Území smrtelníků

*Reiliho kroky zavítali až sem. Ukrytý v čiernom plášti sa šmotkal medzi ľuďmi, veľmi odolával nutkaniu niečo ukradnúť, bol hladný, trochu i unavený a nejako aj tak veľmi nemal na výber, než niekoho obrať o majetok pre svoje vlastné účely, bolo to však pre jeho prežitie. Sám nevedel prečo ešte nevyhľadal temných elfov, ktorí tu určite boli, stále sa držal viac menej v blízkosti ľudí, hoc vedel ako nebezpeční sú. Stretol však i zopár dobrých, možno to bol dôvod, prečo sa v ich blízkosti i držal, možno by sa mal lepšie u svojich, avšak stále nepotreboval pomoc svojho druhu a ešte stále viac menej hodlal existovať na vlastnú päsť. Rubínovými očami vyhľadával svoj cieľ, kradnúť za bieleho dňa nebol najlepšia voľba, avšak nemal na výber, posledné dva dni nenarazil na nikoho, komu by nevadilo, ak by si trochu požičal a nevrátil, teraz však jeho oči našli cieľ za ktorým sa vydal. Nebol dvakrát nenápadný a tak vedel, že jej ostatní môžu vidieť veľmi dobre, i to, ako vrazil do onoho človeka a ešte jej obral o to, čo pri ňom našiel.* Prepáčte... *Hlesol len. Nebolo v tom nič osobného, on chcel len jedlo a neokrádal tých, ktorí sami nemali ani na čistú vodu. Trochu pridal na kroku, aby sa trochu stihol stratiť, než si to onen človek uvedomí.*

*Roberto vyrazil s Gerardem na území smrtelníků, pořád nepřestal doufat, že se mu jendou povede zabezpečit sličný lid, smrtelníky i podzemní lid před upíry a vlkodlaky. Ale zatím se mu to dvakrát nedařilo. To byl důvod, proč tu měl svého velitele gardy, který byl jeho velitelem v armádě. Dokázal mu dobře poradit, případně si poradit bez Robertova souhlasu. A Roberto mu plně důvěřoval. Bylo potřeba rozšířit řady gardistů, naverbovat další ztracené duše. Dohodli se na podmínkách přijetí do městské gardy, když se Gerard rozešel směrem k náměstí, zatímco Astorio zůstával ve čtvrti smrtelníků, zpovzdálí sledován členem gardy. Mezi lidmi okolo vypadal vážně někdo, koho by bylo vhodné okrást bez toho, aniž by zloděj měl výčitky svědomí, že okradl chudáka. Periferně si všiml mladého temného elfa. Bylo mu podezřelé, že je tady a ne v bukovém háji. Vždyť i smrtelníci se ke sličnému lidu chovali mnohdy příšerně... ale to i světlí vůči temným. Něco se tu za tu dobu, co tu byl, naučil ohledně ras. Vydal se klidným krokem dál od náměstí, kdy ucítil čísi ruku na jeho opasku, přímo na měšci, který stačilo jen strhnout a utéct. Ale Robertovy reflexy byly rychlejší a tak obratně ruku mladého elfa chytil a otočil se na něj* Stačilo se zeptat, nemusíš mě okrádat *poznamenal překvapivě přátelským tónem, moc dobře věděl, že se tu krade ve velkém. Ale on se jen tak nenechal*

*Zostal stáť ako prikovaný, keď jej onen muž, ktorého sa snažil okradnúť chytil, zastavil, a ešte stály oproti sebe. V hlave sa mu hneď vynorilo zopár vecí, myšlienok a prípadov, ktoré neboli dvakrát príjemné.* "Zabije ma? Zbije ma?" *A mnoho podobných myšlienok mu prechádzalo hlavou, zatiaľ čo jej onen muž držal. Dokonca sa i trochu prikrčil, privrel oči, chytil jej pri činu a tak musel prijať všetko, čo onen muž povie. Ešte viac sa však zarazil, keď počul to čo počul. Stačilo to na to, aby zdvihol k nemu oči s úplným prekvapením na tvári. Pravda, už sa stretol s mnoho dobrými ľuďmi, avšak vždy keď jej niekto prichytil musel zobrať nohy na ramena, aby neskončil s rozbitou tlamou. Pozeral naňho ako na úplne iný druh človeka, bytosti, smrteľníka.* Stačilo sa len spýtať...? *Popravde, ak by to niekedy urobil, pravdepodobne by dostal tiež dostal na hubu, avšak príjemný hlas onoho človeka jej prekvapil taktiež.* Ak by som sa opýtal, viem, že by si ma poslal preč. *Nevedel koho sa snažil okradnúť, pre neho to bol len jeden z mnoho smrteľníkov, avšak jeho slova i hlas zneli, ako by urobil presne to čo povedal.* Chcem len na jedlo. *Povedal na to, keď jej pristihol a povedal toto, tak bolo v poriadku si vypýtať jedlo, nie? Hľadel naňho, no potom na chvíľu k sebe pritisol viečka na oči, keď sa znovu na chvíľu v jeho hlave ozvali hlasy, potom sa však plne znovu sústredil na onoho človeka.*

*Roberto chytil mladého temného elfa při činu, kdy ho chtěl okrást. Normálně by reagoval asi přiměřeně tomuhle městu. Asi by ho seřezal jako psa, že si nemá dovolovat na lidi, kterým nesahá ani po kotníky. Sice takový nikdy nebyl, ale tohle město ho za těch 10 let, co tu žil, vyškolilo dost. Ale dneska měl dobrý den, rozhovor s Gerardem ho naplnil novou nadějí, že se mu podaří ochránit větíš území města. Stačilo jen naverbovat další gardisty, stačilo jim jen dát to, čeho je v Desperu málo. Bezpečí, denní příjem jídla a pití a teplé místo na spaní. Neměl problém s tím, jestli vezme i další orky nebo kohokoli, kdo bude co k čemu, aby pomohl ochránit město od vlkodlaků a upírů. Alespoň část města, kde jsou smrtelníci a centrum města. Sličný lid se ve většině případů ochránil sám. Sledoval toho mladíka, než stisk jeho ruky trochu povolil* Pravda, možná bych tě poslal pryč... Ale jsi si tím jistý? *povytáhl obočí, neměl potřebu upozorňovat na to, kým je. Nebo snad se povyšovat. Byl ve stejných sračkách jako všichni obyvatelé města. Jeho postavení ho nedělalo nesmrtelným a privilegovaným, měl holt štěstí, že byl tím, kým je, a měl dostatek jídla, teplé místo na spaní a určité bezpečí. Když zmínil jídlo, věnoval mu nepatrný úsměv* Pokud chceš jídlo, tak tě na něco pozvu, co ty na to? *měl vážně podivný den, ale myslel svou nabídku vážně, když mu pomalu zápěstí pustil úplně*

