk a pomaly prechádzala na hrudník kde spomalila v pohyboch rukou a ešte viac zjemnila aj prítlak.* Som ochotná zmeniť úkryt a byť tu s tebou ... pod jednou podmienkou. Budeš sa snažiť vyhýbať nebezpečným situáciám. *Pošepla trochu zachmúrene počas toho ako mu umývala zranenia na hrudníku a bruchu.* Nehovorím aby si prestal pomáhať deťom a ľuďom čo ochranu potrebujú, no chcem aby si následne skúsil ujsť namiesto toho aby si schytal bitku. *Povzdychla si a keď skončila s umývaním jeho vypracovaného tela, odložila handru a vzala mastičku.* Nechcem ťa znova vidieť v takomto stave, to by som s tebou zostať proste nemohla. *Hlas mala smutný keď mu mastičku opatrne rozotierala po tvári. Keď presunula ruku na jeho hruď sčervenala a pokračovala v nanášaní hojivého, voňavého zázraku ďalej.*

Castiel Morningstar:
*Urazit ji samozřejmě nechtěl, ale asi už byl tolik zvyklý na pach krve a špíny, že pomalu nic jiného pořádně neznal.* Nechtěl jsem tě urazit. Promiň, někdy nevím co říkám. *Pousmál se docela nervozně. Když mu otírala tvář nemohl říct, že by ho to bolelo, naopak bylo to spíš příjemné a tenhle pocit necítil už opravdu dlouho. Jeho nervozní úsměv ovšem vystřídal upřímný, když řekla, že se vyhýbá konfliktům. Kvůli další větě mu ovšem úsměv opět zmizel, protože věděl, že to bude těžké se vyhýbat nebezpečí, měl s tím problémy doma a co teprve tady, ale na druhou stranu si byl vědom až moc dobře, že když bude v nebezpečí on vystaví tak nebezpečí i Auriel a tím pádem by nemohl splnit svůj slíb.* Ten klučina...Re..Re..REILI. *Nemohl si vzpomenout pořádně na jméno, přeci jen to bylo poslední co slyšel než tehdy upadl do bezvědomí.* Utekl. A jak říkal otec, úděl vojáka je položit život za slabší. Asi... *Samozřejmě, že měl v hlavě všechno co mu otec kdy řekl, vždyť mu chtěl dělat radost, ale jeho "rebelská" povaha to vše pokazila.* Ale pokud budu v nebezpečí znamená to, že by jsi mohla být v nebezpečí i ty, a co je to potom za ochranu, když bych tě vystavil nebezpečí. *Dal ji jasně najevo, že s tím co řekla souhlasil. Konečně našel své poslání a i vykoupení ze své minulosti. Jak kdysi bylo řečeno. Někoho o život připravil a tentokrát měl možnost někomu ten život prodloužit. Po chvilce co přesunula Auriel svou ruku na hruď, Castiel nijak nereagoval, nijak se netřásl ba naopak mu to bylo spíše příjemné. Krásně to chladilo a její dotyky byli až příliš hebké, a to je velká rarita na tomhle místě. Po chvilce co si to vlastně uvědomil jen otevřel oči a docela rychle se posadil.* Myslím, že tohle dělat nemusíš. Chci říct...já se mam starat o tebe..chci říct... *Byl celý rudý a jen se do toho zakoktával víc a víc.* Ne, že by to nebylo příjemné...teda...chci říct.. *Nemohl se z toho už nijak vykoktat a proto raději jen sklonil hlavu, v tuhle chvíli se nemohl prostě podívat na Auriel protože byl doslova rudý jako rajče.* Měla by sis odpočinout.. *Pokusil se z toho dostat alespoň takto.*

"Reili?" *Zreničky sa jej rozšírili no inak svoje prekvapenie nedala najavo, došlo jej však čo myslel predtým tým ´modráskom´.* "Musí to byť on, koľko temných elfov s menom Reili sa po Desperose môže potulovať?"*Chcela na to nadviazať, vyzvedieť viac o tom čo sa stalo, to ale opäť nadviazal Chastiel na tému ochrany, ktorú jej sľúbil.* Nikdy mi žiadny vojak vernosť nesľúbil, čo všetko to zahŕňa? *Opýtala sa úprimne kým mu končekmi prstov rozotierala voňavú masť po brušákoch. Mala pocit, že vôňa mäty zaplnila celú miestnosť. Nebola si istá či sa jej motá hlava z toho alebo z faktu že sa ho dotýka. Nakoľko videla čo mu predtým spôsobil ľahký dotyk snažila sa byť tak jemná ako to len šlo aby mu nespôsobila bolesť. Prsty sa jej však trochu triasli z toho ako bola v rozpakoch, dúfala, že si to nevšimne. Toto bolo prvý krát čo sa dotýkala nejakého muža a hoci to neboli dotyky s romantickým úmyslom, nemohla zabrániť tomu, že z toho bola úplne rozhodená. Aby sa upokojila začala v duchu počítať priestupky voči etikete a mravným zásadám, ktoré práve robila.* "Za prvé, som sama s mužom bez doprovodu, za druhé som v prázdnom dome sama s mužom, za tretie som blízko pri obnaženom mužovi, za štvrté dotýkam sa obnaženého muža, ktorý není členom rodiny.." *V počítaní by mohla pokračovať avšak malo to skôr opačný efekt - bola z toho len ešte viac nervózna. Líčka jej naberali čím ďalej tým viac sýtejšie odtiene ružovej. Keď sa nečakane rýchlo posadil - zrazu mali pri sebe tváre tak blízko, že mala problém zaostriť pohľad. Odtiahla sa a cítila, že jej horia aj uši - bola si istá, že sú rovnako červené ako jej líčka. Trošku sa posunula dozadu, no jej ruky automaticky odložili masť a vzali vlhkú handru. Keďže sedel - mala prístup aj ku jeho chrbtu.* O-odpočinieme si potom spolu. Teda - ja a ty si odpočinieme. Zvlášť. Keď ... keď skončím. *Koktala, hoci sa snažila rozprávať normálne. Fakt, že bol z celej situácie nervózny tiež ju rozhodil ešte viac. Napriek tomu mu ale jemne utrela zo zranených miest na jeho chrbte krv, špinu a potom ak ju nezastavil - začala by mu natierať mätovú masť na zranené miesta tak ako predtým. Výhoda bola, že si nemuseli pozerať do očí - teraz keď mu sedela za chrbtom.*

Castiel Morningstar:
*Její otázka ho lehce zaskočila, přeci jen si myslel, že někdo z vyšší vrstvy to bude vědět, ale je pravda, že přísaha se většinou dávala zástupci rodu.* Ten kdo ti slíbí věrnost, musí být ochoten uposlechnout jakýkoliv rozkaz ať je to i sebevražedná mise, nesmí ji vystavit nebezpečí,starat se o ní v nejhorších chvílích a nikdy ji nezradit a... * Poté se i na chvíli zastavil.* Musí být připraven obětovat život pokud to zachrání danou osobu. *Dokončil co taková přísaha zahrnuje. Když poté došlo na to, že už Castiel seděl a doslova cítil z Auriel to, že i ona je z toho nesvá doslova zamrzl. Ještě k tomu když měli tváře tak blízko, nemohl si v tu chvíli stěžovat , rozhodně vůni, kterou cítil...byla pro něj skutečně příjemná a to i přes to, že vůni té masti nemusel, tohle bylo zdaleka jiné. Zároveň z ní vyřazoval takový klid, který nikdy necítil. O to horší pro něj bylo když začala koktat i ona. Asi to mohlo vypadat dost divně, ale to jak se ke Castielovi chovala, jak mluvila něco to v něm probouzelo. Že by se mu snad opravdu líbila, nemohl prostě na tohle myslet. No netrvalo to moc dlouho, když ucítil opět její dotyky na zádech lehce se zachvěl. Dost možná právě kvůli tomu, že to dost zastudilo nebo možná díky tomu, že to byla Auriel kdo se ho dotýkal. Nemohl to vydržet a věděl, že tohle není dobré, přeci jen nevěděl jak to cítí ona a zároveň to mohlo narušit jeho chování vůči Auriel, sice ne ve špatném, ale Castiel si stejně nedělal mnoho šancí, že by urozená dívka o někoho takového stála. To si aspoň myslel a hlavně měl za cíl ji ochraňovat a na to se musel soustředit, i když v tomhle momentě to šlo opravdu těžko. Nakonec se však postavil a pomalu šel směrem ke svému kabátu. * Běž si odpočinout Auriel. Budu držet stráž. *Bylo mu jedno jestli rány jsou namazané nebo ne, stále měl nějakou povinnost a tonem, kterým to řekl byl jiný než normálně. Tentokrát to skutečně znělo smutněji, ale tak nějak zároveň až moc vážně.*

*Jeho slová sa jej priam vyryli do mysle veľkými červenými písmenami. Nešlo jej do hlavy prečo by niekto ako on kto pohŕda takýmito prísahami voči kráľovi - dobrovoľne sľúbil niečo také jej. Zaviazať sa jej, byť ochotný obetovať život. Prečo by to bol ochotný pre ňu podstúpiť? Doslova sa videli druhý krát v živote! A aj keď sa vraví, že v stresujúcich situáciách sa dajú vybudovať rýchlo silné putá s ľuďmi, ktorí s vami tú situáciu zdieľajú.. napriek tomu jej to nedávalo zmysel. Nestihla sa nad tým ale dlhšie dumať. Nevedela sa totiž sústrediť, dostávala ju do rozpakov situácia v ktorej sa ocitla. Keď sa náhle postavil - na bruškách prstov mala ešte mätovú masť, ktorú mu nestihla naniesť na modriny na chrbte. Zostala tam zarazene sedieť.*"Spravila som niečo zle? Príliš som tlačila? Bolelo ho to?" *Bola zmätená, no na druhej strane sa cítila komfortnejšie keď bol ďalej. Bolo toho na ňu moc. Na takéto veci nebola zvyknutá. Postavila sa teda a kráčala jeho smerom pri čom si rozotierala zvyšky masti po rukách. Zhlboka sa nadýchla aby sa jej hlas netriasol a vzala si zo stoličky kabát.*Ešte nie som unavená. Chcem sa rozprávať a nemal by si chodiť. *Pripomenula mu na čo z kabáta vybrala plátenné vrecko so zelenými lístkami potláčajúcimi bolesti.* Čo tak si opäť zahrať hru otázka za otázku? *Navrhla mu a podala mu pri tom vrecúško. Chcela aby atmosféra medzi už nebola taká napätá, chcela aby bola taká ako predtým. Príjemná, uvoľnená - bez nervozity či rozpakov. Nechcela sa hádať, nechcela mu nič prikazovať ani nič podobné ale zase vedela, že ak ho neupozorní tak o seba nebude dostatočne dbať. Ukázala na stoličku na ktorej predtým sedel, vzala zo stola kožené rukavice oprášila nimi druhú stoličku na opačnej strane stola a následne si na ňu sadla. Čakala či sa ku nej pripojí a uvažovala aké by bolo skvelé keby si mohli dať pri rozhovore čaj. Samozrejme sedela ako urodzená dáma, napriek tomu, že nemala na sebe šaty - kolená držala pri sebe a chrbát mala vystretý. Nerobila to však vedome, inak ju sedieť nenaučili.* Môžem začať prvá.. ak súhlasíš.

