Radnice

*Reili sa prechádzal chodbami radnice. Roberto mal robotu, tak jej nechcel vyrušovať. Ruky mal za chrbtom, vykračoval si, biele vlasy zopnuté v drdole a pohmkával si jednu melódiu, kde sa vzala, to nevedel, ale mal ju v hlave.* Hm hm hm hm hmmm. *Bolo mu povedané, že tieto dni v desperose nebudú bezpečné a tak mu starosta povedal, aby sa držal na radnici a nechodil von, mohlo by to byť pre neho nebezpečné. Reili si rýchlo zvykol na spolužitie s Robertom. Hlavne z toho dôvodu, že bolo vtedy ticho. Hylos, Illas, Murya, nikto nič, navyše keď mu Murya nedovolil sa poriadne vyspať, mohol spať pri ňom a tak sa raz za čas vyspať do ružova ako babatko.* "Poďme vooooon. Bude to zábava." *Reili pokrútil hlavou. Bytosti čo tu boli si zvykli na to, že sa rozprával sám so sebou, buď sa mu za to vyhýbali, ignorovali alebo sa s tým naučili žiť.* Nejdeme nikam, Roberto povedal nie. *Prerušil svoje hmkanie, aby mu mohol odpovedať a opustil chodbu. Vošiel do kuchyne, kde nebolo ani nohy, až na Murzoga- orca, ktorý si bol s Robertom blízky. Síce inak než temný elf, ale boli. Mali voči sebe neutrálny vzťah - aspoň takto to Reili vnímal, občas mal však pocit, že by ho orc najradšej prizabil. Už len z toho dôvodu, že to nemal v hlave v poriadku a robil tak hanbu tomu, pre koho pracoval.* "Opýtaj sa ho, či sú orkovia vymletý." *Reili pomaly ale iste kráčal k nemu.* Opýtaj sa ho to sám. *Odvetil mu na to a posadil sa naproti zelenokožému obrovi, ktorý sedel nad pivom. Kto vie, koľkaté už pil.* Murzog, vieš, že by si teraz nemal piť. *Usmial sa na neho už dospelý temný elf. Občas sa vie správať dospelo, vlastne viac než občas, ale keď nebolo treba, nač by to predsa len robil?* Staraj sa o seba. *Ork mu nevenoval ani len pohľad, miesto toho si doprial ďalšie glgy.* Nebudem, Roberto celkovo zakázal piť týchto desať dní. A ty sa tu zašívaš a piješ. *Nedal sa odbiť temný elf. Tentokrát sa však oči mohutného muža upreli na omnoho menšieho a tenšieho podstate chlapca.* Zavri zobák, vyskúšaj o tom ceknúť. *Povyhrážal sa mu.* "Podľa mňa mu stará nedala." *Reili sa musel zasmiať nad tým, čo Hylos povedal.* Nepoviem, keď mi odpovieš na jednu otázku. *Niečo za niečo, nebolo to ani vydieranie, len chcel odpoveď na otázku.* Tak to visip. *Ďalšie dúšky piva.* Hylos sa pýta, či sú orkovia vymletý. *Položil otázku, v jeho hlave sa rozpútal smiech dvoch hlasov. Ak by sa neopýtal, neskôr by za to trpel. Murzog sa zamračil. Prezrel si chlapca od hlavy až pokiaľ mu stôl dovoloval.* Viac než temný elffovia nie. *Zodvihol ramená, v jeho tóne bol počuť už aj alkohol, mierne podrážnedý.* "Povedz to nahlas. Keď to povieš, nechám ťa dnes v noci spať." *Zapojil sa i Murya, ktorý sa chcel pobaviť rovnako na nešťastí Reiliho ako Hylos. Mladého muža zlákala predstava pokojného a nerušeného spánku v jeho izbe, aj keď rád spal s Robertom, tiež rád občas spal sám za seba, vo svojej izbe.* Nedala ti stará? *Nevinne natočil hlavu bokom, potom však musel rýchlo aj s ňou uhnúť, pretože po ňom letel drevený pohár od piva.* Dlho ti nikto nenamlátil a nenaučil správaniu, čo? *Miestnosťou sa ozvalo pukanie kĺbov na prstoch, i krkom, ako keby sa pripravoval každú chvíľu na temného elfa skočiť.* Čo ak by som ťa vyhodil von. Možno by si sa naučil správať, ak by si si chvíľu pobehal. *Navrhol mu nahnevane. Reili pokrútil hlavou.* Nie, to nebude potreba, Roberto by sa hneval, ak by som šiel teraz von. *Uculil sa od ucha k uchu.* "Súhlasím s ním, ideme von!" *Pomyselne videl Hylosa zdvíhať nadšene ruky.* Nie, nikam sa nejde, ostáva sa tu. *Odfrkol Reili. Murzog sa nad tým zasmial.* Prečo ti vlastne tak moc jebe v majáku? *Položil otázku. Doteraz to nikomu nepovedal, držal to v sebe.* Prečo sa pýtaš? Doteraz som to nikomu nepovedal a ani nepoviem. *Uculený výraz temného elfa sa zmenil.* To je to samé, ako keby som sa opýtal, či piješ preto, lebo s tvojou dcérou sa tam vonku hrá skupina vlkodlakov a upírov, volá tatínka, ktorý musí zostať tu. *Vedel, že má dcéru a ženu. Vedel, že oni zostali inde, než je Murzog. Nevidel čo sa s nimi deje, kde sú a čo robia. No bola to posledná kvapka v jeho pohári a skôr, než si obaja uvedomili, čo sa stalo, jedna Reilimu pristála. Až mal otlačok dlane na jeho tvári.* "Na čo čakáš?" *Bola to len jedna veta v jeho hlave. Hylos a Murya, obaja boli zaskočený rovnako, ako Reili. Ale Illas ho prebral. Prebral sa dokonca skôr, než ork pred ním a tak sa rozbehol. Opustil kuchyňu a bežal smer jedno miesto.* Poď sem smrad jeden! *Spamätal sa aj on a rozbehol sa po Reilim.*

*Roberto měl rozhodně plné ruce práce s ochranou skupiny, takže si drobných niancí mezi členy své skupiny nevšímal. Ono, upřímně, bylo mu to jedno i předtím. Ale pravdou bylo, že bytosti, které byli kolem něj už nějakou dobu, nějak nechápali, proč se najednou v Robertově blízkosti vyskytoval temný elf a ještě ke všemu Reili, který byl od pohledu psychicky labilní. Jistě, Roberto nebyl žádný svatoušek, někteří v jeho blízkosti o tom věděli své, ale přesně se Reilimu přijetí od bytostí v Robertově okolí neodstalo. Nejméně ho měl rád Murzog, prakticky osobní stráž Roberta. Dospělý ork, který budil hrůzu jen tím, že někam přišel. Díval se na Reiliho skrz prsty. V Robertově přítomnosti by si ničeho netroufl, ani y neutrousil žádnou poznámku, ale když se někde setkal s Reilim bez Roberta, tak nějaké ostré poznámky na jeho adresu měl. Roberto každému z nich kladl na srdce, že nesmějí v žádném případě opustit radnici, přeci jen Zimní slunovrat byl jeden z nejnebezpečnějších období v roce a on chtěl svou skupinu ochránit, jak se dalo. V jeho skupině byl jednak Reili s Murzogem, ale také několik měšťanů a další členové gardistů, včetně jejich vůdce Gerard Vass. Na Murzoga a Gerarda sázel nejvíc ohledně fyzické ochrany jejich skupiny, kdyby jeho ochranná kouzla selhali a upíři s vlkodlaky se dostali blíže, než by bylo bezpečné.
Gerard byl tak padesátiletý měšťan, bývalý velitel královské armády a současný velitel městské gardy v Desperu. On moc dobře věděl, čeho je Roberto schopný a jaké temné stránky má, přeci jen jeho choutky odhalil už v královské armádě. On byl z těch, kteří Reiliho přítomnost respektovali, ale dvakrát se s ním nepouštěli do řeči. Toleroval to, že mladičký elf je pro Roberta nejspíš nějak důležitý a bral ho jako součást skupiny, kterou měl povinnost chránit, kdyby se něco posralo.
Murzog zrovna popíjel už několikáté pivo. Zapíjel tak vztek, který během těch několika dní někoílikrát pocítil. Jeho žena a dítě byli někde jinde, chránil je jeden z kouzelníků z gardy. Když se zeptal Roberta, zda by je mohl vzít do radnice, tak ho odmítl. Ale toho bláznivého temného elfa si sem vzal. Možná kvůli tomu mezi ním a Reilim byla ještě víc zlá krev než normálně. Nechápal, k čemu ho Roberto měl. Byl úplně k ničemu podle něj. O tom, jaký opravdu byl vztah mezi Robertem a Reilim, nevěděl. Možná něco tušil, ale radši nic nechtěl vědět.
Rozhodně Murzog byl v náladě a nešel pro ránu daleko a provokace Reiliho a jeho hlasů bylo už v jednu chvíli dost. Když zmínil jeho ženu a dceru, to byla poslední kapka do džbánu Murzogovy trpělivosti a jednu Reilimu vrazil. S jeho silou by mu mohl způsobit pořádné zranění, ale tu sílu si šetřil. Byl to prostě jen výchovný políček od o dost silnějšího orka.
Než se Murzog vzpamatoval, tak už Reili běžel směr do útrob radnice k Robertově pracovně, kde Roberto trávil většinu času nad magií, která chránila radnici. A on se vydal za ním. Byl rozčílený, opilý a měl chuť někomu dát do držky.
Gerard trávil většinu času na chodbě poblíž Robertovy pracovny, aby ho nikdo nerušil. Přeci jen si byl vědom, že on a jeho magie je momentálně udržuje naživu. Celých deset dní by se s velkou pravděpodobností fyzicky útokům neubránili.
Pokud by Reili zaběhl hned přímo k Robertovi, tak by si toho všiml bohužel až pozdě. Přeci jen přítmí, které bylo na chodbě, nahrávalo temnému lefovi, aby mu proklouzl. Koho by si ale všiml, by byl Murzog, který se hromotlucky vypravil za ním. Gerard se postavil mezi ně, nebylo těžké poznat, že mezi nimi se vyostřil spor a Gerard byl přeci jen jeden z mála, který měl koule postavit se do cesty orkovi v nejlepších letech.*
(Gerard) Murzogu, uklidni se! Teď je ten nejméně vhodný čas na nějaké spory tady! *zvýšil hlas, aby upoutal orkovu pozornost. Murzog jen něco zavrčel pod vousy, ale jeho postoj se pomalu uklidňoval. Věděl, že se nechal tím spratkem vyprovokovat a kdyby nechlastal, tak by k tomu ani nedošlo. Tohle neměl zapotřebí. Ještě že ho zastavil Gerard a ne až Roberto. Věděl, že Gerardovi bude zase něco dlužný*
(Murzog) Máš pravdu, sire. *zamumlal tak, aby ho slyšel jen Gerard a šel si radši po svých. Nejspíš se vrátil k pivu, které předtím nedopil. Roberto si samozřejmě všiml rozhovoru Murzoga a Gerarda, ale také Reiliho, který byl v jeho pracovně. Unaveně si povzdechl a podíval se na něj. Tyhle dny byl mnohem víc vyčerpaný než kdykoli jindy a díky té společnosti, která byla okolo nich, na Reiliho neměl jednoduše čas. Také díky té ochraně, kterou musel každou chvíli obnovovat.*
(Roberto) Co se stalo tentokrát? *zeptal se bez nějakého zájmu, jako kdyby spory mezi Mruzogem a Reilim byly na denním pořádku, jako kdyby snad byl Reili pro Roberta momentálně jen nevyzrálé děcko a někdo, kdo ho jen obtěžuje*