*I jeho toto mesto vyškolilo. Hoc tu bol len pár dní, chápal, že svetlí elfovia nebudú jeho jediný problém na ktorý by tu narazil. Už sa stretol s pár ľuďmi, ktorí by jej strčili do bordelu za dobrý peniaz, možno by jej stretlo i niečo horšie než len to. Preto pochopil, že zadarmo nič nedostane, a aj keby, snamenalo by to byť niečím dľžnikom a to on nechcel.* Aká je šanca, že by si ma neposlal preč? Už som videl ako niekto prosil a neskončil dvakrát príjemne. *Povedal. On nebol zmrd, čo by okrádal tých, čo sotva mali niečo pre seba, preto si vyberal tých, ktorí vyzerali, že im to vadiť ani tak veľmi nebude, pokiaľ jej nepristihnú pri čine a keď jej pristihnú... bude musieť buď prijať avoj osud alebo utiecť čo mu len nohy stačili, hoc videl horšie, než by si hodlal priznať. No, onen muž predním... Nevedel ako sa voči nemu postaviť, hlavne keď povolil stisk, ktorým jej držal. Díval sa do jeho tváre, skúmal ju červenými očami.* Vážne? *Nadvihol obočie tentokrát on, hoc vyzeral Reili, ako keby chcel okamžite kývnuť... v momente keď mu pustil zápätie tak bol i rozhodnutý to urobiť. Predsa len, bol hladný.* Dobre... nevidím v tom problém. *Povedal trochu nedôverčive, ale nemal na výber. Znamenalo to, že sa stával pomaly ale iste dlžníkom onoho muža, ale nejako mu predsa len bude vedieť splatiť to, že sa za jeho peniaze naje.*

*Roberto si sám první dny prožil peklo, několikrát ho okradli, ačkoli měl výcvik, tak někteří zlodějíčci byli prostě rychlejší. Ze začátku tady neměl nikoho, komu by mohl věřit, takže bylo pro něj obtížné si udělat nějakou pozici, že on je králem jmenovaný starosta. Každý tady krále posílal do zadní části těla a někteří ještě dál. Byli přesvědčení, že král může za tuto izolaci a vyčítali mu skutečnost, že nic ještě neudělal proto, aby je vysvobodil. A Roberto byl jejím vyslancem, takže to dostal pořádně sežrat, než jim došlo, že se tímhle krokem stál jedním z nich. došlo jim, že nejspíš se chtěl král Roberta zbavit. Však také do města dorazil, když mu bylo 20 let a už měl být starosta! Nemyslitelné pro některé bytosti. Ale nakonec si tu pozici vydobyl a získal i cenné spojence mezi bytostmi jednotlivých ras* Také jsem to viděl a nejednou jsem byl takový i já. Asi ses strefil do jednoho z dobrých dní *pousmál se na něj, než mu ruku pustil. Na jednu stranu čekal, že se elf rozuteče pryč, ale dal mu neodolatelnou nabídku. Jídlo bez krádeží. Prostě jen tak. Samozřejmě Roberto tím sledoval i jiný cíl. Mezi temnými elfy neměl zatím spojence. Ibenshi a Molran na něj kašlou a jiné temné neznal. Až do teď. Když na to mlaídk kývl, tak mu věnoval jeden zdrženlivý úsměv* Tak tedy jdeme *vyzval ho a vedl ho do nejbližší hospody. Nebylo to nic extra, ale teplé jídlo tam měli. Lidi se po té podivné dvojici ohlíželi. A v hospodě se v prvních chvílích zhostilo ticho, než zase ten běžný ruch začal, a Roberto mohl v klidu vybral jeden z volných stolů, ke kterému šel, a posadil se* (Hospodský) Zdravíčko, starosto. Co si dáte? *ten obtloustý chlap byl u nich takřka ihned*

*Každý si tu prežil svoje, či už tu žil od narodenia, alebo nie. Reili sa preto držal u ľudí, než u svojich, hoc by nemusel určite kradnúť, či robiť iné veci, ale nechcel k nim, nie zatiaľ. Nechcel vedieť v akom stave chcú, pretože okrem toho, že nenávidel krv svojej vlastnej rodiny, trochu nenávidel i krv temných elfov, nikdy neboli nič viac, než otroci a to jej štvalo. Nechcel byť otrokom, aj keď si toho nikdy predtým nevšimol, pokiaľ nevidel smrť svojej matky, pokiaľ mu nepovedali, aby nezabil svoju rodinu a pokiaľ to neurobil. Popravde nenávidel i seba a preto bol rozhodnutý žiť, pretože smrť by bolo niečím, čo by mu pravdepodobne doprialo pokoj.* "Takže ma nezbil len pretože má dobrý deň..." *Bol hold asi šťastlivec, že miesto toho, aby dostal na hubu dostane jedlo, a aj keby to malo byť len tak... on by to len tak nenechal, hodlal nebyť dlžný nikomu. Nevedel, kto bol tento človek, tento muž a tak nevedel, akú cenu bude mať to jedno jedlo. Len pokývol hlavou a nasledoval jej, kam šiel. Do najbližšej krčmy. Celkom mu bolo jedno kam pôjdu, hlavne, že sa naje a možno i teplého jedla, ktoré nevidel celkom dlho. Prekvapilo jej ticho a pohľady, keď vošli do krčmy, trochu sa schoval i za onoho muža s ktorým prišiel, nič iné urobiť nemohol a pohľady ostatných, ktorí sa na nich dívali mu neprišiel dvakrát príjemný, no po chvíli sa tam hluk vrátil a každý si hľadel svojho. On sa usadil spolu s jeho spoločnosťou, ktorú sa ešte pred chvíľou snažil okradnúť. Skoro hneď bol u nich krčmár, to čo povedal jej zaskočilo.* "Starosta?" *Ihneď uprel svoje oči na onoho smrteľníka, sledoval ho ešte viac.* Starosta... *Zabrblal pre seba. Teraz si bol veľmi istý, že za to niečo bude chcieť, len bola otázka, či by mu to mohol mladý temný elf splniť... Jemu však bolo jedno čo to bude, hlavne, nech to je teplé. S tým bude spokojný.* "Čo bude chcieť? Mal by som to vôbec prijať?" *Uvažoval, ale keď mu zaškŕkalo v bruchu, pochopil, že mu jeho vlastný žalúdok nedáva na výber. Preto si jej prestal i tak okato prezerať, aby si to náhodou nerozmyslel. Hodlal počkať, kým niečo objedná, predsa len platil on a Reili si bol istý, že starosta vie, čo si Reili dá a keď odišiel krčmár, znovu na neho uprel oči.* Čo bude chcieť starosta za jedlo?