Castiel Morningstar :
*Stále jen tak stál vedle jejího kabátu, dokud tedy Auriel též nevstala a přišla k jejímu kabátu, v tu se trochu posunul, aby měla stále prostor. Na jednu stranu nechápal co se s ním děje, co to má za pocity a na druhou stranu věděl přesně proč se chce o Auriel postarat. Ovšem její otázka ho dost překvapila a bylo to vidět i v jeho obličeji. Opatrně si vzal lístek a ten si dal do úst tentokrát bez jediného odporu.* Otázku za otázku? *Řekl si spíše sám pro sebe, počkal až se tedy Auriel usadí a on se posadil lehce na druhou stoličku.* Dobře...začni. *Odpověděl ji a jen mlčky čekal na co se chce Auriel zeptat. Byl z toho lehce nervozní, ale nedával to úplně tak najevo. Výhoda a zároveň nevýhoda téhle hry je, že se mohla zeptat na cokoliv a on ji musel odpovědět pravdivě, proto to byla skvělá hra na získání informací. I když Auriel nebyla pro Castiela nijak nebezpečná, nebo to tak aspoň cítil stále tu byla šance, že se zeptá na něco na co nebude úplně lehké odpovědět, proto v hlavě jen přemýšlel na co vše by se mohla zeptat.* "Na rodinu ? Trénink ? Lásky ? Proč chce začít ? " *Začalo mu vrtat v hlavě, čímž byl více a více nervozní, ale tak nějak roztomile nervozní. Normálně by se takhle necítil, ale v blízkosti Auriel se cítil úplně jinak než normálně. Možná to byla byla slabina, ale zároveň i silná stránka protože byl Auriel skutečně loajální. *

*Keď súhlasil, pousmiala sa, oprela sa zápästiami o stôl a pozerala sa na vlastné ruky - držala v nich totiž svoje rukavice a pohrávala sa s nimi.* Keď som bola malá, čítali mi z kníh na dobrú noc, mama vravievala, že som jej už ako batoľa trhala knihy z rúk a chcela som listovať v ich stránkach sama. Vraj som jej ich nosila deň noc a musela mi čítať celé hodiny. Žiadna hračka či hra - nič ma nedokázalo tak zabaviť. *Začala rozprávať a jej pohľad znežnel, bolo na nej vidno, že sa ponorila hlboko do spomienok na svoje detstvo.*


Láska ku knihám mi zostala a keď som sa naučila čítať, všetok voľný čas som trávila v knižnici v našom sídle. Aj teraz keď mám problém zaspať, či už kvôli strachu, zime či nepohodliu - sústredím sa v myšlienkach na tú knižnicu. Spomínam na to ako mi pod nohami vŕzga podlaha, cítim vôňu kníh, počujem šuchot stránok. Bolo to moje bezpečné miesto vďaka ktorému som zažívala vzrušujúce dobrodružstvá, nebezpečné výpravy, spoznávala som fascinujúcich ľudí, neuveriteľné miesta, dokonca aj prvé lásky. *Trochu sa začervenala a zasmiala keď si spomenula na to ako sa dokázala "zaľúbiť" do imaginárnych postáv z knih.* Ak by sa ma niekto spýtal na najkrajšiu spomienku na domov, bolo by to presne toto miesto. Bola by to práve naša knižnica. *Trochu zažmurkala aby sa vrátila späť do prítomnosti. Do starého, zničeného domu plného prachu a vlhkosti v meste kde nie je bezpečne vôbec nikde. Zdvihla pohľad ku Castielovej čistej avšak stále dobitej tvári a smutne sa usmiala.* Aká je tvoja najkrajšia spomienka na domov?

Castiel Morningstar:
*Poslouchal jak moc má velkou lásku ke knihám, on jim nikdy moc nepropadl, ale každý to má jinak a pokud ji to uklidňuje a líbí se tak proč ne. Samozřejmě ho rozesmálo, když zmínila, že by se mohla zamilovat do imaginární postavy z knihy. * To je moc hezká vzpomínka, já měl učitele, který mě nutil číst, takže jsem si k tomu udělal spíše odpor. Znáš to jako dítě, když tě do něčeho nutí většinou to bývá tak, že to dítě potom nemá rádo. *Tím co mu vše řekla byl Castiel takový uklidnější než předtím. To se samozřejmě změnilo, když se ho zeptala na jeho vzpomínku, to se usmál dost smutně, ale otázka za otázku, musel odpovědět.* Když jsem nastoupil na výcvik, bylo mi devět. Byli jsme v jedné z výcvikových budov, kde trénovali pokročilí vojáci. Bylo to více méně kvůli bratrovi protože ten přeci jen byl lepší než kdejaký pokročilí voják ve výcviku. Asi se to očekávalo i u mě a z nějakého důvodu mi proti sobě dali tehdy takového mladíka, který po Zachym byl nejlepší. On měl meč a já si mohl vybrat jakoukoliv zbraň. Vybral jsem si dýky. Nejdříve všichni mysleli, že je to šílenost, ale s dýkami jsem byl rychlejší než on s mečem, vyhrál jsem a do teď si pamatuju, jak se otec na mě podíval...jak hrdý byl... *Podíval se na stůl a stále se smutně usmíval.* Tohle je Morningstar a zapamatujte si to...vykřikl můj otec. Cítil jsem se v té době jako bych mohl všechno... *Podíval se lehce na Auriel a utřel si menší slzu, která se objevila. Potom se, ale začal smát, jako kdyby ten smutek chtěl skrýt.* Tvoje první láska? Řekla jsi ,že je to knižní tak by mě zajímalo do koho jsi byla zamilovaná. *Zeptal se protože se snažil od toho tématu dostat co nejdál.*

*Tušila, že to nebude úplne najšťastnejšia spomienka keď videla ako jeho úsmev posmutnel ešte predtým než sa pustil do rozprávania. Napriek tomu ho však so zatajeným dychom počúvala. Uvedomila si, že hrdosť jeho otca musela byť pre neho tak vzácna práve z toho dôvodu, že ju dostával dovtedy len jeho brat. Keď uvidela, slzu na jeho tvári, niečo v nej chcelo vstať a objať ho. Zrazu pôsobil mladšie, bezbranne a tak skormútene, mala chuť ho utešiť. Po všetkých tých dotykoch ale nechcela pôsobiť vlezlo, nechcela ho uviesť do rozpakov a tobôž nie seba, už takto sa ku nemu chovala príliš intímne - čo ak by sa zľakol a náhdou chcel zrušiť ten prísľub ochrany, ktorý jej dal. Jej mama by ju nesmierne vyhubovala za všetko čo si už dovolila, musela si pripomínať čo sa patrí a čo nie. Hoci to na mieste ako Desperos bolo veľmi ťažké.* Myslím si, že aj teraz môžeš byť kýmkoľvek a zvládnuť čokoľvek. *Povedala a na hlase jej bolo poznať, že to myslí úprimne. Povzbudzujúco sa na neho usmiala. Keď jej položil otázku, sčervenala a placho odvrátila zrak.* Ach tých mojich lások bolo.. to asi ani nenapočítam. *Prehovorila so zahanbeným smiechom, no potom si priložila ukazovák na spodnú peru a v mysli sa jej vynoril Reili. Teda.. Aranela.* Asi najväčšou mojou láskou bol bard Aranel. *Uškrnula sa a nervózne si založila prameň vlasov za ucho.* Bol presným opakom všetkého čo som dovtedy poznala. Temný elf, ktorý cestoval po svete, skladal piesne a zažíval dobrodružstvá o akých sa mladej šľachtičnej môže len snívať. *Pozrela sa na Castiela.* Čo ma privádza ku tvojej ďalšej otázke. Reili a ty ... ako na teba pôsobil? Povieš mi prosím celý príbeh vášho zoznámenia? *Opäť chytila rukavice a hrala sa s nimi kým čakala na Castielovu odpoveď.*

