Dům Roberta Astoria

*Ubehlo pár dní po zimnom slnovrate a pár potom, čo Reili zastavil Geralda a poprosil ho, aby ho učil. Aj keď bol gardista zaskočený, jeho želanie mu splnil a keď Roberto pracoval alebo bol zaneprázdnený inak, tak Reili Gerald potaji trénovali. Tentokrát bol starosta na radnici a starostoval, takže Reili a gardista cvičili streľbu z kuše. Temný elf ju mal požičanú, stál ako mu nakázal a snažil sa zasiahnuť provizórny cieľ, ktorý hnedovlasý muž urobil pre chlapca, aby mohol cvičiť. Prekvapivo to išlo Reilimu lepšie, než obaja očakávali. Síce sa ani raz netrafil do stredu, za to jej ani raz neminul. V naťahovaní kuše bol tiež šikovný a išlo mu to dobre. Predsa len, temní elfovia a kuše, to boli spriaznené duše.
Nechcel však, aby o tom Roberto vedel, chcel jej prekvapiť, postaviť ho pred hotovú vec a ukázať mu, ako dospel. Hoc k tomu dopomohlo to, že jej vidiel umierať priamo pred očami. Chcel jej ochrániť a zabrániť, aby sa to opakovalo znovu. Chcel sa zlepšiť natoľko... aby jej mohol naposledy chrániť aj on. Bol s tým rozhodnutím plne stotožnený, bol pripravený na to všetko, čo si pre neho Gerald pripraví.* Zamier poriadne. Zamier... zamier.. zamieeeeeeeer a páááľ! *Hylos si to užíval naplno, hlavne keď stále naivne čakal, že Reili vystrelí na jeho rozkaz a nie vtedy, keď si skutočne bude istý, že trafí. Dvakrát mu na to naivne skočil a dopadlo to tak, že terč síce trafil, ale najhoršie ako mohol. Stlačil spúšť kuše a sledoval ako letí a ako sa zabodol najbližšie do stredu za celú dobu, čo spolu trénovali a, že to už nejaký čas bol. Reiliho oči sa trochu rozžiarili keď uvidel ako sa za tú chvíľu zlepšil, no stále to mohla byť náhoda. Odložil teda kuš a išiel pozbierať šípy, ktoré vystrielal, aby mohol pokračovať.*

*Roberto sice slíbil Reilimu, že si odpočine, ale to, co se stalo během boje na radnici, to, co se dělo po slunovratu, všechny ty bytosti všude po Desperu ho jednoduše nenechali si odpočinout. Možná jeden den... tak půlku dne po slunovratu odpočíval, než se vydal s gardou získat území smrtleníků a centrum zase pod svou kontrolu. Byl to jedna z jeho činností jako starosty kromě sezení na zadku na radnici, ale to nevěděl ani Reili. Pohyboval se mezi gardisty se skrytou tváří a pracoval jako jeden z nich. Nebyl rozhodně ten starosta, který by jen seděl na zadku a stěžoval si, jak je ochrana města těžká. Musel být u toho, musel se potýkat se všemi těmi problémy sám. Byl to jeden ze způsobů, aby ho ostatní bytosti začali uznávat. Víc než dřív. Když už byl dřív rozmazlený fakan, když sem přišel, tak dospěl. Dospěl do takové míry, že klidně nasazoval svůj život, aby Desperos byl alespoň částečně bezpečnějším místem. Od toho boje na radnici se vlkodlaci i upíři stáhli hluboko z centra i z území smrtelníků, takže tyhle dvě oblasti byly po slunovratu snad nejvíc bezpečné od doby, co sem Roberto přišel. Nejspíš se rozkřiklo, jak starosta řádil... Ale on tomu nemohl stále přijít na kloub proč. Měl být buď mrtvý nebo neschopný jakéhokoli pohybu po tom kousnutí. Ale on měl takřka nadlidskou sílu a elán bojovat. Bylo v něm něco temného, co po tom boji přetrvávalo, co jako kdyby čekalo, až se to bude moci probudit k životu.