*Roberto věděl, že temní elfové, minimálně mnozí z nich, si od světlých vytrpěli víc než dost. Otročení, znásilňování, byli prostě tou podřadnou skupinou pro světlé. Takže jejich nenávist vůči světlým temným vůbec nezazlíval. Věděl dost od některých temných, kteří se dostali do královské armády. Bylo jich málo, ale stejně to byli poměrně silné příběhy. A Roberto se rád dozvídal nové věci a celkově se zajímal o jiné rasy a o osudy ostatních. A k temným elfům měl i z jiných důvodů, pro které by nejspíš byl souzen před vojenským soudem. Některé věci byli pro vojáky tabu a Roberto by se velmi styděl, kdyby se to dozvěděl jeho nevlastní otec, kterého ovšem bral jako toho skutečného. Pravého otce nikdy nepoznal, neměl nejmenší tušení, kdo to je. A že ho to velmi zajímalo. Ale lord, u kterého byl, mu to nikdy neřekl. To, že ho svým způsobem znal celý život, to neměl nejmenší tušení. Zmínil sice, že ho nezmlátil jen proto, že měl dobrý den. Ale pravdou bylo, že za tím bylo něco víc. Když mladík souhlasil s jídlem, tak ho zavedl do nejbližší krčmy. Bylo mu jedno, zda by měl mladík pocit, že mu něco dluží. Nakonec to dopadne tak, že Roberto bude dlužit jemu. I on měl své stinné stránky, které životem tady jen zesílily. Potřeboval se nějak dostat k Molranovi a Ibenshi, protože ti s ním odmítali jednat obzvlášť, když on jednal s Aneirin, jednou ze světlých. Přišlo mu přirozené nejdřív jednat s ní, protože prakticky byl vychovávaný k tomu, že světlí jsou symbol moci Meriwellu. To, že pod tím plamenem moci, bylo otročení a ponižování temných, o tom se dozvěděl až v armádě. Přesto jeho přístup to dvakrát nezměnilo, když dorazil do Desperu. Každopádně, když ho krčmář oslovil jako starostu, tak se jen omluvně pousmál na Reiliho, než se otočil zpátky ke krčmáři* Dvě porce čehokoli teplého, co máš. Vsadím se, že toho moc nebude *trochu se ušklíbl, moc dobře věděl, jak jsou místní krčmy kromě té na náměstí, s jídlem a nabídkou* (Krčmář) Mohlo by to být lepší *postěžoval si* Jednání s králem a šlechtou okolo je na bodě mrazu, bohužel *odvětil Roberto, než krčmář odešel a on svůj pohled vrátil na Reiliho* Co se nejdřív najíst? S plnými žaludky se mluví lépe, ne? *usmál se na něj*

*On si od svetlých elfov vytrpel svoje a hoc to vedel jeden človek, nemyslel si, že by to teraz len tak na posedenie dokázal vyložiť niekomu, koho videl prvýkrát. Sám si to popravde vyčítal. To, že sa Castielovi zveril, ako by nič, že si otvoril ústa na špacír. Malo to mnoho dôvodov, pre Reiliho bol onen smrteľník neznámy... aj keď si navzájom zachránili krk, zveril sa mu tak ľahko a cítil úľavu z toho, že mu to povedal. Veril však, že nemal právo na to cítiť úľavu, že nemal právo o tom rozprávať, veril, že to mal v sebe držať, rovnako ako to, že občas... o dosť častejšie počuje hlasy v hlave. Či už je deň alebo noc, či už je s niekým alebo je sám. Veril, v to, že jeho krv, že si temní elfovia zaslúžia trpieť, pretože sa nechali zotročiť a potom nikdy nič pre svoju slobodu nič viac neurobili, tak, ako sa jeho otec nedokázal postaviť svetlým vtedy, keď mal zabiť svoju ženu, Reiliho matku, alebo tak, ako Reili, keď mal zabiť svojho otca, svoju sestru, nevlastnú matku, či nevlastnú sestru. Tak to bolo, a tak to bude. Teraz však nasledoval iného cudzieho muža, naivne, že dostane trochu teplého jedla, ktoré dlho nevidel. Avšak keď prišli do krčmy, uveril onomu mužovi - starostovi, ako sa dozvedel, že to jedlo dostane. Bol prekvapený a na jeho výrazy to bolo vcelku i dosť vidieť. Počul o ňom, od orka, krčmára v deň, keď sa stretol s Auri. Astorio Roberto. Počul o ňom, niečo málo teda vedel, aspoň to meno a to, že o situácii v meste nevedel tak isto, ako nikto iný, tak ako sám Reili, keď sem prišiel. Nevedel však jeho postoj, či sa chce dostať von, alebo nie, ale mladý temný elf v tejto bariére videl niečo, čo mnoho bytostí nie, záchranu, potešenie, pocit úľavy, že sa nedostane von. Musel sa však nad ich rozhovorom uškrnúť, z nejakého dôvodu im ich malý rozhovor prišiel zábavný, pokiaľ krčmár neodišiel.* "Rád by som vedel, čo ma bude stáť to teplé jedlo. K čomu sa to chystám upísať." *Nezostávalo mu však nič iné, len prikývnuť, uvedomoval si, že nebol v pozícii, aby proti rečil. Predsa len, on tu bol ten hladný a Roberto bol ten, ktorý si to mohol kedykoľvek rozmyslieť.* Dobre. *Povedal a znovu začal naňho upierať svoje červené oči, tentokrát však vyzeral ako skutočné dieťa, čo sa na to jedlo i tešilo. Ktoré dieťa by sa i netešilo na teplé jedlo? Kedy jej naposledy jedol? Nepamätal si, možno posledné teplé jedlo, ktoré kedy jedol bolo deň pred jeho pätnástimi narodeninami. Vedel tiež, že toto bude určite posledné jedlo za tieto nasledujúce mesiace. Dnes mal možno jedno veľké šťastie, o tom sa však rozhodne, až po jedle, keď mu onen muž povie, čo si žiada za teplé jedlo.* Počul som o tebe. *Prerušil nakoniec ticho.* Od jedného krčmára, deň, dva, po tom, čo som sem prišiel. *Povedal mu. Pýtal sa na neho, chcel vedieť, kto je vo vedení tohto mesta, kto sa aspoň tvári, že je v jeho vedení. Nebol tu dlho, ale za tú dobu sa vyhýbal temným elfom, tak, ako sa temný elfovia vyhýbajú svetlým.*

*byl si vědom toho, že spor světlých a temných neměl ani v nejmenších tu stranu dobrých a zlých. Obě strany měli své kladné i záporné postavy. Přeci jen díky tomu, že jednal s Aneirin, tak si vyslechl i její příběh věznění temnými, znásilňování a podobné věci, které se děli i temným od světlých. Prostě se obě strany chovali hrozně a byl to nekonečný boj mezi oběma skupinami. Ano, byl prostý fakt, že on osobně měl blíže k temným elfům. Jednak s nimi měl víc zkušeností už v armády, a pak prostě... měl pro ně prostě slabost. Pokud by u Roberta někdo hledal slabé stránky, tak kromě neschopnosti zabezpečit celé město, což bylo ale naprosto nemožné vzhledem k početným vlkodlačím smečkám a upírům, snížení kriminality ve městě, tak jeho osobní slabostí byli právě temní elfové, což naštěstí skoro nikdo netušil. Byla to taková ta slabost, o které nikdy před nikým nemluvil. Byl nevlastním synem předního lorda království, ale ve skutečnosti se nikdo nezajímal o to, aby ho s někým oženili. Roberto nastoupil do armády a tak to mělo i zůstat. Měl sloužit v královské armádě, potom byl i v královské gardě vzhledem k tomu, že byl velmi talentovaný. Ale tomu z nějakého důvodu nestačilo. Byl víc vojákem než gardistou. Vždycky. A když se schylovalo k válce na západě, tak tam chtěl jít. Chtěl bojovat ve jménu svého krále. Byl oddaný a loajální do chvíle, než skončil tady. Ve chvíli, kdy se dozvěděl o izolaci... Jeho loajalita ke králi vzala za své. Vždyť to musel vědět, kam ho posílal, ne? Chtěl se ho prostě zbavit. Neviděl k tomu ale důvod. Přišel na způsob, jak posílat dopisy z Desperu, ale nepřišla ani jedna odpověď. Ani od krále, ani od jeho otce, ani od šlechticů v okolí. Jako kdyby se nikdo nechtěl Desperem zabývat. Každopádně však toho temného elfa, ještě chlapce na teplé jídlo. Pro jednou se začal chovat jako člověk, nebyl jen starosta. Když viděl ten jeho nadšený pohled, musel se neskrytě usmát, což pro něj osobně bylo dost vzácné, obzvlášť tady. Měl prostě jen radost, co udělal radost jiné bytosti. Kdekoli jinde by to bylo normální, ale tady? Víceméně nepravděpodobné* A co zajímavého ses dozvěděl? *zeptal se a byl docela zvědavý, co mu chlapec řekne. Bude mluvit pravdu nebo lhát, aby si ho nějak nenaštval? Věděl o postoji většiny bytostí vůči němu. Nedýchalo se mu zrovna dobře z toho, ale přežíval. Nic jiného mu ani nezbývalo přeci jen* Jak dlouho jsi vůbec tady? *optal se, bylo znát, že ho to vážně zajímá, že ho opravdu zajímá Reili. Chtěl přidat další otázku, ale to už jim krčmář přinesl dvě misky zelné polévky se slovy, že bohužel nic lepšího nemá. Roberto jen kývnul, věděl, že s tím musí vážně něco provést* Tak dobrou chuť *usmál se na Reiliho a sám se pomalu pustil do jídla**