Castiel Morningstar:
*Její odpověď ho dost uklidnilo a úsměv mu samozřejmě nezmizel, ale stejně z toho byl dost smutný.* Myslím si, že na to už je pozdě. *Pousmál se opět smutně, protože věděl, že vše co měl už se mu nevrátí.* To už je minulost, teď můj cíl je jen to, aby ty ses dostala domů. *Tentokrát se na ní podíval upřímně a cílevědomě. Jak naštěstí změnili téma, díval se ji přímo do očí, ale tak nějak jinak než předtím, dokud si to tedy neuvědomil a musel se podívat opět jinám, celý rudý. Ovšem její odpověď, ho dost překvapila.* Takže vaše výsost má raději rebely jo ? *Nemohl si odpustit si trochu ze srandy rýpnout a ukázat opět i tu světlejší stránku, že si dokáže udělat i srandu.* Dokážu si to živě představit. Statečný Aranel vstříc nebezpečí, zachránil šlechetnou princeznu od banditů. *Zavtipkoval opět, asi mu to prostě přišlo vtipné, ale na druhou stranu to nebylo nijak agresivně řečené jen prostě ze srandy. Její další otázka ho však dost zmátla.* Reili ? Potkal jsem ho kousek tady na molu, kdy to vypadalo, že chtěl snad i skočit, nějak jsme dali řeč a to bylo více méně vše. Tedy to bylo předtím než jsem dostal výprask a než mě ukázal tenhle dům. Mám takový pocit, že ten chlapec trpěl a to hodně v minulosti, sám mi řekl, že někoho viděl umírat a upřímně v jeho věku to musí být silně traumatizující. Ale zachránil mi na druhou stranu život, takže dobro v něm určitě je. *Odpověděl ji a zamyslel se nad další otázkou co by se chtěl zeptat. Dokud se trochu ďábelsky neusmál a nepodíval se ji do očí.* Ty jsi ho potkala, že ? *Castiel, i když to byl pouhej voják si dokázal věci domyslet a dokázal dobře dedukovat.*

*Mykla plecom.* Ja som toho názoru, že nikdy nieje neskoro - na nič. *Odvetila a potom sa vďačne usmiala.* Len čo sa dostanem cez baiéru budeš slobodný budeš si môcť splniť všetky sny. *Informovala ho s veľavýznamným úsmevom čím potvrdila jej predchádzajúce slová.* Opätovala mu pohľad a v tom jej si mohol prečítať tiché poďakovanie, že sa rozhodol stáť pri nej a pomáhať jej aj skrz vlastné nepohodlie. Potom sa spoločne s ním smiala a prikyvovala na jeho poznámkach.* Vyzerá to tak. *Pritakala mu.* Ktorá šľachtičná by o tom nesnívala... *Pousmiala sa, no potom posmutnela keď si uvedomila odpoveď.* Nesníva o tom len taká čo to zažila. *Zamrmlala a samozrejme tým myslela seba. Snívala o banditoch, dobrodružstvách, temných elfoch, rebeloch... až kým sa neocitla uprostred toho všetkého uprostred skutočných nebezpečenstiev a realita bola o toľko temnejšia než jej detské, naivné predstavy, že sa jej chcelo hystericky smiať. Zostala však pokojná vypočula si príbeh stretnutia Reiliho a Castiela a keď sa jej opýtal, že ho stretla. Prikývla. Nemala v úmysle to zatajovať alebo popierať.. nebol na to dôvod.* Áno, popravde - doteraz som bola s ním, v jeho skrýši. No hneď v deň čo sme sa spoznali tak mi prisľúbil len dočasnú ochranu s podmienkou, že si nájdem niekoho kto sa o mňa postará lepšie než to zvládne on. *Neveselo sa usmiala.* "Raz určite príde deň kedy nebudem potrebovať ochranu žiadneho muža, zatiaľ sa však musím prispôsobiť situácii. " *Povzdychla si a zamyslene si krútila na prste prameň vlasov, pohľad mala upretý do steny oproti sebe.* Naše stretnutie s Reilim bolo dosť nešťastné - aspoň pre mňa. Nechala som sa napáliť orkom od ktorého som sa zlatom snažila vymámiť odpovede na otázky, ktoré som potrebovala. *Naprázdno preglgla a pozrela sa do Castielovej tváre.* Bol tam však Reili a zachoval sa ako hrdina. Barmanovi sa podarilo mi dať niečo do vody. Len čo so mnou Reili zmizol, omdlela som. *Neveselo sa pousmiala a trochu potriasla hlavou.* Bohovia ma musia milovať, že mi do cesty hádžu ľudí ako si ty a on. Inak by som tu už nebola. *Pozrela sa mu do očí.* Ďalšia otázka, som na rade. *Pohodlnejšie sa oprela o operadlo a preložila si nohu cez nohu.* Zujímalo by ma aká najväčšia maličkosť ťa vie nahnevať. Chcem aby naša spolupráca klapala. *Pousmiala sa.*

Castiel Morningstar:
*Ještě předtím než dostal odpověď a byla diskuze o tom, že až se dostane Auriel přes barieru dostane ji Castiel k rodině, tak její věta ho lehce hodila opět do vážného tonu.* Až se dostaneš k rodině vrátím se do Morienu a a přiznám se, budu čelit svému trestu tak jak bych měl. *Odpověděl ji dost vážně. Samozřejmě, že za vraždu byla oprátka nebo setnutí hlavy, ale Castiel neviděl ve svém životu tak úplně smysl, stále se nemohl dostat z té minulosti a stále si připadal jako největší zbabělec co existuje. Nejdřív utekl místo toho, aby čelil následkům, teď ho Auriel musí ošetřovat, i když on by se měl starat o ní. Na venek to tolik nevypadalo, ale oči říkali něco jiného. Styděl se za to jakým je, a proto se snažil alespoň tohle dokázat, aspoň jednu správnou věc. Když došlo, ale na její poznámku, že také snívala o těch dobrodružství, Castielovi to vykouzlilo lehký úsměv na tváři. * Třeba tu narazíš na nějakého takového dobrodruha. Nikdy nevíš a pokud vím tak většinou se tyhle přání vyplňují. *Odpověděl ji s úsměvem na tváři, ono částečně to byla pravda, i když Desperos byl plný zla,špíny a tak podobně, tak se tu stále vyskytovali hodní a správní lidé, kteří pomáhají ostatním. Skvělý příklad je právě Auriel, která je určitě tou světlou stránkou Desperu. Potichu poslouchal jak se seznámili s Reili a možná i lehce zažárlil.* Postará někdo lepší ? Možná on byl lepší. Přeci jen měl určitě lepší skrýš a nebyl dobitý. *Stále se však smál, ale na jednu stranu lehce žárlil. * Nemusíš se bát, tentokrát ti nic do vody nikdo nehodí, o to se postarám. A to ti slibuji. *Co bylo možná trochu zajímavé je to, že na slovo bohové dal jen oči v sloup.* Bohové mají divný smysl pro hůmor upřímně. Lidé je uctívají jako někoho, kdo se o ně stará, ale podívej se kde jsme. Proč tohle bohové dělají ? Jen pro jejich pobavení. *Neřekl to nijak naštvaně jen to ze sebe spíš musel dostat. Co ho hodně překvapilo byla její otázka.* Největší maličkost ? Fůha...... *Začal přemýšlet a bylo vidět, že s tím má vcelku velké problémy protože jeho dokázalo naštvat spoustu věcí to už Auriel poznala.* Je to možná hloupost, ale když někdo sáhne na můj kabát bez povolení, nebo když je to někdo cizí. *Zasmál se a podíval se směrem na svůj kabát.* Prohlédni si ho. *Pokud by Auriel se zvedla a opravdu si ho prohlédla zjistila by, že pod límcem by bylo napsáno Z. Morningstar. Bylo jasné, že to patřilo jeho bratrovi.* Nebo je to problém alespoň tedy pro cizí. *Opět se zasmál, ale byl až příliš v klidu.* Dobře, použiju tvou otázku na tebe. Co dokáže naštvat tebe a proč ?

*Zamyslela sa.* "Možno kým sa dostanem z Desperosu, nájde niečo pre čo by bol ochotný žiť." *Nijako inak to nekomentovala, no bude sa pokúšať ukázať mu aj tú svetlejšiu časť sveta - aspoň čo sa jej tu bude dariť.* Myslím, že na dobrodruhov a ďalšie dobrodružstvá už nemám kapacitu. Už takto mám za sebou toho toľko, že by mi to bohato stačilo do konca života. *Uškrnula sa.* Útek pred banditmi, ocitnutie sa za magickou bariérou, utek pred darebákom v uličke, stretnutie s tebou, potom zase námestie a Radagon, zákerný ork a Reili, nie .. vážne myslím, že viac už ku šťastiu nepotrebujem. *Urobila grimasu. Dobre vedela, že na ňu za hranicami čaká rodina a tá má pre jej osud už určite vybraného ideálneho partnera. Veď to bol dôvod prečo vlastne skončila tu.* Možno mi to isté povie Reili, keď mu poviem, že odchádzam lebo si mi prisľúbil ochranu ty. *Trochu sa zasmiala spolu s ním.* Možno je to vtip alebo plán, kto vie. Ale nebolo by zlé vytvoriť .. skupinu, družinu či cech. Kde by nás bolo viac.. mohli by sme si pomáhať navzájom. V tomto meste by sa mali dobrí ľudia združovať, iba tak sa nám podarí prežiť nevôľu bohov a tohto bohmi zabudnutého miesta. Nemyslíš? *Opýtala sa ho a potom sa sústredila na jeho odpoveď na jej otázku.* Kabát. *Zopakovala prekvapene a keď ju vyzval aby sa šla pozrieť tak išla. Postavila sa zo stoličky a pre ňu typickou, ladnou chôdzou prikročila ku kabátu, ktorý ležal na zemi. Zdvihla ho a uvidela na golieri ten iniciál a priezvisko. Hneď jej to spojilo.* "Je možné, že mi chce pomáhať práve kvôli jeho bratovi? Chce to snáď odčiniť práve tým, že mi pomôže?" *Uvažovala keď položila opatrne kabát naspať na zem. Napadlo jej či ho mal jeho brat na sebe keď ho Castiel zabil a bola trošku zhrozená a tak tú myšlienku rýchlo zahnala a vrátila sa opäť za Castielom. Jej chôdza pripomínala tanec, nerobila to úmyselne, bola to jej prirodzenosť.* Vieš čo naozaj neznášam? *Stíšila hlas keď sa posadila za stôl a trochu sa nahla hoci ju tu nemohol nikto počuť.* Keď niekto v knihe ohne roh stránky namiesto toho aby použil záložku. *Prižmúrila oči a ukázala na Castiela výhražne prstom.* Ak to spravíš čo i len jednej knihe, skončili sme spolu! *Prehovorila výhražne v zápätí sa ale oslnivo usmiala a oprela sa o stoličku tak ako predtým.* Tiež nemám rada keď niekto na knihy chmáta špinavými rukami. Alebo na mňa. *Uškrnula sa a mykla plecom.* Tak ďalej, hm hm.. *Zdvihla oči ku stropu ako rozmýšľala.* Aké veci ťa dokážu najviac potešiť? Vymenuj aspoň tri. *Pozrela sa na neho a pri tom sa usmievala.*

