Náměstí

Nayirin:
Auriel.. *Přišla k ní a jemně ji chytila za ruce, aby ji mohla aspoň trochu uklidnit.* Musíš mě poslouchat. Ingredience na lektvar tu jen tak neseženeme, na to ani jedna z nás nemáme. Je stabilizovaný a nemělo by mu hrozit žádné další nebezpečí dobře ? Ty jsi celá promrzlá a mokrá takže nikam nepůjdeš, nemohla bych ti to dovolit. *Pustila by ji jednu ruku a pohladila ji po tváři.* On určitě ví, že tu jsi. I když nás nevnímá ví to. Musíš tu být pro něj. Dobře ? *Celou dobu se ji Nayirin dívala do očí a snažila se ji uklidnit.* Je na něm jak s tím bude bojovat. Jestli vyhraje nebo ne, vše je to v jeho mysli...a vím, že vyhraje a ty to víš taky, že jo ? *Pousmála se, kdy ji stékalo i pár slz z očí, bylo ji opravdu Auriel líto nemohla ji takhle prostě vidět.* Odpočiň si....a vem si čaj.. *I když se ji Nayirin snažila takhle utěšit, Castiel nevěděl, že tam Auriel je. Neměl jak to vědět v hlavě měl stále dokola ten samý sen, kde zabíjí svého bratra. * Až se uklidníš trochu chtěla bych se tě zeptat na pár věcí. Možná by nám to pomohlo se dozvědět co se mu vůbec stalo... *Pokud by se Auriel uklidnila, Nayirin by ji podala ten čaj.* Kdo je Zaji...Zaki...Za..Za....něco..to jméno stále opakoval než opadl úplně. Že prý ho snad viděl nebo co možná za ním by jsme měli jít až se Cas probudí.

*Keď ku nej Naiyirin pristúpila len horko ťažko dokázala na ňu upriamiť svoje myšlienky, no chytila ju za ruky a teda sa musela vo svojom nervóznom pochodovaní na moment zastaviť. Jej slová sa do nej zarezávali ako hrot ostrej dýky. Napriek tomu, čo jej hovorila - nechcela tomu veriť.* Možno ty nevieš o nikom kto by to zvládol či kto by mal nejaký lektvar, no existujú aj iné spôsoby. *Jej výraz bol trochu nepríčetný - pomyslela si totiž na kupliara, ktorý ju uniesol a predal orkom. Ak v tomto meste dokážu predávať mladé panny, prečo by na čiernom trhu nemohla zohnať liečivý lektvar. V hlave už zvažovala spôsoby ako sa dostať do podzemia Desperosu a vrátiť sa naspäť v celku. Do prítomnosti ju však dostalo to ako ju pohladkala po tvári.* Sedením a nariekaním pri jeho posteli mu nepomôžem. *Ako to povedala z očí jej vyšli ďalšie slzy, tak nejako si celé toto vyčítala. Ak by na neho nebola po tom bozku tak tvrdá - nerozdelili by sa a neskončil by takto.* Nechcem odpočívať a nechcem čaj! *Jej hlas sa trochu triasol, no napriek tomu sa vykrútila z jej zovretia. Po jej ďalších slovách sa zamyslela.* Nemal pri sebe Castiel nejakú obálku keď si ho našla? Adresovanú mne ? Nemal pri sebe nejakú zvláštnu masku alebo - nevravel niečo o Morane či bratstve? *Pýtala sa Naiyirin úskostilivým hlasom. Samozrejme si myslela, že za tým boli oni. Prisľúbili jej pomstu, vedeli, že žije s Castielom a, že im na sebe navzájom záleží.. Bola preto presvedčená, že za to môžu oni a o to viac si vyčítala celú túto situáciu.* "Z bezvedomia vykrikoval Zachariášove meno, pretože si jeho smrť stále vyčíta." *Pomyslela si a zložila si z tela koženú tašku a položila ju na zem ku Castielovej posteli. A či jej už Naiyirin odpovedala alebo nie - pobrala sa ku dverám.* Tašku si tu nechám, niečo mi napadlo.. vrátim sa čo najskôr. *Uistila Nay unaveným hlasom a chytila sa kľučky s úmyslom odísť z miestnosti. Na sebe mala kabát, okolo opasku uviazanú dýku a v očiach veľa hnevu.*

Nayirin:
Jiné způsoby ? Koupením si u zločinců ? Víš vůbec jak ten lektvar vypadá ? Můžeš mu i omylem donést jed a nedozvíš se to Auriel.. *Odpověděla ji hned jak se Auriel vykroutila z jejího sevření, Nayirin se opravdu o Auriel bála, přece jen pro ní to byla tady nejbližší osoba a nemohla ji dovolit prostě jen tak odejít. Ovšem jak se zeptala na to zda něco neměl u sebe jen zavrtěla hlavou, ale jak zmínila bratrstvo lehce ji překvapilo ,že ho Auriel zná. Jakmile Auriel chytila kliku od dveří Nayirin ihned přišla a dveře držela.* Nemůžu tě pustit ! Ne když vypadáš takhle ! Prosím sedni si a uklidni se.  * Pokud by se stejně neuklidnila, Auriel by viděla to zděšení v Nayiriných očích. * Logan tě zabije ! *Řekla opravdu vyděšeným a smutným hlasem, nebyl to, ale obyčejný smutný hlas. V tom hlase bylo něco zvláštního, skoro jako kdyby něco podobného zažila a taky, že ano. Bratrstvo zabilo jejího manžela tedy konkrétně Logan, nechtěla tohle zažít znovu..nemohla.  V tom se Castiel lehce prohl jako kdyby ho něco bolelo, ale přitom to bylo opět kvůli tomu snu, kdy se sen stále neměnil, ale dokonce i na chvíli zahýbal hlavou. Něco podobného bylo už předtím v "nemocnici" když měl ty horečky. Nayirin si toho všimla, ale nemohla nic takového řešit. Stále tu byla Auriel, která se nemohla ovládat a byla rozzuřená, proto bylo hlavní ji teď uklidnit.* Proč pro něj chceš riskovat život ? Nezahazuj ho tak lehce Auri... *Z očí ji stékaly slzy,  bála se, že se stane to co jejímu manželovi. *

*Nebola prekvapená, že ju Naiyirin podceňuje, hoci v minulosti sa jej sama snažila dvíhať sebavedomie. V jej živote Auriel každý vždy len podceňoval. Učitelia na hodinách, pri písaní či jazde na koni.. Aj jej otec ju podceňoval keď začínala zo šermom, dokonca aj jej matka ju podceňovala keď ju s obavami sledovala pri tom ako sa jej dvorili nápadníci. Každý ju vždy podceňoval - len Castiel nie. On v nej uvidel viac než hocikto iný. Nevidel len jej meno, postavenie, jej peknú tváričku či zvodné telo. Videl jej podstatu. Tú krehkú princeznú, trochu naivné dievča, no videl v nej aj bojovníčku - veril, že dokáže všetko čo si zmyslí a preto v tomto momente bola rozhodnutá tou bojovníčkou aj skutočne byť. Neplánovala z nebezpečnej situácie uniknúť. Chcela bojovať.* Budem chcieť liečivý lektvar a prinútim predajcu aby sa z neho napil predtým než zaň zaplatím, prinútim ho rozrezať si ruku a vyliečiť si to tým lektvarom. *Odvetila, nebola hlúpa - bola bystrá.* A keď ho sem prinesiem, ty sama budeš vedieť predsa povedať či to je liečivý elixír alebo nie. A keď nie ty tak ten felčiar pre ktorého pracuješ. Snáď budete vedieť rozoznať jed od liečivého elixíru, koľko ste ich použili keď sme boli vtedy u vás po prvý krát. *Dívala sa na Nay s veľmi sústredeným a odhodlaným výrazom.* Pokojne sa z neho sama napijem predtým než ho Castielovi dáme. *Keď jej povedala, že ju nemôže pustiť videla v jej očiach ten strach aj slzy a určite by ju to v minulosti zastavilo a prinútilo by ju to upokojiť sa - v minulosti áno. No teraz ponad rameno Naiyirin videla Castielove nehybné telo a dych sa jej mimovoľne zrýchlil. Pri tom ako spomenula Logana sa Auriel len trochu neveselo pousmiala.* Logan sa bude musieť postaviť do radu. *Hlesla skoro pobaveným hlasom nakoľko po nej nešiel len on ale aj "ľavá ruka" vodcu toho bratstva.* Nechystám sa zomrieť.. naopak. Nech veľká šestka chráni každého kto sa mi postaví do cesty. *Bojovne zdvihla bradu čím naznačila, že tými dverami prejde či sa jej to páči alebo nie. Keď však Nay povedala tie posledné slová - Auriel sa na ňu pohoršene pozrela.* Žartuješ?! *Vytreštila oči a rozhorčene si prehrabla vlhké vlasy.* Ty sama si mi vravela, že mám na Castiela dávať pozor, že je to dobrý chlapec a teraz nechceš aby som mu pomohla?! *Auriel cítila ako v nej stúpa horúčava.* Vieš čo ku mne cíti, vieš čo pre mňa znamená! Ako mi môžeš klásť takúto otázku!? *V tomto momente sa skutočne zdalo, že sa Auriel neovláda, keďže takto zvyšovala hlas.* V tomto stave je len kvôli mne, pobozkal ma a ja som ho odmietla. Zase som zadupala jeho city do zeme a pozri sa kam ho to priviedlo. Bratstvo ide po mne a keďže vedia, že mi na ňom záleží - spravili mu toto. *Ukázala na neho znovu prstom a po líčkach jej pri tom stekali nové potoky sĺz.* Nedovolím aby kvôli mne zomrel! *Hlas sa jej zlomil do vzlyku a zovrela kľučku pevnejšie.* Takže ma teraz musíš nechať odísť pretože ja si nepýtam dovolenie. Proste idem von a vrátim sa až keď budem mať v rukách niečo čo mu pomôže. Nezastavíš ma ani ty, ani žiadne hlúpe bratstvo ani vyšinutý Logan či celá veľká šestka. *Rúhala sa, no jej hlas sa už netriasol. Nekričala a o to hrozivejšie v tej chvíli pôsobila.*

Nayirin:
*Nayirin v tuhle chvíli tak nějak Auriel nepoznávala, ano bála se o ní, ale možná ji přeci jen v hlavě problesklo, že Auriel něco ke Castielovi cítí. Chápala, že se ho pokusí zachránit, přeci jen co by ona dala za to, kdyby mohla zachránit svého muže. Její ruka pomalu sjížděla ze dveří, v očích měla slzy.* Nemyslela jsem to tak Auri... *Odpověděla ji, když se tolik rozčílila po Nayirinině otázce proč by riskovala pro Castiela život. Skutečně to tak nemyslela ona chtěla jenom, aby byla Auriel v bezpečí nic víc. Bála se, nohy se ji třásly protože se bála, že tohle je naposledy co Auriel vidí. Ruka už ji sjela ze dveří úplně a tak Auriel mohla klidně dveře otevřít.* Hlavně neudělej prosím nic hloupého...  *Velice smutně ji pohladila po rameni a šla směrem ke Castielovi, aby se podívala jak na tom je. * Hledej lektvar s názvem půlměsiční svit..červený lektvar. Nevrátí mu to sice prst, ale probudí se...a dozvíme se co se stalo. Teda pokud z těch ran to všechno nezapomněl.... *Hned poté došla pro mokrý studený hadr, který donesla Castielovi na čelo, tím dala najevo, že Castiel ten boj v jeho hlavě spíše prohrává než, že by vyhrával.* Uleví mu to od bolesti, teploty a hlavně mu to dodá sílu bojovat. *Nayirin už věděla, že Auriel enzastaví, ale stále se bála, že ji vidí naposledy. Nedokázala si ani představit co vše hrozného by se ji mohlo stát. Castiel se opět lehce pohl, tentokrát to ovšem bylo přeci jen o něco více než předtím a dokonce se i prohl, ale ihned to přešlo a on zase klidně ležel.* Měla by sis tedy pospíšit...udělám co můžu, aby jsem ti ho ohlídala.. *Dodala s opravdu mírným a velice smutným úsměvem na tváři.* Za..chy... *Ozvalo se opravdu velice tichým a bolestivým hlasem z postele. Mohlo být díky tomu tedy jasné co se asi tak Castielovi může zdát, přeci jen podle toho co řekl a jak se chvílemi v tom "spánku" hýbe bylo jasné co se v jeho hlavě děje.*