*Spor svetlých a temných elfov nemal konca a kto vie, či niekedy bude mať. On mal na nich zlé spomienky, pretože kvôli nim počul šepot v jeho hlave. Musel sa s tým naučiť jednoducho žiť, ako dlho to potrvá a kedy sa to zhorší, to nikto nevedel a tený elf s tým hold nemohol nič urobiť. Hoc počul obyčajne šepot, teraz bolo ticho...* o, že ťa tu nikto nerešpektoval a všetci si mysleli, že si za tu bariéru zodpovedný tiež. *Povedal všetko čo mu bolo povedané, veľmi toho nebolo. Povedal to bez žiadneho čakania, či premýšľania.* Pár týdňov. *Odpovedal mu na jeho otázku, nebol tu dlho, ale s tým sa nedalo nič robiť, veril že sa čoskoro rozpozerá viac po tomto mieste, než teraz. Bol stále trochu nesmelý, ale to musel po čase prejsť. Po jeho odpovedi však prišlo jedlo, Reilimu sa rozžiarili očká, keď to uvidel.* Dobru! *Povedal a okamžite sa do toho pustil okamžite. Spokojne hltal jedlo, teplé nemal už veľmi dlho a bolo to celkom vidno, podľa toho akým elánom sa do toho pustil.*

*když slyšel chlapcovu odpověď, jen se nad tím pobaveně ušklíbl* Takže jsem prý zodpovědný za bariéru... *poznamenal na něj až zlověstným tónem, přeci jen do teď s ním mluvil docela přátelsky* O tom, jak mě taky respektují a nerespektují, bys tady slyšel hromadu věcí, to je pravda *dodal podobně temným hlasem. Roberto nebyl z těch, kdo by byl prostě čistě kladný. Měl své temné stránky a některé temné stránky se probíraly zejména k blízkosti temných elfů. Měl pro ně prostě svým způsobem slabost. Ale to teď musel nechat aspoň chvíli být. Dost zaujatě Reiliho sledoval a zajímal se o něj. Už jen tím, že se ho zeptal na obligátní otázku, jak dlouho tu je. Byl opravdu zvědavý. Zajímal by se víc, ale krčmář přinesl dvě porce polévky. sám jedl mnohem pomaleji než Reili, dokonce i jíst přestal. S poněkud ďábelským pohledem sledoval, jak chlapec teplé jídlo hltá a popostrčil k němu i svou poloprázdnou misku, jestli by si chtěl přidal. Mezitím si objednal pivo, které do sebe skoro bez mrknutí oka nalil, než počkal, až Reili dojí všechno, co dojíst chtěl, a zaplatit. Poněkud více, než bylo potřeba, za což byl krčmář samozřejmě rád. Bez jediného slova naznačil Reilimu, aby ho následoval, a vyjde z krčmy. Vydá se poměrně rychlými kroky směrem do jedné zapadlejší uličky. Člověk by od něj čekal, že se bude držet v centru města, ale on se rozhodně jít někam bokem nebojí. Uprostřed jedné úzké uličky, kam se možná vešli tak akorát oni dva, když šli vedle sebe, když si byljistý, že je nikdo nesleduje, ani nikdo z jeho gardy, ho bez nějakého upozornění lehce přirazí předloktím, které si opře o jeho krk, o nejbližší stěnu domu* A teď si můžeme promluvit o ceně *sklonil se k němu, aby mu pošeptal do ucha podobně zlověstným tónem jako už v té krčmě*

*Prikyvoval, tak mu to bolo povedané orkom v krčme, keď sa stretol s Auri a platili mu zo zlatkami z jej šiat a náramkov. Síce toho nepovedal o starostovi mnoho, ale kde čo počul keď sa pýtal i sám za seba.* Tak som to počul. *Musel k nemu zdvihnúť karmínovými očami, zmena tónu sa mu nepozdávala a svojim spôsobom ju ani nechápal. Doteraz bol priateľský, nie takýto...* Je to zlé... ale čo som počul, tak je tu mnoho svoriek vlkodlakov a rodín upírov, takže musí byť ťažké získať si ako takú autoritu. *Sám poznal svoje, temný elfovia si ju nevedeli získať svoju autoritu a preto ich nenávidel, tak ako seba nenávidel za to, že jedným z nich je. Reili ju do seba hádzal tak rýchlo ako len mohol. Bol šťastný z teplého jedla, čo na ňom bolo i vidieť a hodnú chvíľu si nevšímal ničoho a nikoho, pokiaľ ju nedojedol a svojimi očkami sa pozrel na jeho porciu, ktorú mu starosta posunul a on ju teda začal jesť a nejako nič neriešil a spokojne jedol, než dojedol. Všimol si na stole prázdny pohár od niečoho, bol však veľký a tak hádal, že to do seba strčil nejakým kúzlom, Reili polievky nejedol dlho. Sledoval jej potom ako zaplatil za jedlo, i obsah pohára, podľa výrazu krčmára usúdil, že toho bolo viac, než bola pôvodná cena. Mladý temný elf sa postavil, pochopil jeho vyzvanie a tak jej nasledoval, šiel vedľa neho, nevinne, aj keď bol v mnohých veciach vinným. Premýšľal, prečo by starosta chodil po zapadnutých uličkách, ktorými chodil on vďaka jeho schopnosti neviditeľnosti, kedy bol v tieňoch ukrytý aspoň čiastočne pred ostatnými. Rozhliadol sa okolo. Po bokoch to moc nešlo, predsa len boli v uličke, kam sa sotva vošli obaja vedľa seba. Mal v sebe zlé tušenie... nikde nikto. Pred nimi za nimi, nad nimi, len oni dvaja a nikto iný. Zostal zaskočený, keď jej starosta pritlačil zľahka ku stene domu, jeho lakeť zostal na jeho krku. Preglgol. Sucho. Pozrel sa mu do očí, nechápal, čo sa deje, až pokiaľ mu nezašepkal tým hlasom, tým tónom, podobne ako mu šepkali hlasy v hlave, ktoré boli ticho. Ten istý tón, ako v krčme. K čomu sa to upísal?* Čo ch-chceš za to? *Spýtal sa ho, i mierne vystrašeným hlasom. Díval sa na neho... čo bude chcieť? Peniaze? Niečo iné? Po tele mu prebehla husia koža, mráz... mierne mal pootvorené ústa, zdvihnutú tvár k nemu a čakal, čo z jeho úst vypadne.*