Castiel Morningstar:
*Byl si vědom toho, že na Auriel toho muselo být moc. Po tom na co byla zvyklá se teď ocitla tady a když mluvila o tom orkovi v Castielovi se vařila krev.* "Jak si to někdo takový mohl dovolit ?! " *Pomyslel si, ale navenek se nadále usmíval. Její plán poslouchal opravdu pečlivě a na chvíli sklonil hlavu, ale ne tím, že by se naštval nebo byl smutný, ale spíše tak přemýšlel.* Na jednu stranu to zní opravdu hezky, ale na druhou to má i nebezpečí. Nevíš kdo by tě mohl bodnout do zad. Ovšem pokud by to bylo tvé přání, semnou můžeš samozřejmě počítat. *Odpověděl ji s úsměvem na tváři. Poté došlo na kabát, kdy ji už sledoval. Bylo mu jasné, že to mohlo vypadat divně, že nosí kabát svého mrtvého bratra, ale tím si prostě připomínal co udělal.* Ten kabát má díru na boku. Jediné místo a ne nechci ho sešít, nesmím zapomenout co jsem provedl. *Řekl ji ještě v době, kdy si kabát prohlížela. Neřekl to ovšem nějakým drsným tonem, ale smutnějším. Je dost možné, že jednou si Castiel odpustí a možná si ho sešije, ale v téhle době na to opravdu ani nepomyslel. Přeci jen už tak z toho nemohl pořádně spát. Na její chůzi nijak nereagoval, tedy aspoň ne slovně, ale musel se podívat jinám protože celý zrudl opět... Naštěstí se usadila a když ztišila hlas tak čekal nějaké opravdové tajemství, ale to co řekla ho málem rozesmálo a opravdu v tu chvíli Castiel mohl vypadat komicky jak smích zadržuje. Nevydrželo to, ale dlouho a když řekla, že kvůli tomuhle by skončili musel se už zasmát.* Máš na světě nebezpečné tvory a lidi a tebe nejvíce naštve tohle ? *Pomalu uklidňoval smích.* Není k smíchu to, co tě naštve, ale jak nevinná jsi. *Tentokrát se už usmíval, ale v tom si uvědomil, že ji opět zalichotil a celej zrudl. Opět to nevydrželo dlouho protože přišla další otázka.* Tři věci co mě dokáži nejvíce potěšit hm. *Opět popřemýšlel nad její otázkou, ale tentokrát to netrvalo tak dlouho.* Asi jsem ještě nic takového nenašel. *Odpověděl ji zcela vážně.* Už ne, dříve to bylo určitě uznání od otce, relaxace a matčina přítomnost když jsem usínal. *Bylo to poprvé co vůbec Castiel zmínil matku, předtím to neudělal a asi k tomu měl dobrej důvod.* Teď má otázka. *Podíval se ji až moc vážně do očí.* Přísaha zahrnuje ještě jednu část, kterou jsem ti neřekl.....pokud tě zraním nebo vystavím vážnému nebezpečí. Trest je smrt. Proto moje otázka. Slíbíš mi, že to dodržíš ? *Díval se ji přímo do očí ani nemrkl.*

*Prikývla.* Vzala by som tam len osoby ktorým by som verila. *Pousmiala sa.* A nikto sa mi neodváži skriviť ani vlások keď budeš stáť za mnou. *Znela veselo. Keď jej povedal to o tej diere, došlo jej, že si domýšľala správne a bola zhrozená, no nič na to nepovedala. Potom bola len rada keď sa smial, mala totiž pocit, že si veľa zábavy za život neužil a hovorila to práve preto tak dramaticky - aby ho pobavila. Hoci bola pravda, že jej také zaobchádzanie s knihami vadilo, nebolo to niečo pre čo by sa s niekým prestala baviť. To že jej povedal aká je nevinná nebrala ako lichôtku, skôr výtku. Hoci to tak nemyslel a určite to tak ani neznelo.. vedela, že musí trochu... vyrásť a dospieť. Inak tu ani s Castielovou ani s inou božou pomocou dlho nevydrží. Každopádne prekvapili ju jeho slová a aj to, že o jeho mame ho počula hovoriť prvý krát. Z nejakého dôvodu si myslela, že ju nepoznal, že zomrela pri pôrode alebo niečo na ten spôsob. Zvažovala či má na to smerovať svoju ďalšiu otázku, no rozhodla sa, že zatiaľ nie. Páčilo sa jej kým bol ich rozhovor hlavne vo veselom duchu. Nemusela však atmosféru kaziť otázkou ona, Castiel to zvládol celkom sám.* Samozrejme, že nie. To ti určite nesľúbim. Nikdy by som niečo také neurobila. *Ohradila sa okamžite a v očiach mala šokovaný výraz.* Niečo také odo mňa nemôžeš chcieť. *Potriasla hlavou.* Čo za psychopata také vernostné zmluvy vymýšľal? *Posťažovala si.*

Castiel Morningstar:
Dneska se dá věřit málo komu. *Odpověděl ji ještě na její téma, když přišlo na téma přísahy naklonil hlavu lehce do strany, skoro jako by to nechápal. Přeci jen pro něj to bylo úplně normální a nedošlo mu v tu chvíli, že jí nikdo slib nikdy nedal.* Je to jedna z podmínek. Vidím, že toho je na tebe teď dost, ale tohle mi slíbit musíš. Je to více méně jediná povinnost Pána nebo Paní, který pod sebou někoho takového má. Voják, který nedokáže svůj slib dodržet nemá právo na nic. *Začal ji to pomalu vysvětlovat, bylo vidět, že i když stále armádou pohrdal bylo to prostě jeho součástí a jeho životem, hlavně ještě, aby ne když mu tyhle věci otec doslova namlátil do hlavy.* Proto potřebuju, aby jsi mi to slíbila. Ať se ti to líbí nebo ne, tak to je a tak to být musí. Nepříjemnou pravdou je, že jsem viděl spoustu lidí co slib nesplnili a poté si sáhli na život. Pro vojáka je nejhorší když zklame. *Dodal o dost smutněji, on nikdy vojákem být nechtěl, ale v tuhle chvíli mu nic jiného nezbývalo. Překvapilo ho i to jak si stěžovala na to kdo to vymyslel.* Můj otec... *Sklonil lehce hlavu.* V naší rodině to koluje už od té doby co jsem se narodil a -- *Chtěl ještě něco říct, ale v tom uslyšel nějaké kroky a vzápětí údery na dvěří jako kdyby někdo klepal ovšem hlasitěji. V tu chvíli doslova vystřelil ze židle až ji to shodilo na zem. Lehce zasyčel bolestí protože to bylo dost prudké vstání. Pomalu se blížil k oknu dokud neuviděl nějakou osobu před nimi.* Zůstaň tady. *Řekl vážně a vzal ze země kabát, který si oblékl, kdy si narovnal nakonec límec a pokračoval směrem k hlavním dveřím.*

Castiel ale prečo by si to odo mňa chcel? ah.. *Bezradne si schovala tvár v dlaniach, vydala frustrovaný zvuk a až potom sa neho znovu pozrela.* Celý život si mal problém s armádnymi vecami. Nechcel si byť vojakom. A ak toto obnáša prísaha vojaka v tom prípade ju odmietam a ani ja nechcem aby si sa stal mojim vojakom. Buď proste len môj priateľ, stoj po mojom boku bez hlúpych, nezmyselných pravidiel. *Dívala sa mu do očí.* Nie sme v kráľovstve, teraz sme v hlúpom magickom väzení, tu sa naozaj nemusíme riadiť takýmito vecami. Obzvlášť keď ich vymyslel tvoj krutý otec. Veď to nedáva logiku. *Snažila sa apelovať na zdravý rozum. To ale už niekto zabúchal na dvere a Castiel okamžite vystrelil po kabát a následne asi chcel ísť k dverám. Auri sa však hneď postavila tiež a bežala za ním. Postavila sa pred neho a zdvihla ruky.* Kam ideš!? Snáď nechceš otvoriť! Čo ak sú to nejakí zloduchovia? Proste len zostaňme potichu a ak sa sem pokúsia vlámať - vyparíme sa zadom. Oknom alebo tak. *Šepkala tak aby ju nebolo počuť za dvere ale zároveň tak aby ju počul on. Bola vydesená, mala pocit, že Castiel nemá žiadny pud sebazáchovy. Začalo to jeho žiadosťou aby mu sľúbila, že ho zabije a teraz toto.*