*Bežal rovno za Robertom. Aj keď bol teraz posledný človek, ktorého by mal teraz vyrušovať. Skryl sa v prítmí chodby, aby sa im skryl, keď tam bežal. Bez problémov teda obehol okolo Gerarda, ktorý sa postavil opitému orkovi do cesty. Nejako nevenoval pozornosť ich slovám, zaliezol do miestnosti, kde bol on. Jeho kancelária. Zakaždým sa karmínovými očkami pozrel na police s knihami. Nikdy ich toľko pokope nevidel na mieste kde vyrastal. Sám prečítal len to minimum čo mali, aby sa naučil ako tak čítať, či písať, no čo si budeme pomaly ale iste na to zabúdal a vedel, že čítanie preňho teraz je jedna veľká prekážka a nemožná vec. Prešiel popri nich v blízkosti, prezrel si ich ignorujúc Roberta, ktorý sedel za stolom. Na tvári mal stále bolestivý otlačok ruky orka. Štípal a pálil, v ušiach mu nepríjemne zvonilo, div že nevidel vtáčiky okolo svojej hlavy. Zastal pri plášti, prezeral si ho. Váhal, či sa doňho nezabalí, ale nakoniec ho nechal tam kde bol a zamieril rovno ku stoličke. V jeho hlave bolo ticho od kedy vošiel do miestnosti, vstúpil do prítomnosti Roberta. Bol to vždy taký nezvyk. Otravný Hylos mlčal, naštvaný Illas taktiež a Murya čo mu nedal spať mlčal taktiež.* Rýpal do mňa, tak som rýpol tiež a potom mi vrazil. *Odpovedal mu po dlhých minútach ticha. Ignoroval tón a štýl otázky, vedel, že ho teraz vyrušuje. Prešiel teda ku stoličkám, jednu si vzal a odtiahol k poličkám kníh pri okne. Chcel ho nechať tak a skúsiť si niečo prečítať, aj keď mu bude trvať dlhé minúty prejsť len cez prvú stránku, pokiaľ vôbec do toho bude textu tam rozumieť.* Takže podstate to čo stále. Nič dôležité. *Dodal keď si vytiahol nejakú knihu z poličky. Ani sa nepozeral na názov knihy a keď ju otvoril, mal chuť ju znovu zavrieť, pretože mu to všetko prišli len ako šmáranice, ktoré by zvládol i on so zavretými očami. Usadil sa však na stoličku, na moment sa pozrel na Roberta a potom znovu na riadky v knihe, než sa zameral na prvé slovo, ktoré začal lúštiť. Úprimne veľmi nejavil záujem o knihy a pri otázke či vie čítať vždy odpovedal, že sa to naučil, no popravde už toho priveľmi schopný nebol. Hádal, že by mal tomu venovať ako takú pozornosť a naučiť sa to znovu. Aj tak týchto desať dní nebude mať nič lepšie na práci. Vyzul si topánky, nohy dal na stoličku, kolená ku svojej hrudi, knihu si položil na chodidlá a držal ju tam, tak ako si hlavu položil do medzery medzi kolená. Cítil sa tak pohodlnejšie, takže bol rozhodnutý, že sa bude snažiť čítať práve takto.*

*Roberto i přes své soustředění měl teď chvíli oddechu, než bude muset tu magickou ochranu opět obnovovat. Byl to teprve druhý den Zimního slunovratu a on vypadal naprosto katastrofálně. Původně chtěl, aby tu zůstal ještě jeden kouzelník, ale bylo potřeba rozdělit jejich skupinu na dvě, aby ta ochrana byla co k čemu. Ve druhé skupině skončila Murzogova rodina, za což byl ork velmi naštvaný, to Roberto věděl. Ale udělal to v dobré víře toho, že bude Murzog víc koncentrovaný, když tu dcerku s ženou mít nebude. A co si budeme říkat, neměl zrovna v lásce děti v batolecím věku, což byla přesně Murzogova dcera. Vyslechl si rozhovor Murzoga a Gerarda. Bylo jasné, že tohle napětí jen tak neobrousí. A to, že neměl vůbec šanci se do toho motat, tak to bylo horší a horší. Museli si s tím poradit Reili s Murzogem sami, on měl důležitější věci na práci. Zhluboka se nadechl a na chvíli otevřel oči, aby první, co udělal, sáhl po krabičce cigaret, kterou skryl i před Calorem. Sám potřeboval cigarety víc než dost v těchto dnech. Zapálil si a frustrovaně vydechl první kouř, než se podíval na Reiliho, který mu před nějakou chvilkou odpověděl, a teď seděl na stoličce u knihovny. Musel ještě vydržet osm dní. Pro svou čest, pro bezpečí všech přítomných, aby přežili další rok. Ale teď na tyhle vznešené myšlenky neměl kapacitu, potřeboval oblbnout trochu mozek nikotinem, aby mohl pokračovat. Ztěžka vstal a pomalými kroky přešel k Reilimu, který už se začetl do nějaké knihy. Nebo aspoň to tak vypadalo. Položil mu ruku na rameno, zatímco v druhé měl chvílemi cigaretu* Nekomplikuj mi to tu ještě víc, milý *zašeptal jen pro jeho špičaté uši. Oslovení “milý” byl Robertův snad jediný způsob, jak Reilimu dokazoval, že mu na něm záleží. Pokud ovšem nešlo o uspokojování jeho, potažmo jejich tužeb* Musíš na sebe dávat pozor *poznamenal, zatímco lehce prsty přejel po jeho tváři, kde se vybarvovala orkova dlaň* Teď to nemám sílu ani prostor řešit, ale promluvím si s ním. Jen ho do konce slunovratu nedráždi. *vyznělo to až tak, jakoby o něj měl vážně starost. Což to dnešního dne neměl. Jasně, že měl, jen mu to nedal tak najevo jako teď. Rozhodně skrz všechen ten stres, co cítil, by potřeboval přijít na jiné myšlenky, ale nemohl. Na radnici bylo příliš lidí na to, aby si s Reilim poklidně užil. No, začínal být z toho už teď docela frustrovaný. Sice Gerard o Reilim věděl, ale nebyl zase takový, že by si na radnici plné lidí byl schopný Reiliho vzít. Musel to jednoduše vydržet. Už jenom osm dní, než první, co udělá, odtáhne Reiliho do jejich domu a… To byla jeho představa, ale že bude nejdřív muset řešit mnohem závažnější věci, o tom neměl ani tušení*