*samozřejmě se mu nelíbilo, jaké smýšlení o něj má většině obyvatel Desperu. Byl taky jenom chlap a chtěl být úspěšný. Na svůj věk toho dokázal dost. Dostal se skrz armádu až do královské gardy, než ho král odhodil jako neposlušného psa do města s izolací. Nemohl být víc naštvaný než kdokoli tady, kdo se sem dostal tak nějak náhodou. A to, že změnil tón hlasu, s tím velmi souviselo. Mohl se svými zkušenostmi a věkem udělat cokoli a stejně ho budou mít za odpad* Autorita je tady k ničemu... Mám velmi omezené možnosti a žádnou naději na to, abych přišel na prolomení bariéry *povzdychl si, nebyla to tak úplně pravda, ale byly věci, co si Roberto nechával pro sebe a nevytruboval je na potkání náhodným mladým elfům na místě, kde by ho mohl kdokoli slyšet. Možná bylo i v jeho tváři znát, že trochu mlží. Neměl zrovna problém do sebe nalít celý korbel piva, zatímco Reili jedl. Byla to jedna z věcí, které se v Desperu "naučil". Pít alkohol a o jeho lásce k cigaretám by mohl cech žoldnéřů vyprávět…
Každopádně když zaplatil, musel se v duchu zasmát tomu výrazu krčmáře, když mu dal za dvě jídla a jedno pivo takovou sumu a vydal se s Reilim pryč. Rozhodně na tohle nepotřebovat posilnění v podobě piva nebo jiného alkoholu nebo cigarety. To, co se chystal udělat, bylo jeho temnou součástí. Nepotřeboval na to sbírat odvahu nebo sílu. Byl si své síly a převahy nad mladičkým elfem vědom. I Roberto Astorio měl své temné já, které v Desperu jen narostlo na síle. A už dlouho neměl příležitost ho jak se patří uspokojit.
Přitiskl ho z jedné ze stran uličky a takřka zvrhlým šepotem mu naznačil, že je čas na jeho splacení dluhu vůči Robertovi. Když dostal takovou až vyděšenou reakci, tak se zlomyslně usmál a stáhl mu z hlavy kapuci, pokud ji měl stále na sobě* Tady tě nikdo neuvidí, chlapče *pošeptal mu do ucha, než mu chytil lehce lalůček mezi rty, aby ho mohl takřka neznatelně kousnout. Jednu ruku měl stále opřenou o jeho krk, ale jen tak, aby ho držel u zdi, ne aby ho snad dusil v tuhle chvíli, a druhou rukou mu přejíždí chvilku na hrudníku, než sebejistě pokračuje do jeho kalhot* Co myslíš, že budu chtít, hm? *rozhodně mu bylo jedno, že byl tak dvakrát starší než Reili, stával se teď svou temnou verzí, snad tou nejtemnější, kterou vůbec měl. Bez jakéhokoli problému se dostal do jeho kalhot. Sice měl potřebu si ho vzít tvrdě, zneužít ho jak nějakou couru, ale když si to v rámci možností užije i chlapec? Nemusela by to být jednorázová záležitost. Ačkoli k jeho momentálně agresivnímu postoji ho začal rukou poměrně jemně uspokojovat. Všechno bude potom jednodušší, s tím už měl praxi přece jenom*

*Počúval jej, hltal každé jeho slovo, aj keby popravde bral každú chvíľu nohy na ramená. Autorita tu bola k ničomu, bolo mu to jasné. Nevedel, čím si muž pred ním prešiel, akých úspechov dosiahol a prečo tu vlastne skončil. Za akých podmienok usadol na trón starostu, čo v konečnom dôsledku aj tak nič neznamená. Aspoň nie v tomto meste, kde si každý robí čo chce a jediné, čo ich tu drží je bariéra, a možno zopár nepísaných pravidiel, pokiaľ človek nechcel prísť rýchlo o hlavu.* Nikdy by som nechcel, aby sa bariéra zrušila. *Vedel to hneď v prvý deň, čo sem vkročil, hneď v prvý deň, čo sem vstúpil. Nechcel to. Nie a nie, a nie... znamenalo by to čeliť toľkým veciam, pred ktorými ho ukryla ona bariéra, hoc to neboli žiadne fyzické veci, bariéra ochraňovala i jeho myseľ, pred ním samým a upokojovala jej, pretože vedel, že sa z tadiaľto nikdy nedostane a keď sa dostane do riadnych problémov, tak pred nimi nikam neutečie a vždy si jej tu nájdu. Skôr či neskôr. V šírom svete by jej sotva našli... ale tu. Tu by jej našli raz dva. Díval sa do jeho očí, svojimi karmínovými ukazujúc mu, že to, čo povedal, myslel vážne, hoc mu dôvod nikdy neprezradí. Už sám sebe nadával, že to jednému mužovi povedal, boli na tom rovnako, cez to nerovnako a Reili to hodlal v sebe dusiť, pokiaľ jedného dňa úplne z toho nestratí hlavu. Kto vie, čo sa mladý Temný elf naučí v tomto Bohmi zabudnuté mesto, čo jej tu čaká a čo za ľudí ešte stretne. Zatiaľ to nebolo nikdy nič vážne a vždy vyšiel zo všetkého bez zranenia, ale jedného dňa mu to šťastie muselo dojsť, že?
Roberto jej tisol o stenu, mladý chlapec sa mu díval vystrašene do tváre, jeho tvár odokryl, dal mu dole kapucňu a tak odhalil zopnuté dlhšie biele vlasy, ešte lepšie sa mu naskytol pohľad na karmínové oči a vystrašenú tvár. Nikto ich tu neuvidí a on nebol taký zbabelec, aby kričal, aj keď si nemyslel, že by vôbec niekto prišiel. Nie, nikto nepríde na zavolanie do temnej uličky, nikto sa nezahrá na rytiera na bielom koni. Nikto taký tu nikdy nebude a hlavne... postavil by sa mu niekto v takýto moment? Musel tu mať určitú autoritu, určitú moc... a v okolí svojich strážcov, ktorí by okamžite zasiahli. Držal ako ľad, nehol sa, onemel možno i strachom, ktorý vyvolával jeho šepkajúci hlas do jeho špicatého ucha, než sa mu doňho mierne zahryzol, cítil to, ale nebolelo to. Ruky mal pozdĺž tela, nechal ho, nech si robí čo chce - snažil sa spamätať a zbaviť strachu, ktorý jej ovládal. Keby len strachu. Vedel čo sa bude diať, vedel to moc dobre, to čo sa stalo v ten deň i jeho sestre, to, čo spustilo sled udalostí a on skončil tam kde skončil, v temnej uličke so starostom, ktorý jej tlačil ku stene, využíval jeho bezbrannosti. V jeho tvárach sa objavila nepatrná červená farba, mal by sa báť, aj sa bál, ale keď mu rukou vliezol do nohavíc, pocítil stud. Jeho agresívny postoj k Reilimu v ňom vzbudzoval strach, no zároveň pomerne jemné uspokojovanie v nohaviciach v ňom vyvolávalo pravý opak.* Hh..a. *Z jeho úst sa nečakane vydrali vzdychy, preto si rýchlo dal ruku na ústa. Čo to bolo? Prečo? Roberto sa nemusel ani nejako extrémne namáhať, aby sa chlapcovi, ktorý pocítil prvýkrát náhlu vlnu vzrušenia postavil. Aj cez to, že bol doteraz plný strachu v ňom prevládol úplne nový pocit. Držal ako hluchý dvere, no po chvíli dal jednu ruku z úst dolu a chytil ho za oblečenie. Pevne, odhodlaný ho nepustiť, privrel trochu oči, nič viac totiž robiť nemohol. Len stáť, držať ho a snažiť sa byť potichu. Aj keď počuť niekoho vzdychať v uliciach tohto mesta, tiež nebude prvýkrát. Červeň na chlapcovej tvári aj cez jeho sivšiu tmavú pokožku bola viditeľnejšia.*