Castiel Morningstar:
Chci to protože jsem unavenej tím jaké jsem zklamání ! A aspoň jednou v životě chci znova vědět jaké to je mít čest. *Vykřikl, i když nechtěl, ale bylo to venku, doslova zopakoval slova svého otce. Nebylo těžké odhadnout, že to bylo řečené od jeho otce, přeci jen náznaky tam byli. Vypálený znak na jeho zádech, tím jak o otci mluvil a tím jak armádou pohrdal. Možná nepohrdal úplně armádou jako spíš sebou. Nakonec se zpotišil, nechtěl takhle vykřiknout, ale bylo na něj asi moc emocí.* Já...omlouvám se...nechtěl jsem křičet...už to nikdy neudělám... *Pouze sklonil hlavu, když ovšem mu poté zatarasila cestu jen se na ní podíval.* Zloduši by neklepali, ti už by byli uvnitř. Běž se schovat. Slibuju, že se nic nestane, už jsem ti to přece jednou slíbil. Vyhýbat se nebezpečí, kdyby nás přišli okrást nebo zabít. Už by to udělali a opravdu by neklepali to mi věř, na to už zkušenosti nějaké mám. *Mrkl na ní jedním okem a lehce ji obešel, když zastavil přede dveřmi, ozvalo se znovu silné zaklepání.* Víme, že tu jste mám na vás jen pár otázek. *Prozatím by však neotvíral, čekal by až se Auriel schová. Za dveřmi ovšem stál muž až příliš dobře oblečený na to, aby to byl nějakej šmejd, i když jeden nikdy neví. U pasu měl něco co připomínalo menší meč, ale to bylo vše co dokázal předtím rozpoznat Castiel z okna.*

*Zostala sedieť doslova omráčene. V jej svete sa nikdy nekričalo. Taký prejav emócií bol proste .. absolútne neprípustný, teda v prípade, že nešlo o život kedy bolo nutné privolať pomoc či oznámiť, že niekde horí. No aby muž kričal na lady ... to sa nedialo. Ani len na vlastnú matku či na svoju manželku správny gentleman nikdy nekričal. Obzvlášť ak mal byť Castiel jej vojak a ak jej chcel slúžiť tak ako to tvrdil. Auriel bola učená, že krik mal len krôčik k fyzickému násiliu a predsa neboli barbari!Tento krát ju Castielove chovanie nepríjemne prekvapilo tak veľmi, že to nevedela ani vyjadriť. V hlave sa jej vztýčila červená vlajočka, že toto asi fungovať nebude. Ani nevedela ako reagovať bola príliš v šoku a v jej tvári si mohol prečítať aká je z jeho správania sklamaná a aj trochu vydesená. V zapätí sa začal Cas ospravedlňovať a potom sa udialo to s tými dverami. Možno keby nekričal vyšlo by im to, že by proste neotvorili dvere. Tiež nevidela dôvod prečo sa má schovať keď je jasné, že museli počuť ako kričal takže, vedia, že tu nie je len jeden človek sám. Ďalej, napriek tomu, že Castiel tvrdil, že vojak musí vždy počúvnuť príkaz svojho pána - on jej žiadosť úplne odignoroval. V mysli sa jej teda vztýčila ďalšia červená vlajka. Zaťala zuby - záporne potriasla hlavou na znak toho, že nesúhlasí s jeho jednaním a teda s tým aby tie hlúpe dvere otvoril.* Neželám si aby si otvoril dvere a vpustil ho sem. Ak túžiš zistiť čo je zač a prečo prišiel tak nech to povie cez dvere alebo choď za ním von. Nebudem sa schovávať. *Stála na mieste a mračila sa.. hoci bolo jasné, že sa hnevá tak nejako tušila, že si aj tak spraví Castiel po svojom.*

Castiel Morningstar:
*Castiel věděl, že udělal chybu, věděl to moc dobře. Bohužel se nechal ovládnout emocemi a jako vždy to nedopadá dobře. Viděl to, že byla v šoku, ale teď nebyl čas to řešit. Ne, když tu mohl být někdo, kdo by mohl Auriel ublížit. Už sahal po klice, když Auriel řekla, že si NEPŘEJE, aby otevíral ty dveře. To byl jasný rozkaz pro Castiela, který kliku pustil a nenechal nikoho vejít tedy dovnitř.* Jméno, povolání, důvod. *Řekl jen Castiel přes dveře a vyčkával co řekne hlas na druhé straně.* Veilon, jen jsem vás viděl sem přijít. Jste zranění ? *Zeptal se záhadný muž.* Povolání ? * Prodávám zeleninu a ovoce tady nedaleko. Chtěl bych vám pomoct. * Castiel lehce přimhouřil oči a začal přemýšlet.* Kolik lidí jste viděl a proč nám chcete pomoct ? * Zeptal se až moc klidně, ale spíše dveře držel směrem tak, aby nešli otevřít.*Dvě nebo tři osoby, chci vám pomoct protože tenhle dům patřil mému příteli a jeho manželce. Ale už před týdnem zemřeli. * V tu chvíli se Castiel zasekl.* Chyba...jsem tu sám. Osoba co tu přišla semnou odešla. Je to pár hodin. *Křikl nazpět a podíval se Auriel do očí, ať už byl Castiel jakýkoliv stále dal slib Auriel a to chtěl dodržet ať je to jakékoliv..* Musíš pryč. *Řekl až příliš tiše a vážně.* Tenhle dům je až moc špinavej na to, že majitelé zemřeli před týdnem. *Obrátil se opět ke dveřím a snažil se to zdržovat co nejdéle.*

*Keď ju po jej žiadosti bez slova obišiel stuhla jej krv v žilách. Potom však predsa len dvere neotvoril a začal sa s neznámym baviť cez dvere. Trochu sa jej uľavilo, no nie veľmi. Načúvala so zatajeným dychom a hrýzla si pri tom nervózne spodnú peru.* "Ak nás sledovali.. a videli ako som šla po vodu vedia, že je zranený. Možno je to pasca a chcú nás doraziť a vziať nám všetko čo máme." *Hoci žila v Desperose len týždeň, toto mesto ju naučilo vždy čakať od druhých a hlavne v takýchto situáciách len to najhoršie. Vo chvíli keď sa Castiel na ňu otočila povedal jej, že musí odísť zhlboka sa nadýchla aby si dodala odvahu. Možno to mohlo vyzerať, že otáľa z tvrdohlavosti, no opak bol pravdou - tak sa bála, že sa sotva dokázala hýbať. Už zistila, že v rizikových situáciách zostane vždy paralyzovane stáť na mieste - nebola to šťastná reakcia hlavne ak máte žiť na takomto mieste. Každopádne nejakým zázrakom sa jej podarilo pohnúť a bežala rovno ku svojmu kabátu. Obliekla si ho a do vnútorných vreciek si strčila masť aj vrecko s lístkami. Čo nestihla odpratať bola miska s vodou a špinavými, zakrvavenými handrami, ktorá stála pod oknom neďaleko dverí pri ktorých stál Castiel. Auri sa schovala v kuchyni kde bol stôl a stoličky na ktorých sa ešte pár minút dozadu tak uvoľnene zhovárali. Ako sa tam tak schovávala za stenou, načúvala čo sa bude diať a obzerala sa po miestnosti kde by sa mohla lepšie zašiť či čo by mohla použiť ako potencionálnu zbraň.*

Castiel Morningstar:
*Jakmile se Auriel schovala. Castiel otevřel dveře a dovnitř vešel mladší muž, který se ohlížel kolem sebe.* Takže ty jsi ten zraněný asi, že ? *Zeptal se velice klidně neznámý muž, který si to namířil do něčeho co připomínalo obývací pokoj, kam ho Castiel následoval. Castiel z něj doslova nespouštěl oči. Díval se na něj jako když se lovná zvěř dívá na kořist. V obývacím pokoji se bez zeptání posadil na jednu ze židlí a díval se zpět Castielovi do očí. Ta atmosféra co tam padla, by se doslova dala krájet.* Vím, že tu nejsi pro to, že by jsi nám chtěl pomoct. Vím, že tohle není dům tvých přátel. *Začal Castiel a stále se díval přímo do očí tomu muži, tohle byl přesně styl, kterým Castiel byl tak nějak známej. Rovnou na věc žádné tajnůstkářství. Muž se ovšem jen pousmál . A v tom se právě mýlíš. Dům patřil jednomu z mých přátel, ale zabil jsem ho. *Zasmál se a ukázal na oblečení.* Je teda pravda, že je to už nějaká doba, ale pálí ti to kluku. Ale ne nepřišel jsem kvůli tomu, abych na tebe plejtval léčením, ber mě jako lékaře, co ti rád pustí žilou, aby ses netrápil. Proto se staráme o zraněné my, nemáme tolik léků, abychom mohli uzdravit všechny. Škoda, že tu není i ta holka. Jako léčitelka by se šikla. *Pomalu přejížděl po meči, kdy bylo poznat, že více méně zkouší jen jestli se Castiel lekne nebo ne. Ten ovšem stál jen na místě a ani nemrkl. Muž nakonec vstal.* Zeptám se tě. Vážně tu s tebou nikdo není ? *Castiel nedal ani známku nějaké nervozity prostě nic, byl až příliš klidný.* Jsem tu jen ty a já. Nikdo jiný. Takže jak. Probodneš mě tím píchátkem nebo si najdeš jinej způsob ? *V tom se muž opět postavil a vytáhl meč, který přiložil Castielovi ke krku.* Gladius et sanguis sacri sunt ( Meč a krev jsou posvátné) *V tom se muž zasekl a naklonil lehce hlavu, kdy popošel dál, ale stále tam byla dost napjatá atmosféra.* Slova Morningstaru ? To jako vážně ? *Muž se začal smát jak to jen nahlas šlo.* Ještě jsem Morningstara nezabil. Ale všechno je jednou poprvé, že ? *Castiel stále jen stál a díval se mu do očí, ani jednou se nepodíval na ten meč a ani jednou se nepodíval jinám, stále sledoval jen tu osobu.* Všechno je jednou poprvé. *Tentokrát opřel špičku svého meče přímo Castielovi k srdci a jen se tak nějak šíleně usmíval.* Tohle je nuda zabít Morningstara beze zbraně je nuda...když ti dám aspoň něco zabiju aspoň polovičního Morningstara nemůžu přece nazývat tohohle kriplíka za plnohodnotného soupeře. *Kousek opět popošel a hodil mu menší dýku přímo do ruky. Pokud to Auriel viděla, věděla by, že Castiel už o dýkách mluvil, že to byli jeho hlavní zbraně se kterými bojoval, ale přeci jen nebyl v nejlepším stavě a už dlouho nebojoval.*