Gerard byl překvapený, že za ním mladík přišel. Teda své překvapení z části hrál, protože to, v jakém stavu byl Roberto, by pohnulo snad s každým. Mile rád s ním trávil čas a trénoval ho, pokud zrovna neměl své povinnosti coby velitele gardistů. Měl temného elfa rád i přes to, že byl prostě svým způsobem blázen. Respektoval jeho vztah k Robertovi a byl za něj rád, přeci jen Roberto se víc zklidnil od doby, co spolu žili. Nemohl soudit, sám měl v minulosti vroubky a co si budeme říkat, byli uzavřeni v Desperu, bylo úplně jedno, kdo s kým byl. Roberto stejně jako Reili nebo on se už z Desperu s největší pravděpodobností nikdy nepodívá.
Zrovna Gerard se věnoval výcviku Reiliho, kterému to šlo mnohem lépe, než sám čekal. Co ani jeden z nich netušil, že pár metrů za jejich zády stál sám starosta a mlčky sledoval, co se před ním děje. Nechtěl do toho zasahovat, do teď neměl o tomhle ani tušení...*

*Reili nevedel o tom, čo Roberto stváral. Dosť mu aj vynadal za to, že si nedoprial nedostatok odpočinku a pustil sa hneď do práce, mal o neho strach a robil mu starosti, ale čarodej ho nepočúval a šiel si po svojom. Nebolo to tak, že by to Reili vzdal, ale vedel, že ho neprehovorí ani keby sa na hlavu postavil. V istých veciach bol skutočne tvrdohlavý. Ani ho s ním nepustil! Miesto toho aspoň cvičil a pracoval na sebe vtedy, keď mal Gerald voľno, vtedy, kedy mu mohol pomôcť s tréningom, povedať mu všetky jeho chyby, spoliehal sa v tomto na gardistu, že k nemu nebude milý a hodí mu všetko zlé pred ksicht, aj keď temný elf riskoval prebudenie Illosa, ktorý driemal a čakal kedy sa znovu nahnevá, či tam bude len náznak hnevu, no čo za tých pár dní natrénoval mu nedovolilo sa hnevať. Ani raz za ten čas neminul úplne cieľ, síce sa skutočne ani raz netrafil do stredu a občas sa nechal nalákať na povel Hylosa či Muryu, ktorí sa na tom neskutočne zabávali - lepšie povedané, Hylos podvádzal a Murya sa ako tak snažil, aby sa mladík trafil čo najviac do stredu, všetkých troch teda táto činnosť bavila. Koho by aj nebavilo niečo, čo mu ide? Pozbieral šípy, ktoré doteraz z kuše vystrielal, dal ich do tulca, ktorý mal na sebe a znovu sa otočil, chcel sa vydať smerom ku kuše, ale nepomohol sa. Miesto toho stál na mieste, ako keby videl ducha. Možno aj videl! Cítil sa ako zločinec prichytený pri čine, dokonca mal samým prekvapením aj ústa otvorené, div mu tam ešte nevletela mucha... možno i vletela, ale to bol teraz jeho najmenší problém. Svoje tajomstvo, ktoré držal s Geraldom pekný počet dní bolo vyzradené, keď sa díval, ako pár metrov od miesta, kde Reili stál a strielal... uvidel Roberta, ako mlčky sleduje. Musel si pretrieť oči, ešte to mohla byť náhoda, výplod jeho chorej hlavy... predsa len, jeho zrak o takomto čase bol zlý, ale aj tak dostačujúci.