*Snažil sa pomaly čítať obsah knihy. Trvalo mu to, ale menej, než by čakal. Dokázal prečítať zopár riadkov, no zďaleka sa nedostal ani na štvrťku stránky, kým k nemu došiel Roberto. Venoval svoju pozornosť úplne knihe, takže sa zľakol, keď ucítil jeho ruku na svojom ramene - no nedal to najavo. Nečakal však, že by sa postavil zo stoličky a venoval teraz svoju pozornosť jemu. Na začiatku si vravel, že Roberta nebude vyrušovať, ale popravde mu to dlho nevydržalo. Vyzeral hrozne, bol unavený a nemal nárok na dlhší odpočinok, aby ich dokázal ochrániť. Reili to chápal, ale ako sa ukázalo, nie dostatočne. Cez to však chcel potom v tichosti stráviť zvyšok dní aspoň v jeho prítomnosti v rohu miestnosti u kníh, kde sa bude snažiť zlepšiť svoje čítanie, aj keď nevedel, či pri tom vydrží. Zdvihol pri jeho slovách oči od knihy, zdvihol hlavu, zaklonil ju, aby sa mohol pozrieť do jeho tváre. Jeho veta, len pre jeho uši.* Prepáč. *Previnilo sklonil hlavu naspäť ku knihe. Nechcel mu to komplikovať, ale on bol jediný komu tu veril, u koho cítil bezpečie. Aj keď Gerald nebol tiež na škodu, nikdy voči Reilimu nebol zlý, dokonca patril do skupiny bytostí, ktorý sa s labilným elfom dokázali aj porozprávať.* "Milý..." *Jediné slovo, ktoré Rober používal, aby temnému elfovi ukázal, že mu na ňom záleží. Aj chlapcovi záležalo na čarodejovi, mal rovnaký problém mu to ukázať, tak aký mal problém aj Roberto.* Snažím sa. *Privrel oči, keď jej Roberto pohladil po zranenej tvári. Zdvihol potom k nemu znovu karmínové oči, pozrel sa do tých jeho, zadíval sa do nich.* Nemusíš sa s ním o tom rozprávať či to riešiť. Nebudem mu nič robiť a ignorovať ho. *Ubezpečil ho. Nechcel mu prirábať ešte viac problémov než mal. Po slnovrate ho hlavne bude musieť donútiť odpočívať. Síce bol blbý ale vedel si predstaviť prvé veci, čo by urobil. Trávili celkom dosť času v spoločnosti toho druhého, dosť často si ho Roberto vzal a teraz sa stal zimný slnovrat prekážkou, ich prvou prekážkou, kedy na seba môžu len pozerať a nerobiť nič iné. Ak by chcel, Roberto si elfa hneď teraz vezme, a čarodej by aj chcel, ale neurobí to, nie preto, lebo by sa hanbil za to, že spí s mladým elfom, ale bolo tu mnoho ľudí u ktorých bolo aj lepšie, aby to nevedeli.* Choď si sadnúť. *Pozrel sa naňho Reili, zaklapol knihu a na moment oprel hlavu o jeho brucho, no hlavou začal klesať nižšie a nižšie až zastal na rozkroku.* Máš dobrý stôl. *Ak by sa pod neho temný elf schoval a niekto sem vošiel, nikto by nič nevidel. Nebolo by to prvýkrát, čo by sa Reili o starostu postaral svojimi ústami. Otočil sa tvárou k rozkroku a cez nohavice sa jemne zahryzol, pričom sa snažil očami pozrieť na Roberta. Zimný nezimný slnovrat, už len pre dobro druhých zbaví Roberta čoraz viditeľnej frustrácie, ktorá v ňom narastala a kto vie, ako by vyzerala o niekoľko dní, kedy by museli okolo seba chodiť po špičkách.*

*Ještě nějakou chvíli se Roberto dokázal soustředit na udržení bariéry, ale nevydrželo mu to tak dlouho, aby dokázal Reiliho ignorovat. Přeci jen jejich poměr a vztah byl všechno jiného než ignorování. Skoro za každé situace. Ale teď měl mnohem vážnější problémy. Útoky upírů a vlkodlaků se jako tradičně zaměřovali na všechny úkryty, ale radnice byla pod náporem vždycky mnohem víc. Ta vidina toho, že svrhnou Roberta a po slunovratu nastolí nové pořádky, byla pro tyhle noční bytosti velké lákadlo. Každý rok to bylo stejné, ale tenhle rok byl pro Roberta velmi náročný. Jednání s vlkodlaky a upíry ztroskovávaly, území smrtelníků bylo den ode dne nebezpečnější, že byla doba v roce, kdy se garda musela stáhnout ken do centra. Smečka Kashgara byla už vyloženě nepřátelská vůči jeho osobě a gardistům. Netrvalo ale dlouho, než Roberto získal pod svou kontrolu většinu území smrtelníků a před slunovratem byla bezpečná skoro jako centrum. Jenže to zase skončilo začátkem slunovratu, kdy se spojí všechny skupiny, aby vyhnali upíry s vlkodlaky z bezpečného centra a území smrtelníků. Alespoň to byl úkol pro gardisty a Roberta. V ty dny a i vlastně teď byl víc čaroděj a voják než nějaký zaprděný starosta. Teda do takového typu starosty měl i ve zbytku roce velmi daleko.
Přešel k němu s tím, aby mu trochu domluvil. Přeci jen věděl, že to napětí mezi Murzogem a Reilim bylo. Gerard si i mladičkého elfa oblíbil. Byl to někdo, kdo dělal z Roberta ještě snesitelného muže. Přeci jen v Desperu byly časy, kdy i ostřílený Gerard ze svého bývalého žáka měl strach, nebo spíš byl příliš temný a nepředvídatelný, že měl i obavy o jeho život. Nejdřív ho hlídal v Morien jako jeho mentor a teď sice respektoval jejich hierarchii, že byl Roberto nad ním, ale byl jediný, kdo si mu v těch temných časech troufl nějak domluvit. Nenásledoval ho slepě, aniž by nepoužíval svůj mozek jako například Murzog.*
Děkuju… *byl už po pouhých dvou dnech dost vyřízený, že se přiklonil zrovna k poděkování mladíkovi, že bude Murzoga ignorovat. Byl rád, že mu v tuhle dobu odpadlo cokoli, co nebylo nezbytné řešit*
Hm? *to byla jeho prvotní reakce na jeho slova, aby si šel sednout. Donutilo to Roberta se pozorně na mladíka podívat, jak se o něj opřel. Přivřel oči, když hlavou sklouzl k jeho rozkroku. Reakce jeho těla byla takřka okamžitá. Roberto mu jemně vjel rukou do vlasů a sledoval jeho počínání a když se tak lehce zahryzl, skrz zatnuté zuby se Robertovi prodralo vzrušené zavrčení*
Reili *takřka zakňučel pod jeho doteky. Chlapec moc dobře věděl, jak na něj a že to čaroděj velmi potřeboval. Přesunuli se ke stolu, kde nechal všechno na chlapci. Snažil se soustředit na magii, ale skrz sílící vzrušení to bylo takřka nemožné. Ještě pár chvil by se přeci jen nic nemělo pokazit. To, že radnice už je pár chvil bez magické ochrany, mohl cítit jen Roberto. Tedy spíš… mohl by, kdyby si nevychutnával to, co mu Reili dopřával*