*Roberto měl svých problémů dost mimo Desperos, ačkoli o nich z velké části vůbec netušil. Netušil, že se tak nějak přišlo na jeho hrátky v armádě. Že je za tím ještě mnohem víc, co Roberto prostě neměl jak vidět, ale bohužel všichni okolo něj to viděli. Jeho začátek v Desperu byl plný frustrace. Nedivil se teda, že mnohé bytosti ho nerepsektovali, protože zprvu se choval jako rozmazlené šlechtické dítko, kterému sebrali hračku a postavili ho na hanbu. Naštěstí brzy dostal dost za vyučenou a pochopil, že se z něj musí stát chlap hodný toho, aby ho začali respektovat. Což se pomalu začalo dít, ne u všech, ale začal mít respekt svých lidí. Když slyšel Reiliho slova, že nechtěl bariéru zrušit, překvapeně se na něj podíval* Upřímně to slyším snad od někoho poprvé *podivil se s nepatrným úsměvem. Za ty roky, co byl tady, už si tady zvykl. Desperos ho změnil do podoby, ve které by se nechtěl ukazovat těm lidem, kteří pro něj byli blizcí tam venku. Částečně proto on s tímhle názorem souzněl* Třeba mi jednou řekneš své důvody *dodal už s širším úsměvem. Všichni by se Reilimu vysmáli, ačkoli čím jsou bytosti déle ve městě, tím jsou více smířeni s tím, že tu prostě zůstanou. Ale tento chlapec nestál o zrušení bariéry, i když tu byl jen velmi krátkou dobu. Napadlo ho, že na něj byl třeba vypsán zatykač, ačkoli na zločince rozhodně nevypadal. Nevinný temný elf. Možná myšlenky tímhle směrem ho donutili exnout pivo a zatáhnout Reiliho do opuštěné uličky. Už dávno nebyl ten na první pohled nevinný mladík, který se objevil v Desperu.
Měl zatracenou slabost pro temné elfy, ale ještě větší slabost měl pro strach. Něco ho na té emoci přitahovalo, lákalo. Probudilo to jeho temné já už naplno. Ty jeho vystrašené karmínově rudé oči bylo to, co ho bralo nejvíc. Teprve se stmívalo, takže na něj viděl ještě dobře a věděl, že nemůže dlouho otálet, protože pak mu bez nějakých větších problémů může zmizet. Samozřejmě, že ačkoli teď jednal na vlastní popud, měl v určité vzdálenosti gardu. Nebyla vidět, ale byla tam. On si toho byl vědom, ale ignoroval to. Tohle vyřizování účtů bude jen mezi ním a chlapcem. A nakrmí tím to temné monstrum uvnitř sebe. Když ho lehce hryzl do ucha, sklonil ještě hlavu k jeho krku, kde se několikrát otřel rty o jeho kůži. Oproti jeho agresi předtím nic násilného, dalo by se říct i něžného* Nemáš se čeho bát... Ale líbí se mi, že se bojíš *zamumlal ještě u jeho ucha. Už jen tahle situace, kdy ho tiskl bezbranného ke stěně, to, že mohl doslova cítit jeho strach, ho vzrušovala. Ale ještě ne dostatečně, aby byl připravený na svůj plán. Na to potřeboval u Reiliho vyvolat i jinou emoci. Jiný pocit než jen strach. Jednou rukou mu rozepl kalhoty a dostal se mu pod ně i spodní prádlo, aby ho sevřel v dlani a začal si s ním jemně hrát. Musel se tiše zasmát, když Reili tak nečekaně zavzdychal. Teda nečekaně pro něj* Líbí se ti to? *zašeptal provokativně a pokračoval i přes to, že mu během pár chvil stál. Druhou ruku sundal z jeho krku, byl si takřka jistý, že teď Reili nebude chtít utéct. Byl paralyzovaný vzrušením. Druhou rukou mu sundal kalhoty a spodní prádlo tak, že oboje dopadlo k jeho kotníkům. On už byl pořádně vzrušený, stačila jen chvíle. Nepřestával ho uspokojoval, kdy chvílemi přestával nebo ho stiskl pevněji, aby udržel jeho vzrušení a Reili se neudělal. Spolu s ním couvl tak, až se tentokrát Roberto opíral o zEď uličky* Otoč se a předkloň se *to nebyl žádný něžný šepot, ale spíš rozkaz. Už to nechtěl dál protahovat*

Tieý na mňa koľko ľudí pozeralo, keď som im povedal, že to nechcem. *Nechcel opustiť toto miesto, chcel tu trpieť, videl príležitosť odpykať si to čo urobil, aj keď bolo možné to vôbec odpykať? Kto vie, možno vôbec nie a časom pôjde všetko horšie a horšie než si temný elf predstavoval. Desperos považoval za miesto, kde bude musieť bojovať o život - smrť si totiž nezaslúžil, bol to útek, ktorému sa chcel vyhnúť. Už dávno bol pripravený, ktorou cestou pôjde, ako sa bude stavať voči veciam. Možno bol hlúpy temný elf, ale Reili vedel, čo si vo svojom živote predstavoval.* Možno raz. *Privrel oči, nehodlal sa nikomu zdôverovať, nikomu nehodlal povedať čo urobil, aj keď veril, že na svete existovalo mnoho násobok viac horších prípadov, než bol sám chlapec, ktorý kráčal vedľa starostu. Nasledoval jej ako poslušný psík, možno aj jeho presvedčenie o tom, že si zaslúži trpieť, báť sa, mu nedovolili nič voči nemu v tej ulične podniknúť.
Strach jej objímal, tušil, čo sa bude diať, tušil, aká bude cena za jedlo. Vracalo mu to zlé spomienky. Nestalo sa to ani tak dávno, čo videl ako svetlý elf znásilňuje jeho sestru. To bola hlavná príčina jeho strachu. Kričala, plakala, prosila, no on pokračoval, pokiaľ k tomu on neučinil koniec. Teraz to isté čakalo jeho, mal obavy, veľké obavy, no nemal kam utiecť, nemal ako utiecť. Starosta si jej držal, hral sa s ním. Jemu sa ťažko povie, že sa nemá čoho báť, samozrejme, že sa bál, keď mal pred sebou ten deň, no postupom času, ako prichádzalo vzrušenie, mizol strach a spolu s ním aj ten obraz. Nebolo to zlé, bolo to príjemné, cítil teplo, nečakané horko, ktoré jej držalo, nový pocit, ktorý predtým nepoznal. Bol až priveľmi neškodný a nevinný v týchto záležitostiach, to však touto chvíľou, týmto okamžikom a blízkou budúcnosťou končilo. Na jeho otázku len prikývol, ak by odpovedal, znamenalo by to dať si dolu ruku z úst a pustiť tak von vzduchy, ktoré úspešne chytal do dlane. Pocítil menšiu voľnosť, keď ruka starostu z jeho krku zmizla, na útek však nepomyslel, bol až priveľmi zaujatý niečím iným a novým, a aj keby chcel utiecť, nemyslel si, že by v takomto stave niekam utiekol. Aspoň nie tak ďaleko ako si predstavoval.
Nohavice so spodným prádlom úplne padli k zemi, k jeho topánkam. Bol pred ním polonahý. Pocítil stud, vďaka tmavej pleti nemohol vidieť ako sa červená - možno len trošku. Občas nespokojne zabručal - cítil totiž nepríjemný pocit, keď prestal, či jej stiskol. Nechal manipulovať svojim telom, odstúpil s ním od steny o ktorú sa pred chvíľou opieral tak, že to bol teraz Roberto, kto sa opieral. Trochu ním cuklo, keď počul tón v jeho hlase, nahnalo mu to trochu strach, vedel čo teraz príde. Bude aj on nariekať a prosiť ako jeho sestra? Poslúchol jej však. Pomaly, nervózne sa otočil, predklonil sa - nie však moc a hlavu sa snažil mať otočenú k nemu, aby videl, čo robí. Čo sa chystá urobiť, aj keď mu odpoveď bola jasná. Na sucho preglgol. Strach a vzrušenie sa opäť stretli, sledoval jej jedným karmínovým okom, uprene. Oba dva pocity, ktoré teraz cítil sa tam odrážali. Vedel totiž čo očakávať a tak sa pripravoval na najhoršie. Chcel sa opýtať, či to bude bolieť, ale nedokázal zo seba vydať tú vetu, poznal odpoveď, no už len z toho, že mu bol dlžný za jedlo by mu to mal splatiť. A kto vie, možno znovu ucíti viac ten nový pocit, ktorý rozpaľoval jeho telo, než strach.*