Ani pretretie očí nepomohlo, ani zažmurkanie, nič. Neveril, že mu jeho tajné posilovanie a tajné učenie streľby vydržalo tak krátko. Murya mlčal, Hylos mlčal, to bol ďalší dôkaz toho, že tam bol skutočne muž, ktorý mu takmer pár dní dozadu zomrel v náručí. Reili nevedel čo na to povedať, tak zvolil prvotnú a priam geniálnu taktiku! Bude sa tváriť, že tu doteraz vôbec nestrielal z kuše, že tu nemal tajnú hodinu vedenú Geraldom.* Vitaj doma...? *Neškodne natočil hlavu na stranu, usmial sa a dal ruky za chrbát, ako by sa nič nedialo, ako keby to nič nebolo, aj keď v kútiku duše a mysle vedel, že jeho tajomstvo bolo vyzradené tým, že ich pristihol pri čine.*

Roberto obrazně řečeno nemohl spát z toho, co se dělo ke konci zimního slunovratu. Jeho rychlost a celkově reflexy poté, co se podruhé přidat do boje… Nechápal, co se to s ním dělo. Snažil se na to nějak přijít, ale neměl jak. Dokonce se mu ve snech zjevila ta tajemná postava, kterou spatřil pouze jedinkrát chvíli poté, co se sám dostal do města. Tenkrát se o něj, o ní zajímal, ale bylo mu řečeno, že se znovu setkají, až přijde ten správný čas. Jenže to bylo víc než před deseti lety. Jakto, že se mu objevila ve snu zrovna teď? A jak ji/jeho zatraceně má najít? Měl příliš otázek a žádnou odpověď. A v tomhle stavu žil v Desperu. Jasně, že se snažil dělat maximum pro bezpečí, ale teď pochyboval sám o sobě. Jak má zajistit bezpečí městu, zatímco on sám skrývá evidentně také něco temného…
I kdyby si mohl dovolit udělat si pár dní volno, tak to prostě nešlo. Nedalo mu to spát a ještě do toho udělat pořádek ve městě, aby se mohli smrtelníci aspoň trochu cítit bezpečně. Evidentně se mezi vlkodlaky a upíry dost rozšířilo to, co se stalo. Jak Roberto byl takřka nezastavitelný. Dokonce s ním mluvil i Kashgar, o kterém tušil, že kdyby měl s kým se spojit, tak by byl mezi prvními, kdo by ho chtěl z radnice dostat. Podivné období spolu s tím, že se ve městě a v okolí objevili všichni ti tvorové. Neměl čas ani zjistit všechny informace ohledně nich, jestli někteří jsou nebezpeční. Žil v nevědomosti kvůli práci, kvůli svému… problému. Neměl opravdu ani tušení, co se stalo. Jen tušil, že to mělo souvislost s tím Elleniným kousnutím. Měl by si nejspíš promluvit s Xavierem Sangui. Třeba o něčem takovém ví…
Každopádně se dneska utrhl od práce na hlídání pořádku, byl znovu za gardistu, a vydal se do domu, kde na něj čekalo nečekané překvapení. Ale ne negativní.
“Já si říkal, že tě nevídám tak často v ulicích, Gerarde,” poznamenal směrem ke svému veliteli. Rozhodně to neměla být výtka, vlastně ho to velmi potěšilo. Reiliho nikdy do učení se umění boje nenutil, slíbil mu před lety, že ho ochrání a to hodlal dodržet. Nepotřeboval, aby sám uměl bojovat, ale když to nastalo… Byl na něho hrdý.
“Nikdy neodolám někoho něco naučit,” odpověděl mu a ve tváři mu hrát spokojený úsměv. Neměl strach, že by se snad Roberto naštval. Byl v naprostém klidu oproti Reilimu.
Roberto se otočil právě k mladíkovi bez nějakého určitého výrazu tváře.
“Jak dlouho sis myslel, že mi tohle budeš tajit?” jeho hlas zněl, jako kdyby se vážně zlobil, ale nebylo to tak. Nejspíš to bylo jen takové egoistické, že se nic v Desperu nestane, aniž by to Roberto nevěděl.
“No, já už půjdu. Sám jsi naznačil, že zanedbávám svou práci,” vycouval ze situace Gerard a nechal je tam o samotě.
Roberto ve chvíli, kdy už Gerard odešel, tak se přeci jen usmál a přešel k Reilimu.
“Takže kuše? Koneckonců proč ne,” promluvil, jako by se nic nedělo. Jako kdyby se předtím nesnažil být přísný a možná až naštvaný.

*Vzhľadom k tomu, že Roberto trávil viac času v práci, než doma s Reilim, ktorý pomaly ale iste šalel zo svojich démonov a svoj voľný čas zabíjal pod dohľadom Geralda s kušou v ruke strielajúc na terč. Preto by ani vo sne temného elfa nenapadlo to, že sa jeho partner, ochranca a podstate všetko dokopy vytratí z práce skôr a tak mohol v pokoji cvičiť. Lenže teraz stál pár metrov od neho, zhováral sa s Geraldom a keď sa zadíval na temného elfa... a prehovoril. V jeho hlase bol hnev a to temného elfa trochu vystrašilo.
Ako dlho to pred ním plánoval tajiť? Tak dlho ako to bolo možné! Akurát to priveľmi dlho nevydržalo.* Čo najdlhšie. *Zamumlal nervózne a sklopil oči. Chcel ho tým prekvapiť, až to bude vedieť lepšie, no prekvapenie sa týmto pokazilo a on bol svojim spôsobom aj sklamaný? Ďalej však mlčal, len sa pozrel na Geralda, ktorý ho v tomto nechal sám. Mlčky sa na neho díval, pozoroval než sa mu stratil z jeho slabého zraku, ktorý mal cez deň. Možno i preto stál k terču bližšie než by stál v noci, kedy by hviezdy svietili na oblohe a on by videl tak dobre, ako by len mohol. Teraz však videl omnoho menej než počas noci, kedy sa snažil zaspať, ale Murya ho málo kedy pustil spať.