*Temný elf ho nechcel trápiť viac, než by sa mal. Bol to len druhý deň a už vyzeral, ako by bariéru udržiaval aj niekoľko rokov v kuse bez prestávky. Preto súhlasil, že ho bude ignorovať, bude sa snažiť a urobí to najlepšie. Aj keby boli hlasy v jeho hlave ticho. Už teraz vedel, že mu viac menej neodpustia to, že je v Robertovej prítomnosti, kedy ich vôbec nepočuje. Ani smiech, ani ich. Nič. V jeho hlave boli jeho vlastné myšlienky. Myslel na neho, nie, že nie, aj keď to nebolo na prvýkrát vidieť. Starosta pre neho mnoho znamenal, aj ich vzťah, ktorý začal tým, že mu Reili splatil jedlo, čo mu dal. V živote by ho nikdy nič také nenapadlo.
Privrel oči, keď sa Robertova ruka dostala do jeho vlasov, keď z jeho úst vyšlo zavrčanie. Vedel ako naňho, aj keď v tento moment stačilo len minimum. Keď sa jemne zahryzol cez nohavice, jazykom zatlačil. Do temného elfa by to nikto nepovedal, ale už bol raz taký. Desperos ho zmenil, toto miesto ho zmenilo a muž pred ním jej zmenil. Nereagoval na, keď povedal jeho meno, v hlave sa trochu uculil nad zvukom, čo vydal a než sa nazdal, obaja boli pri stole.
Bariéra bude musieť chvíľu počkať, predsa len... nespokojný a sexuálne frustrovaný čarodej bol v Reiliho predstavách oveľa nebezpečnejší než banda upírov a vlkodlakov - teda skôr pre neho, kto vie, čo by sa stalo, ak by naňho po desiatich dňoch skočil, ako hladné zviera po výbornej večery. Chcel si trochu zachrániť krk a veril, že i jemu sa bude o čosi lepšie udržiavať bariéra, keď nebude tak napätý, keď sa nebude dívať na Reiliho, ako by ho mohol vyzliecť očami.*
Skutočne, neviem či sa viac báť vlkodlakov a upírov vonku, než teba o osem dní. *Rýpol si mladý temný elf s uštipačným tónom, aj keď to nemyslel nejako zle. Roberto sedel za svojim stolom, Reili bol u jeho nohách tak, aby jej nik nemohol vidieť. Rukami začal šmátrať po jeho nohaviciach, dostať sa do nich. Toto bude lepšie pre obidvoch v tento moment. Starosta si ho len tak nemohol vziať na tomto mieste a zase, ak by to v sebe držal, asi by telo mladého chlapca dopadlo zle. Nehodlal sa ani nejako hrať, vedel, že Roberto nebude držať bariéru, pokiaľ ho bude Reili provokovať, či pokiaľ nebude spokojný a tak si musel pohnúť, pre bezpečie ich všetkých.* "Murzog by mi mal ďakovať." *Prebehlo mu hlavu, keď po chvíli pracnej práce mohol otvoriť svoju nevymáchanú papuľku a začať uspokojovať muža, ktorý sa jej ujal a ktorý bol snáď jediný u ktorého vedel, že sa naňho môže kedykoľvek spoľahnúť. Nikdy jej nevyhodil, keď bol Reili na tom psychicky zle, nepýtal sa a mal ho u seba a vždy keď temného elfa niekto zranil, postaral sa, aby trpel za to, čo mu urobili. Síce elf nechápal, prečo to robí, určite mohol mať toho na koho si ukázal, určite sa taký našli, ktorý by padli k jeho nohám a urobili by všetko... pre Reiliho to bol však zlomok vecí, ako mu mohol všetko oplatiť. Mal aj mierny pocit, že sa o neho ani jeho vlastný otec takto nikdy nestaral. Vlastne mu to ani bielovlasý elf nedovolil. Nie potom, čo uvidel ako malé dieťa.
Musel privrieť oči, pričom sa stále snažil pozerať do tých, ktoré sa dívali naňho. Dával si záležať, tak ako vždy.*

*Udržovat ochranu kolem celé radnice bylo pro Roberta obtížné. Sice patřil mezi jedny z nejlepších čarodějů v Desperu, ale ty útoky na radnici byly tentokrát velmi časté, takže tu sílu, kterou musel vynaložit na ochranu, byla enormní. Rozhodně mnohem víc než ostatní skrýše. Ale to byl prostě jeho úděl. Ještě loni tady byl i Samson Segal a střídali se, ale blízcí jeho blízkých a celkově se ta skupina bytostí okolo Roberta rozrostla natolik, že nebylo možné udržovat ochranu kolem plné radnice. Hlavně ne všichni se snášeli a vůbec to bylo takhle snazší. no, Roberto si to do dneška myslel, dneska ten názor rozhodně přehodnocoval. Ty útoky byly příliš četné a vůbec neměl tušení, jak bude schopný udržovat ochranu dalších osm dní. A přítomnost Reiliho to jen stěžovala.
Rozhodně každý z nich měl přísný zákaz pít alkohol, to, že to evidentně Murzog porušil… Prostě neměl na to kapacitu to řešit. A jejich spory s Reilim byly taky nad jeho sílu. Už takhle se obával, že radnice o tomto zimním slunovratu padne. Že spolu s ním zemře část jeho gardy a Desperos padne znovu do anarchie. Anarchie všech těch cechů a skupin, kteří dělají všude bordel. Calore bude mít jeho zásobu cigaret a ostatní? Jediný, s kým z cechů vyjednával, byl právě Calore. Prozatím. Měl jisté vazby na upírskou rodinu Sangui, ale s tím nemohl teď počítat. Bylo to jen na něm, což ho frustrovalo mnohem víc než seuxální frustrace z přítomnosti Reiliho. Musel se jeho poznámce zasmát*
Pokud tohle přežijeme, milý, tak by ses mě u Morany rozhodně bát měl *zamumlal při pohledu na něj. Nikdy si nevzal jméno bohyně smrti do úst, rozhodně ne v Desperu, ale to ukazovalo na jeho momentální rozpoložení, zvyšující se bezmoc, kterou se snažil nedávat jinak najevo. Ale proč to zrovna vypustil před Reilim? U Gerarda by to bylo pochopitelné, možná s Murzogem, ale Reili? Z logického hlediska to bylo nepravděpodobné, ale i tohle projevení slabosti bylo svým způsobem projevem jeho citů vůči temnému elfovi.
Nechal se od něj uspokojit tak dokonale, jak to Reili uměl. A rozhodně to nebylo poprvé, kdy využil Reiliho blízkost pro jisté upuštění páry. V následujících dnech ho ze své pracovny nepouštěl a nechal ho poměrně často mu dělat dobře. Bylo to od něj sobecké, prakticky si z něj momentálně udělal takovou osobní “kurtizánu”, ale doufal, že pokud se dožijí konce slunovratu, tak mu to bohatě vynahradí. Pořád měl problém s vyjadřováním emocí a citů, ale byl mu vděčný, že tu byl. A nejen kvůli jeho uklidnění a uspokojení.
Uteklo dalších pět dní v tomhle duchu, kdy do pracovny chodil jen několikrát denně buď Gerard nebo Murzog s jídlem a občerstvením pro Roberta a Reiliho. Roberto nechtěl, aby se Reili pohyboval po radnici, takže nebylo zbytí.
Bylo to zrovna v jedné inkriminované chvíli, kdy Reili se staral o Roberta, kdy se ze zbrojnice ozval ostrý zvuk gongu. Znamenalo to jediné, ochrana padla a někdo na ně zaútočil.*
(Roberto) Zůstaň tady a ani se odsud nehni! *promluvil rozkazovačně a rychle si natáhl kalhoty, než do pracovny vletěl Gerard, který slyšel předchozí Robertova slova a chvilku ho sledoval, jak se upravoval a bral do ruky meč*
(Gerard) Ty tu zůstaneš taky! Musíš obnovit tu ochranu! *momentálně se s Robertem jednoduše nesral, bylo mu jedno, že byl v Desperu jeho nadřízený. Věděl, že si to k němu může dovolit*
(Roberto) Víš moc dobře, že na to už je pozdě! Musíme se ubránit ty poslední dny v mečem v ruce, veliteli *odsekl mu, věnoval poslední pohled Reilimu, než s Gerardem vyběhl ven před radnici, kde na ně útočili upíři. Bojeschopných mužů měli poměrně dost naštěstí a Murzog patřil k těm nejlepším. I v podnapilém stavu, ve kterém byl celý slunovrat. V tu chvíli měl čas ho okřiknout.
Potřebovali přežít tři dny. Pro Roberta to bylo svým způsobem osvobození od dlouhotrvající magie, která ho vyčerpávala psychicky. Samotný boj, ačkoli používal magii, tak bylo fyzické vyčerpání lepší. Na to byl zvyklý víc.
Postupně se v boji střídali, aby si přeci jen trochu odpočali. Ale ani v těch chvílích odpočinku Roberto se nevracel do své pracovny. Bylo to daleko a tentokrát by ho opravdu Reili vyrušoval a odváděl pozornost, což teď rozhodně nepotřeboval.
Byl předposlední den slunovratu, kdy do pracovny Roberta vtrhl Murzog, který právě bezvládného Roberta nesl. Za zády měl jednoho felčara, který ve chvíli, kdy Roberta položil na zem, se k němu sehnul. Byl až mrtvolně bledý a z krku masivně krvácel. Bylo jasné, že ho jeden z upírů pokousal*
(Murzog) Nenechte ho zemřít! Musím se vrátit… *stihl jen říct, probodl Reiliho takřka nenávistným pohledem, než se rozeběhl zpátky na bojiště. ani on nebyl bez zranění, ale Roberto na tom byl vážně zle. Felčar se snažil zastavit krvácení, ale prozatím marně*