*Auriel počula biť svoje srdce tak nahlas, že sa bála, že ho budú počuť aj tí dvaja vo vedľajšej miestnosti.* "Vedela som, že ho nemá púšťať dnu! Mal len povedať, že pomoc nepotrebuje a poslať ho preč!" *Pomyslela si nešťastne.* "Čo je to za logika keď vedel, že klame - pustiť ho dnu! Bohovia, nemohla som však nič povedať inak by vedel, že som stále vo vnútri! Ach, jediné čo som od Castiela chcela bolo aby neotváral dvere! Čo to má byť za uposlúchnutie rozkazu!" *Zúrila a bála sa zároveň o seba - aj o Castiela. Nevidela čo sa deje, bola skrytá hneď vedľa otvorených dverí do kuchyne - za stenou. Ak by sa vyklonila - určite by ju zbadali. Našťastie miska s vodou, ktorá stále ležala na zemi bola položená tak, že v jej odraze aspoň matne videla čo sa tam tej miestnosti deje. Keď muž vytasil cord prevrátila oči a potichu si povzdychla.* "Vraj darebáci neklopú, ježiši Castiel! Ty máš samovražedné sklony a kvôli tebe môžem prísť o krk aj ja." *Pomyslela si nervózne.* "Úplne to vidím.. Castiel bude mŕtvy, ten darebák tu bude snoriť či tu náhodou nemá niečo cenné alebo aspoň jedlo a nájde ma stáť v kuchyni. Čo budem potom robiť? Ponúknem mu čaj?" *Jej myšlienky boli absolútne zúfalé a bolela ju hlava z toho ako žmúrila oči aby zaostrila na odraz v miske vody. Zdalo sa jej, že ten muž hodil Castielovi dýku, no mohlo to byť čokoľvek iné. Napokon to vyzeralo, že budú spolu bojovať. Bola síce pravda, že si Cas vzal lístok na tlmenie bolesti ale ... doktor vravel, že má ležať a odpočívať. Nemal sa namáhať! A odrážať útoky 90 kilového chlapa s mečom v jej hlave zneli ako námaha.* "Ak to prežijeme Castiel, tak ťa naozaj zabijem." *Hnevala sa, no v hlave jej skrsol plán. Počká ešte chvíľu a keď to bude ten darebák najmenej čakať - schmatne stoličku a pokúsi sa ho ňou tresnúť. Trošku sa teda prikrčila a číhala na správnu príležitosť potichu ako myška.*

Castiel Morningstar:
*Castiel cítil jak jeho léky přestávají účinkovat i tak, ale to na sobě nedával nijak extra znát. Castiel tedy vzal kudlu do pravé ruky, i přes tu veškerou bolest a postavil se do bojové pozice. Muž se najednou napřáhl a Castiel se vyhl jen tak tak, i když trochu krve přeci jen přistálo až v kuchyni, naštěstí to byl jen škrábanec a tak to nebylo nic hrozného. Bylo však vidět, že Castiel se drží vzadu než přímo u toho muže, i když v souboji s dýkou by bylo přeci logičtější držet si ho u těla, aby dýka měla dosah. Stále se tak nějak vyhýbal ranám, dokud si nevšiml, že v tom jak muž útočí je určitý patern.* Ty smrade, to vážně nebudeš bojovat? *Konečně se Castiel odvážil tedy zaútočit, ale stále bylo vidět, že měl muž převahu nebo to tak aspoň vypadalo. Najednou dokonce i Castiela silně kopl do místa, které měl už předtím zraněné a Castiel zůstal klečet na zemi, kdy byl v opravdu velkých bolestech.* A tak končí život po*raného Morningstara. Myslel jsem, že budeš lepší protivník. * Už byl smířený s tím, že skutečně ten muž to dokončí . I tak Castiel doufal, že je Auriel daleko v bezpečí. Vůbec totiž nevěděl, že je celou dobu schovaná stále v domě on si skutečně myslel, že utekla. Ovšem ten doktor předtím měl pravdu odpočívat měl, ale tím co udělal porušil svoji přísahu a tím pro něj skonči jakýkoliv důvod bojovat sám o sebe. Chtěl ji jen získat čas.* Promiň Auri....snad se uvidíme na druhém konci a řeknu ti co cítim... * Nejvíce se zlobil sám na sebe, že porušil přísahu a ohrozil ji, měla pravdu nikdy nechtěl být vojákem. Zavřel oči a pouze čekal až bude konec. Kdyby se mu nějakou náhodou podařilo přežít tak by se zakymácel a tvrdě po té ráně spadl na zem. Byl by tak nějak mimo protože ta bolest by byla skoro až nesnesitelná.*

*Keby sa dalo z tejto pekelnej šlamastiky nejakým spôsobom dostať tak by to skúsila, žiaľ na to bolo už neskoro, každý hluk by na ňu priviedol pozornosť a tak musela zostať pri svojom pláne. Keď krv dostrekla až ku nej - vedela, že je to ten moment. V hladine vody nič nevidela - ako začali dupať, drevená podlaha sa otriasla a hladina bola príliš rozvírená.* "Veľká šestka, stoj pri nás." *Pomyslela si a schmatla stoličku za operadlo. Potom vbehla do miestnosti kde boli tí dvaja a zdvihla stoličku nad hlavu, potom sa z celej sily zahnala a udrela toho chlapa po hlave. Nemala takmer žiadnu silu, no stolička bola ťažká a aj vlastnou váhou by mužovi vedela značne ublížiť. Nevládala tú stoličku po náraze na mužovu hlavu udržať a tak ju pustila. Dopadla na zem so zadunením rovnako ako ten darebák, ktorý ich prepadol. Auriel hučala v ušiach krv, srdce jej divoko bilo a  hlava sa jej od návalu adrenalínu motala.* "Och, len teraz nesmiem odpadnúť aj ja." *Pomyslela si keď sa jej urobilo nevoľno.* Castiel! Čo je s tebou? Žiješ?! *Opýtala sa ho trasúcim hlasom keď si ku nemu kľakla a prevalila ho na chrbát aj napriek tomu ak mal bolesti. Preletela po ňom pohľadom a videla, že je síce mimo ale bol z časti pri vedomí. Auri chvatne siahla do vnútorného vrecka a vytiahla odtiaľ plátené vrecúško. Rovno z neho vybrala dva lístky a strčila si ich do úst. Ignorovala ich hnusnú pachuť, požula ich a následne vypľula do dlane. Ruku potom priložila ku Castielovým ústam.* Prosím zjedz to, zlíž to ... Inak od bolesti odpadneš a ja sama ťa neodnesiem a ani s tamtým tiež nepohnem. *Zúfala si a bola červená až za ušami pri predstave, že mu to bude musieť do krku dostať iným spôsobom ak je príliš mimo na to aby to do úst dostal sám.*

Castiel Morningstar:
*Když muže Auriel trefila do hlavy, muž ihned dost tvrdě dopadl na zem, kdy se jen tak lehce zacukal, ale bylo vidět, že ten se nezvedne. Když Castiel pootevřel oči a viděl Auriel bylo vidět, že je opravdu mimo. Auriel slyšel dá se říct několikrát, viděl ji rozmazaně a to vše kvůli té podělané bolesti.* Zklamal jsem....Auri...porušil..přísahu.. *Ozývalo se opravdu potichu a tenkým hlasem. * Uteč....najdi Reiliho...postará se o tebe.. *Jak mu přiložila k ústům tu rostlinu. Castiel jen zvedl svou ruku a  její ruku zavřel opatrně a jemně v pěst.* Hodí se ti to víc...má lady... *Pousmál se tentokrát upřímněji než kdy předtím.* Já..se na chvíli prospím.. *Stále se usmíval, ale bylo více méně jasné, že Castiel si byl opravdu vědomej toho, že zklamal Auriel a proto po ní nemohl nic požadovat, už předtím ji přeci jen řekl, že musí být potrestán pokud svého pána nebo paní zklame.* Mám tě rád Auri... *S tím i pomalu upadal do bezvědomí, i když se snažil ze všech sil zůstat při vědomí a dívat se na tu tvář Auriel, kterou si prostě chtěl navždy zapamatovat. Na chvíli sebou i lehce cukl jak ucítil opět silnou bolest na boku, což na jednu stranu ho i probudilo, ale na druhou ho to více vyčerpávalo.*

*Auriel mala chuť od zúfalstva kričať. Mala chuť na neho nakričať aby jej prestal rozkazovať ale ovládla tieto prízemné pudy, aj napriek tomu, že išlo o život ohrozujúcu situáciu.* Castiel rob čo ti hovorím! *Znela naliehavo. Mračila sa celá červená, no tento krát skôr od nervov než rozpakov a nakoľko mu to celkom rozprávalo - len čo povedal. Mam tě rád " A " .Tak mu pritlačila dlaň ku ústam ako keby sa ho pokúšala umlčať, zvyšok jej mena teda len zamumlal do jej dlane. Zároveň ale vďaka tomu by mal do úst dostať rozžuté bylinky.* Chápem, že ti to nieje príjemné ale prehltni to! To je rozkaz. *Hlavu mu trochu podvihla voľnou rukou aby mu nezabehlo a chvatne pohľadom skontrolovala muža ktorého knokautovala. Z hlavy mu tiekla krv.* "Dúfam, že som ho nezabila." *Pomyslela si vydesene a začala sa pri tej predstave chvieť. Pohľad však sklonila zase ku Castielovi aby skontrolovala ako bojuje so zelenou horkou gučou byliniek a jej slín.*