*Keby za sebou nemala Auriel tak strašne dlhú noc plnú strachu a beznádeje, keby nebola mokrá, unavená, keby nebola tak veľmi nahnevaná a emocionálne vyčerpaná - určite by viac oľutovala svoje správanie, no v tej chvíli - pri pohľade na Castiela bojujúceho o život boli slová Naiyirin veľmi drsné a teda brnkli po jej citlivej strune. Nay ustúpila od dverí, ospravedlnila sa jej a povedala jej tiež ako by mal vyzerať ten liečivý lektvar, ktorý Cas potrebuje. Potom podišla ku lôžku kde ležal a blúznil zo spánku.* Ďakujem. *Šepla Auriel ako odpoveď a s výčitkami, že Nay ranila odišla z miestnosti bez toho aby sa znovu obzrela. Keď vyšla pred dom v diaľke zaznel hrom a sivú oblohu osvetlil blesk, krátko po tom na zem začali zase dopadať kvapky. Auriel vykročila ráznym krokom do mesta, zatiaľ čo sa studený dážď miešal s jej horúcimi slzami. Bolo skoré ráno, v uliciach neboli takmer žiadny ľudia a kvôli počasiu len veľmi málo obchodníkov rozkladalo svoje stánky. Auriel však ich obyčajné stánky nezaujímali, išla rovno za felčiarom, ktorého spoznala keď bol Castiel ranený prvý krát pred rokom. Za ním išla aj keď sama skončila v suteréne v rukách Elgalada. Kým dorazila na námestie bola opäť mokrá ako myš, no nezáležalo jej na tom - teraz myslela len na to aby získala pre Castiela lektvar, ktorý potreboval. Hlasno zabúchala na dvere, nad ktorými visela ceduľa značiaca, že vo vnútri je felčiar, keď jej však dvere otvoril a Auriel mu povedala čo potrebuje, zatváril sa rovnako nešťastne ako Naiyirin.* (Felčiar) Je mi to ľúto, posledný lektvar som minul včera večer. Ďalšiu dodávku budem mať najskôr o týždeň.. ak všetko pôjde podľa plánu. Je to náročný lektvar, nie je jednoduché ho pripraviť v týchto podmienkach v ktorých tu žijeme. Suroviny naň sa tiež zháňajú ťažko. *Dodal s ľútostivým pohľadom a Auriel sa začala zo stresu točiť hlava.* Neexistuje niekto - hocikto kto by mohol mať v meste ešte nejaké zásoby? *Opýtala sa zúfalo a felčiar ju odkázal na lekára pre ktorého pracovala Naiyirin - to už však vedela, že je slepá ulička.* Od neho prichádzam za vami, pane. *Hlesla a opäť sa v spomienkach vrátila ku dňu kedy bola unesená.* Nemáte.. nejaké kontakty na felčiarov v podzemí? *Opýtala sa váhavo na čo sa Felčiar zatváril zhrozene.* (Felčiar) Mladá slečna, nech už vás poháňa čokoľvek - to miesto nie je bezpečné. Možno by ste našli človeka kto by vám tam bol ochotný predať liečivý lektvar, no len čo by ste sa otočili - zabodol by vám dýku do chrbta. Rozhodne vám neodporúčam aby ste sa uchyľovali ku ceste tam dole. *Vyhlásil a v očiach mu bolo vidieť zdesenie, no Auri sa vo výraze nezračila žiadna emócia. Navonok bola dokonale pokojná, no z vnútra ju užieral pocit bezmocnosti.* (Felčiar) Príďte za týždeň, budem tu mať pre vás elixír, ktorý potrebujete. *Snažil sa ju upokojiť, no Auri vedela, že týždeň je dlhá doba a ten čas nemusí Castiel prežiť.* Ďakujem za váš čas, pane. *Mierne kývla hlavou a bez rozlúčenia opäť vykročila do dažďa, mierila si to ku krajčírke, ktorá práve odomykala dvere jej obchodíku. Pristúpila ku nej a stará dáma si hneď všimla, že Auriel nevyzerá najlepšie.* (Krajčírka) U veľkej šestky dievčatko, ty si bola celú noc vonku? *Zhrozene si Auri prezrela, no tej nezáležalo na tom ako vyzerá a bez otáľania šla rovno ku veci. Pýtala sa krajčírky, či nemá náhodou liečivý elixír, prosila ju o pomoc. Krajčírka však vyzerala rovnako bezradne ako Felčiar a Naiyirin. Nepomohla jej, nemala čo Auriel potrebovala, no opäť ju poslala za obchodníkom u ktorého Auriel kúpila hraciu skrinku. Tvrdila jej, že mával v minulosti aj rôzne elixíry a tak jej za túto radu Auri poďakovala a pobrala sa rezkým tempom znovu za tým obchodníkom. Išla krížom cez takmer celé mesto a v duchu pri tom fantazírovala o pomste. O tom ako príde do domu bratstva Morany a každý z tých mužov, ktorý sa podieľali na mučení Castiela pocíti jej hnev. Predstavovala si ako pred ňou kľačí pravá aj ľavá ruka ich vodcu a ako ich vodcovi podrezáva hrdlo svojou novou dýkou. Samozrejme by bola za normálnych okolností zhrozená z toho na čo myslí, no v tejto chvíli jej tá predstava dodávala silu nezastavovať sa a aj napriek vyčerpaniu a únave proste kráčať ďalej. Auriel dorazila ku obchodníkovi o asi dve hodiny neskôr a keď ju zbadal - najprv ju nespoznal. Nečudovala sa, pravdepodobne vyzerala ako bezdomovec, celá od blata, mokrá a so zúfalým výrazom v tvári. Naliehavo prosila obchodníka o liečivý lektvar, no namiesto neho jej ponúkal rôzne jedy či protijedy. Auriel mu vysvetlila, že nemá záujem o nič iné než o liečivý elixír a teda po chvíľke prehovárania napokon obchodník povedal, že v podzemí žije jeden alchymista, ktorý varí rôzne lektvary.. hoci sa špecializoval hlavne na jedy a protijedy Auriel to dalo nádej. Obchodník jej popísal cestu ako sa má za ním dostať a Auriel si snažila do hlavy vyryť každé jedno jeho slovo. Samozrejme to bolo náročné, jej orientácia bola biedna - dokázala sa stratiť aj na miestach ktoré poznala, nieto takto unavená a ešte v podzemí. Na tom mieste bola zatiaľ len raz a aj to mala väčšinu času vrece na hlave. Každopádne obchodníkovi poďakovala a vydala sa smerom, ktorým jej kázal. Vzala zo zeme ostrejšiu skalu a začala si na steny umiestňovať drobné značky vďaka ktorým by sa vedela vrátiť späť ak by niekde zle zahla. Do podzemia sa dostala pomerne bez problémov, no pohybovať sa v podzemnej časti Desperosu nebolo vôbec jednoduché. Bolo to tam rušnejšie než na povrchu nakoľko hore poriadne pršalo - to bol jeden z dôvodov prečo pútala toľko pozornosti. Medzi všetkými tými orkami, trpaslíkmi, gnómami a pár ľuďmi priam svietila. A nemohol za to len fakt, že bola oproti ostatným kompletne mokrá, ale mohlo za to hlavne to, že mala tak žiarivo biele vlasy a svetlú pleť. Mala pocit, že lezie do jamy levovej, cítila sa asi tak bezpečne ako v centrále bratstva Morany. Viac krát musela zahnúť do uličky pretože sa jej zdalo, že ju niekto prenasleduje.. niekoľko krát musela využiť svoju rýchlosť aby sa stratila z dohľadu podozrivo vyzerajúcim osobám, ktoré sa za ňou zakrádali. Počas tej zbesilej snahy o udržanie sa pri živote niekoľko krát v podzemí zablúdila, našťastie si robila značky takže sa vedela rýchlo vrátiť po svojich vlastných stopách späť a pokračovať inou cestou, no stresovalo ju to ako veľmi ju to zdržovalo. Strávila v podzemí hodiny času - blúdila, bola unavená, vysilená, hladná a smädná - no nemala odvahu vojsť do nejakého hostinca a jesť či piť to čo by jej doniesli. Až príliš sa bála, že by sa ju opäť pokúsili omámiť a teraz po jej boku nebol Reili ani nikto iný aby jej pomohol. Bola preto nútená zaťať zuby a pokračovať ďalej aj napriek tomu ako mizerne sa cítila. Keďže bola v podzemí, nevedela presne koľko času ubehlo, no pocitovo mala pocit, že je v tých uličkách snáď celý deň. V márnej nádeji ryla na steny značky, dúfala, že za každou zatáčkou nájde obchod s lektvarmi, ktorý jej ten obchodník opisoval. Keď sa tak ale nestalo, začala byť paranoidná, obávala sa, že ju len obalamutil, že jej klamal, že ju poslal na nejaké miesto kde na ňu bude čakať svorka vlkodlakov či hniezdo plné upírov. Mala chuť hystericky kričať od zúfalstva... od únavy sa jej točila hlava a od neustáleho obzerania sa a stresu jej srdce bilo ako o závod. Bolo jej na omdletie, no nemohla si dovoliť skolabovať - stratiť vedomie na takomto mieste to by bol jej koniec a vedela to veľmi dobre. V momente čo už chcela svoje hľadanie vzdať, čo jej bolo zase do plaču - zbadala zapadnutý obchodík uprostred prázdnej, tmavej uličky. Zdalo sa, že vo vnútri je úplná tma, jediné matné svetlo vydávali len rôzne veľké, rôzne tvarované, sklenené nádoby vo výklade. Kráčala tým smerom ako omámená, mala pocit, že sa jej to len sníva.. nemohla uveriť tomu, že to miesto existuje, že ho skutočne našla! No jej nadšenie opadol keď prišla ku dverám a pokúsila sa ich potlačiť – nešlo to. Bolo zamknuté.* Do šľaka! *Zakliala plačlivým hlasom, už keď mala nádej - už keď si myslela, že to zvládla... opäť pocítila trpkú porážku. Auriel si povzdychla a odhodlane si po chvíľke zahryzla do pery.. potom zdvihla päsť a niekoľko krát zabúchala silno na dvere. Ani si neuvedomila, že ulička v ktorej sa nachádza je nezvykle vyľudnená - nebolo tu živej duše, teda ... až na jeden pár očí, patriaci vysokému smrteľníkovi, ktorý si ju všimol keď začala robiť rámus pri tom ako sa snažila dobiť do obchodíku.* (Muž) Snažíš sa zbytočne, nikto tam nieje. *Informoval ju a ležérne sa oprel o stenu neďaleko nej. Auri bola príliš sústredená na dvere a vlastné myšlienky, poľavila na ostražitosti a preto keď ju ten muž oslovil - s trhnútím sa na neho otočila a ruku podvedome načiahla ku svojmu opasku, kde jej pod kabátom visela dýka. Neodhalila však, že pri sebe túto zbraň mala a ten chlap vyzeral byť jej reakciou pobavený dosť na to aby toto jej gesto prekukol.* (Muž) Budem hádať, hľadáš liečivý lektvar hm? Preto si sem prišla. *Uškrnul sa úlisne a potľapkal sa po svojej taške.* (Muž) Nie si prvá, kto sem za posledné obdobie z hora zablúdil.. budem hádať, potrebuješ ho pre svoju chorú mamu, brata či .. milenca? *Zazubil sa a vykročil smerom ku nej. Z jeho výrazu bolo jasné, že nemá za lubom nič dobré. Pohľadom ju doslova vyzliekal.* (Muž) Čo by si bola všetko ochotná urobiť pre to aby si jeden lektvar získala, hm? Vyzeráš byť ... zapálená a odhodlaná. *Prižmúril oči a Auri si v jeho pohľade všimla túžbu. Veľmi dobre vedela, čo sa za týmto druhom pohľadu skrýva, už sa na ňu nejeden muž takto pozeral. Preto ju neprekvapilo keď zdvihol ruku a dotkol sa jej svetlých vlasov, ktoré boli po celom dni strávenom v podzemí už celkom suché.* (Muž) Tak čo maličká? Si ochotná sa dohodnúť? *Opýtal sa chlípnym hlasom a oblízol si pery. Auri bilo srdce ako o závod, bola vydesená pri tom ako jej palcom prešiel po lícnej kosti. Stála úplne paralyzovaná.. nespala už viac ako 24 hodín, bola vyčerpaná, zúfalá a na moment si pomyslela, že sa jej tento chlap tiež len sníva. Že je to len súčasť nočnej mory v ktorej sa ocitla, keď jej však odhrnul z krku prameň vlasov a chytil ju za golier kabátu a posunul ho z jej ramena trochu nižšie, zároveň jej s kabátom stiahol z pleca aj jej čiernu košeľu čím jej odhalil rameno. Zažmurkala a vrátila sa do prítomnosti, nasadila svoj najlepší nevinný výraz a chytila toho muža za ruku.* "Teraz musím byť presvedčivá, na tomto predstavení závisí môj život aj život Castiela." *Pomyslela si a naprázdno preglgla.* U-urobím čo budeš chcieť.. len mi najprv ukáž, že skutočne máš to čo potrebujem. *Muž sa trošku uškrnul, pustil ju a otvoril tašku, ktorá bola plná rôznych fľaštičiek. Pôsobilo to, že tu vyslovene číha na ľudí v podobne zúfalej situácii, ktorí nezohnali nad zemou to čo potrebovali a hľadali svoje šťastie tu.* Ako zistím, že sú pravé? *Opýtala sa ho tichým hlasom na čo sa trochu zasmial a vybral náhodný flakónik. Potom spoza opasku vytiahol nôž a porezal sa do dlane, hoci začal rýchlo krvácať - vypil lektvar a rana sa mu na ruke zahojila. Auriel to fascinovane sledovala a v očiach sa tento krát zračila túžba jej. Bola odhodlaná urobiť všetko pre to aby ten elixír získala pre Castiela.* (Muž) Ach vidím, že som ťa zaujal.. bežne mám ceny vysoké, no u teba urobím výnimku, ak budeš rozumná a poslušná. *Z jeho pohľadu sa Auriel robilo nevoľno, dych sa jej mimovoľne zrýchlil, no ovládla svoj výraz a opäť raz ďakovala v duchu matke za to všetko čo ju naučila.* Ja som poslušná, prisahám. *Zaklipkala svojimi hustými mihalnicami a trochu sklonila hlavu. Snažila sa pôsobiť nevinne, úslužne a celkovo neodolateľne pre predátora akým bol tento muž. Jej malé predstavenie ten chlap zhltol aj s navijakom, prikročil bližšie ku nej, oprel ju chrbtom o stenu a chytil ju zozadu za krk. S lačným výrazom sa začal ku nej skláňať. Chcel ju pobozkať, no Auriel bola rýchlejšia. Chytila ho za ramená, no len aby si ho pridržala a prudko vykopla kolenom voči jeho rozkroku. Muž zavyl od bolesti a predtým než padol na kolená, chopil sa svojej dýky a sekol ňou po Auriel. Keby nebola tak vyčerpaná, určite by sa stihla uhnúť dosť rýchlo aby ju nezranil, no teraz nebola v stopercentnom stave a preto sa mu podarilo porezať jej ľavé rameno, ktoré jej predtým odhalil. Auri zavzdychala od bolesti a uskočila dozadu aby ju nemohol zasiahnuť znova.* (Muž) Ty malá potvora! *Zreval na čo Auriel zareagovala tak, že ho kopla do tváre.  Pod jej topánkou vydal jeho nos nepekný chrapšťavý zvuk a od bolesti mu z ruky vypadol aj nož.* Dávaj si pozor na ústa. *Sykla a cítila ako jej po ruke steká krv, ktorá vytekala z jej rany. Nemohla sa však čas tomu venovať - aj napriek bolesti vytiahla spoza opaska svoju dýku a priložila ju ku jeho krku, no nechcela ho podrezať, aj keď by mohla a hoci by si to zaslúžil. Prerezala tašku, ktorú mal krížom cez telo a strhla mu ju z tela. Tomu mužovi sa z nosa aj z úst valila krv, ležal nehybne na zemi. Jej kop ho trochu omráčil, no nechcela aby ju prenasledoval a teda ho ešte pre istotu raz nakopla medzi nohy. To už zostal na zemi ležať bez pohnutia a Auriel sa mohla dať na útek. Ľavé rameno jej krvácalo, no teraz to neriešila. Držala si tašku na hrudi akoby to bol ten najcennejší poklad a utekala s ňou uličkami podzemného mesta. Cesta von bola rýchla pomocou značiek, ktoré si robila na stenách. Napriek tomu však dorazila za Naiyirin až keď opäť zapadalo slnko.* Som späť Naiyirin!... nesiem lektvary.. malo by ich byť dosť pre Casa aj pre felčiara u ktorého pracuješ. *Zvolala už odo dverí a bežala rovno do izby kde ležal Castiel.* Ako je na tom? S-stihla som..? *Opýtala sa váhavo a celá sa triasla. Jednak krvácala na ľavom ramene... doľahol na ňu fakt, že skoro dva dni nespala, nejedla ani nepila. Bola v šoku čo zažila.. a bola absolútne vyčerpaná, no napriek tomu jej záležalo len na tom či stihla prísť s lektvarmi včas.*

Nayirin:
*Zatím co Auriel odešla, Nayirin chtěla splnit to co slíbila a to ohlídat Castiela. Ten na tom skutečně nebyl nejlépe no když Auriel odešla a Nayirin sáhla na mokrý hadr, který měl Castiel na hlavě, musela ho sundat a dát tam nový. Castiel jenom hořel. Pokoušela se mu proto horečku nějak shodit. Stále se ho snažila zabalovat do studených obkladů. Běhala stále tam a zpátky. Trvalo to několik minut všude po pokoji bylo mokro z toho jak stále nosila ty studené obklady dokud Castielova horečka neustoupila. Nayirin si tak mohla otřít pot z čela. Sedla si vedle postele Castiela a dívala se na něj. Přitom přemýšlela nad tím kam Auriel skutečně šla..zda se vrátí a opravdu bude mít lektvar ? To vše ji běželo v hlavě, měla o ní neuvěřitelný strach. Dala však slib a to, že se o Castiela pohlídá, i když tady zřejmě stačilo opravdu málo a Nayirin se cítila spíše bezmocná. Nechtěla, ale dopustit, aby si Auriel musela zažít to co si zažila Nayirin a to přijít o někoho blízkého. Když uběhly hodiny Nayirin už tomu přestala dávat naději a začínala se bát čím dál více, chodila nerovzně po pokoji stejně jako to předtím dělala Auriel. Čas od času jen zkontrolovala Castiela. U toho se lehce kousala do prstu. To čekání ji prostě ubíjelo v tom, ale uslyšela ten příjemný hlas. Kámen ji spadl ze srdce a začala se konečně opět usmívat. Měla radost, že je naživu, ale nemohla uvěřit, že opravdu ty lektvary našla. Viděla tu ránu na Aurielině rameni a podívala se do tašky co Auriel přinesla, kdy jeden ji ihned podala a druhou držela v ruce.* Sedni si a vypíj to. HNED ! A ŽÁDNÉ ODMLOUVÁNÍ TENTOKRÁT ! *Tentokrát měla takový mateřský ton i výraz když je matka naštvaná. Ihned potom přešla ke Castielovi a opatrně a pomalu mu otevřela ústa, aby tam mohla pomalu začít kapat lektvar. Bylo to pomalu a opatrně, takže se zdálo jako kdyby to trvalo věčnost, ale nemohla riskovat, že by to Castielovi taky mohlo zaskočit. Hned poté si sedla naproti Castielovi posteli .* Teď už se jen modlit, že nebylo pozdě. *Řekla opravdu potichu spíše pro sebe. Hned poté by se podívala, kde Auriel sedí.* Auri..převlékni se a běž se do mého pokoje prospat. Příjdu za tebou.. *Hned na to odešla a přinesla čisté a hlavně suché oblečení pro Auriel. *

*Auriel už nemala srdce Naiyirin odvrávať, nemala na to silu a už ani dôvod. Posadila sa na kreslo a vypila elixír, ktorý jej podala, cítila ako jej v rane na ramene prestala pulzovať bolesť.. cítila príjemné teplo a keď sa na to miesto pozrela o chvíľku neskôr.. užasnuto hľadela na hladkú pokožku na ktorej už nebola jediná stopa po jej zranení.* "To je úžasné." *Pomyslela si a unavene sa usmiala, na moment zavrela oči a cítila ako jej hlava padla dozadu - oprela sa o operadlo kresla.* Nemám iné oblečenie len to čo mám na sebe. *Zašomrala tichým hlasom, mala zavreté oči a tak nevidela ako Nay opustila miestnosť. Auriel zaspala, no neupadla do hlbokého spánku.. prebralo ju keď sa Naiyirin vrátila a v rukách držala nejaké suché oblečenie. Auri naprázdno prehltla a pozrela sa na ňu s jemným úsmevom. Následne sa namáhavo postavila z kresla, trochu sa zapotácala lebo sa jej zatočila hlava, no aj tak si poslušne vyzliekla kabát. Sama sa však zhrozila nad tým, že mala celú ľavú ruku od krvi - čierna košeľa síce väčšinu vsala do seba, no aj tak ju to prekvapilo ako zle to vyzerá. Bez hanby a okolkov si vyzliekla korzet aj košeľu a nohavice. Vzala mokrú handru, ktorá bola neďaleko nej v miske a začala sa umývať.* Ani neviem ako ti mám poďakovať. *Prehovorila tichým hlasom pri tom ako si zo seba utierala blato a krv. Samozrejme sa pred ňou nehanbila, Cas bol mimo, Naiyirin jej bola ako druhá matka a okrem toho bola zvyknutá od detstva, že jej aspoň jedna komorná asistovala pri kúpaní čí obliekaní. Keď sa Auriel umyla vzala si od Naiyirin oblečenie a natiahla ho na svoje telo. Vlastne to bola biela spodnička a cez to hnedý živôtik s opaskom. Boli to jednoduché šaty v ktorých by dokázala splynúť v dave, no už si priveľmi zvykla na nohavice aby sa vrátila ku šatám.. zatiaľ však nič lepšie po ruke nemala a tak sa na Naiyirin vďačne usmiala.* Ďakujem. *Prehovorila a úhľadne dala svoje oblečenie aj topánky na hromádku.* A mala by som sa ti ospravedlniť, bola som... rozhodená z toho v akom stave Cas je a - mrzí ma to ako som sa správala. Nemala som tak reagovať, prepáč mi to. *Povedala, prisunula si kreslo bližšie ku Castielovej posteli a posadila sa tam.* Ja .. si vážim ako nám pomáhaš, vieš že ťa mám rada, že? *Hlesla a zavrela oči, schúlila sa do klbka a oprela si hlavu o opierku.* Dúfam, že to vieš.. dúfam, že to vie aj Cas. *Zašomrala už v polospánku so zavretými očami, doliehala na ňu únava, no nechcela od neho odísť preč.*