*V jeho očiach sa na moment objavil skutočný strach z Roberta. Hoc si veľmi dovoľoval, aj tak mal pred ním určitý druh rešpektu a za určitých podmienok mu Roberto dokázal nahnať strach. Aj keď to nebol strach ako strach, jeho telom vtedy spolu s ním prišla jeho telom i vlna vzrušenia. No mlčal a venoval sa tomu čo momentálnej chvíli mohol urobiť pre Roberta, tak ako sa mu venoval i v nasledujúce dňoch, nevadilo mu to. Chcel, aby mal čo najväčšie pohodlie. Roberto sa nejakým zázrakom držal, snažil sa ich všetkých ochrániť a za to temný elf sekal latinu. Nerobil nič čo nemal. Trávil s ním čas, neodchádzal nikde a tým pádom aj nikoho neprovokoval, či niekto iný jeho a tým sa vyhli zbytočným problémom.
Avšak tri dni pred koncom toho zimného slnovratu... tri dni predtým to padlo. Akurát Reili kľačal pod stolom, uspokojoval jej ako obvykle, obaja začuli gong. Sotva sa stihol Roberto obliecť, zapnúť nohavice, do kancelárie vletel Gerald, popri tom, čo jej jej ROberto okrikoval, aby zostal tam a nikam nechodil. Prebehla ich výmena názorov, no nakoniec všetci odišli a Reiliho nechali. Chápal to, nehodlal teda porušovať to, čo mu starosta nakázal.* "Nechal ťa tu.~" *Hlas v jeho hlave sa okamžite objavil, chvíľu potom, čo Roberto zabuchol dvere. Reili vydýchol a posadil sa na jeho stoličku, tam, kde sedával odhodlaný na neho počkať ignorujúc hlasy v hlave.* "Dlho si nás ignoroval, čo s tým Reili?" *Pridal sa i ďalší hlas v jeho hlave.* Nič s tým. Budem čakať na Roberta. Teraz bojuje, takže tu budem v tichosti čakať na to, kým sa vráti. Zavadzal by som. *Vedel si to priznať. Vedel, že zavadzia, vedel, že by ho teraz rozptyloval, čo si nemohol dovoliť. Dni však plynuli, on tam trávil čas sám vo spoločnosti jeho hlasov, jeho démonov, sem tam sa otvorili dvere a doniesli mu jedlo tak ako predtým, avšak potom sa dvere otvorili a miesto jedla tam bol Murzog nesúci Roberta. Nehybného. Reili bol zabalený v plášti, ktorý mal v pracovni, sedel na jeho mieste a netrpezlivo čakal. Keď to však uvidel karminovými očami, mal v nich strach. O Roberta. Krvácal, veľmi krvácal. Ani si nevšimol Murzorgov výraz. Jeho oči boli len na Robertovi, na nikom inom. Sledoval, ako sa ferčiar znovu vrhol na ošetrovanie, snažil sa zastaviť krvácanie, ale nešlo mu to. Nedarilo sa mu to. Nemohol to zastaviť a tak isto Reiliho začala zachvacovať i panika. Muž, ktorý sa o neho staral, ktorý jej k sebe prijal a doprial mu možné i nemožné mu pred očami umieral. Najskôr sa jeho oči zaleskli, keď žmurkol spustili sa prvé slzy. Telo temnéhp elfa sa začalo chvieť. Nevedel čo mal robiť, nevedel, čo mohol pre Roberta urobiť. Bol jeho jedinou rodinou. Bol to človek, ktorému po dlhom čase dokázal dôverovať, aj keď mu nikdy nepovedal, ako sa ocitol v tomto meste a prečo nechcel, aby sa bariéra zrušila.* Roberto. *Hlesol trasúcim sa hlasom. Možno telesne dospel ale vnútri to bolo stále malé dieťa vo väčšine možných prípadov. Zo stoličky sa presunul k ferčiarovi a k Robertovi. Schmatol ho za ruku. Pocítil nezvyklí chlad.* Ak mô...žem niečo urobiť. *Povedal cez plač. Ani si nespomínal kedy naposledy sa takto bál. Nebolo to vtedy, keď si Roberto vyžiadal platbu za jedlo, nebolo to ani vtedy, kedy zabodával dýku do členov vlastnej rodiny. Jeho srdce bilo ako splašené, dych mal zrýchlený, avšak keď prišli pokyny robil čo mohol, aj cez trasúce sa ruky, aj cez to, že nič nevidel. Nechcel, aby zomrel. Nechcel to, odmietal to. Nevedel si to ani v najhoršom možnom sne prestaviť.* Nesmieš zomrieť. *Hlesol.* Budem viac poslúchať, budem viac dobrý. Poviem ti, prečo som sem prišiel, ale nesmieš zomrieť. *Hovoril a popritom nasledoval pokyny felčiara. Snažil sa ako len mohol.* Nesmieš mi zomrieť, nikoho iného nemám. *Sám seba sa snažil pomedzi to upokojiť, od plaču, od sĺz, od trasúcich sa rúk, prerývanom dýchaní, ale nedokázal to, keď sa díval na neho. Vyzeral, ako keby len normálne spal, no z tohto spánku sa prebudiť nemusel.*

*když mu takhle vyhrožoval, bylo to svým způsobem úsměvné. Nechal se strhnout k té své provokativní stránce, kterou měl právě s Reilim. S ním prostě nebyl jen starosta a dával na odiv i svou lidskou stránku. Ačkoli nedokázal dávat najevo své city, tak už jen to, že Roberto se v jeho přítomnosti choval jinak než v přítomnosti ostatních. Užíval si jeho péči stejně jako vždycky, možná ještě o něco víc, když byl v takové napjaté a stresující situaci. Prakticky následující dny Reiliho na tuhle činnost využíval. Neměl kapacitu nad tím přemýšlet, ale byl připravený mu to po zimním slunovratu vynahradit. Určitě si bude potřebovat odpočinout a věnovat se jen Reilimu. Těšil se na ty dny. Už to, že u něj Reili byl, Roberto byl klidnější a soustředěnější. Ačkoli u sebe měl temného elfa, tak věděl, že nemusí řešit jeho spory s ostatními nebo spíš nechuť ostatních s jeho společníkem trávit čas.
Vydržel dlouho, prakticky týden, než ta ochrana padla už úplně a Gerard vvběhl do jeho pracovny těsně potom, co zazněl gong a Roberto si natáhl kalhoty. Zrovna Gerard o podobě jejich vztahu věděl své a respektoval to bez toho, aniž by to jakkoli komentoval. Teď s Reilim nebo předtím v armádě. Věděl, že by s tím měl problémy, kdyby se to doslechl kdokoli nepovolaný, takže to tiše toleroval stejně jako Reiliho.
Roberto s Gerardem vyběhli před radnici, kde bojovali. Roberto by nejspíš Reiliho přizabil, kdyby ho nachytal poblíž souboje. Jednak ze sebe vydával všechnu nahromaděnou frustraci z udržování magické bariéry, kterou nedokázal úplně odbourat Reili, takže byl brutálnější, než by od něj jeho společníci očekávali. A potom by se prostě o Reiliho bál. Což se o něj bál i tak, ale nemohl si tu myšlenku připouštět.
Stalo se to asi půl hodiny předtím, než Murzog rozrazil dveře pracovny s bezvládným Robertem přes rameno, když si Roberto k tom útočícím chumlu upírů  velké části rodiny Sangui všiml ženy, která se vyskytovala v jeho blízkosti několik let. Mladá upírka, ke které měl svého času velmi blízký vztah. Ellen Shelter.
Ellen se rychle dostala do bezprostřední blízkosti Roberta a začala s ním bojovat s ještě větší vervou než ostatní.  Roberto měl v jedné ruce jednoruční meč, kterým se velmi obratně oháněl a ve druhé buď měl jeden z vrhacích nožů potřený nějakým jedem nebo druhou ruku používal k magii, když to bylo nezbytné.
Ale už bojoval dlouho, byl jeden z mála, kteří skoro neodpočívali, ačkoli dostal za to od Gerarda pořádně vynadáno, ale byl to on, kvůli kterému na radnici útočili v takovém počtu a s takovou silou. Rozhodně nebyl z těch, který by za sebe nechával bojovat své podřízené. Ale to se mu teď stalo osudným, když se k němu Ellen dostala dost blízko na to, aby se k němu přitiskla tak, že měla dokonalý přístup k jeho krku*
(Ellen) Už nejsme to nejhorší, co tady potkáte, sire *zavrčela mu do ucha, než se lačně vrhla po jeho krku. Byla jak smyslů zbavená, přeci jen zimní slunovrat způsobil, že upíři měli o tolik větší žízeň po krvi, byli o tolik bojechtiví… Ale evidentně chvílemi byli při smyslech. Ellenina slova Robertovi v hlavě zněly ve chvílích, kdy se ji od sebe snažil dostat. Trvalo to dlouhé vteřiny, než Murzog si všiml situace, ke které se Roberto ocitl, a dostal Ellen od něj, čímž si spolu s krví utrhl i kus kůže na krku. Nebylo to smrtelné zranění, ale bylo to příliš vážné na to, aby mohl Roberto bojovat. Přeci jen ztrácel mnoho krve a velmi rychle vědomí, že když se dostal na Murzogových zádech do pracovny, tak už byl bezvládný a nevypadalo to s ním vůbec dobře. Murzog se vrátil bojovat, zatímco felčar se snažil zastavit krvácení, ale prozatím marně*
U Peruna, Astorio! *zamrmlal a pevně držel kus látky na jeho krku, ale bylo evidentní, že krev se jednoduše díky kousnutí upíra nesráží tak, aby se krvácení zastavovalo ani v průběhu několika minut. Roberto umíral a on s tím nic nesvedl. Alespoň si to myslel, nebyl by ovšem správný felčar, aby to vzdal. Zatraceně by se mu hodila Nayirin, jeho asistentka, která byla v jiné skupině, nebo Auriel, která se ukázala také jako zdatná pomocnice. Takhle neměl nikoho, tedy do chvíle, než si všiml temného elfa, který si klekl vedle Roberta. Byli si velmi blízcí, to mu bylo hned jasné. Ale v očích felčara Reiliho viděl prostě jako “dítě”, o které se Roberto staral. Nehledě na svůj věk se tak Reili rozhodně choval.*
(Felčar)Chlapče, není času nazbyt! Tamhle mám brašnu, podej mi z ní další hadry a uzdravovací lektvar! Je to ampule s fialovomodrou tekutinou! *přikázal mu a otočením hlavy mu ukázal brašnu, než se zase věnoval marné zástavě krvácení Robertova zranění. Když mu všecdhno Reili podal, nejdříve vyměnil ty hadry, protože už měl i krev na rukou, jak ty původní byly nasáklé. Druhou rukou vzal ampulku s lektvarem, zubama ji odšpuntoval*
(Felčar) Pořádně mu zakloň hlavu a otevři pusu, musíme mu to nalít přímo do krku, aby to musel spolknout! *pokračoval dál, doufal, že se Reili vzpamatuje a bude s ním spolupracovat, jinak to mohl rovnou zabalit. A bůh ví, jak by vypadal Desperos bez Astoria. Jasně, nebyla to žádná sláva ani teď, ale potom? Hotová anarchie jako ty první roky po bariéře. Možná o to horší. Pokud s ním Reili spolupracoval, jak mu řekl, tak nalil jednu dávku lektvaru Robertovi do krku, který díky reflexu neměl jinou možnost, než ji spolknout. Chvíli se nedělo nic, ale po další asi minutě, dvou, krvácení začínalo zpomalovat, než mohl povolit tlak na ránu a dokonce odkryl tento pomyslný tlakový obvaz, aby mohl vidět, že se rána zaceluje. Ztěžka si oddechl.*
(Felčar) Tak to bychom měli… Teď nezbývá nic jiného než počkat, až se sám probere. *promluvil vyčerpaně, měl by být k dispozici dalším bojovníkům, ale tenhle slunovrat mu dával taky pořádně zabrat. Za ten den a půl fyzických bojů ošetřil tolik zranění, že by si zasloužil taky odpočinek. Pár hodin ještě zůstával s Reilim a Robertem v pracovně, než musel pomoci dalším zraněným. Podíval se na Reiliho*
(Felčar) Vedl sis dobře, chlapče. Dávej na něj pozor *věnoval mu ještě nepatrný úsměv, než ho nechal s bezvládným Robertem o samotě. Roberto už měl poněkud živější barvu, už nebyl tak bledý. Krev se mu díky lektvaru dotvářela rychleji, ale nebylo to úplně všechno. V krvi mu kolovaly enzymy z upířího kousnutí. Mohlo být někdy k ránu, když se začal pomalu probouzet. Až do pracovny byly slyšet zvuky soubojů, které byly v noci o to urputnější. Roberto prudce otevřel oči. Velmi rychle dýchal a měl pocit, že mu srdce vyskočí z hrudi. To, co slyšel, zvuk zbraní a soubojů, ho ještě mít naplňovalo adrenalinem. Otázkou bylo, jestli to je v jeho stavu dobře. Zbýval už jediný den slunovratu, ale Roberto neměl představu o čase, když vstal. Rychleji a hbitěji, než by od něj čekal kdokoli po tom, co před několika hodinami bojoval o svůj život, poté, co měl takřka osobní schůzku s Moranou. Nebyl schopný vnímat ani Reiliho, byl k něj cítit vztek a jistá temnota, větší než kdykoli dřív. Chvíli jen tak stál a užíval si to, co cítil. Stačilo jen vzít meč a vrátit se do boje*