*důvodů, proč by mladík nechtěl opustit toto místo, bylo samozřejmě dost. Mohl být v království hledaný za nějaký zločin, přeci jen kriminálníků tu byla celá řada a to byl i důvod, proč se Robertovi a jeho gardistům nevedlo zabezpečit město. A taky to, že i ti jinde slušní lidé se tu měnili k nepoznání, Roberto by byl tím nejlepším příkladem. Netušil důvod, proč Reili nechce opustit tohle místo, a proto byl patřičně zvědavý. Nemohl to dát najevo naplno, ale zeptal se samozřejmě. Nepočítal s tím, že mu o tom bude vyprávět, proto jeho odpověď vzal tak, jak byla. Možná jednou mu to řekne, možná se po dnešku už neuvidí. Možná mladík zemře se svým tajemstvím a on si na něj ani nevzpomene. Roberto se tu už dávno naučil, že život je velmi vrtkavý, obzvlášť na místě, jako je Desperos. Ale rozhodně věděl, že ji temného elfa nenechá jen tak utéct, dokud ho měl takřka na dosah ruky. Odvedl ho do jedné z úzkých uliček. Jeho nejtemnější osobnost měla momentálně pré a mohl si s ním dělat co chtěl. A že toho chtěl hodně. V armádě si sice s temnými užíval, ale tady ještě ne. Už tu byl tak dlouho a od té doby neměl pořádně sex, ne takový, který by ho uspokojoval. A to si chtěl rozhodně dopřát s mladým elfem.
To, jak se bál, to, že neměl zrovna neomezený čas, protože Reili by mu mohl snadno ve tmě proklouznout, to víc než vzrušovalo. Krmilo to pěkně jeho temnou stránku. Věděl, že si ho musel vzít bez toho, aniž by protahoval nějak ten jeho strach, jinak by byl snad i schopný ho mučit tím strachem, protahoval by tu chvíli, než se ho zmocní, jak jen by mohl a chtěl. Klidně celou noc v téhle uličce. Tak jak to už párkrát tady udělal bez toho, aniž by si s těmi dotyčnými užil. Nakonec z těch chlapců a mladých mužů byla jen hromada zoufalství. Nejeden se mu z toho podělal. No, na to neměl žaludek ani Roberto a radši rychle zmizel. Ale to bylo ze začátku, od chvíle, co si kolem sebe zařídil gardu, kteří ho hlídali, tak si nic takového netroufl.
Pěkně si ho připravoval, líbilo se mu, jak si držel ruku na ústech, aby nebyly slyšet jeho vzdechy. Ale Roberto byl příliš blízko na to, aby o nich nevěděl. Když ho donutil se k němu otočit zády a předklonit se, jen se lehce usmál, když stále měl otočenou hlavu k němu*
Bude se ti to líbit *zašeptal vzrušeným hlasem a natáhl se k němu, aby mu vtiskl polibek na rty. tím, jak se k němu přitiskl, mohl cítit na svém nahém zadku jeho vlastní vzrušení jen s tím rozdílem, že on byl pořád oblečený. Jednou rukou ho objal kolem hrudníku tak, aby zůstal v téhle pozici a druhou rukou ho začal zase uspokojovat. Chvíli ho takhle líbal a uspokojoval zároveň, než přestal s obojím, aniž by se odtáhl, a sám nechal spadnout své kalhoty a spodní prádlo k botám. Znovu se k němu přitiskl a tu ruku, kterou ho nedržel, mu nastavil před ústa. Tedy spíš se s ním zrovna už nepáral a prsty mu strčil do pusy, aby mu je navlhčil sám, než si těmi prsty chvíli připravoval jeho zadeček. Přeci jen nebyl zrovna malý a nechtěl ho zranit*
Zapři se rukama *zašeptal, než se narovnal a posunul si ho tak, aby měl k němu co nejlepší přístup. Několikrát zajel prsty i dovnitř, zatímco druhou rukou ho jemně uspokojoval. Nemusel si ho už tak držet, pokud se Reili zapřel. Nemohl to už vydržet. Ve chvíli, kdy už necítil z Reiliho nějaký velký strach nebo bolest, vytáhl z něj prsty a chytil ho za rameno, čímž ho donutil se předklonit ještě víc. Na malý moment ho přestal uspokojovat, aby se připravil a zatím se lehce začal dostávat do Reiliho. Když už svou ruku nepotřeboval, začal ho zase pěkně uspokojovat. On se rozhodně zpátky nedržel a ve chvíli, kdy se dostal do Reiliho útrob, alespoň kousek, tak tiše zasténal. Nepřestával proti němu vyvíjet nějaký tlak, dokud by v něm nebyl aspoň z půlky. V tu chvíli zastavil, nepřestával ho uspokojovat, teď by mu jeho vyvrcholení nijak nevadilo, taky se o to velmi snažil. Byl překvapivě opatrný, prozatím*