Nayirin:
*Nayirin se opět na obličeji objevil úsměv když Auriel poděkovala. Jemně ji pohladila po tváři a nakonec lehce cvrnkla do nosu.* Jen když mě příště neposlechneš budeš ležet vedle Castiela. *Zasmála se tiše, samozřejmě, že to myslela jako vtip, ale příště už to Auriel s Nayirin nebude mít tak lehké. Málem ji kleplo z toho strachu když Auriel odešla. Jak viděla, že si křeslo vzala blíže ke Castielovi opět se jen jemně pousmála.*  Vím to a on určitě také. Prospi se trochu. *Hned jak by Auriel usla, Nayirin bylo líto, že by musela Auriel spát takhle na křesle, přece jenom se na tom nedalo jen tak spát. Proto až by usla jemně a opatrně by ji vzala do náruče...ono Auriel taky skoro nic nevážila a Nayirin nebyla žádná chudinka. Tu by potom opatrně a pomalu odnesla do vedlejšího pokoje, kde byla měkka velká postel, tam by ji uložila a přikryla. Ještě by ji na čelo dala pusu a odešla by zpět hlídat Castiela.*
---------------------------------------------------- Ráno -----------------------------
*Nayirin skoro celou noc nespala stále dávala pozor na Castiela, když si všimla, že se Castiel konečně začal pomalu probouzet. Proto by ihned přišla k němu a pousmála se. Hned poté běžela do vedlejšího pokoje, kde by opatrně vzbudila Auriel. * Auri...Castiel se vzbudil. *Řekla by tiše u jejího ouška a hned poté by šla Castiela zkontrolovat. Ten měl už oči otevřené, ale stále neměl dost sil na to se nějak víc pohnout. * Jak se cítíš ? *Zeptala se a chtěla ho lehce pohladit po tváři. Castiel ovšem sebou ihned cukl jako kdyby Nayirin nepoznal. Zrychleně začal dýchat bylo to opravdu jako kdyby byl v panice.* Nedotýkej se mě !  *Ozval se slabý, ale velice vyděšený hlas. Skoro to vypadalo jako kdyby neviděl Nayirin, která mu s Auriel zachránila život, ale jako kdyby viděl někoho kdo ho o něj chce připravit.* Nemůžeš mě jen tak zabít ! *Nayirin se na něj nechápavě podívala a čím blíže ruku dala tím více bylo vidět, že Castiel propadá panice, proto by se jen lehce stáhla a sledovala ho. Pokud by tam Auriel už byla otočila by se na ní.* Fyzicky je asi v pořádku jen vyčerpaný, ale v hlavě asi má boj.

*Auriel zaspala tak tvrdo z toľkého vyčerpania, že vôbec netušila kedy ju Naiyirin preniesla do postele. Nebol to však ani z ďaleka pokojný spánok. Celú noc sa jej snívali nočné mory, o temných prízrakoch v uličkách, ktoré ju prenasledovali, o podzemnom Desperose, ktorý páchol krvou a do toho všetkého sa ozýval hlas jej matky, ktorý počula tak jasne ako keby stála priamo za ňou..* (Maeryn) Usmievaj sa Auriel. *Strašidelné výjavy pokračovali a do jej nočnej mory sa prikradlo aj bratstvo Morany. Tri mužské postavy v zlatých maskách, každý zvieral v ruke dýku a pred nimi na zemi kľačal skrvavený Castiel.* (Maeryn) Musíš sa usmievať Auriel! *Snívalo sa jej ako Castiela mučia, ako mu odsekávajú prst, ako ho bijú do tváre a do toho všetkého sa ozýval hlas jej matky, ktorý tomu dodával zvrátený rozmer.* (Maeryn) Vždy sa usmievaj Auriel. *Hlas jej matky znel naliehavo akoby na tom závisel osud kráľovstva. Nočná mora sa zrazu zmenila, videla samú seba keď mala asi dvanásť rokov, v náručí držala ich mačku a zozadu jej tvár zvierali mužské ruky.* (Maeryn) Úsmev je zbraň Auriel. *Hlas jej matky sa čudne deformoval, akoby to ani nebola ona.*




*Dotyk na jej tvári sa zintenzívnil.* (Muž v maske) Usmievaj sa, paní moja. * Toto už nebol hlas jej mamy. Tento krát to bol hlas ľavej ruky vodcu bratstva Morany, chladný, plný nenávisti. Ruky, ktoré jej zvierali tvár patrili jemu... z tmy sa vynorila jeho zlatá maska a zovrel jej tvár silnejšie. Našťastie ju z tejto hroznej nočnej mory vyrušil hlas Naiyirin.* Hmm. *Zašomrala Auri rozospato a pretrela si oči. Moment trvalo kým sa rozpamätávala, trochu dezorientovane sa pri tom rozhliadala okolo seba. Rýchlo sa jej však myšlienky upratali a spomenula si na to kde je a prečo tu je. V zápätí sa rychlo poadila a hlava sa jej pri tom šialene točila. Dva dni nič nejedla ani nepila, spánok nebol dostatočne dlhý ani pokojný aby si adekvátne oddýchla, no napriek tomu dala nohy na zem. Neobťažovala sa ani s obúvaním, bosá kráčala za Naiyirin a pridržiavala sa pri tom stien. Auri napokon zastala vo dverách a držala sa zárubne, s úľavou sledovala, že Cas sa prebral, že dokonca aj hovoril, no jeho reakcia na Naiyirin ju vystrašila.* Cas, to je predsa Naiyirin, nechce ti ublížiť.. pomohla ti. Len vďaka nej si v bezpečí a uzdravuješ sa. *Zašomrala a váhavo, bosými nôžkami vošla do izby. Od hladu mala kŕče v bruchu, pery mala suché lebo jej chýbali tekutiny a pod očami mala tmavé kruhy. Bola bledšia než zvyčajne, mala na sebe iné šaty, vlasy rozpustené a trochu strapaté.. napriek tomu by ju ale mal Castiel ľahko spoznať. Kráčala pomalým krokom ku jeho posteli a nechápala čo tým bojom Naiyirin myslí.* Ani jedna z nás ti nechce ublížiť, hlupáčik. *Hlas mala nežný, bola rozcítená - bila sa v nej vina s ľútosťou a strachom o jeho duševné zdravie. Asi by nezvládla ak by kvôli nej prišiel o zdravý rozum. Stále si myslela, že ho takto doriadilo bratstvo Morany aby sa jej pomstili. Oprela sa o kreslo, ktoré bolo vedľa jeho postele a uvedomila si, že v ňom chcela spať.. zvažovala na moment ako sa podarilo Nay preniesť ju do vedľajšej miestnosti, no rýchlo to v hlave zapudila. Teraz bol dôležitý Castiel.*

Castiel:
*Nayirin, která se postavila vedle Auriel, která byla opřená o křeslo a jen nechápavě sledovala Castiela. Ten, když se Auriel přiblížila jen ji trhavým pohledem sledoval a přitom stále rychle dýchal.* Ne...ne..nechte mě ! *Ozval se opět ten vystrašený tichý hlas. Stále to vypadalo jako kdyby ani nevěděl pořádně kde je.* Už nechci...nechci.. *Bál se, v jeho očích nebylo nic jiného než strach. Nayirin ho chtěla uklidnit, ale když se přiblížila Castiel opět sebou začal cukat. Chtěla to proto zkusit jinak a došla do vedlejší místnosti, kde vzala dva talíře a dala na ně jídlo a sklenice s vodou. Přišla zpět do pokoje a jeden talíř dala Auriel a druhý chtěla podat Castielovi. *  Ne ! *Jeho hlas se dokonce i zvýšil, ale nekřičel neměl na křik sílu. Nayirin proto talíř lehce odtáhla a opět stála vedle Auriel .* Castieli musíš se najíst.. *Castielovi se začala z toho všeho motat hlava, ale stále zrychleně dýchal. Jeho dech byl jako kdyby běžel maraton. Nayirin se proto podívala na Auriel.* Už jsem tohle viděla...co ti to udělali ? *Zeptala se Nayirin Castiela.*  Poslal vás Zach ? Aby jste mě dorazili ?! Tak dělejte dodělejte to ! *Opět jako kdyby Auriel ani Nayirin prostě nemohl poznat nebo spíš jako kdyby v jejich tvářích viděl někoho jiného. Dokonce se nakonec pokusil i vstát, ale neměl stále na to takovou sílu. Nayirin ho chtěla přidržet, ale tím jak udělala prudší pohyb Castiel sebou silně cukl a poté zamrzl skutečně měl v očích takový strach jako nikdy v životě.  Tohle vše ho, ale natolik vyčerpalo, že sice stále rychle dýchal, ale hlavu opět položil na polštář a jen se třásl strachy.*

*Auriel sa na neho dívala absolútne vydesene, nepribližovala sa ku nemu nakoľko videla, že to má v hlave pomotané. Nebol to ten muž ktorého poznala, pripomínal jej teraz skôr malé, vystrašené dieťa - bolo jej ho ľúto. Naiyirin odišla a vrátila sa do miestnosti aj s vodou a jedlom. Žalúdok Auriel vydal hlasné zaškvŕkanie a na moment mala chuť vrhnúť sa po tom jedle ako nejaké zviera, no príliš bola paralyzovaná Castielovým chovaním. Keď sa Naiyirin spýtala Castiela kto mu to urobil a on povedal, že Zach, jeho mŕtvy brat ... zmocnilo sa jej zúfalstvo. Jeho plačlivý krik trochu odignorovala, bolo jasné, že ich aj tak nevníma - skoro ako keby bol začarovaný. Auri si zahryzla do spodnej pery a odvrátila od neho pohľad, pristúpila ku Naiyirin a stíšila hlas aby Castiel nepočul čo jej vraví.* Je úplne mimo, Zachariáš bol jeho brat, no ten je mŕtvy - nemohol mu to spraviť on. Očividne to má v hlave pomotané. *Vzdychla smerom ku Nay a unavene si pošúchala čelo.* Je to šok, jed alebo kúzlo? Myslíš, že tí čo mu to spravili ... zariadili aby si nás nepamätal? Existuje na to nejaký lektvar? Ak áno .. zoženiem ho. *Dívala sa na Naiyirin s pohľadom plným úzkosti, pretože pri predstave, že by sa mala vrátiť do podzemia jej bolo do plaču. Bola to však ochotná pre Castiela urobiť.. dlhovala mu to. Čakala kým jej Nay odpovie a vzala si jednu misku s jedlom. Nabrala sústo na lyžicu, trochu ho pofúkala a hoci sa jej ruka triasla od túžby sama sa najesť - posadila sa vedľa Castiela na posteľ a lyžičku nasmerovala ku jeho ústam.* Cas, to som ja Auriel. Pamätáš si na môj hlas? Neublížim ti, sme tu aby sme ti pomohli. Zach je preč, už ti neublíži - postarali sme sa o to aby sa už nevrátil. *Hlas mala jemný, upokojujúci a tichý. Samozrejme klamala, chcela ho prinútiť aby sa najedol.* Ak sa naješ budeš silnejší, prosím otvor ústa. *Požiadala ho sladkým, trpezlivým hlasom. Celá sa chvela.. nevedela koľko toho sama ešte vydrží. Mala čo robiť aby zvládla svoje problémy, svoje vlastné traumy, svoj biedny fyzický stav - napriek tomu však hrala svoju rolu neohrozenej bojovníčky, vernej priateľky, schopnej ošetrovateľky a dúfala, že Castiel bude aspoň trochu spolupracovať.*

Castiel :
*Nayirin se pootočila na Auriel.* Podívej se mu na zorničky, je v šoku. *Řekla opravdu tiše, aby to Castiel neslyšel.* Na to lektvar neeznám Auriel. Setkala jsem se s tím už dříve, ale většina z těch lidí není v pořádku ani dnes.. *Jak ovšem se Auriel přiblížila se lžičkou Castiel se stále třásl a jen lehce dal hlavu na stranu. * On...on se vrátí.... *Řekl se strachem v očích a opět se lehce zatřásl, ale Auriel rozhodně odpověděl více v klidu než Nayirin. Alespoň nějaká známka toho, že Auriel na něj má nějaký vliv v tomhle stavu.* Já ho viděl...vrátí se... *S těmi slovy opět pmalu začínal zavírat oči, ale neusl. Prostě ho to tak vyčerpávalo, že to nebylo ani pro jeho psychiku možné.* Musím pryč.. *Dodal a sotva už sledoval Auriel, pokud by se mu podívala do očí, viděla byx samozřejmě ten strach, ale nejen to bylo tam ještě něco. V jeho očích mohla vidět jako kdyby se Castielova psychika držela jen na malém vlásku. Hlava se mu motala jako snad nikdy, bylo mu špatně a ještě k tomu si myslel, že ho jeho blízcí chtějí dodělat. Ruce se mu třásli jako snad nikdy a to si ještě do teď nevšiml toho, že mu jeden prst chybí. Nayirin sledovala stále Auriel.* Auriel ti může ukázat, že s tím jídlem nic není viď Auriel ? Opravdu by ses měl najíst. *Jak Nayirin promluvila Castielův dech se opět zrychlil bylo poznat, že asi má problém s ostatními lidmi jen s Auriel to bylo o dost lepší. Nayirin z toho samozřejmě nebyla zrovna nejšťastnější spíše ji to rozesmutnilo, chtěla mu jen pomoci, ale bylo ji líto, že Castiel zřejmě si myslí něco jiného. Castiel se stále díval Auriel do očí, jak viděl tu lžičku před očima mu přebliklo přesně to jak se před ním objevila Zachova dýka.* NE *Vykřikl s opravdu vyděšeným tonem a prudce se posadil.* Musím odsud...musím odsud pryč.. *Začal opakovat.*

*Keď Naiyirin vyslovila to čoho sa Auriel tak obávala, naprázdno preglgla. Nevedela, že má Castiel tak krehkú myseľ, že je náchylný ku takémuto zrúteniu.. čo bude teraz robiť? Ako ich oboch ochráni keď sa Cas bojí aj lyžičky? Táto situácia bola nešťastná.. samozrejme bol vážne zranený, no nevedela si predstaviť čím si za tých pár hodín musel prejsť, že ho to tak poznačilo. Bol úplne mimo, pôsobil ako pomätenec, trochu jej naháňal strach.* Zachariáš sa nevráti Castiel, je mŕtvy. Je preč. *Odpovedala mu tichým hlasom, no znela naliehavejšie než predtým.* Nikdy sa už nevráti, nikdy. *Uisťovala ho a keď povedal, že musí ísť preč zaťala zuby a frustrovane si povzdychla.* Ochránim ťa, no musíš zostať tu a musíš sa najesť. *Znela nástojčivo a v jej vnútri narastal nepokoj - keď jej Naiyirin naznačila čo má urobiť stiahla ruku s lyžičkou ku sebe a vložila si ju do úst.* Vidíš? Nechceme ťa otráviť, je to v poriadku .. je to veľmi chutné jedlo. Zemiaková kaša s omáčkou. *Vysvetlila a nabrala na lyžičku ďalšie sústo - opäť ju zdvihla a priložila ku jeho perám a uprene sa na neho pozrela. Mala pocit, že nič tak dobré nikdy nejedla, jej vyhladované telo sa chvelo túžbou okamžite pokračovať a lupnúť do seba celú misku, no kým sa nepostará o to aby sa najedol Castiel - bude musieť ešte chvíľu trpieť.* Castiel, zopakujem ti to posledný krát, nikde inde nebudeš vo väčšom bezpečí než si tu teraz s nami. Ochránim ťa, postarám sa o to aby ti Zachariáš ani nikto iný už znovu neublížili. *Ruka sa jej mierne triasla, no výraz mala odhodlaný. Nikdy by si nebola myslela, že by z neho mohla byť takáto troska, bolo jej nevoľno a do plaču zároveň. Točila sa jej hlava zo stresu ktorý prežívala odkedy sa rozdelili. Nemohla však prejaviť slabosť, nemohla si to dovoliť - teraz musela byť silná za nich oboch.* Jedz prosím. *Šepla naliehavo a ak by otvoril ústa - bola pripravená mu do úst tú lyžičku proste vraziť.*