*Chlapec si nepamätal kedy naposledy plakal tak ako teraz. Možno to bolo naposledy keď sa stretol s Castielom a vymenili si svoje životné príbehy. Oh, áno, to bude deň, kedy za z jeho očí naposledy liali slzy. Možno ešte v deň Nány, kedy sa stretol s mamkou, ale nebol si istý... a ani si byť istým nechcel, nechcel premýšľať nad ničím iným, chcel pokyny od felčiara, chcel vedieť čo má robiť, aby zachránil svojho jediného blízkeho. Muža, ktorý sa o neho staral, napomínal jej keď robil hlúposti, aj napriek tomu, že jeho telo bolo už dospelé nedovolil mu zapáliť či napiť sa alkoholu. Sem tam, menší pohárik, či pár glgov z toho jeho, ale inak ho držal ďaleko od všetkého. Staral sa o nej, vzal si ho k sebe keď ho zobudil Murya alebo zlý sen, síce Roberto nedával najavo, že má Reiliho rád slovne, no Reili to vedel z jeho činov. Nikdy sa mu neotočil chrbtom, nikdy jej neposlal preč. Keď sa mu vonku niečo na ulici stalo, keď mu niekto ublížil, vždy ublížil ešte horšie on im. Pre temného elfa bol starosta jediná rodina od kedy tú svoju zabil. Ale Roberta zabiť nemusel, však? Mohol ho nazývať rodinou a nemusel ho zabiť, nebolo to tak? Nikto mu neprikáže zabi ho. Nikto sa taký nenájde... aspoň v to temný elf dúfal. Nechcel zabiť jediného muža, ktorý od neho držal jeho démonov, nechcel zabiť muža, ktorý sa o neho stará... nechcel jej zabiť a nechcel, aby jej zabil niekto iný.
Bez slova sa rozbehol po taške. Síce si takmer rozflákal vlastnú tlamu, keď sa v panike a naliehaní, v rýchlosti a v tom všetkom takmer sám prizabil, ale Roberto ležiaci na zemi a umierajúci mal teraz prednosť vo všetkých smeroch. Vytiahol to čo po ňom chcel. Handy, ampulku s tou tekutinou, dával si veľký pozor, aby sa naspäť vrátil a nič nerozbil.* Čo teraz? *Hlesol, a načúval ďalším pokynom, ktoré splnil presne tak, ako felčiar chcel. Zaklonil mu hlavu, tak moc ako mohol, aby tekutinu z ampulky, ktorú nalial do úst prehltol a potom len sledoval. Pomaly sa aj sám upokojoval, keď videl správanie felčiara, ktorý si oddýchol. Uprel na doktora svoje karmínové oči, no nič nevravel. Nevydržal sa na neho pozerať dlho. Svoj zrak presunul na Roberta. Na jeho spiacu tvár, na jeho kruhy pod očami. Položil svoju ruku na jeho tvár. Ignorujúc felčiara. Boli si blízky a to rozhodne.* Dobre. *Povedal len a zhodil zo seba Robertov plášť, ktorý si požičal v jeho neprítomnosti, aby ho ním prikryl. Teraz bol rad na Reilim, aby sa o neho postaral, nie? Pár hodín tam boli všetci traja, než prišla pochvala od Felčiara.* Ďakujem, že ste ho zachránili. *Povedal mu a sledoval ako odchádza, než tam zostali len oni dvaja. Dá naňho pozor... sedel priamo pri ňom, nehol sa od neho. Držal jej za ruku, hral sa s jeho prstami a počúval zvuky vonku. Počúval, čo sa tam deje, krik, rindžanie zbraní. Pach krvi doliehal až sem, no vedel, že sa sem nikto nepriblíži... že tu sú s Robertom v bezpečí.* Nesmieš ma takto strašiť. Čo by som bez teba robil? *Pozrel sa smer okno, no videl len tmavú oblohu.* Možno sa načisto zbláznil a Murzog by ma najskôr stiahol z kože, a až potom zabil. *Zamumlal.
Nedokázal zaspať úplne, nech sa snažil ako chcel, bál sa, že keď otvorí oči, Roberto tam nebude, alebo, že bude mŕtvy, aj keď sa jeho stav zlepšil. Bol len v polospánku, ležal vedľa neho, no keď ucítil malé drgnutie do neho, ako sa Roberto staval, otvoril svoje oči a posadil sa. Starosta stál na nohách, hoc bol temný elf stále dieťa a hlúpy, vedel odhadnúť na čo myslí. Kvôli tomu, čo bolo z neho cítiť. Cítil tú temnotu, cítil ten hnev. Musel jej však zastaviť. Postavil sa tak rýchlo ako mohol a objal Roberta odzadu.* Nikam nejdeš. Už len jeden deň a bude po všetkom, zvládnu to tam aj bez teba. *Povedal mu aj pevný hlasom, tak pevným, aký Reili zo seba zvládol vypustiť, len, aby ho zastavil.* Nesmieš bojovať. Potrebuješ si odpočinúť. *Nehodlal ho pustiť ani za nič na svete.* Prosím.