Castiel Morningstar:
*Spíše než by si sám bylinky vzal mu díky přitlačení dlaně k ústům spíše tak nějak do úst bylinky spadly. Samozřejmě, že se po chvilce skončily až v žaludku. Samozřejmě se ji stále díval přímo do očí a zavrtěl hlavou. Opravdu si myslel, že si tu bylinu měla nechat pro své případy. Po chvilce bylo však vidět, že jeho dýchání se zklidnilo a už nebyl v takové bolesti.  Konečně se, ale na něco zmohl. Hlavu pootočil směrem k tomu muži, kdy vedle něj ležela dýka, na kterou se Castiel díval nějakou chvíli dokud se opět něpodíval na Auriel. Stále porušil přísahu a tak byl smířenej s tím pokud by ho Auriel "utratila" .* Promiň... *Přimhouřil lehce oči, bylina v té chvíli ještě nefungovala naplno proto více méně ani nevěděl co říká, i když možná si toho byl vědom až moc dobře. Po chvíli se podíval na toho muže, který ležel s tou rozbitou hlavou na zemi.* Promiň.. *Stále opakoval stále dokola. *

*Sedela tam ako socha vytesaná z mramoru. Úplne bez pohnutia, v tvári sa jej nezračila žiadna emócia - doľahol na ňu šok. Na kolenách mala položenú Castielovu hlavu a dívala sa pred seba na nehybné telo toho delikventa.* "Ach čo som to spravila?" *Cítila ako ju pália oči pri pohľade na krv, ktorá sa rinula mužovi z lebky a robila na starej drevenej podlahe čím ďalej tým väčšiu mláku. Bola tmavočervená a Auriel by prisahala, že navždy si zapamätá tú zvláštnu kombináciu voňavej mäty a medeného zápachu krvi. Adrenalín odznel, vtedy v kuchyni neuvažovala nad dôsledkami. Keď po ňom švihla stoličkou, proste neriešila čo bude potom. Videla proste len meč, Castiela na kolenách a nerozmýšľala čo môže svojimi činmi spôsobiť. Chcela ho len omráčiť, nie ho zabiť. Nechcela aby ten muž umrel, nebola vrahyňa, nikdy ani len necapla mačku po zadku, nebola násilný typ človeka. Verila v diplomaciu, vyjednávanie a kompromisy. No v tej chvíli to bolo buď on alebo Castiel. Bála sa pohnúť, bála sa zdvihnúť a ísť skontrolovať či ten muž ešte dýcha. Bála sa toho, že by zistila, že ho skutočne zabila. Na druhej strane ak by prežil.. určite by sa jej chcel pomstiť. Okrem toho, hovoril v množnom čísle, očividne sa po meste potuluje skupinka ľudí ako je on, ktorí chodia po meste a dorazia každého slabého, zraneného jedinca.* "Bohovia, čo ak prídu na to, že som zabila jedného z nich! Pôjdu po mne?!" *Opäť jej začalo srdce biť rýchlejšie.* "Vedeli medzi sebou navzájom, že po nás tento muž išiel? Sledoval nás sem sám alebo o nás vedeli aj iní? Čakajú vonku? Prídu sem skontrolovať čo sa stalo ak sa za nimi ten muž nevráti?!" *Hlavou jej vírili myšlienky až sa jej z toho točila hlava. Opäť sa jej začal vlievať adrenalín do žíl a v ušiach začala počuť hučanie vlastnej krvi. Medzi časom ku nej akoby z diaľky doliehal Castielov hlas, ktorý sa dookola ospravedlňoval slabým hlasom. Zrýchlene dýchala a do očí jej stúpli slzy.* "Čo budem robiť?" *Pýtala sa samej seba zúfalo a zavrela oči aby sa pokúsila upokojiť tu lavínu emócií, ktorá ju z vnútra drtila.* "Tie dvere mali zostať zavreté, mali zostať zavreté." *Pomyslela si zúfalo a slzy sa jej skotúľali po jej bledých líčkach.* Chcem ísť domov. *Šepla, akoby to bolo zaklínadlo, ktoré by ju mohol vrátiť späť k rodičom. V mysli počula vrzgot parkiet, cítila vôňu kníh a počula šuchot stránok. Dala by všetko za to ak by sa mohla teraz zobudiť v knižnici jej rodinného sídla.*

Castiel Morningstar:
*I kdyby muže zkontrolovala zjistila, by že je skutečně po smrti. Castiel, který měl oči otevřené viděl jak moc zlé to pro Auriel bylo. Kašlal na to jaké zranění má on a jak se cítí. Slyšel i její hlas utrápený hlas, který byl daleko horší než ty zranění, měl ji poslechnout a nepouštět toho muže dovnitř, ale jak měl vědět, že je Auriel stále uvnitř. Myslel si, že Auriel přeci jen utekla někam do bezpečí. Její slova se mu doslova vryli do hlavy. Jemně ji svou rukou pohladil po tváři a utřel ji slzy.* Vrátíš se...neboj.. *Pousmál se lehce.* Aranel tě přece...ochrání... *Snažil se ji v téhle situaci aspoň trochu rozveselit, když viděl v jakém stavu je. Podíval se opět směrem, kde byla ta dýka. * Dej mi ji a uteč k Reilimu... *Dodal, když se snažil rukou dosáhnout na dýku, ale nemohl. * Až sem příjdou...uvidí mě s dýkou ne tebe... *Chtěl se ji pokusit ještě jednou zachránit tím, že by vše hodil na sebe a pokud by někdo přišel viděl by jen Castiela s dýkou a mrtvím mužem vedle něj, tím pádem by Auriel nebyla podezřelá a nemuseli tak jít po ní.* Já..si..tě najdu.. *Dodal a lehce se pousmál, kdy se ji díval už do očí. * Slibuju, že si tě najdu... *Víc než tenhle slib dát nemohl ne právě teď a hlavně chtěl, aby Auriel se aspoň trochu uklidnila.

*Keď jej prikázal aby zmizla, schovala sa tak ako si predtým želal. Nebola možnosť ujsť z toho domu bez toho aby na seba upútala pozornosť. Na tom ale teraz už nezáležalo. Jej malý svet, bublina do ktorej sa uzavrela keď skončila v tomto meste praskla a doľahlo na ňu všetko to zlo čo sa tu deje. Castiel akoby vycítil, že veľmi túžila po materinskom utešení a po bezpečnom objatí v náruči jej otca. Keď sa jej dotkol a zotrel jej slzy kŕčovito, so stále zavretými očami zovrela jeho zápästie oboma rukami. Pritlačila sa líčkom viac na jeho dlaň akoby sa v nej chcela celá schovať a potichu začala plakať. V tejto chvíli nebola schopná ničoho, vedela, že ten muž je mŕtvy a je mŕtvy jej vinou. Castiel ju opakovane vyzýval aby išla preč, aby sa vrátila za Reilim a nechala ho tam, no už raz jeho plán dopadol hrozne. Posledné po čom teraz túžila bolo utekať uličkami mesta celá uplakaná, sama. Obzvlášť v prípade, že hrozilo - že tam vonku čakajú ďalší kumpáni toho muža.* Práve som zabila človeka aby som ťa ochránila a ty si myslíš, že ťa tu nechám zomrieť? Na to zabudni. *Šepla pomedzi vzlyky a pozrela sa mu do očí tiež.*

Castiel Morningstar:
*Castiel sebral veškerou sílu co měl a dal ji ruku jemně za hlavu, aby si ji mohl přitáhnout a objat ji pokud by se samozřejmě nechala.* Já mam chránit tebe...a nedokážu to...promiň... *Řekl ji zatím co by ji měl na hrudníku a hladil ji po vlasech.* Nemysli na to..bylo to buď my nebo on.... *Řekl jemným hlasem a starostlivým hlasem. Castiel už byl opravdu smířen s tím, že tu zůstane. Bylo mu líto, že neuvidí Auriel jak si plní svůj sen...jak se vrací domů. to mu teď probíhalo hlavou. * Když neutečeš umřeš tu.... *Hned poté se chtěl posadit, ale moc mu to nešlo, i když se snažil opět ze všech svých sil.* Získám ti..ještě..čas..a pokud venku někdo je...získám si jejich pozornost.. *Nakonec se mu podařilo se aspoň sednout, i když se kymácel ze strany na stranu. Mezitím bylo slyšet další kroky kolem domu, zdálo se, že ještě jeden muž se blížil tím směrem, ale kdo ví jestli měl namířeno k nim nebo jestli to byla jen náhoda a mířil jinám.*

*Keď si ju ku sebe pritiahol nebránila sa aj keď tým porušovala etiketu. Prečo by ale mala teraz myslieť na nejaké mravné veci? Veď zabila človeka o tom tiež v príručke o etikete nedočítate. Položila si hlavu na jeho rameno zavrela oči a pokúsila sa prestať plakať veľmi jej to ale nešlo. Nechala sa ním utešovať, chvela sa, no to ako ju hladil po vlasoch jej pomáhalo pomaly získať opäť kontrolu nad vzlykmi. Avšak keď ju začal strašiť tým, že tam zomrie ak tam zostane tak sa opäť rozplakala, zavrela oči a zaborila si tvár do jeho krku. Posadil sa čím sa musela posadiť tiež, no stále sa opierala o jeho teplé telo neschopná sa pohnúť či odísť.* Bez teba nikam nejdem. *Smrkla a ak by mal na sebe tričko, pravdepodobne by už bolo zmáčané jej slzami. Takto však len jej slzy stekali po jeho nahej pokožke. Nedokázala vnímať nič len svoje splašene bijúce srdce, žiadne kroky teda nepočula.*