Castiel:
*Castiel se stále třásl, když Auriel řekla, že se Zachariáš nevrátí jen zavrtěl hlavou. Poté trhavým pohledem sledoval jak si Aurial vložila jídlo do úst a konečně tedy poslechl a konečně nějaké to sousto do sebe dostal. Dokonce ho to i opět uklidnilo. Celkově ho hlas Auriel uklidňoval a on se necítil tak v nebezpečí jako předtím.* Děkuju... *Stále měl ten slabý hlásek, když tedy uvěřil, že jídlo není opravdu otrávené rukou chtěl sáhnout po svém talíři, aby si ho vzal.* On tam byl...Zachy tam byl... *Silně polkl a díval se upřeně na Auriel v očích, ale měl pravdu taky nic jiného ani mít v tu chvíli nemohl.* Já...já ho zabil...zabil... *Začal opakovat a díval by se upřeně na jídlo pokud by mu předtím Auriel jeho talíř nechala.* Chci pryč... *Tohle skutečně nebyl ten Castiel, který trénoval Auriel ten sebevědomí a nebojácný muž, tohle byl spíš malí vyděšený kluk, který musel vidět něco hrozného. Nayirin se přiblížila opět k Auriel a Castielovi, což mělo za následek, že Castiel začal opět zrychleně dýchat a pomalu začínal panikařit.* Auriel můžeš na slovíčko ? *Pokud by Auriel šla tak by ji Nayirin odvedla do vedlejšího pokoje odkud by na Castiela obě viděly.* Nebudu ti lhát...lektvar možná vyléčí veškerá zranění, ale to co má v hlavě....málo kdo se s tím dokázal vypořádat. Jediná věc co mě napadá, že se mohla stát je, že už byl na cestě za Moranou, a někteří věří, že pokud jsi byla špatný člověk bude ti stále ukazovat tvou noční můru. Castiel, kterého jsi znala....nevím jestli tam ještě někde je. Může se to zlepšit, může se z toho dostat i úplně, ale je tam malá šance. Na tohle lektvary neexistuji. Musíš být silná... *Nemohla ji prostě lhát, nikdo si nemohl být jistý tím zda Castiel se z toho dostane, jediné co teď potřeboval je, aby si mysl "opravil" .*

*Trochu sa jej uľavilo keď otvoril ústa a prijal lyžičku, ktorú mu dala do úst. Napokon sa načiahol za tanierom sám a tak mu ho podala. Počúvala jeho zmätené slová, dívala sa mu do tváre a čítala mu v pohľade všetky emócie, ktoré sa v ňom odohrávali. Samozrejme neverila tomu, že by za tým čo sa mu stalo bol Zachary, no očividne z neho teraz to čo sa mu naozaj stalo nevymámi.* "Povedali by mi pravdu keby som sa šla spýtať priamo do bratstva?" *Pomyslela si trochu sarkasticky a srdce jej začalo biť rýchlejšie, v mysli sa jej vynorila spomienka na jej zlé sny a aj na jej túžbu prinútiť ich všetkých pred ňou kľačať na kolenách - jedného za druhým. Navonok sa však tvárila absolútne pokojne a pohľad mala nečitateľný. Dokázala perfektne ovládať svoje emócie a dusiť ich v sebe.. na to bola priam odborník a čím bola staršia tým lepšie jej to šlo. Keď ju Naiyirin oslovila aby šla za ňou, Auri sa postavila a aj napriek tomu, že sa jej točila hlava kráčala von z izby. Oprela sa o stenu a rukami si objala hrudník ako sa snažila upokojiť a zvládnuť to čo sa teraz dialo. Vypočula si jej slová a neveselo sa pousmiala.* To vidím že, je to niekto úplne iný - ako keby mu vymyli mozog. Chová sa ako vydesené dieťa. *Povzdychla si a nervózne si hryzla do spodnej pery. Teraz to posledné čo potrebovala bol dospelý muž mentálne na úrovni malého chlapčeka. Radšej by sa bránila jeho útokom, jeho bozkom, než sa hrať na jeho maminku. Keď jej Naiyirin povedala, že musí byť silná neveselo sa zasmiala.* Ako vždy, tu to ani inak nejde. *Trochu nervózne si prehrabla vlasy a pokúšala sa ovládnuť strach. Čo bude robiť keď bratstvo na nich znovu zaútočí? Sama neochráni aj Castiela aj seba. Samozrejme, že pri sebe nechcela nikoho kto by ju ochraňoval ako princeznú, no túžila mať po boku niekoho o koho sa môže oprieť. Keď o svoju oporu teraz prišla - bola z toho poriadne rozhodená. Na moment si myslela, že vyriešila jeden problém a hneď sa objavil nový.* "Pôjde to takto dookola? Kedy mám popri tom všetkom hľadať cestu von? Toto peklo nemá konca. Navždy zostanem zaseknutá v Desperose." *Pomyslela si zdesene, no potom sa ozval v jej mysli tichý, sarkastický hlas.* "Nie navždy, len kým nezomriem a to môže byť kedykoľvek." *Jej výraz bol nečitateľný, oči upierala na podlahu.* Ďakujem Naiyirin.. za všetko. *Ako to povedala pozrela sa jej do očí.* Takže myslíš, že je fyzicky už v poriadku? Mali by sme sa mu pozrieť pod tie obväzy čo má na hlave a hrudi.. ak nám to dovolí. Potom ho vezmem do nášho úkrytu. *Keď to povedala pozrela sa na Castiela, no pohľad jej skĺzol na misku s jedlom a pohár vody, ktorý stál na stole kúsok od Castiela.* Ale najprv sa najem a napijem.. cítim, že mám problém udržať sa na nohách. *Keď to povedala, vošla naspäť do miestnosti za Castielom - odsunula kreslo ďalej od jeho postele aby sa nebál a vypila na jeden dúšok pohár vody. Potom si sadla do kresla a pustila sa do jedla tiež.*

Castiel:
*Nayirin ji jemně chytla chytla za ruku.* I když je jako vyděšené dítě..jak jsem ti řekla je tam šance, že se z toho dostane. Je to dost možná jen otázka času. *Pousmála se na ní.* Fyzicky by měl být naprosto v pořádku. Dostal dostatečnou dávku lektvaru na to, aby ho to dá se říct postavilo na nohy. Problém spíš bude jak mu to sundat. *Začala přemýšlet, když v tom řekla, že by se Auriel ráda najedla.* Samozřejmě musíš také pořádně jíst a odpočinout si jinak vás pryč ani nepustím. *Hned poté následovala Auriel vedle ke křeslu a podívala se na Castiela.* Castieli...ehm...pamatuješ si co se vlastně stalo ? *Zeptala se Nayirin, kdy jako kdyby Castiel Nayirin nevěřil a pootočil hlavu na Auriel, skoro to vypadalo jako by se bál to říct, Castiel si totiž myslel, že by to mohlo přinést jen a jen smůlu nebo ještě něco horšího.* Stejně..by jste tomu nevěřili... *Ozvalo se tiše, ale stále s nějakým strachem v hlase. I když jak byla Auriel kousek od něj opět byl přeci jen klidnější než, kdyby byla u něj jen Nayirin.* Zkus nám to říct. Třeba budeme. *Pousmála se Nayirin.* V jednom domě...objevil se tam zachy...on napadl mě....ježiši... *Schoval si tvář do dlaní, opět si to představil a začal tak nějak rychleji dýchat.* Já ho přivolal.... *Poté se opět trhavě podíval na Auriel.* Já ho nechtěl zabít....nechtěl... *Opět si tvář schoval, nebrečel jen prostě se snažil sám sebe uklidnit, ale nešlo to úplně nejlépe.* Zabít ? Zachariáše ? *Podívala se nechápavě na Auriel, když ji došlo, že Castiel vlastně zabil svého bratra a její výraz byl v celku překvapený a zároveň vyděšený.*

*Trošku sa na Naiyirin usmiala, keď ju chytila za ruku, no nebol to úprimný úsmev. Auri sa obávala, že sa ju pokúša svojimi slovami len upokojiť. Nemala to ale silu aktuálne riešiť a šla si po to jedlo - už od hladu ani nevidela. Povedala si, že všetko ostatné tu chvíľku počká. Naiyirin však nevyčkávala - skúsila sa z Castiela vymámiť odpovede. Auriel len v tichosti sledovala ich rozhovor a popri tom sa snažila ovládať aby tak nehltala. Veľmi jej to ale nešlo, musila sa nútiť pomedzi sústa vôbec nadýchnuť. Keď po chvíľke vyprázdnila misku, pocítila v žalúdku ťažobu a bolo jej trochu na vracanie - tak to ale býva keď telo hladuje a zrazu do seba dostane nejakú potravu. Auri sa postavila vo chvíli čo si Naiyirin uvedomila, že Castiel zabil vlastného brata. Musela to rýchlo uviesť na pravú mieru.* Samozrejme, že si ho nechcel zabiť. Bola to sebaobrana. *Povedala to aby oboch upokojila a potom sa vzala od Casa jeho prázdnu misku a obe odložila nabok. Jeho slová o tom, že ho privolal a napadol nekomentovala, bolo jej ho príliš ľúto. Mal doráňanú hlavu, len veľká šestka vie ako sa mu to v nej pomiešalo. Podala Castielovi pohár s vodou a posadila sa vedľa neho na postel. Hoci ho celého pokrývali obväzy, pôsobil, že je naozaj fyzicky v poriadku, museli sa o tom s Nay ale uistiť.* "Mala som také neskutočné šťastie na toho perverzáka v podzemí." *Pomyslela si a čakala kým sa Castiel napije.* Cas, dovolil by si mi aby som ti z tela zložila tie obväzy? Chcela by som sa pozrieť či ti liečivý lektvar zahojil všetky zranenia. *Pokúsila sa o slabý úsmev a dívala sa mu pri tom do očí.*

Castiel:
*Nayirin stále byla dost překvapená z toho co slyšela, samozřejmě, že ji tak nějak uklidnilo to, že to Auriel dala na správnou míru. No radši se do toho už nějak nehrnula a musela na chvíli v sobě i udržet ten smích protože to jak Auriel hltala to jídlo ji přišlo více než vtipné, ale nechtěla ji nic říkat. Příště si dá určitě na to rychlé jezení pozor. Vzala proto prázdné misky a odešla s nimi do vedlejší místnosti, kde se je chystala odložit cestou stále přemýšlela o tom co se mohlo stát a dokonce ji i donutilo přemýšlet protože pokud by Castiel dokázal přivést k životu svého bratra ona by přece dokázala přivést k životu svého manžela. Ta představa se ji líbila, ale bála se, že je to jen pohádka, kterou si vymyslel a pokud by to byla pravda, co kdyby se ji stalo to samé co Castielovi. Co kdyby její manžel na ní zaútočil to by asi nedopadlo dobře. Po chvíli přemýšlení se vrátila zpět a dívala se na Auriel, která si sedla vedle něj. Castiel samozřejmě vodu příjmul, i když se mu stále ruce dost třásli. Celou sklenici vypil, asi dost možná měl opravdu žízeň no ono po tom dlouhém spánku se není ani čemu divit. Když Auriel zeptala na to zda by mu mohla složit ty obvazy. Castiel pouze velice trhavě kývl, jakmile by ovšem Auriel udělala prudší pohyb i kdyby omylem Castiel by semnou vcelku silně cukl. Pokud by se ji, ale povedlo všechny obvazy sundat tak jeho zranění bylo skoro celé vyléčené sice ano, na obličeji měl více méně menší modřiny, ale nebylo to nic příšerného. Co ovšem mohl být šok je to, že pokud by mu rozvázala ruku, prst by chyběl. Castiel by se v tu chvíli začal klepat ještě více. Začínal by pomalu panikařit nebylo to protože by mu chyběl prst, ale protože mu to připomnělo to kvůli čemu ten prst právě nemá. Po chvíli co by se díval na ten prst by se z ničeho nic uklidnil ani by necukl pohledem, byl jako zamrzlí nehýbal se. Jeho dech se opravdu zpomalil a on se díval jen na ten prst. Před jeho očima se odehrávala celá ta noc a on byl opět úplně mimo, nevnímal vůbec okolí. * Chci...pryč... *Hlas, kterým to řekl bylo to....jako kdyby to vůbec nebyl on. Znělo to zlomeně a smutně, ale beze strachu. *

*Sledovala ako od nej prijal pohár s vodou a hoci sa mu triasli ruky, vypil ho až do dna. Keď dopil odložila ho na stolík vedľa jeho postele a prisadla si ku nemu ešte bližšie. Nahla sa ku nemu a opatrne, celkom pomaličky mu začala odmotávať obväzy z hlavy. Neponáhľala sa - bol ako vyplašené zviera zahnané do kúta, nechcela robiť prudké pohyby aby jej náhodou neublížil keď by sa zľakol. Vedela, že je silný a sama sa cítila po týchto troch dňoch neskutočne krehko, aj keď určite pôsobila, že to všetko zvláda statočne. Opak bol však pravdou. Keď Castielovi už opäť videla do tváre spokojnejšie zhodnotila, že mu tam zostali len neveľké podliatiny. Pozrela sa mu do očí a trochu sa pousmiala, nežne ho pohladila po líčku a potom ruky presunula ku jeho hrudi a začala mu odmotávať obväzy z tela. Najradšej by si pomohla nožom, no myslela si, že by to nebol najlepší nápad - predsa len bol vydesený aj z obyčajnej lyžičky. Chcelo to teda viac snahy, času a viac jej dotykov aby ho kompletne vyslobodila. Teda.. nie tak celkom - to najhoršie ju ešte len čakalo - jeho ruka na ktorej mu chýbal prstenník. Na moment zaváhala, nervózne si zahryzla do spodnej pery a potom jeho ruku vzala do svojich dlaní. Srdce jej bilo rýchlejšie a nebolo to preto, že bol spolovice tela nahý. Bolo jej hrozne z toho, že prišiel o prst, opäť sa jej chcelo vracať a nie len z dôvodu, že tak rýchlo na prázdny žalúdok zjedla celú misku jedla. Bolo jej nevoľno z predstavy akú veľkú bolesť si musel Cas vytrpieť. Po celý čas čo mu ruku zbavovala obväzov si hrýzla spodnú peru, keď napokon skončila, zostala paralyzovaná. Možno v kútiku duše dúfala, že mu vďaka tomu elixíru ten prst dorastie, no nestalo sa tak. Naprázdno preglgla a keď zbadala Castielov pohľad, to ako zamrzol pri pohľade na svoju vlastnú ruku... bolelo ju z toho srdce. Konala bezmyšlienkovite, chytila jeho dlaň do obidvoch svojich rúk a zdvihla si ju ku tvári - zľahka pobozkala hánky, v blízkosti chýbajúceho prsteníku. Potom sa na neho sladko usmiala aj napriek tomu, že mala v očiach slzy.* Pôjdeš so mnou domov? *Opýtala sa ho a jeho ruku stále nepúšťala, dívala sa mu do tváre a srdce jej krvácalo pri pohľade na zlomeného muža, ktorý pred ňou sedel.*

Castiel :
*Nechával ji klidně odmotávat obvazy, i když se stále chvílemi zatřásl. Když odkryla jeho tvář mohla tentokrát vidět jak právě ty menší podlitiny tak i celou jeho vyděšenou tvář. Když, ale se pokusila ho pohladit nejdříve lehce cukl, dokud neucítil její ruku, normálně by Castiel dost možná zavřel oči a užil by si dotek Auriel, ale tentokrát nic nebylo on jen sledoval tu ruku jako kdyby čekal, že mu Auriel snad dá facku, naštěstí se tak tedy nestalo. Hruď měl krásně zahojenou a nebyl na ní jedinej škrábanec, jen opět pár modřin, které lektvar nedokázal už vyléčit. Když, ale přišlo na nejhorší a to na ten prst, kdy už Castiel úplně zamrzl, ani si nevšiml Aurielina zlozvyku no co si budeme ani na to nemohl pomyslet. Prst sice chyběl, ale tam kde byla řezná rána..to celé bylo zahojené a proto se do toho nemohla dostat žádná infekce, takže to byla alespoň nějaká dobrá zpráva. Když mu chytila tu dlaň do obou ruk Castiel jen trhavě zvedl hlavu a podíval se Auriel do očí. Opět po tom co udělala, by za normálních okolností Castiel zrudl jako nikdy, ale tentokrát se nic nestalo. Jeho oči jen padali pohledem opět dolů. Nayirin mezitím sledovala jen ty dva a bylo ji líto obou. Nemohla se na to pořádně dívat.* Pokud...pokud chcete klidně můžete ještě zůstat tady. Nebude mi to vadit. *Dodala a pousmála se. Castiel na Auriel otázku neodpovídal, jen se stále díval na svou ruku. Stále se mu přehrávala ta scéna co se stala. Ta neuvěřitelná bolest, která jím prošla a nejhorší ten smích bratra. Nemohl od toho místa, kde měl dříve prst odtrhnout zrak. * Mám tu teď léky takže...můžete tu zůstat než se to třeba nezlepší co vy na to ? *Zeptala se s úsměvem opět Nayirin, je pravda, že v tomhle stavu by asi Castiel těžko Auriel mohl uchránit, i když se Auriel dokáže o sebe postarat sama, to už několikrát dokázala i před Castielem i před Nayirin.* I nejlepší....válečníci brečí.. *Ozval se opět velice tichý hlas, že ho mohla slyšet jen Auriel, což byl jasným důkazem, že ten starý Castiel tam uvnitř někde stále je.* Auri on se nemůže jen tak někde potulovat...Vím, že by ses o něj dobře starala, ale koukni na něj. *Nayirin trvala na svém a to, že oba by měli zůstat u ní. Castielův výraz ve tváři se, ale neměnil stále byl tak nějak mimo, tedy krom té chvíle, kdy mluvil o tom jak Auri pláče. To měl i lehčí úsměv na tváři. I přes to jak byl Castiel mimo stejně uvnitř nemohl prostě vidět Auriel nešťastnou, takže tohle byla jistota, že tam prostě ten Castiel je.*