*Roberto měl opravdu k Reilimu specifický vztah. Jistě, na začátku ho bral prostě jako svou hračku na hraní. Měl ho jen jako milence, z velké části nedobrovolného. Chtěl si ho podmanit, chtěl ho jednoduše vlastnit. Sice i při jejich poprvé v temné uličce byl nečekaně něžný, než si ho vzal do domu, kde trávil čas kromě radnice, tak jeho jedinou touhou bylo si Reiliho přivlastnit a mít ho jako hračku. Ale postupem času, jak s ním začal žít, tak s ním i trávil čas jinak, což je sblížilo. Rozhodně oproti Robertovi byl ještě na jednu stranu dítě. Když se mu poprvé svěřil Reili s tím, že mu někdo ve městě ublížil, šel za tím dotyčným osobně a bez milosti ho zabil. Když to byl někdo pro něj nedůležitý. Když toho dotyčného k něčemu potřeboval nebo by věděl, že by si proti sobě poštval nějaký cech nebo skupinu, tak mu stačilo mu ublížit o to víc. Měl potřebu ho hlídat, rozhodně mu nedovolil větší množství alkoholu nebo cigarety, které si on dopřával bohatě. Původně si myslel, že mladíka využije k tomu, aby se dostal k ostatním temným a k Lucianovi jako vůdci jedné z vlkodlačích smeček, ale nakonec to dopadlo tak nečekaně, že ho jednoduše začal mít rád, začalo mu na někom v Desperu záležet víc, než by kdy řekl, že bude. Přeci jen Gerarda a Murzoga měl svým způsobem taky rád, ale ti se o sebe zvládli postarat sami víc než dobře, za Reiliho cítil zodpovědnost a nechtěl, aby ho Desperos zkazil tak jako jeho samotného. Byl to zvláštní vztah, ale bylo to něco skutečného, něco, co Roberta drželo pevně na nohách. Býval mnohem horší…. mnohem.
Samozřejmě Roberto byl mimo, když se o něj Reili a felčar starali. Měl v hlavě jen ty slova Ellen, možná nějaká další. Kdo ví, byl na schůzce s Moranou, v krvi mu kolovalo něco z upířích slin, co ho děsilo. Nabudilo ho to takovým způsobem, že bez problémů vstal skoro hned, jak se probudil. Měl pocit, že je jednoduše připravený jít hned bojovat, že to upírům natře ještě víc než předtím. Jako kdyby schůzka se smrtí byla pro něj odpočinkem.
Někde uvnitř sebe byl vyděšený z toho, co cítil, ale jeho temné já si to užívalo. Ten adrenalin, tu nabuzenost, kterou chtěl hned využít. Měl pocit, že ten elán prostě musí využít, i kdyby nechtěl. Že tu nahromaděnou energii musí někam směřovat.
Když ucítil kolem svého pasu a na svých zádech Reiliho, jen zprudka oddechl. Chtěl ho od sebe odtáhnout a vydat se tam, kam se chtěl rozběhnout ve chvíli, kdy ho cítil za sebou, ale zarazil se, když slyšel jeho pevný hlas a jeho slova. Že by jeho chlapec dospěl? Zavřel na chvíli oči, aby se na chvíli uklidnil, aspoň trochu. Ale nedokázal to. Nedokázal uklidnit tu temnotu v sobě, nedokázal uklidnit ten vztek, když slyšel ten boj*
Musím jim tam jít pomoct *odsekl mu a pohnul se, ale místo toho, aby se mu vytrhl a běžel tam, tak se otočil čelem k němu a podíval se mu do jeho karmínových očí. Sevřel jemně prsty jeho bradu, aby se mu do nich mohl pořádně nedívat. V jeho očích se jednat zrcadlila ta temnota a hněv, ale byla tam i touha a chtíč. Dost se to v něm pralo, ale věděl, že kdyby se nechal pohltit tím druhým, tak by jejich vztah šel kompletně do kytek. Rozhodně by si ho vzal tak tvrdě, že by se mu Reili snažil vyhýbat do konce svého nebo jeho života. A to, co k němu cítil… Prostě ho ty city brzdily v tom, aby to udělal*
Buď půjdu tam nebo tě zprzním tak, že o tebe přijdu *promluvil až ledově klidně a sklonil se k němu, aby ho něžně políbil. Bylo až s podivem, že to byl jejich první polibek za tu dobu, co spolu žili. A bylo to svým způsobem taky největší vyznání, které spolu měli*
Budu v pořádku, neboj se *zašeptal ještě, než se vymanil z jeho sevření a vyrazil do boje. Překvapivě to trvalo jen pár hodin, než se Roberto vrátil bez zranění, ale dost unavený. Jeho způsob boje po tom všem byl neskutečný. Nechtěl slyšet žádná slova od ostatních gardistů nebo dalších bojovníků. Potřeboval nad tím dumat sám a hlavně musel obnovit bariéru, ačkoli to vypadalo, že upíři po tomhle jeho výstupu dají do konce slunovratu pokoj. Hned, jak vešel dovnitř, tak sevřel Reiliho v objetí. Potřeboval cítit jeho blízkost, alespoň chvíli*
Už je po všem… *zamumlal, než ho pomalu pustil a sedl si znovu ke stolu, aby mohl obnovit magickou ochranu nad radnicí. Stačilo už jen pár hodin vydržet…*

*Bál sa tej temnoty, bál sa toho hnevu, čo z neho cítil. Ako by to ani nebol on. Cez to jej však pevne schmatol, objal a nechcel pustiť, cez to čo najviac pevným hlasom sa jej snažil zastaviť. Aj keď sám myslel, že je to takmer nemožné. Možno jej trochu upokojiť, zahnať aspoň trochu to zlé, čo vychádzalo z Roberta... čo vychádzalo z muža na ktorom mu záležalo. O ktorého sa bál, s ktorým trávil čas. Z prva len pre vlastné bezpečie a jedlo, neskôr preto, lebo ho mal skutočne rád. Rád s ním trávil čas, rád bol len v jeho spoločnosti... cítil sa bezpečí pred svojimi démonmi, cítil sa v bezpečí pred všetkými a možno by mal aj on konečne dospieť a robiť so sebou niečo, tak ako robil Roberto jeho... mal by aj on začať chrániť Roberta.* Viem, ale... aspoň si dávaj pozor. *Preniesol, cez to jej však držal a nechcel pustiť. Vedel, že ho nepresvedčí, vedel, že to nemá cenu, ale aj tak jej nechcel pustiť. Vedel, že chce ísť bojovať, alebo si to vybiť inak a jediný na blízku bol temný elf. Sledoval, ako sa otočil k nemu, ako jej chytil za bradu.
Chcel mu na jeho ďalšie slová niečo povedať, chcel, ale v jeho očiach videl to, čo ho umlčalo. Ako sa bil sám so sebou, ako jej to ovládalo to, čo videl v jeho očiach. Cez to ho však upokojil nečakaný bozk. Ich prvý za tú dobu, čo spolu boli. Ich prvý za tú dobu, čo Reili u Roberta býval. Temnému elfovi sa krv nahrnula do tváre, no vďaka jeho sivej pokožke to až tak vidieť nebolo. Úplne jej umlčal. Bolo to, ako keby mu Roberto povedal, čo k nemu cíti, ako keby mu to všetko nahlas povedal. Chlapec v sebe pocítil nával radosti no aj smútku, keď sa odtiahol. Pokývol hlavou. Veril mu, veril, že sa vráti, cez to jej však nechcel pustiť. Musel sa vymaniť on sám. Sledoval ako odchádza, sledoval, ako za sebou zavrie dvere.* Buď opatrný. *Povedal len. Tých pár hodín, čo počúval len zvuky boja sedel na stoličke, znovu zabalený v plášti Roberta, netrpezlivo sledoval dvere.* Tentokrát zahynie. Stavím na to... to, že udržím Reiliho tri dni hore! *S odchodom Roberta prišli hlasy, ktorým sa snažil nevenovať pozornosť. Prekvapivo ho aj oni ignorovali a rozprávali sa medzi sebou.* He? Tak to som zvedavý ako ho ty chceš udržať hore tak dlho. Teba ignoruje najviac. *Tentkokrát ignoroval ako Hylosa, tak i Muryu, čakal. Ich rozhovor pokračoval pokiaľ sa dvere neotvorili a v nich sa neobjavil ten, na koho temný elf čakal.
Postavil sa zo stoličky a rýchlou chôdzou šiel k nemu. Keď jej Roberto objal zatvoril oči. Bol tu, tentokrát sa vrátil po svojich vlastných, tentokrát nebol zranený, ale v poriadku.* Som rád, že si tentokrát v poriadku. *Povedal mu, keď jej pustil. Sledoval ako prešiel ku stoličke, posadil sa a znovu sa sústredil na bariéru. Temný elf nasledoval jeho príklad, usadil sa naproti nemu, urobil si pohodlie a uprel naňho svoje karmínovo krkvavé oči, ako by sa bál, že keď ich zavrie znovu mu niečo bude. Až toto skončí, prinúti Roberta odpočívať a až si bude istý, že je v poriadku, vyhľadá Geralda. Nemal koho iného poprosiť, aby ho naučil bojovať. Hoc sa to sám trochu naučil, vedel, že vo všetkom takom sú hranice. Nebol génius, aby sám prišiel na to ako správne strielať, ako správne bojovať. Potreboval k tomu doprovod a bol si istý, že mu s tým gardista pomôže. Už nechcel byť ten, koho tu Roberto nechá zatiaľ čo on bojuje, chcel byť ten, čo nabudúce môže zabrániť tomu, čo sa stalo včera. Mal v sebe taký nepríjemný pocit, strach znovu zatvoriť oči. Jeho myseľ sa s ním hrala a vedel, že toto bude jedna z ďalších vecí, čo mu bude dosť často a hrdo hádzať pred oči.*