Castiel Morningstar:
Musíš...čím déle tu budeš tím těžší to pro tebe bude.. *Odpověděl ji a opět se pousmál.* Přísahám ti, že si tě najdu... *Nevěděl jestli říká pravdu nebo ne, nevěděl jestli to zvládne, ale musel ji dost možná alespoň zalhat, aby mohla utéct do bezpečí. Kroky venku se stále přibližovali a Castiel je slyšel až moc dobře.* Sejdeme se u brány jako předtím dobře ? *Hladil ji ještě chvíli po vlasech dokud si ji neodtáhl a podíval se ji do očí.* Zapomněla.... jsi snad jak to.... v knížkách dopadá ? Hrdinové.... vždycky přežijou... *Pokusil se ji uklidnit alespoň tím co věděl, že má nejradši knížkami. Doufal, že alespoň tohle zabere, skutečně se ji snažil ochraňovat i v téhle nejhorší chvíli, i když do teď to bylo spíše naopak. Kroky z venku byly slyšet už dá se říct před domem a stále se blížily. Nakonec se Castiel pokusil vstát, což šlo opravdu těžko, ale nakonec se začal pomalu zvedat.* V kuchyni jsou u rohu schody dolů...vedou do sklepa a tam je okno..tím oknem se dostaneš pryč z budovy nepozorovaně... *Dodal.*

*Nechcela aby ju púšťal, chcela aby ju ďalej držal vo svojom objatí. Nechcela ešte čeliť realite, chcela to oddialiť ako sa len dalo. Keď ju od seba ale odtlačil, zmätene ku jeho tvári zdvihla svoju uplakanú tvár. To čo hovoril bola teoreticky pravda ale napriek tomu nesúhlasila s tým, že by mala od neho odísť.* Hrdina nikdy nenechá svojho kamaráta v núdzi. *Zamračila sa.* Tak choď tými schodami sám. Zdržím ich ja - v tvojom stave by si dlho nevydržal, ja pred nimi ujdem skôr než ty - som rýchla. *Utierala si z tváre slzy trasúcimi rukami odhodlaná opäť bojovať, keď sa postavil - postavila sa tiež a stála po jeho boku.*

Castiel Morningstar:
*Nic neodpovídal. Jen se na ní podíval a usmál se a konečně se odvážil ji dát pusu alespoň na čelo.* Promiň. *Sice neměl tolik síly, ale jelikož by to Auriel asi úplně nečekala lehce by ji od sebe odstrčil a vyšel dveřmi, které by ihned zabouchl a držel tak, aby je nemohla otevřít. Přeci jen bylinky začali působit více více a proto mu začali otupovat tu bolest. Před Castielem stál muž v kápi, kdy okolo něj byli dalši dva lidé. * Takže očekávám, že budete muse přeze mě, aby jste se dostali dovnitř. Ale hádejte co. *Lehce se zasmál.* Takže...zatančíme se ? *Snažel se tvářit jako drsňák a samozřejmě se snažil i koupit nějakej ten čas Auriel, aby mohla utéct. Jeden z mužů, který vypadal jako ten hlavní si sundal kápi a byl vidět vcelku mladý muž, který byl lehce zarostlí, neusmíval se, ale ani nemračil. Měl doslova mrtví výraz ve tváři. I kdyby se Auriel snažila otevřít dveře sebevíc, Castiel by stále tak nějak dveře zároveň i držel. Muž by poté přistoupil o něco blíže v ruce držel vcelku velké kladivo a jen si ho prohlížel. Nic neříkal jen ho sledoval a přibližoval se, zatím co jeho dva kumpáni stáli o pár metrů dál.*

*dívka, která se schovávala ve stínech, byla pro mnohé už mrtvá, pro některé, kteří stále věřili v její schopnosti, byla jen nezvěstná... již dlouhé měsíce. Pravdou bylo, že se dostala do dost svízelné situace a nebýt ochrany, kterou nad ní jedna rodina držela, tak by opravdu mrtvá byla. Ale co to bylo za život, když musela zůstat ve stínech a v ideálním případě by neměl nikdo, koho znala dřív, vědět, že stále žije. Byla schovaná v černé kápi a mířila k přístavišti. Původně chtěla jít do čtvrti smrtelníků, ale z nějaké nostalgie zamířila právě tam. A když z nedalekého domu ucítila velké množství krve... moc dobře věděla, že to bude její cíl. Dostala se až k blízkému domu toho místa, kam mířila. Venku stáli tři muži u dveří, které bránil jiný mladík. Kdyby se zaměřila na jednotlivé osoby, nejspíš by s jistotou jednoho z nich poznala. Ale ona měla hlad, prahla po krvi, jejíž vůni cítila z toho domu. Byla ještě velice mladá upírka, takže sice cestou se nakrmila s několika smrtelníků, ale její žízeň byla stále neukojena. Stačila jen chvíle, aby se nepozorovaně dostala za jednoho ze tří a bez váhání se mu zakousla do krku. Až v té chvíli poznala jednoho z těch dvou. Až v té chvíli si uvědomila, že tenhle její lov byl chyba. Ale byla to jen prchlavá myšlenka, která zmizela stejně rychle, jako se objevila. To nejdůležitější byla pro ní krev, kterou plnými doušky hltala*

*Stáť bok po boku, bojovať bok po boku, prežiť bok po boku - tak to vo svete hrdinov funguje. Teda aspoň v knihách. Na chvíľu verila tomu, že sa Castiel spamätal. Usmial sa na ňu, no potom jej zase nič nedávalo zmysel. Sklonil sa ku nej a pobozkal ju na čelo. Sčervenala a od prekvapenia pootvorila pery. Toto bola jedna z vecí čo nebola bežná ... za tento večer zažila niekoľko svojich "poprvé". Cez dotýkanie sa mužského tela, zabitie až po prvý bozk od chlapca - hoci len na čelo.* "Kedy sa už zobudím z tohto bláznivého sna?" *Pomyslela a neskutočne sa jej z tohto celého šialenstva točila hlava. Aby toho nebolo málo tak do nej strčil - čo po tom bozku absolútne nečakala a tak sa zapotácala a potkla sa o nohy človeka ktorého zavraždila. Spadla na zem a vydesene sledovala ako Castiel zatvára dvere a vychádza do tmavej noci.* Cas-.. *Zašepkala nechápavo a oči mala doširoka otvorené.* Castiel!!! *Zvrieskla najhlasnejšie ako vedela, no bolo neskoro, dvere sa zabuchli. Zavrel ju tam. Zavrel ju tam s mŕtvolou, výčitkami, hnevom a strachom. Chvatne sa po štvornožky postavila a snažila sa dostať čo najrýchlejšie ku dverám.* Castiel!!! *Skríkla znova, znela absolútne hystericky. Búchala na dvere, kričala jeho meno, no nemala silu nimi pohnúť. Zúfalo sa chytila za hlavu a rozhliadla sa po miestnosti... mŕtvola, krv, stolička.. STOLIČKA. Vedľa vchodových dverí bolo okno. Castiel sa skrz to okno už raz díval von.* Ja ťa tu nenechám zomrieť, na to zabudni! *Zavrčala cez zaťaté zuby - schmatla stoličku, zavrela oči a z celej sily sa zahnala proti tomu oknu. Hoci nevedela čo sa tam vonku deje - rozbila to okno vo chvíli čo mladá ryšavá upírka prehryzla tepnu jednému z ľudí čo ich napadli. Stolička vyletela oknom spolu s kúskami dreva z okna a spolu s množstvom črepín - čo do celej situácie ktorá tam nastala muselo vniesť ešte väčší zmätok. Ako tam tak Auriel stála - po tom čo bolo okno rozbité - videla celú tú scénu ako z hororu. Upír, traja muži - jeden s kladivom a neozbrojený Castiel ktorý si nevzal ani dýku ani meč od človeka ktorého zabila. Obe zbrane však držala v rukách a dýku hodila Castielovi tak aby ju bol schopný chytiť.* Ty sa vážne chceš nechať zabiť!!! *Skríkla vyčítavo a zovrela v ruke meč. Len dúfala, že jej ďalšie "poprvé" skutočný súboj s mečom prežije. Bola pripravená vyskočiť za nimi oknom ak sa Castiel neumúdri a neujde pred celou tou šialenou situáciou dnu za ňou.* "Ako keby sme nemohli ujsť tým oknom v pivnici spoločne!" *Nechápala - ničomu z dnešnej noci nechápala.*

Castiel Morningstar:
*Samozřejmě slyšel zpoza dveří ten zoufalej křik, ale nemohl prostě dopustit, aby Auriel ohrozil a proto ji prostě chtěl získat čas. Jak uslyšel rozbité okno ozval se i křik jednoho z mužů, nevěděl kam se první podívat dokud neuslyšel Aurielin hlas a do ruky mu přistála dýka a hned poté se připravil k boji s mužem co byl předním, nedokázal ovšem na Auriel reagovat. Musel se v tuhle chvíli naplno soustředit. Muž též slyšel křik jednoho z jejich mužů a ihned se otočil.* Za*raný upíři.. *Řekl až příliš klidně, možná až hrozivě klidně. Vůbec nebyl v šoku, že právě dost možná jeden z jeho mužů zemřel. Druhý muž ihned po upírce vystartoval a samozřejmě, že muž s kladivem se o to vůbec nezajímal. Skoro jako by mu byly životy jeho parťáků ukradený. Najednou se rozpřáhl svým kladivem a chtěl udeřit Castiela co nejsilněji to šlo. Ale jak ucítil tu krev jednoho ze svých mužů něco v něm probliklo a on se začal dost ďábelský usmívat. * Za chvíli jsem u tebe. *Ozval se tentokrát velice agresivní a temný hlas, hned poté se začal otáčet a v tom viděl Castiel svou příležitost. Pokusil se ho bodnout, ale muž byl rychlejší a neměl problém ho mezitím nakopnout tak, že Castiel skončil opřený o dveře a s krví v puse. Muž poté šel pomalým krokem k upírce, samozřejmě ji neviděl do tváře nevěděl kdo to je.* Tak pojď ty potvoro. Víš kdo já jsem ?! *Vykřikl opět temný a agresivní hlas.* Vy upíři jste jako nemoc, horší než tihle chudáci co nás akorát stojí léky ! *Stále se pomalu blížil k té upírce.*