*Bola nešťastná z toho, že bol tak vydesený keď sa ho dotkla - dokonca ním trhlo aj pri tom keď ho chcela len pohladkať aby sa upokojil. Hľadala v sebe silu, no obávala sa, že za posledné dni už vyčerpala všetky svoje zásoby. Cítila sa prázdna a zúfalá, myslela si, že ak zoženie liečivý elixír - bude po všetkom. Nečakala, že by sa po prebudení z Castiela stalo.. toto. Potom čo mu zľahka pobozkala ruku, dúfala, že ho to povzbudí - že pochopí, že dôležitejšie je, že žije, nie že prišiel o prst. On však len sklopil oči a mlčal. Prehovorila Naiyirin a Auri sa na ňu otočila, nevedela, že tam je, že ich sleduje. Ponúkla im aby tam zostali a keď si Auri začala chvatne utierať slzy jednou rukou - počula Castiela potichu prehovoriť. Šokovane sa na neho pozrela. Tieto slová jej hovoril v minulosti.* "Znamená to teda, že tam vo vnútri je niekde stále ukrytý starý Cas? Nepomiatol sa úplne?!" *V jej vnútri sa zapálilo svetielko nádeje, razom sa jej vďaka tomu už plakať nechcelo.* Počul si Castiel? Naiyirin by si nás tu rada nechala. Čo ty na to Cas? Nevadilo by ti zostať ešte chvíľu tu u Naiyirin? *Opýtala sa ho, chcela aby sa ku tomu vyjadril aj on - predsa len stále opakoval, že chce ísť preč, no napokon nereagoval na jej otázku či s ňou pôjde domov. Netušila či si vôbec pamätá kde spolu bývajú, nevedela čo sa mu odohráva v hlave. Sama sa však trochu bála ostať s ním celkom sama. Nevyzeralo to, že by sa o seba dokázal postarať sám a ako by na neho zvládla dohliadať a popri tom im zháňať jedlo? V hlave mala Auriel predstavy ako sa sám seme snaží ublížiť a podobne. Myslela si, že by bolo najlepšie ak by zostali tu. Predsalen by mala po boku Naiyirin, ktorej by sa mohla zdôveriť so všetkým čo ju trápi a zároveň by jej Nay pomohla na Castiela dohliadnuť. Na druhej strane ale nechcela Naiyirin robiť ešte viac starostí. Už takto jej toho už toľko dlhovala, nevedela ako by jej to mohla všetko čo pre ňu robila splatiť. Napadlo jej však, že by mohla zájsť aspoň do mesta a nakúpiť nejaké jedlo, čisté gázy, nejaké voňavé mydlo čo by ju mohlo potešiť alebo niečo podobné.*

Castiel :
*Když se na něj Auriel podívala a věřila, že tam někde tedy starý Castiel je. Na chvilinku se ještě Castiel usmál, ale opět to bylo jen na malou chvilku možná tak vteřinu nanejvýš dvě. Pomalu, ale trhaně tedy kývl Auriel, že tu klidně zůstane, ale díval se celou dobu jen na Auriel na Nayirin se ještě stále nepodíval. Jeho pohyby hlavou stále byly dost trhané a oči mu lítali sem a tam, stále dost panikařil. Skoro to vypadalo jako kdyby se stále něčeho bál, ale tady nebylo čeho. Nayirin se jen pousmála.* Tak domluveno. Zůstaňte tu jak dlouho budete potřebovat. *Nayirin měla radost, že bude mít doma i společnost a hlavně bude mít Auriel tak nějak na očích, přece jen pro ní to byla taková Desperovská dcera, takže k ní tíhla o něco více než ke Castielovi. Pootočila se směrem ke Castielovi a opět se mírně pousmála.* Pokud by jsi něco potřeboval ihned to řekni a neboj se. Chovej se tu jako doma. *Castiel byl celou dobu klidnější a dokázal i utlumit svůj zrychlený dech. Po chvíli by se dokonce i konečně začal rozhlížet kolem sebe a nedíval se jen po Auriel nebo Nayirin, ale po místnosti jako celé. Opět se ukázalo to, že Auriel i Nayirin zřejmě věří jinak by přece lovec ze své kořisti očima neutekl. Každopádně přitom co se díval kolem sebe měl lehce přimhouřené oči. * Pokud by jste chtěli. Jídlo a pití máte ve špajzu. Kuchyně je tímhle směrem a pokud by jsi někam chtěla jít Auri, hlavně nezapomeň zamknout. *Vysvětlila tak trochu i nějaká pravidla, kterými by se měli řídit. Hned poté odešla do vedlejší místnosti, kde se začala oblékat.* Já budu muset na chvíli ještě odejít. *Její ton hlasu byl příjemný a milí stejně jako po celou dobu, Nayirin jen musela přeci jen vydělat nějaké peníze a proto musela jít do práce jakožto sestřička. Hned jak Castiel viděl, že Nayirin odešla do vedlejší místnosti pokusil by se vstát z postele, pokud by ho tedy Auriel nijak nedržela. Pokud by se mu to povedlo jen by se lehce zamotal, ale poté už by kroky zvládal. Stále se však díval kolem sebe, kdy ruce se mu lehce třásli. Lehce by se dotýkal stěn a oken no spíše se jen tak o ně otřel dlaní, jako kdyby něco zkoušel.*

*Uľavilo sa jej keď Castiel neprotestoval, začínal pôsobiť dokonca trochu pokojnejšie - teda oproti tomu ako sa choval tesne po prebudení.* Ďakujeme Naiyirin. *Hlesla Auriel po tom čo im Nay opísala kde čo nájdu a prosila ich aby sa chovali ako doma. Trošku Auri vydesilo keď im oznámila, že musí odísť, no rýchlo jej došlo, že určite ide do práce.* "Ach budem jej to musieť všetko nejakým spôsobom vynahradiť." *Povzdychla si keď ostala s Castielom sama. V tom sa Castiel pohol, vytiahol ruku z jej dlane a postavil sa z postele. Trochu sa zapotácal a potom začal chodiť po izbe. Prikladal dlane na okná a trochu ich hladkal. Bála sa ho opýtať čo robí, pôsobil na ňu úplne inak než v minulosti. Bála sa ho, bála sa jeho zvláštnych reakcií, toho ako sa díval na ňu, Nay aj zvyšok sveta.* J-je všetko v poriadku Castiel? *Ozvala sa váhavým hlasom.* Nie si hladný alebo smädný? *Opýtala sa ho a zostala sedieť stále na posteli - celkom bez pohnutia. Nechcela vo vyľakať ani vystrašiť.* "Ach bohovia, čo týmto všetkým sledujete? Prečo ste ma dostali do tejto situácie? Prečo ste vôbec dopustili aby som skončila v Desperose?" *Pomyslela si zbožne. Tak veľmi túžila len si ľahnúť, zavrieť oči a zabudnúť na všetko čo sa tu stalo. Zabudnúť na všetko to násilie, smrť, na bolesť.. chcela sa zobudiť z tejto nočnej mory a opäť vidieť západ slnka nad hladinou mora z jej izby. Chcela cítiť matkin parfém a otcovo ochranné objatie - nie krv, pot a bolesť.* Môžem ti nejako pomôcť? *Hlesla bez dychu, navonok pôsobila tak ako predtým. Odvážne, silne - dokonca sa jemne aj usmievala. Nedovolila búrke emócií v jej vnútri aby ju pohltila. Všetko to v sebe dusila a pchala do jednej z mnoha truhlíc, ktoré si vo svojom vnútri postavila. Svoje srdce obaľovala ľadom v márnej nádeji, že si tak dokáže zachovať chladnú myseľ a zdravý úsudok.*

Castiel :
*Nayirin ještě jen kývla a poté už jen klidně odešla. Castiel stále jen chodil pomalu po místnosti a přitom se díval po okolí. Když se ho Auriel zeptala zda je vše v pořádku či jestli nemá hlad nebo žízeň pootočil se a podíval se na ní s očima dokořán a lehce se i pousmál.* Měla...měla by jsi odpočívat a,,,,a,,a najíst se.. *Sice se usmíval, ale ruce se mu stále třásli stále jako kdyby se něčeho bál. Jak tak procházel po místnosti došel až k jednu z oken a díval se z něho.* Promiň..jestli jsem tě vyděsil. *Omluvil se a díval se z okna, oči už přimhouřené neměl. Opět se otočil směrem na Auriel, která tam seděla a on se ji díval přímo do očí. Stále to nebyl ten starý Castiel, ale rozhodně mu bylo lépe než předtím. * Kde...kde mam kabát ? *Zeptal se zmateně, jeho kabát samozřejmě vysel ve vedlejší místnosti celý od krve no Nayirin ještě neměla čas ho očistit. * Ty..ty..ty jsi v pořádku ? *Nemyslel tolik na sebe jako stále více na Auriel, takže aspoň tahle vlastnost mu určitě zůstala dost možná, že i kdyby mu chyběla celá ruka nebo noha tak pro něj by byla priorita Auriel. Po chvilce to stejně, ale nevydržel a dal si levou ruku na, které nechyběl ani jeden prst přes ústa a snažil se opět uklidnit. Pravá ruka se mu jen třásla jako snad nikdy.* Promiň..........Zachy,... *Původně to mohlo zaznít jako, kdyby se chtěl znovu omluvit Auriel, ale opět řekl jméno Zachariáše tentokrát, ale ta panika nebyla tak hrozná jako předtím, bylo to o dost klidnější než původně. Po chvíli si dal ruce na hlavu, ale stále nebrečel.* Já..já ho nechtěl zabít... *Opřel se o zeď vedle okna a pomalu se posadil.* Jsem vrah Auri... *

*Prekvapilo ju keď povedal aby sa najedla, keď pár minút dozadu zhltla pred ním celú misku kaše s omáčkou - div sa pri tom nepovracala ako rýchlo to do seba nahádzala. Ešte viac ju to utvrdilo v tom, ako mimo bol.* Už nechcem jesť. *Odpovedala mu pokojným hlasom a pri tom ho ďalej zmätene pozorovala. Jeho úsmev, nebol taký ako si pamätala, stále sa mu triasli ruky a keď sa zahľadel z okna - podvedome si trochu poposadla aby bola od neho ďalej.* Desí ma tvoj zdravotný stav, nie ty. *Odpovedala mu aby ho upokojila, určite nemala v úmysle hovoriť mu, že sa ho bojí - už takto mal krehkú psychiku.* Naiyirin nám obom vzala veci aby ich oprala. *Odpovedala mu a mohol si všimnúť, že má na sebe tiež niečo iné než to čo nosieva bežne. Jej oblečenie od blata a krvi bolo vedľa Castielovho kabáta a skutočne mala Nay v úmysle to oprať. Keď sa jej opýtal či je v poriadku - zvažovala do akej miery ku nemu bude úprimná. Napokon sa len pousmiala a prikývla.* Nahnal si nám s Nay strach a tak som trochu unavená, inak som ale v poriadku. *Ubezpečila ho. Nechcela ho rozrušiť tým, že by mu rozprávala celú tú jej pátraciu akciu po liečivom lektvare ani to, že pri nej bola zranená. Cas sa nevypytoval na podrobnosti, ukryl si tvár v dlaniach a začal sa ospravedlňovať svojmu mŕtvemu bratovi.* Je Zach teraz tu s nami? V tejto miestnosti? *Opýtala sa ho tichým, opatrným hlasom a naprázdno preglgla. To už ale hovoril akoby ku nej, vravel jej, že ho nechcel zabiť a, že je vrah.* Bolo to buď ty alebo on. Zabil si ho v sebaobrane. Ak to z teba robí vraha, tak som vrah tiež. *Hovorila trpezlivým tónom, sedela pri tom strnulo na posteli a nespúšťala z neho pohľad.* Som podľa teba vrah Castiel? *Opýtala sa ho svojim tichým, jemným hlasom a nečakala na jeho odpoveď.* Pretože naša situácia bola celkom podobná. Ani jeden z nás nechcel zabiť, bola to sebaobrana, nehoda. *Naprázdno preglgla.* Ľutovanie sa to späť nevráti, musíš .. musíme sa s tým naučiť žiť. *Znela múdro, pokojne. Chcela ho ukľudniť, nerobila žiadne pohyby aby ho nevyľakala.*

Castiel:
*Ještě než se "sesypal" díval se Auriel do očí* Jsem už...v pořádku...neboj... *Chtěl ji též ujistit, ale co si budeme bylo jasné, že v pořádku není, tedy po fyzické stránce ano, ale psychické rozhodně ne. Odpověď s oblečením ho samozřejmě uklidnila o něco více, nechtěl by přijít o svůj kabát. No všiml si toho co má Auriel na sobě a opět se lehce pousmál.* Sluší ti to, vypadáš jako nějaká pirátka. *Chtěl si trochu odlehčit proto nahodil tenhle vtípek, což znamenalo, že se opět ozval ten starý Castiel. Potom když pokračovala se strachem Castiel sklonil hlavu.* Nevypadáš, že by jsi byla unavená ze strachu. *Lehce přimhouřil a oči a podíval se na ní, to netrvalo, ale dlouho protože poté přišlo právě to sesypání. Auriel udeřila jak se říká hřebíček na hlavičku. * Někdy je...někdy ne.. *Odpověděl ji, samozřejmě v tuhle chvíli byl Zachy jen v jeho hlavě. Nemohl mu nijak ublížit, ale aby to ubližovalo Castielovi psychicky to stačilo. * Předtím...když jsi jedla...stál vedle Nayirin. *Zvedl opět hlavu, byli to samozřejmě spíše halucinace nebo prostě výplod jeho hlavy, nemohl tam být, ale těžko se proti tomu bojuje. Auriel ho naštěstí začala uklidňovat a docela se ji to i povedlo. * Nejsi vrah... *Odpověděl ji, čímž ji tak nějak dal i za pravdu. Jak jen velké štěstí měl, že tu Auriel pro něj byla. Jinak by se už opravdu mohl zbláznit.* Jen nechci...aby ti ublížil... *Tentokárt se netřásli ani neklepal dost možná protože právě Zachyho nikde neviděl. Po chvíli zvedl lehce ruku a podíval se na místo kde mu prst chyběl.* S tím shyby půjdou asi o něco tíž. *Chtěl tu situaci lehce odlehčit. Auriel ho dokázala skutečně dost uklidnit.*

*Snažil sa ju uistiť, že je v poriadku, no neverila mu o nič viac než on jej. Cas jej povedal, že jej šaty od Nay pristanú a poznamenal, že vyzerá ako pirátka - trošku úprimnejšie sa pousmiala a chcela si do neho rypnúť tak ako to bolo medzi nimi zvykom.* "Koľko pirátiek si za svoj život videl?" *No nahlas to nepovedala, prevládli v nej obavy nad jeho psychickým stavom a teda len jemne kývla hlavou na znak vďaky. Neveril jej, že je unavená "zo strachu", no skôr než by vyzvedal - opäť sa zosypal. Jeho odpoveď na jej otázku či je s nimi Zach aj teraz ju neprekvapila, no aj tak bola vystrašená. O to viac bola presvedčená, že celý ten incident so Zachym bol len v jeho hlave. Veď predsa s nimi v miestnosti nebol, nevidela ho ani Naiyirin ani ona... boli to len výplody Castielovej fantázie, myslela si, že je to len nejaká zvláštna reakcia na traumu z bolesti, ktorú mu niekto zapríčinil. Trochu si zahryzla do pery a nevedela ako má na jeho priznanie reagovať. Nevedela či má zmysel presviedčať ho, že to nie je skutočné, bola z tejto situácie rozhodená. Našťastie ale potom povedal, že nie je vrahyňa čím jej dal vlastne za pravdu.* Neublíži mi Castiel, nikto mi už neublíži.. vďaka tebe. *Pozrela sa mu do očí.* Naučil si ma brániť sa. *Keď sledovala ako sa díva na svoju ruku, na miesto kde mal mať prst - zbledla. Čakala, že sa zase trochu zrúti a tak len strnulo sedela na mieste, očakávajúc najhoršie, no na jej prekvapenie sa Cas pokúsil o ďalší malý vtip.* Myslím, že shyby ti môžem pri tréningu odpustiť. *Prehovorila veselšie a aj jej úsmev bol úprimnejší.* Máš šťastie, že to je pravá ruka a nie ľavá. Kde by si nosil obrúčku. *Vyletelo z nej bez rozmyslu, až príliš ju jeho vtip vrátil do takej tej ich priateľskej roviny kde sa navzájom často doberali. Nebola si istá či ale neprestrelila a tak len napäto čakala na jeho reakciu.*

Castiel :
*Potěšila a zároveň opět uklidnila ho její odpověď, že ji naučil bránit. Nikdo by nemohl být pyšnější na Auriel v tuhle chvíli než právě Castiel. Došlo na jejich vtípky a když zmínila, že měl štěstí, že to byla pravá ruka jen se lehce ušklíbl.* Možná to je jenom štěstí... *Díval se na místo kde byl prst a poté zvedl hlavu, aby se mohl podívat do očí Auriel.* Ty se mě bojíš..... *Řekl tiše, když ji viděl sedět na té posteli. * Já nejsem blázen Auri...vím co jsem viděl a vím kdo mi tohle udělal. Udělal mi to Zachariáš...přivolal jsem ho pomocí sošky co jsem objevil. *Mluvil docela klidně.* Dokud se neobjevil a... *Opět začal zrychleně dýchat a jako kdyby se díval za Auriel než na ní. Dost možná ho opět viděl no to mohl vědět jen Castiel protože za Auri nikdo nebyl. Ovšem Castiel tam přeci jen někoho viděl. (Vzhled zde) . Opět se mu začali třást ruce i nohy. Oči mu létali sem a tam. Nakonec je, ale jen zavřel a snažil se opět uklidnit. Hlava se mu opět motala, celý svět se točil. Když oči, ale opět otevřel nikoho už neviděl tedy kromě Auriel.* Stál...stál přímo za tebou... *Castielovi konečně začali téct slzy, začal se hroutit. Když poté mrkl jeho bratr pomalu šel směrem k němu.* Už jde...jde ke mě... *Takhle se ještě nezhroutil sice byl neškodný, ale ten strach co teď měl byl až šílený, začínal se tak nějak ztrácet, přestával vnímat kde je. * Auri prosím....nechci tohle...prosím...