*Kto vie, čo mohlo za to, že sa temnému elfovi nechcelo z tadiaľto. Únik pred svetlými elfami, únik pred sebou samým alebo len tá nenávisť, ktorú cítil zakaždým, čo si spomenul na to, čo sa stalo? Bolo tam toho veľa a on sám nevedel, čo za tým všetko bolo. Mohlo to byť všetko, mohlo to byť jedno z toho alebo niečo, nad čím ešte nepremýšľal. Bola to ťažká otázka na ktorú ani chlapec nemal odpoveď. Nechcel na nad tým zamýšľať, nechcel na ňu odpoveď, jednoducho vedel, že z tohto miesta preč nechce nech sa deje čo sa deje. Aj keby jedného dňa bariéra zmizla, aj keby... jednoducho nie. Toto miesto už nikdy neopustí, aspoň nie fyzicky. Navyše, prečo by aj mal? Okrem toho, že sa tu kradlo, zabíjalo za bieleho dňa, nebolo to také hrozné. Vládla tu síce ako taká hierarchia, vlkodlaci zabíjali upírov, upíri vlkodlakov a do toho ešte každého jedného koho stretli na ulici, keď sa išli poprechádzať. Potom tu boli isto nejaké zločinecké organizácie, nič nového pod slnkom by to nebolo, no zatiaľ o žiadnej nepočul za tých pár týždňov čo tu bol. No naspäť k veci, čo sa dialo v temnej uličke. Zločinecké organizácie si môžeme rozpitvať inokedy.
Mladý temný elf bol plný strachu, no i vrušenia. Stál pred novým pocitom, tak ako pred vecou, kvôli ktorej mal na rukách krv svetlého elfa a svojej rodiny. No vedel, že mu nemá ako inak zaplatiť - bol švordc a čo si budeme, hoc bol v noci dominantný vďaka neviditeľnosti... stále bol dosť blbý aby nakradol dostatok a čo si budeme - nikto v noci nemá otvorený stánok ako cez deň a nepredáva tam... napríklad kvetiny. Ak sa niekto taký tak či tak našiel, klobúk dolu. Nad jeho vetou, ktorú vytrúsil z jeho úst mu chcel niečo povedať, ale ich pery sa stretli a tým jej umlčal a nedal mu možnosť nepríjemne odporovať - pretože si to nemyslel aj napriek dávke vzrušenia, čo pocítil prvýkrát v tomto živote. V tomto smere bol až moc nevinný a tú jeho nevinnosť si bral starosta tohto mesta. Cítil to dosť zreteľne aj cez oblečenie. Nevedel, či sa snažiť ujsť, pretože čím dlhšie tu boli, tým mal Reili lepší zrak, tým lepšie mu môže ujsť. Ale újde aj ľuďom, čo ho strážili? Jeho neviditeľnosť predsa len nebola na takej úrovni, aby sa hral na naháňačku so starostom a na schovávačku s gardou, ktorú pri sebe určite mal, aj keď čo si budeme, mal také nudkanie... ktoré ale mizlo s pribúdajúcimi bozkami a s ďalším uspokojovaním, či vzdychmi, ktoré sa drali z jeho úst. To ako si jej omotal, to ako jej držal a to, ako jej bozkával. Aj keď temný elf v tomto smere nebol zdatný a tak sa nemohol merať s Astoriom, ktorý ako vyzeral v tom mal praxe na rozdávanie. No i s tým po čase prestal, odtiahol sa, podľa toho čo počul usúdil, že si dával dolu teraz on oblečenie. Znovu jej chytil, než sa temný elf nazdal, tak mal v papuľke prsty od jeho ruky a než stihol mrknúť, znovu niekde inde. Bol to pre neho divný pocit, nebudeme si klamať, no cez to jej nútil vzdychať, cítiť to vzrušenie, ktoré uvádzalo jeho telo do rozpakov, nepríjemné teplo, ktoré chladil vetrík, čo občas uličkou prebehol, aby sa na tých dvoch pozrel. Divný to vietor...
Reili urobil to čo povedal. Poslúchol jej a zaprel sa rukami o stenu. Chcel zavrieť oči, chcel k sebe tisknúť viečka, až by jej z toho boleli - asi. To ako si jej pripravoval a znovu uspokojoval, Reili v sebe cítil nepoznaný pocit, ktorý bol nepríjemný a nejako podvedome tušil, že ak by sa jej zbavil, cítil by sa úžasne. Opúšťal jej strach i bolesť, vlastne všetko nepríjemné. Z jeho úst vyšiel hlasnejší vzdych, keď z neho prsty vybral. Dokonca sa bez problémov podvolil a zohol sa ešte viac, predklonil sa tak, ako starosta chcel. Znovu v ňom ožil ten nepríjemný pocit, snažil sa hlavu natočiť tak, aby niečo videl, ale nič moc aj napriek jeho snahe nevidel, keď jej však začal znovu uspokojovať, otočil svoju tvár naspäť ku stene a snažil sa zadržať vzdychy silou vôle, bolo tam až príliš veľa vecí naňho, aby to dokázal vnímať... no jeden hlasný a slastný vzdych mu predsa len z úst vyšiel - Reili zostal zaskočení, netušil, kde sa vzal. Ale ten príjemný pocit, ktorý potom hneď okamžite nastal - vyvrcholil akonáhle bol Roberto v jeho útrobách aspoň z polovičky. Zavzdychal, viac sa oprel o ruky, na chvíľu začal premýšľať aj nad tým, čo to bolo, keď onen pocit prešiel.*

*zprvu byl opatrný, přeci jen Reili z velké pravděpodobnosti neměl žádnou podobnou zkušenost a on i přes to, že se v něm pořádně vařila krev, tak nechtěl, aby o svou hračku přišel ještě dřív, než si ho vůbec užije. Jeho první průnik a pohyby proto byly opatrné a jemné. Reiliho uspokojení ho jen podnítilo, aby pokračoval. I z jeho úst se ozývalo vzdychání, když proti němu přirážel s opatrností, která mu byla takřka cizí. Dlouho to ale nevydržel a zatímco ho znovu a znovu honil, tak své pohyby zrychloval. Začal být tvrdší, aby dosáhl stejného pocitu slasti, jako dopřál Reilimu. Netrvalo až tak dlouho a už mu bylo jedno, zda se to mladíčkovi líbí nebo ne. Stačilo pár opravdu tvrdých a vůči Reilimu neohleduplných přírazů, aby dosáhl svého vrcholu, který skončil v útrobách Reiliho. Stejně nečekaně, jak si ho zatáhl do temné uličky, tak starosta zmizel a nechal ho tam poprat se s tím samotného. On svého dosáhl, dostal zaplaceno za jídlo. Alespoň tak to vypadalo, že jejich příběh skončí.*

*uběhlo několik týdnů a Roberto uviděl Reiliho znovu. Chtěl ho znovu zneužít bez těch řečí okolo. Několikrát se takhle viděli a užili si. Roberto se meziřečí Reiliho vyptával na to, kde žije a vůbec se o něj začal zajímat, že to nakonec skončilo tak, že se Reili přestěhoval do jeho domu. Byl to pro Roberta velký krok, přeci jen svou slabost pro temné elfy v Desperu prozatím skrýval. Ono celkově přitažlivost vůči mužům nebyla v království zrovna veřejné téma, bylo to hodně tabuizované. A pokud by se o tom někdo dozvěděl v armádě, tak by Roberto skončil ve vězení. Ale Desper byl jiný, takový volnější vůči těmto věcem. Přeci jen Roberto míval ještě nedávno poměr s vůdcem jednoho cechu. Rozhodně nebyl jediný. Roberto se jednoduše rozhodl Reiliho chránit. Klidně i za cenu vlastního života. Nejdřív v tom byly jen jeho rytířské sklony chránit slabší, ale kdo ví, jestli v tom už od začátku nebylo něco víc kromě sexu...*