*rozhodně to poslední, jak se Roberto momentálně cítil, bylo sám sebou. Nic podobného nikdy předtím necítil. Ten nával vzteku a temnoty, které mu teď proudily krví… Bylo to dost návykové. Tohle chtěl cítit častěji, mnohem častěji. To, že tenhle stav nechápal, byla věc druhá. Až z toho trochu vystřízliví, věděl, že nad tím bude dlouze hloubat a přemýšlet. Ale momentálně se cítil jak něčím nadopovaný. Nemohl tomu odolat, nutilo ho to doslova něco udělat. Nějak tu podivně získanou energii jakkoli využít. A vzhledem k tomu, co cítil k Reilimu, možná o to víc po letošním slunovratu, tak si nemohl dovolit tuhle energii směřovat jeho směrem. Poprvé se bál toho, že mu uteče a on už ho nenajde. Jasně, utéct v Desperu, který je pod magickou bariérou… Neutekl by daleko, ale on by ani neměl odvahu říct garidstům, aby ho našli a přivedli k němu. Bylo by to od něj sobecké a neohleduplné. Stejně jako to, co by s ním provedl, kdyby se nevydal domů bojovat. Ta temnota ho sžírala a věděl, že jednoduše to nebylo něco, co by měl nebo mohl vypustit s Reilim*
Neboj se, dám si pozor. Nedostanu se do stejné situace jako před pár hodinami *slíbil mu, než se k němu otočil. Nikdy neměl ani náznakem myšlenku ho políbit. Nikdy si nemyslel, že to udělá. Stejně jako si nemyslel, že se pro něj Reili stane důvodem, proč v Desperu přežít. aby ho mohl dál chránit, aby se mohl těšit z jeho společnosti. Ať už ji spolu trávili jakkoli, tak se mu líbilo s ním trávit čas. Políbil ho, než odešel bojovat. Tentokrát mu nepřipomínal, aby odsud neodcházel. Prostě šel.
Uteklo pár hodin, než se vrátil a hned, co za sebou zavřel dveře, tak sevřel Reiliho v náruči. Ta temnota a vztek už byly pryč a zbylo jen vyčerpání. Ale nemohl usnout na vavřínech. Sice šlo už o pár hodin, o jeden necelý den, ale musel obnovit tu magickou ochranu*
Omlouvám se, že jsi o mě měl strach *zamumlal, asi mu došlo, že jejich city jsou přeci jen oboustranné, ačkoli ani z jedné strany nevyslovené. Pokud se nepočítal ten polibek předtím. Věnoval mu unavený úsměv, než se vrátil ke stolu, odkud po chvíli začal obnovovat magickou ochranu. Myšlenkami byl chvílemi mimo, tak to trvalo déle, ale evidentně měl času hodně. Sangui a další upíři nebo vlkodlaci si k radnici už netroufli. Roberto ukázal něco, čeho se zalekli. Čeho se ale zalekl i on sám, protože tohle vůbec nečekal.
Když bariéru obnovil, zaklonil hlavu a na chvíli zavřel oči unaveně. Tentokrát nechtěl, aby ho Reili uspokojil. Dokonce by ho odmítl, protože sbíral poslední kousky sil, aby vůbec tu ochranu udržel do dalšího rána. V mezičase ani nemluvil, přemýšlel nad tím, co se stalo. Mezi ním a Reilim tady. Před radnicí, kdy byl schopný bojovat tak jak ještě nikdy v životě. Potřeboval se o tom dozvědět víc, tušil, že to má nějakou souvislost s tím kousnutím… Ale víc si neodvažoval domýšlet.
Hlavou mu taky běžela ta věta Ellen, než se do něj zakousla. Už nejsme to nejhorší, co tady potkáte, sire. Co u Morany může být horší než upíři a vlkodlaci? Neměl vůbec tušení, co na ně čeká po zimním slunovratu. Nikdo neměl tušení, co naleznou. A že ten svět nebude jako dřív? Kdo to mohl tušil? Možná někdo ano, možná to někdo i způsobil, ale o tom Roberto neměl ani tušení. Nikdo neměl…
Utekla další noc, kdy už žádné útoky ani oslabení ochrany nenastalo, takže se Roberto i pořádně vyspal po boku Reiliho. Věděl, že Gerard do pracovny nikoho nepustí, tak se nechtěl omezovat na to, aby jako do teď každý spal jinde. Probudil se vedle Reiliho, teda spíš za ním, zatímco měl ruku přehozenou přes jeho tělo. Počkal, než se probudil*
Jsem rád, že jsme to přežili… A že jsi tu se mnou byl… *promluvil, vypadalo to, jako kdyby se vším tím, co se stalo, v Robertovi otevřelo něco, nějaká jeho část, která neměla takový problém vyjadřovat emoce jako ten starý Roberto. Ale taky zároveň se o slunovratu objevilo něco uvnitř něj, co bylo temnější, než si jen odvažoval domýšlet. Každopádně už bylo po všem a Roberto si mohl pořádně odpočinout… Nebo snad ne?*

*Reili za tú dobu, čo bol Roberto preč premýšľal. O sebe, o nich, aj cez to, že sa Hylos a Murya hádali o to, či sa vráti živý alebo nie. Chlapec musel priznať, že ho tá predstava desila, ale ak by sa vrátil, Reili cítil, že by mal konečne niečo so sebou robiť... aj keď si nemyslel, že niekedy dospeje úplne, mohol dospieť čiastočne. Vedel, že hlasy v hlave mu nedovolia dospieť tak, ako by dospel niekto iný, chcel využiť svoje telo, svoju fyzickú výhodu, ktorú mu ponúkalo a zosilnieť tak, že bude môcť stáť po boku Roberta a chrániť jej. Chcel jej chrániť a oplatiť to, čo pre neho robil, aspoň čiastočne. Cez to, že mu prišlo to čakanie nekonečné, neboli to pre neho hodiny, ale dni... nakoniec sa dvere otvorili a on tam stál, zdraví a živý. Vbehol mu do náručia. Rád videl, že je tentokrát v poriadku. V úplnom poriadku. Nebola tú ani tá temnota,  ani ten hnev. Nad jeho slovami pokrútil hlavou. Vždy sa o neho bude báť.*
Vždy sa o teba budem báť. *Povedal mu na to. Ich city boli obojstranné, avšak ani jeden z nich to asi tak ľahko nahlas nepovie. Vždy sa o neho bude báť, vždy bude taký. Nevedel ako prejaviť svoje city nahlas, nevedel čo povedať, nevedel to, pretože sa tomu doma vždy vyhýbal, nedával im ani najavo, že ich mal rád a potom ich zabil, tak ako druhý chceli. No, bol rád, že Roberto nepočul jeho slová... povedal mu, že mu povie prečo je tu, prečo nechce, aby sa bariéra dostala preč, ale starosta bol vtedy mimo a nepočul z jeho slov nič - to znamenalo, že mu to nemusel povedať. Čas trávili v tichosti, Reili buď nan eho pozeral alebo si dotiahol knihu a snažil sa "čítať" ale išlo mu to ešte horšie než prvákovi na základke, čo sa to ešte len začínal učiť. Bol v tom biedny - našťastie čítal len pre seba a tak ochránil Roberta aspoň pred jeho hrozným čítaním. Nechával ho tak, než prišiel večer a oni si spolu ľahli. Samosebou sa k nemu Reili hneď natisol, najviac ako mohol, aby mal istotu, že mu znovu neujde. Ráno spal dlhšie než on, hoc mal energie na rozdávanie - samotná energia stála energiu a on bol z toho unavený, no zobudil sa len o niečo málo neskôr než on. Otvoril svoje karmínové očká, pozrel sa na neho a pousmial sa.*
Som rád, že si mi nezomrel pred očami. Tak moc som sa bál, už mi to nikdy nerob, potom už nemôžem byť pri tebe. *Vyšlo z neho hneď potom, čo počul jeho slová. Nabudúce... už bude Reili určite dostatočne silný, aby mohol Roberta chrániť, aby dal na neho pozor. Jeho myšlienky neutekali k tomu temnému a naštvanému čosi, ako by to nikdy nebolo. Reili mal vďaka Robertovi dosť bezstarostný život vďaka nemu. Niekedy to bolo pekné, ale kto vie, či to v tento momente bolo správne.*