*Keď sa jej pozrel do očí a prekukol jej strach, trochu sa zachvela a nevedela na to spočiatku nijako reagovať. Nechcela sa mu priznať s tým, že sa ho naozaj, skutočne bojí. A keď na ňu začal chrliť všetko o tom, že privolal brata pomocou nejakej sošky, že ho potom Zachariáš takto doriadil, a tak ďalej.. nepochybovala o tom, že svojim slovám verí. Cas bol veľmi presvedčivý, bol pri svojom rozprávaní dokonale pokojný, skoro tomu čo vravel uverila tiež, no prv než by na to mohla nejako reagovať - opäť začal zrýchlene dýchať a pohľad mal nepríčetný strachom. Vyzeralo to skoro ako keby sa díval skrz ňu, nie na ňu a začal sa celý triasť. Auri tam len bezmocne sedela, hľadela na neho s doširoka otvorenými očami a srdce jej prudko bilo, netušila čo má robiť. Keď povedal, že Zach stojí za ňou - okamžite sa vydesene postavila z postele a otočila sa ku Casovi chrbtom, pohľadom prešla po miestnosti, no boli tam len sami dvaja tak ako aj predpokladala – Zachariáš bol len v Castielovej hlave. Nikto za ňou v skutočnosti nestál, nikto ju neohrozoval, boli tam len sami dvaja.* Cas, nikto tu není. *Šepla rozcítene a otočila sa ku nemu v momente čo začal plakať.* Castiel, sme tu len my dvaja. *Auriel zvraštila tvár, hlas mala plný ľútosti a vykročila ku nemu keď začal nariekať, že ku nemu kráča Zach.* Som tu len ja, kráčam ku tebe ja. *Oponovala mu a hlas sa jej chvel, nejakým spôsobom dokázala premôcť svoj strach a chytila mu tvár do dlaní.* Som to len ja Castiel, sme tu len my dvaja. Nikto iný tu nie je. *Hoci riskovala, že by si ju mohol zameniť za svojho brata, že by ju v šialenstve zo strachu mohol udrieť, zraniť či čokoľvek iné.. stála tam, odhodlaná mu tie bludy vyhnať z hlavy.* Pozri sa na mňa Cas. Prosím... Som tu len ja. *Opakovala mu dookola takým tým upokojujúcim, materinským hlasom v márnej nádeji, že sa jej ho podarí vrátiť do reality. Hladkala mu pri tom tvár a palcami utierala slzy, ktoré mu tiekli z očí. Triasol sa ako osika, bola z neho hromádka nešťastia. Opäť vyzeral ako malý, vystrašený chlapček a tak Auriel musela zostať silná. Aj napriek vlastným zábranám, vlastným obavám a strachom. Riadila sa radou od Naiyirin a bola silná, snažila sa byť pre Castiela oporou.*

Castiel:
*Neodpovídal stále panikařil, ani když říkala, že tam jsou samy. Jeho hlava říkala něco jiného a kvůli tomu ji nemohl pořádně poslouchat a zavřel opět oči. Najednou však ucítil ruce na tváři, stále velice rychle dýchal možná i rychleji než předtím a bál se otevřít oči. Dokud tedy neuslyšel Auriel hlas. Uposlechl Auriel a otevřel oči, kdy se ji podíval přímo do očí. Ve svých neměl nic jiného než strach. Naštěstí ho dokázala tak nějak trochu uklidnit, ale jeho panika stále nepřestávala. * Zmizel ? Kde...kde je... *Lehce sebou cukl jako kdyby viděl místo Auriel Zachyho a v tom doslova zamrzl. Auriel mohla vidět, že v tu chvíli panika přerostla až tak moc, že Castiel skoro ani nedýchal. * Ukonči to...prosím... *Castiel to začal v tu chvíli vzdávat, oči opět zavřel a jako kdyby čekal to nejhorší co se mu může stát. Oči otevřít nemohl, bál se toho co by mohl vidět a to konkrétně to, že místo Auriel by viděl tvář Zachariáše. Na jednu stranu se snažil uklidnit no na druhou to začal tak nějak ztrácet. Dokonce ho to začínalo opravdu vyčerpávat a to tak moc, že jeho ruce mu spadli jen podél těla.* Je tady.....Auri uteč.. *Řekl opravdu tiše, ale v tom hlasu stále bylo dost strachu. Ovšem tímhle vším se stále ukázala jedna věc, stále věděl, že někde v blízkosti Auriel je a díky jejímu hlasu ji nedokázal ublížit, protože věděl, že tu pro něj je.*

*Hlavou jej išla asi stovka myšlienok, zmocňovalo sa jej zúfalstvo keď videla, že ho stráca. Castiel bol jej najlepší priateľ, vlastne.. bol viac než len to, bol pre ňu nesmierne dôležitý, bol viac než vojak, viac než len ochranca či kamarát, bol viac než brat či milenec. Vnímala ho ako svoju súčasť - bol skôr ako jej predĺžená ruka než partner a teraz keď tu stála a videla ako sa jeho racionálna časť stráca, bála sa, že o neho navždy príde. Videla mu v očiach ako sa Cas ponára sa do beznádeje a Auriel tam len stála a nemohla s tým nič urobiť. Najradšej by ním zatriasla, chcela kričať, napadlo ju, že ho obleje vodou, chcela mu dať facku aby sa spamätal, no bála sa, že tento spôsob terapie šokom by ho už úplne pripravil o rozum a nikdy by sa už nevrátil späť. Po všetkom násilí, ktoré si vytrpel asi nebol najvhodnejší nápad spáchať na ňom ďalšie násilie.* Cas ale to som predsa ja, stojím tu ja. *Hlas sa jej zlomil, bola z tejto situácie zúfalá. Nevedela ako mu má svoje slová dokázať, nevedela čo má spraviť aby ho vrátila naspäť do reality. Prosil ju aby to ukončila, aby ukončila jeho trápenie a prestal dýchať - to už ovládla panika aj ju.* Nie! Castiel! *Vzlykla, zahryzla si do spodnej pery a srdce jej bilo niekde v krku. Po tom všetkom čo spravila aby ho zachránila to teraz nemohla vzdať - v hlave jej skrsol šialený nápad. Nápad, ktorý by odsúdilo desať z jej desiatich komorných. Nápad za ktorý by ju jej rodičia navždy zamkli vo veži a nechali ju strážiť drakom.* "Bohovia odpustite mi, musím to skúsiť." *Ospravedlňovala si svoje činy tým, že v tom nie je nič romantické. Ide o Castiela, musí ho prinútiť znovu dýchať, vrátiť sa do reality. Bolo to niečo ako dýchanie z úst do úst než vášnivý bozk z lásky. V ušiach jej hučala krv keď ho objala okolo krku aby si ho pritiahla bližšie a potom to spravila - zavrela oči a pritlačila svoje pery na jeho ústa v márnej nádeji, že ho tak prinúti zapudiť Zacharyho z mysle. Nebudeme si klamať, Auriel vôbec nevedela čo má robiť - nikdy nikoho nepobozkala. Keby jej niekto povedal, že svoj prvý bozk venuje mužovi preto aby zo svojej hlavy vypudil spomienku na mŕtveho brata kvôli ktorej sa odmieta nadýchnuť asi by ho pekne vysmiala, no teraz sme v Desperose. V meste kde je všetko naopak. Auriel stála na špičkách pritlačená na Castielovom tele a s perami na jeho ústach, nesmelo, rozpačito a trochu v panike pohla perami proti tým jeho a cítila ako jej do tváre stúpa horúčava.*

Castiel:
*Neslyšel ji, jako kdyby ani nemohl. I když řekla Auriel, že je to ona tak on to jako kdyby nevnímal. Kdyby to byl ten Castiel co znala určitě by se alespoň pousmál no tentokrát už se opravdu ztrácet. Čekal až to utrpení skončí co, ale přišlo nečekal vůbec a to i když byl mimo, stále se třásl a nemohl pořádně pochytit svůj dech když tu najednou ucítil ruce kolem krku a její rty se dotkly jeho. Oči měl sice stále zavřené, ale najednou dal jemně ruce kolem Auriel, aby ji mohl obejmout a sám ji polibek opětoval. Sice s tím ani jeden neměl tolik zkušeností, i když Castiel tak nějak trochu zřejmě věděl jak na to. Začal ji jemně a pomalu hladit vlasech, stejně tak jako ji hladíval když se ji snažil i utěšit. Bylo poznat, že tohle opravdu zafungovalo protože tohle bylo chování starého Castiela ne toho, který se stále bál. Jeho myšlenky v tu chvíli byly samozřejmě úplně jinde a na nějakého Zachariáše v tu chvíli doslova musel zapomenout. Pokud by Auriel nepřestávala, Castiel by též pokračoval dál, kdy by i ruku přesměroval na záda a jemně ji tam hladil a pokud by se i nechala Castiel by ji jemně a lehce zvedl tak, aby o něj mohla být zavěšená, ale nepřestal by své rty od ní odtahovat. Vše udělal s velkou jistotou a v tu chvíli se i cítil jako kdyby se nikdy a ničeho nemohl bát. V tuhle chvíli by mohl i Moranu poslat do háje, a bylo by mu to jedno, tohle rozhodně Castiela postavilo na nohy, samozřejmě, že to jeho psychiku nespravilo úplně, ale rozhodně mu tohle pomohlo se vzpamatovat. Samozřejmě pokud by kdykoliv chtěla přestat, Castiel by ji ihned pustil. Sám o sobě však by Castiel nemohl přestat, jako kdyby to nešlo. Ten starý Castiel, který byl uvnitř se částečně probudil a s ním i touha po Auriel. Sice si slíbili, že s polibkami je konec, ale zjevně v tuhle chvíli oba ten slib porušilo. Měli by se však na sebe zlobit ? To rozhodně ne. I když to bylo jen jako "dýchání z úst do úst" rozhodně to částečně vrátilo Castiela na nohy. *

*Auriel nevedela čo vlastne robí a teda nevedela úplne čo má od tohto celého čakať, no myslela si, že keď ho pobozká, Casa to tak zošokuje, že sa okamžite vráti do prítomnosti a tak ako aj keď jej dal bozk prvý krát očakávala, že sa od nej rýchlo odtiahne, akoby sa popálil. Čakala, že bude v rozpakoch, no bude zase sám sebou. Och ako sa zmýlila a kým jej mozog vypovedal službu, došlo jej prečo sú bozky pred svadbou zakázané. Toto nemalo byť takéto! Auriel nepobozkala Castiela z romantických dôvodov, mala jasný cieľ. Mala to byť rýchla pomoc - no napriek tomu, že mu chcela dať len "dýchanie z úst do úst" teraz mala pocit, že by potrebovala sama resuscititovať. Cas sa od nej neodtiahol ako po prvý krát, namiesto toho ju objal a viac pritlačil na svoje telo - prebral iniciatívu a začal jej bozk oplácať. Auri to tak prekvapilo, že sa nezmohla na nič len na trhaný povzdych počas ktorého jej zaplietol prsty do vlasov. Zdalo sa, že prirodzene vie čo má robiť, pohyby jeho pier boli sebavedomé a na moment cítila, že je to ten Castiel s ktorým tak často trénovala. Ten Castiel ktorému nedokázala odporovať. To bol zároveň moment kedy prestala rozmýšľať - jej myseľ sa ponorila do sladkej omamnej hmly, zaklonila hlavu a namiesto toho aby ho od seba odstrčila, jej pery sa pohybovali naproti jeho. Poddala sa jeho bozku a srdce jej pri tom bilo ako šialené, dych sa jej zrýchlil a po celom tele sa jej rozlievalo teplo. Presne ako v sne ktorý sa jej v minulosti sníval - nechcela aby Castiel prestal. V jej činoch nebol už strach, no ani láska či nejaký cieľ ..... a už vôbec za jej činmi nebol zdravý rozum, nedokázala v hlave udržať jedinú myšlienku. Ovládla ju túžba, jeho bozky v nej vyvolali niečo čo ešte necítila, bol to chtíč a žiadostivosť. S takými pocitmi sa doteraz nestretla a ich sila ju celkom odzbrojila. Keď ju zdvihol a nohy sa jej už nedotýkali zeme, automaticky ich obtočila okolo jeho pása. Zaprela sa o jeho telo a bozky mu začala oplácať dravšie a náruživejšie než predtým.*

Castiel:
*Jelikož Auriel nepřestávala tak nepřestával ani Castiel. Doslova ho ovládla ta touha, předtím jak byl mimo to bylo nic oproti tomu co se dělo teď . Jak si obtočila nohy kolem něho, když ji zvedl Castiel samozřejmě po tom všem neměl tolik síly no, ale měl ještě sílu, aby ji pomalu odnesl na postel. Tam ji jemně položil, ale jeho rty se od její stále neodlepili. Co, ale začal dělat je to, že ji jemně a pomalu začal líbat po krku a pokračoval pomalu výš, kdy se dostal opět až na rty. Jemně ji přitom začal hladit na bříšku, ale nijak dál nepokračoval. Možná přeci jen ho něco drželo zpátky a sám od sebe by se do ničeho víc nepustil pokud by se k tomu Auriel neměla přeci jen i když se člověk nemůže udržet měl by mít nějaké hranice a Castiel je stále v hlavě měl, i když ho tohle vše ovládalo. Tedy, alespoň co se týče styku. Po chvíli ji druhou rukou zajel jemně do vlasů. Srdce mu bylo jako o závod, čas se pro něj zastavil. Po pár vteřinách se opět vrátil k jejímu krčku, který začal opět líbat. To vzrušení pro něj bylo něco neuvěřitelného. Opravdu teď nemyslel na nic jiného než na Auriel a dost možná bylo i poznat, že u "kormidla" je ten starý Castiel, který po tomhle toužil už od doby co Auriel zná. Auriel ho však měla i v hrsti a pokud by se ji něco nelíbilo mohla ho kdykoliv zastavit, protože Castiel sám o sobě samozřejmě nedokázal přestat. Jeho podvědomí si, ale vzpomnělo, že Auriel byla určitě dravší než předtím a proto své ústa přesunul trochu jinám a to o trochu níž k hrudi, kde ji též začal líbat. Auriel by se samozřejmě ze všeho klidně mohla lehce dostat, Castiel neměl tolik síly, aby si ji kdyžtak udržel a proto by se od něj mohla klidně kdykoliv dostat nebo by klidně mohla i převzat iniciativu a bez problému se s ním přetočit, takže by byl Castiel přesně na její pozici jak je teď ona.*

*Nevnímala, že s ňou kráča ku posteli - až príliš bola rozptýlená jeho bozkami, keď však pod svojim chrbtom ucítila mäkký matrac - niekde vzadu v jej mysli sa vztýčila červená, varovná vlajočka.* "Ach bohovia, čo to robím?" *Pomyslela si zmätene a šokovane, keď sa odtiahol od jej pier a na moment dokázala v mysli udržať konečne aspoň nejakú myšlienku, no nie na dlho. Keď ju Castiel pobozkal na krk, po celom tele jej prebehla husia koža, asi trafil jej citlivé miesto pretože keď ju tam pobozkal znova, vyslalo to slastný kŕč do celého jej tela a Auriel cítila ešte väčšiu túžbu než predtým. Naskočili jej zimomriavky a nahlas zalapala po dychu od rozkoše, ktorú pocítila. Cas si následne vybozkával cestičku naspäť až ku jej perám a keď ju opäť pobozkal, utlmil tým jej ďalšie vzdychy. Zaplietol si pri tom prsty do jej vlasov a keď ucítila končeky jeho prstov na jej pokožke na bruchu pocítila horúčavu v podbrušku - čo bol pre ňu opäť nový, nepoznaný pocit. Bol to iný typ vzrušenia než to, ktoré cítila keď bojovala. Keď Castiel po nejakej chvíli oslobodil jej ústa a začal ju opäť bozkávať na krku, zaúpela od slasti a zahryzla si do pery, úplne automaticky a podvedome zaklonila hlavu dozadu čím mu vlastne ponúkla celý svoj krk - aby mal ku nemu lepší prístup. Doteraz nevedela čo s rukami, mala ich len bezradne položené na jeho ramenách, no keď ju bozkával na krku - rukami si ho ku sebe pritlačila viac a stehnami ho objala okolo pása silnejšie. Poddávala sa mu, neschopná racionálne uvažovať, každá bunka jej tela túžila po jeho dotykoch a bozkoch. Nebolo cesty späť... až do momentu čo Cas skĺzol perami, po jej kľúčnej kosti až ku jej hrudi, vtedy Auri otvorila oči, zadržala dych a očervenela ešte viac. Jej podvedomie vztýčilo ďalšiu červenú vlajočku a nejakým zázrakom prišla ku sebe. Keď ju rozptyľovali jeho pery na ústach či na jej krku nedokázala myslieť - to že sa takto odtiahol to ju zachránilo. Omamná hmla bola preč a jej došlo čo sa deje. Toto už ani zďaleka nebolo o "dýchaní z úst do úst", ukájala si na ňom chúťky ako nejaká ľahká deva.* Cas, nie... prosím. Ja-ja nemôžem. *Zajachtala zadýchaným hlasom a bezmocne sa mu pozrela do očí. Mala na sebe šaty a Cas ležal medzi jej stehnami takže bola dosť odhalená. Zahanbene zadržala dych keď si uvedomila ako ďaleko zašli. Dívala sa mu do očí, pohľad mala roztúžený, ešte stále zrýchlene dýchala od vzrušenia, vlasy mala trochu strapaté, pery mierne opuchnuté z jeho bozkov a líčka červené od rozpakov a hanby.* Prepáč. *Šepla a pohladila ho po líci, nevedela čo má viac povedať. Toto neplánovala - nechcela mu ublížiť, nechala sa uniesť tým čo v nej vyvolali jeho bozky a dotyky.. tou nepoznanou túžbou a .. a zase mu ublížila.* "Ach čo to so mnou je. Som hrozná osoba." *Pomyslela si zúfalo, zažmurkala a s roztraseným výdychom zavrela oči aby trochu upokojila svoje divoko tlčúce srdce.* Prepáč Cas. *Šepla znova a rukou ktorou ho nehladkala po líčku si prikryla ústa, stále na perách cítila jeho bozky a stále sa chvela vzrušením. Keď bolo pre ňu takto ťažké ovládnuť sa, nevedela si predstaviť aké mučenie musela týmto spôsobiť jemu.*

Castiel:
*Aurieliny vzdychy Castiela nutilo více pokračovat a proto se do toho pustil jak jen mohl. To, že mu odkryla krk na to reagoval ještě intenzivněji nemluvě o tom, že si ho přitlačila více stehnami. Ovšem jak uslyšel ten hlas Castiel ihned se z toho všeho dostal a dostal se z jejího sevření, kdy ihned vstal a šel raději na druhou stranu místnosti, přeci jen ta sebekontrola co tu musel teď předvést..pff kam se na to hrabalo zvládnout tu paniku. Držel se tak moc se držel, že to nebylo ani možné, ale proti Auriel prostě jít nemohl a pokud to nechtěla Castiel nemohl v tomhle pokračovat. Omlouvala se mu, ale on se na ní díval nechápavě. Snad on by se měl omluvit, tedy tak to aspoň cítil. V jeho pohledu nebyl ten strach, ani ta panika co měl, ale hanba z toho co právě udělal. Bylo, ale jedno jasné tak nějak starý Cas byl více při kontrole než ten, který tu byly po probuzení. Hlavu měl skloněnou a procházeli mu tam různé myšlenky no aspoň, že to nebyly myšlenky na Zachyho, kdy nemusel alespoň panikařit nebo být ve strachu. * Jsem idiot... *Pomyslel si, nemohl se Auriel podívat do očí, protože ve svých měl jen a pouze hanbu.* Promiň... *Nebyl to ten hlas plný strachu, ale znělo to spíše jako ten starý Castiel, kterého výdala v chatrči. Samozřejmě, že ta narušená psychika tam stále byla, ale řekněme, že tohle mu pomohlo více než nějakej lektvar nebo nějakej "cvokař" * Já......promiň... *Je pravda, že on si ani pořádně nepamatoval jak vůbec spolu skončili na posteli, přeci jen poslední co si pamatoval byla ta panika a Auriel ruce na tváři. Vše se semlelo tak rychle, že to nemohl pořádně ani postřehnout. Každopádně to, že se nechal unést emocemi, si dával tak nějak za vinu, proto měl hlavu celou dobu skloněnou.* Asi...asi chceš být sama, že ? *Zeptal se, vůbec v tu chvíli nemyslel na svůj zdravotní stav, ale opět myslel jen na to, aby se Auriel měla dobře a neměla u sebe někoho jako je Castiel.*

*Keď sa zdvihol a prešiel na opačnú stranu miestnosti, ukryla si tvár v dlaniach a zahanbene sa snažila spracovať to čo sa práve stalo.* "No, aspoň zabudol na Zachariáša." *Pomyslela si sarkasticky a mala sa chuť hystericky zasmiať. Radšej ani nechcela myslieť na to koľko krát porušila protokol a už vôbec nechcela myslieť na to čo by sa stalo keby sa z toho omámenia neprebrala. Bola červená až za ušami - asi tak ako môže 16 ročné dievča byť keď prvý krát ucíti skutočné vzrušenie, bozky a dotyky od muža. Napriek tomu, že vedela, že jej rozhodnutie zastaviť to bolo správne, cítila sa nespokojne - ten pocit keď ju bozkával a keď sa jej dotýkal bol tak hriešne dobrý. Mala si chuť vliezť niekam do studeného potoka aby sa zbavila nemravných myšlienok. Auriel si nevyčítala ani tak to, že sa to stalo ale najviac si vyčítala to, že sa to stalo práve s Castielom. Bolo to od nej tak neuvážené .... a necitlivé voči jeho pocitom. Keď sa jej začal ospravedlňovať - zdvihla sa a napokon sa posadila na posteli. Záporne pri tom krútila hlavou.* Ty sa nemáš za čo ospravedlňovať. *Stiahla si sukňu aby jej zakryla nohy a nervózne si uhládzala vlasy.* T-to ja. *Odvetila a postavila sa z postele.* Toto je tvoja izba, tvoja posteľ.. ja n-nie si smädný? Pôjdem po vodu. *Zakoktala a otočila sa na odchod, po ceste zobrala ich prázdne poháre a mierila si to do kuchyne. Len čo bola na chodbe, bola červená až za ušami.* "Ak som sa bála, že to po tom bozku pri tréningu bude medzi nami čudné... tak to nebolo nič s porovnaním s týmto." *Zahryzla si do spodnej pery a zúfalo si povzdychla. V kuchyni našla karafu s vodou a mala si ju chuť vyliať na hlavu.* "Čo som si akože myslela? Alebo skôr.. akoto, že som nemyslela? Čo to do mňa vošlo?! Dokážem sa predsa ovládať! Dokážem ovládať svoje pocity." *Vyčítala si svoje počínanie a hoci bolo pravdou, že bola v sebaovládaní dobrá, toto boli pre ňu celkom nové pocity - preto ich nemala pod kontrolou. Auriel sa obávala, že to medzi nimi už navždy zničila. Ruka sa jej triasla keď liala vodu do pohárov a na moment sa len oprela o linku, zavrela oči a čelom buchla do skrinky nad drevenou linkou.* Som blbka. *Pošepla si popod nos a hrýzla si spodnú peru.*

Castiel:
*I když Auriel zakroutila hlavou a chtěla to vzít na sebe Castiel ji v tom nemohl jen tak nechat.* Dal jsem ti slib, že už se to nestane... *Stále měl skloněnou hlavu, ale když začala koktat a chtěla se zřejmě odsud dostat co nejrychleji Castiel jen opět zavrtěl hlavou, neměl žízeň a bylo mu jasné, že to nebylo tak, že by Auriel opravdu chtěla jít pro vodu. Chápal to tak, že opravdu chtěla být sama. Jak odešla Castiel pomalu přešel k oknu, které bylo pootevřené a skutečně se styděl za to co se stalo. Pokud by ho kdokoliv právě viděl je dost možné, že by to poznal i na jeho stylu chůze. U okna se opřel a díval se na nebe. Nemyslel teď na nic jiného než na to co se stalo mezi ním a Auriel. Samozřejmě na jednu stranu ho to opravdu těšilo a byl za to rád no na druhou stranu se styděl, že se nechal takhle unést. * Jsem naprostej idiot ! *Bouchl se lehce o dřevěnou část okna. Na svého bratra tím pádem nemohl ani pomyslet. Neměl ani odvahu teď dojít za Auriel a znovu se ji za to omluvit, měl chuť prostě jen utéct a nevracet se. * Auri musí teď litovat, že mě kdy potkala..proč jsme se museli dostat na takhle prokleté místo...ta stejně nikdy nebude milovat ubožáka...Ještě k tomu, když na ní čeká někdo urozený a zbytečně ji takhle kazit. Jsem takovej blbej idiot ! *Pomyslel si a podíval se z okna dolů. Rozhodně bylo lepší mít Castiela v "depresích" než v té panice co měl před chvílí. Jak se díval z okna cítil ten krásný vánek, který mu šel přímo na tvář..no spíše celou rudou tvář. Ještě stále cítil vůni Auriel na sobě, což ho nutilo jít opět za Auriel, ale něco v hlavě mu to zakazovalo.*

*Auriel mala zavreté oči a snažila sa upokojiť, utriediť si myšlienky, pozatvárať všetky pocity do truhličiek vo svojom vnútri.* "Neprišla som sem hľadať romantické dobrodružstvá." *Napomínala sa v duchu prísne.* "Zamilujem sa len raz a bude to do muža, ktorého mi vyberú rodičia." *Opakovala si v duchu ako takú tichú motlidbu.* "Nesmiem sa nechať rozptyľovať, musím sa sústrediť len na prelomenie bariéry." *Všetky jej myšlienky boli dokonalo logické, jasné, správne. Srdce jej však ešte stále prudko bilo a pred očami mala útržky toho ako ju Castiel bozkával na krku, ako ju objíma a pritláča ku svojmu telu. Auriel rozochvene vydýchla a zahryzla si do pery.* "Musím sa sústrediť na utek z Desperosu." *Pomyslela si nervózne a hľadala niekde vo svojom vnútri zvyšky odvahy, hrdosti a sily. Mala však pocit, že je úplne prázdna, tieto tri dni ju stáli veľa energie.* "Mohla by som sa vyhovoriť na to, že som to celé dovolila lebo som chcela starého Castiela späť?" *Kládla si otázku no záporne pokrútila hlavou a pretrela si oči.* "Nie, môžem si nahovárať čo chcem - to čo sa stalo, nemôžem zvaliť na nikoho a na nič iné len na seba." *Zrazu jej dávalo zmysel, že ju celý život držali v zlatej klietke.. čo najďalej od mužov s ktorými by mohla podľahnúť žiadostivosti. Preto ju tak strážili, preto ju od malička trýznili etiketou.. preto mali stretnutia s jej nápadníkmi toľko pravidiel. Nikto by predsa nechcel aby mladá, urodzená slečna podľahla telesným túžbam a stratila tak počestnosť.* "Cítim sa tak nemravne." *Očervenela ešte viac a rukou sa dotkla svojho hrdla. Dosť zlé bolo to, že sa to celé stalo... ale to, že sa to stalo s Castielom, ktorý ju miloval - cítila nesmierne výčitky.* "Najprv ho takmer umučia na smrť div sa nepomiatne a potom prídem ja a ešte ho dorazím." *Neveselo sa usmiala.* "Hej tomu hovorím pomoc Auriel, skvelá práca." *Bola na seba nesmierne prísna, ešte si na moment prikryla tvár rukami a potom zaťala zuby pripravená sa tomu postaviť čelom ako bolo jej zvykom. Auriel nikdy neutekala, problémom čelila s hrdo vztýčenou bradou a tak sa vystrela aj teraz, vzala poháre s vodou a vykročila smerom ku izbe kde bol Castiel. Našťastie tento dom nebol extra veľký takže v ňom neblúdila. Zastavila sa vo dverách - Cas stál chrbtom ku nej a díval sa von oknom.* Smiem, vojsť? Asi.. by sme sa mali o tom čo sa stalo porozprávať. *Hlas mala tichý a pokojný, na tvári mala nasadenú svoju vyrovnanú masku, jediné čo prezrádzalo jej rozpaky boli jej ružové líčka a jej oči.*

Castiel:
*Castiel se stále díval z okna a vyčítal si to co se mezi nimi stalo. Někde hluboko v sobě věděl, že to co udělal bylo až moc špatné, ale zároveň až moc příjemné. Když uslyšel její hlas jen se lehce otočil, ale do očí se ji stále nedíval. Byl na sebe naštvaný, že tohle dopustil, no stále bylo lepší aby myslel na tohle než, aby se spustil jeho strach a opět začal panikařit. * Myslím...že není o čem si promluvit. Udělal jsem chybu Auri...porušil jsem slib co jsem ti dal...proto pochopím když mě nebudeš chtít ve své blízkosti, když mě za to budeš nenávidět. *Bohužel Castiel neviděl její masku, protože se díval stále na zem, bál se ji podívat do očí. Zároveň si to taky sám dával za vinu protože věděl, že Auriel si má vzít někoho urozeného, někoho koho ji vyberou rodiče a ne blbečka co nic nikdy nedokázal ani nedokáže. Bylo mu to opravdu líto a vzpomněl si přesně na to jako Auriel dal poprvé polibek...vzpomněl si na tu chvíli, kdy ji řekl, že ji nemůže zaručit, že se to nestane znovu. Ale stejně ji dal slib, že to neudělá a porušil to. * Co když už mě nikdy nebude chtít vidět ? Bude mě nenávidět ? *Začalo mu přemítat v hlavě.* Já...měl bych asi odejít... *Vůbec v tu chvíli nemyslel na to, že kvůli jeho zdravotnímu stavu by dost možná daleko nedošel, ale to mu bylo docela jedno, myslel si, že Auriel ho za to bude nenávidět a nevěděl jak se s tím vypořádat. *

*Jeho prístup a jeho slová ju neprekvapili, položila teda poháre s vodou na nočný stolík a posadila sa do kresla hrdo a vznešene ako keby to bol jej trón. Žili spolu s Castielom viac než rok, zažili rôzne veci a sám sa jej priznal, že je zvyknutý pred problémami skôr utekať.* Sľúbil si mi aj, že už nebudeš utekať. *Pripomenula mu a rukou ukázala na posteľ.* Prosím zostaň tu. *Požiadala ho a znela a pôsobila neprirodzene vyzreto a dospelo, na dievča čo pár chvíľ dozadu podľahlo svojim pubertálnym, poblázneným hormónom a fyzickej príťažlivosti, ktorú ku Castielovi očividne cítila a bola silnejšia než si myslela.* Obaja sme .. sa neovládli. Nemôžeš za to hádzať vinu len na seba. To ja som ťa predsa pobozkala prvá. Svojim spôsobom si svoj sľub neporušil. *Prekrížila si nohy a založila si ruky na hrudi, sledovala ho a vo vnútri ju trýznili výčitky.* Je dôležité vziať si z toho ponaučenie, nie sa za to obviňovať. *Jej hlas bol pokojný, tichý a hoci jej slová boli úprimné a rozhodne pravdivé, sama sa vo vnútri karhala.* Ak však chceš odísť, pochopím to. *Dodala napokon a snažila sa pôsobiť silne.* Nie hneď samozrejme, keď sa zotavíš. *Dodala hneď aby ju nepochopil zle a trochu sa nadýchla aby si dodala odvahu. Chcela veriť tomu, že sú obaja schopní ovládnuť prízemné chúťky po telesnom uspokojení a rozkoši, chcela veriť, že sa cez to dokážu dostať, že je to len zvláštna fáza, ktorá pominie.. no bála sa, že to nebude možné hneď. Stavalo ich to oboch do nemilej situácie.* Môžeš zostať v chatrči v lese, ja zostanem tu u Naiyirin. Môžeme sa spolu naďalej stretávať, trénovať, hľadať cestu von z bariéry, no nebudeme spolu žiť aby sme zamedzili pokušeniu, ktoré po dnešku ... môže medzi nami pretrvávať. *Veľmi ťažko sa jej hľadali slová, líčka mala červené, no vážne mala pochybnosti o tom, že by dokázala s Castielom žiť tak ako doteraz - bez toho aby nemyslela na nemravnosti. Tušila, že keď to pre ňu samú je takto náročné, obávala sa toho čo musí prežívať on - fyzická túžba v kombinácii s láskou, ktorú ku nej cítil mu musela pôsobiť mučenie a s tým nedokázala žiť. Ako by po tomto čo spolu robili mohli ležať vedľa seba v posteli, cítiť teplo tela toho druhého - vôňu toho druhého. Naozaj nechcela porušiť ešte viac zákazov, už takto sa cítila ako nejaká nehanebnica.*

Castiel:
*Je pravda, že ji slíbil, že nebude už utíkat, ale tohle bylo přeci jen jiné než útéct z opravdového boje, nic však neříkal jen tam stál s hlavou skloněnou a lehce kývl, že ještě zůstane. Klidně ji poslouchal, i když řekla, že ho políbila první stejně byl ticho, nedokázal prostě nic říct. Bál se toho, že tohle jejich vztah dost možná opravdu narušilo. Bylo mu to opravdu líto a v hlavě s za to opět bičoval jak jen mohl. Když Auriel řekla, že pokud by chtěl odejít tak to pochopí, jen lehce zvedl hlavu. * Myslím..že to zvládnu. Už je mi lépe. *Odpověděl ji, stále se ji však nemohl podívat do očí. Až moc se styděl a dával si to za vinu. No další věc co Auriel řekla, že by Castiel mohl žít v chatrči v lese a mohli by se střetávat si dost možná jen vynaložil špatně a lehce na to kývl. Nedokázal si představit, že by prostě usínal někde jinde, kde by neviděl Auriel a to ho bolelo u srdce asi nejvíc, na jeho obličeji to však nedával nijak najevo, i když asi v očích to přeci jen měl. * Chápu... *Na nic jiného se v tuhle chvíli ani nezmohl. *  Počkám....počkám na kabát a potom to takhle uděláme... *Těžko mu šli tahle slova přes pusu, přeci jen on nechtěl od ní odejít, ale pochopil to tak, že to bude pro ní nejlepší. Bylo toho na něj moc. Nejdříve to zranění v hlavě, nad kterým naštěstí nepřemýšlí a potom ještě tohle. No, alespoň byl tak nějak v lepším stavu než předtím. Sice to stále nebyl ten starý Castiel celý, ale převažovala tam ta jeho část a to bylo dobře. No, ale bylo jasné asi kam tak by mohl zamířit hned co by vyšel z tohoto domu. Navštívit první hospodu a nejlépe tam na všechno co kdy udělal zapomenout. *

*Auriel naprázdno preglgla, nebolo jej príjemné, že sa na ňu nedokáže Castiel ani pozrieť, no musela zostať silná - nič iné jej nezostávalo.* Vážne mám opakovať, že nechcem aby si odišiel hneď? Nenechám ťa samého kým si nebudem istá, že si v poriadku. Dovtedy tu zostaneš. *Prehovorila nekompromisne.* Sprav to pre mňa prosím, ako takú malú láskavosť. *Požiadala ho už menej panovačným, tichším hlasom.* Okrem toho si musím prísť do chatrče po veci. *Odpovedala mu, nemala toho síce veľa, no aspoň mydlo a hrebeň by si vziať mohla, nech to nemusí kupovať znova. Už nebola v Pelagione, nemohla rozhadzovať peniaze takto neuvážene. Mala tam tiež nejakú náhradnú košeľu, nohavice a niečo čo sa podobalo nohavičkám. Proste sotva tým naplní tašku, no aj tak.* Dúfam, že chápeš moje rozhodnutie.. neznamená to, že by sme sa teraz navždy rozlúčili. Len dočasne.. bude lepšie keď budeme žiť oddelene. Bude to pre nás oboch jednoduchšie, myslím.. že sme to mali takto spraviť už dávno. Vyhli by sme sa .. tomuto zmätku. *Dívala sa na neho so zatajeným dychom a čakala na jeho reakciu - nech už bude akákoľvek.*

Castiel:
Opakovat mi to nemusíš. Jsem v pořádku..Cítím se dobře, takže mě tu stejně neudržíš. *Odpověděl ji a stál si za svým. Ton jeho hlasu, ale nebyl nijak skleslý nebo naštvaný nebyl dokonce ani veselí. Bylo to tak nějak bez jediného citu. Uzavřel všechny své city v tu chvíli do sebe. Když řekla, že si musí pro své věci do chatrče jen si lehce povzdychl.* Přinesu ti je. Vím, že tam toho nemáš tolik... *Jeho ton byl stále stejný. I když mu řekla, že se neloučí navždy, Castiel se tak nějak v duchu nemohl vypořádat s tím, že bude opět usínat někde sám, věděl moc dobře, že se Auriel o sebe dokáže postarat, ale stejně měl strach co kdyby se opravdu už nepotkali. To byly myšlenky, které se mu hodnily hlavou. * Bude to...jednoduší. *Odkýval ji to, ale to spíše tak, aby Auriel mohla být v klidu než, že by tomu sám věřil no hned po těch slovech zamířil ke dveřím a ani si neuvědomil, že na sobě kabát nemá.* Promiň Auri... *Hned na to by chytl za kliku.* Vrátím se co nejdříve. *Otevřel by dveře a ještě chvíli přemýšlel jestli opravdu má odejít nebo ne, no pokud by Auriel nijak nezasáhla Castiel by pomalu odešel.*

*Zaskočil ju tón jeho hlasu, bol tak chladný - bez jedinej emócie, skoro ako keby ku nej už nič necítil. Jeho prístup ju ranil, no na druhej strane ju to presvedčilo v tom, že sa rozhodla správne a že to takto bude lepšie. Ak to, že sa mu odmietla oddať spôsobilo to, že sa teraz ku nej chová tak chladne - bude lepšie keď sa ich cesty rozdelia. V momente čo povedal, že jej radšej veci prinesie než aby sa do tej chatrče mala vrátiť sama, bolo to ako keby jej dal facku. Prinútila sa však zostať pokojná, bradu mala mierne zdvihnutú a stále sa tvárila rovnako pokojne a statočne, rozhodne na sebe nedala znať nijakú emóciu - nič z toho ako dotknuto a ublížene sa cítila. Nie žeby na tom záležalo - nedokázal sa jej pozrieť do očí, pravdepodobne ju za toto odmietnutie znenávidel. Nijakým spôsobom sa ho už nepokúšala zastaviť, bez slova sedela v kresle keď sa rozhodol, že odíde hneď teraz. Jednoducho viac neprotestovala... požiadala ho dva krát aby zostal a keď nechcel pre ňu túto láskavosť splniť, prijala to. Bol dospelý, nemohla za neho rozhodovať. Prijala to ako aj jeho chladné chovanie, no nebolelo ju to o nič menej. Pri odchode sa na ňu Castiel ani len neotočil len zašomral ospravedlnenie a zavrel za sebou dvere. Uvažovala za čo sa jej ospravedlňoval, za čas, ktorý jej venoval? Za nádej ktorú v sebe choval - že mu niekedy bude môcť dať to po čom tak túžil?* "Nuž, očividne to, že som mu neroztiahla nohy a nenechala ho aby si vzal moju počestnosť ranilo jeho Ego do takej miery, že sa rozhodol radšej navždy odísť." *Pomyslela si dotknuto a zahryzla si do spodnej pery keď zostala v miestnosti sama.* "Nečakala, že by to medzi nami mohlo skončiť takto." *Pomyslela si a zo zavretými očami sa oprela o operadlo kresla.* Som fakt blbka. *Šepla si popod nos unaveným, nešťastným hlasom - pritiahla si kolená ku svojej hrudi a objala si ich rukami. Trošku sa hojdala dopredu a dozadu aby sa upokojila.*

Nayirin:
*Uběhlo dost času od doby co Castiel odešel z domu Nayirin, ta se akorát vracela z práce s úsměvem na tváři a nějakým jídlem, které koupila na tržnici nebylo toho moc, ale pro tři lidi to bohatě stačilo. No měla docela náročný den takže na byla vcelku unavená. Konečně však dorazila domů, kde otevřela dveře a zavolala.*Jsem doma ! *Pokojně šla po schodech až do patra, kde měli původně být Castiel a Auriel. Pomalu tedy otevřela dveře do místnosti a jediného koho tam viděla byla Auriel.* Uhm...kde je Castiel ? *Zeptala se jako první, ale když viděla Auriel s tím nešťastným pohledem ihned dala jídlo na zem a přišla k Auriel.* Co se stalo ?   *Zeptala se s jemným tonem a ihned by ji objala a dala si ji blíž k tělu. Nayirin sice byla unavená z práce, ale furt pro ní byla hlavní priorita Auriel. I když nevěděla co se stalo bylo ji jasné, že se buď s Castielem pohádali nebo utekl aniž by Auriel dal vědět, ovšem pochybovala, že by ho Auriel nešla hledat. Proto spíš dávala na to první.* Jsi v pořádku ?    *Zeptala se a stále měla výraz, kdy se o ní bála. Samozřejmě přemýšlela i kde je Castiel, a proč tu není, ale stále měla radši Auriel než Castiela, takže tady bylo jasné s kým raději v tu chvíli zůstane.*

*Auriel zostala po Castielovom odchode paralyzovane sedieť a v hlave si prehrávala všetky chyby, ktorých sa počas žitia s ním dopustila. Týrala sa predstavami aké by to bolo keby niečo spravila odlišne, keby niekoľko rozhodnutí spravila inak. Plakala, ľutovala sa, ľutovala jeho, nechala svojim emóciám voľný priebeh - predsa len bola sama takže nemala prečo predstierať, že je všetko v poriadku keď nebolo. Išla po nej organizácia plná vrahov, bola uväznená v meste bez vidiny šťastného návratu a celkovo bola s nervami v koncoch. Auriel si vôbec neuvedomila koľko času prešlo, keď však započula buchnutie dverí a započula hlas Naiyirin, chvatne si utrela oči a trochu sa v kresle narovnala. Nechcela plakať, chcela byť silná, chcela sa ovládať, no keď ku nej Nay pribehla a zovrela ju v materinskom objatí - ukryla si tvár do jej krku a opätovala jej objatie. Toto bola posledná kvapka, jej gesto zotrelo statočnú masku, ktorú mala Auri nasadenú a v tej chvíli nechcela už viac pred Naiyirin nič predstierať.* Je koniec, Castiel a ja... už je asi definitívny koniec. Nechcela som to, chcela som len aby to bolo jednoduchšie. *Chrlila zo seba jednu vetu za druhou ledva sa medzi slovami nadychovala.* On ale nechcel ani aby som sa vrátila do chatrče kde bývame po svoje veci a ja .. ja ho chápem Naiyirin, naozaj. Nemôžem mu dať to čo chce... nemohla som. Nebolo by to správne, nie som pripravená, nemôžem. *Jachtala rýchlo a zalapala po dychu počas vzlyku.* Spravila som toľko chýb, bola som sebecká, nemala som s ním žiť, nemala som s ním byť keď som vedela čo ku mne cíti.. všetko, všetko to začalo keď ma zviazal, ja som ho uhryzla a on ma pobozkal .. a potom a .. teraz, dnes. *Jej rozprávanie bolo veľmi zmätené, všetko to zo seba chcela dostať, nevládala to už v sebe dusiť ani o minútu neskôr.* Dnes som urobila chybu a my sme ... my sme skončili v posteli ale ja - ja nemohla som to dovoliť .. nemala som to dovoliť, ja-ja nemôžem. *Rozplakala sa, doľahlo to na ňu, všetko čo sa behom posledných dní, čo sa počas posledného roka stalo - plus splašené hormóny. Mala pocit, že sa jej svet rúca.* Naiyirin ja som tak zlyhala, keby to vedeli rodičia.. vydedia ma. *Vzlykla a v tom momente bola psychicky totálne na dne. Už nevládala byť silná, potrebovala utešiť, potrebovala oporu, potrebovala sa už konečne zveriť s tým čo sa v nej odohráva.* Ja mám Casa rada ale nemôžem sa tu zamilovať, nechcem sa zamilovať.. Ani do Castiela, ani do Radagona či do Elgalada - proste do nikoho! Ja sa chcem len dostať domov! Prečo je to tak ťažké? *V tomto momente bola za Naiyirin tak neskutočne vďačná, že by najradšej pobozkala nohy všetkým bohom veľkej šestky.*

Nayirin:
*Překvapilo ji, když Auriel viděla takovou jaká je. * To bude dobrý neboj.... *Snažila se ji utěšit a lehce s ní i zahoupala, bylo ji líto Auriel. To co musela teď prožívat to muselo být něco hrozného. To, že se ji přiznala, že Castielovi nemůže dát to co chce nad tím se jen lehce pousmála.* Až si najdeš toho pravého tak na tohle vše stejně zapomeneš. Musíš se hlavně uklidnit dobře ? Není to tvá chyba. Nejsi sobecká pokud by jsi byla tak by jsi přece pro něj nehledala ten lektvar ne ? Nebo by jsi nechodila za takovou starou bábou jako jsem já jen, aby sis popovídala o ne snad ? *Snažila se ji lehce rozesmát, aby ji mohla utěšit no po chvilce co zmínila její rodiče si ji trochu odtáhla.* To si vážně myslíš ? Tvoje matka by byla na tebe pyšná, podívej se. Lady Ar-Feiniel tu láme chlapcům srdce. No nevím neznám sice tvou matku, ale vím jedno. Byla by na tebe opravdu pyšná a tvůj otec ? Podívej se na sebe. Nebojíš se vzít do ruky meč, kterej otec by tohle nechtěl ! *Zasmála se, ale když přišlo na to, že se nemůže zamilovat podívala se ji do očí a ruku ji jemně dala na tvář, aby ji mohla pohladit.* Život je těžkej, tak už to je. Ale nikdo tě tu nenutí se zamilovat. Někdy je jen nejtěžší říct slovo ne. Někdy slovo NE je obtížnější říct než vzít do ruky ten meč. *Pomalu ji začala utírat slzy, které padaly na zem.* Zastav ten vodopád nebo si budu muset koupit loďku. *Lehce ji cvrnkla do nosu a stále se usmívala.* Co kdyby jsi mi pomohla s přípravou jídla ? Dáme si něco dobrého, nějaké pití. Mám tu i víno. Chutnala jsi někdy víno ? *Zeptala se Nayirin Auriel, chtěla ji přivést na jiné myšlenky a tak nějak ji odreagovat. Bylo ji jasné, že Auriel to jen tak nepřejde, ale chtěla ji od toho pomoci jak jen mohla.* Nebo mam dojít pro tu loďku ? *Zasmála se opět.*

*Nechala sa utešovať.* Ja nechcem žiadneho pravého ani ľavého, chcem len splniť to čo odo mňa rodičia očakávajú. *Vzdychla a vážne pochybovala o tom, že by na ňu bola jej matka pyšná po tom čo tu predvádzala pár hodín dozadu.* Ja nechcem lámať srdcia, ja mám Castiela rada, nechcem mu ubližovať. *Utrela si slzy a trochu potriasla hlavou.* Nikomu nechcem ubližovať. *Vzdychla.* A napriek tomu sa mi to darí - skoro ako keby to bola moja druhá prirodzenosť. *Šepla nešťastne, každopádne ďalšie slová, ktoré jej Naiyirin povedala si skutočne vzala k srdcu. To s tým slovíčkom nie.* Prepáč, že som to na teba tak vychrlila. *Šepla jej a chvatne si utierala slzy.* Rada ti pomôžem ale varenie nie je moja silná stránka. *Priznala sa.* Radšej si vezmem do ruky ten meč, než varešku. *Pousmiala sa, pokúsila sa o drobný žart aby odľahčila atmosféru, ktorá panovala v miestnosti.* Nebude ti vadiť.. keď tu s tebou chvíľu zostanem? Nemôžem sa vrátiť do chatrče za Castielom... a kým si nájdem niečo iné. *Bola trošku nervózna, očakávala, že nebude namietať, no aj tak jej prišlo slušné sa jej na to opýtať. Pri zmienke o tom či niekedy ochutnala víno si spomenula na bratstvo Morany a trošku zbledla.* Ochutnala som už víno. *Odvetila, no nechcela spomínať na ten desivý večer.* Mama hovorievala, že pivo otupuje pamäť, pálenka ju rozžhaví ale víno, víno je najlepšie na srdce rozboľavené túžbou. *Šepla a pozrela sa na Naiyirin.* Čo si o tom myslíš? Je to pravda? *Opýtala sa jej a bola pripravená sa postaviť a ísť s ňou do kuchyne.*