Kuša mi sedí najviac, ale príde mi moc veľká a taká. *Nevedel sa poriadne vyjadriť, no všetko odložil z rúk a vydal sa priamo k nemu. Už rozprával normálne, ani trochu hnevu v jeho hlase nebolo. Pomalými, no istými krokmi sa k nemu priblížil, zastal pár metrov od neho a zodvihol k jeho tvári tú svoju.* Dnes si o dosť skoro... väčšinou si až dlho a prídeš len na chvíľu a potom si znovu preč... takže som si myslel, že to pred tebou utajím tak dlho, pokiaľ mi to nepôjde lepšie. *Priznal mu jeho plán. Zatiaľ to bolo nič moc, ani raz sa netrafil do stredu a tak to nepovažoval za niečo, čím by sa mal Robertovi pochváliť. A hlavne robil to preto, aby už viac nezavadzal, nebol ten, čo potrebuje ochrániť ale on bol ten, čo raz bude držať nejakú zbraň v rukách a pomôže mu. Znovu sa bál, že jej uvidí umierať. Ten strach ho naplňoval už len pri tej myšlienke. Starosta bol pre neho všetkým na svete, nikoho iného nemal a ani nevedel, či by niekoho iného zvládol mať. Pamätal si to dosť jasne, preto sa toho stále desil a ešte dlho desiť bude. Vtedy ten deň mu Reili sľúbil, že mu povie všetko, ak ho neopustí, no muž stojaci pred ním vtedy nevnímal a tak veril, že nemusí nič rozprávať a mohol sa sústrediť len na jedno - na cvičenie streľby. Síce ho do toho Roberto nikdy nenútil a sľúbil mu, že jej ochráni, cez to temný elf cítil potrebu niečo so sebou robiť, aby mohol aj on ochraňovať toho, kto mu je drahý a keď dosť na to zosilnie... možno vyhladiť zopár svetlých a temných elfov v tomto meste. Nech sa snažil ako snažil...* "Sličný ľud, vždy budeme nenávidieť, Reili."

*po zimním slunovratu bylo město, hlavně tedy centrum a čtvrť smrtelníků v tak dezolátním stavu, že Roberto nemohl snad ani zamhouřit oči, než bylo všechno v přijatelném stavu. Naštěstí tomu dost pomohlo, jak tvrdě a nekompromisně bojoval proti upírům tehdy o slunovratu a smečky vlkodlaků i rodiny upírů se měli na pozoru, aby si to s ním moc nerozházeli. Rodina Sangui obzvlášť, protože její členové od Roberta dostali pořádně na frak. Nejdřív ale musel vyřešit bezpečnost města a znovuobnovení starých pořádků. Což se týkalo i vztahů s cechem Shiver. Druhá záležitost, která mu nedala spát, byla ta jeho schopnost. Dokonce se kvůli tomu i pod rouškou tmy a anonymity sešel s Ellen, jeho dřívější neveřejnou pravou rukou a teď jednou z upírů rodiny Sangui. Byla to právě ta upírka, která ho pokousala předtím, než se to v něm tak zvrhlo. Ona sama nevěděla, co se stalo. Nikdo to nechápal, ale slíbila mu, že zkusí zapátrat mezi upíry staršími, než byla ona sama, což byla skoro většina, jestli někdo jiný někdy neměl takovou "reakci" na jejich kousnutí. Roberto se na to snažil přijít sám, ale do toho všeho se ještě po městě začali objevovat podivná stvoření, ale to už bylo mimo jeho kapacitu. Musel doufat, že i na to si udělá čas. Zatím to vypadalo, že město je ve větším bezpečí, než kdykoli předtím. Že by nastaly lepší časy? Kdo ví. Každopádně Roberto měl v hlavě i Reiliho a zrovna jeho druh byl tím důvodem, proč šel dřív domů. Věděl, že ho po slunovratu zanedbával a potřeboval taky nějakou dobu strávit s ním. Už dávno pro něj nebyl jen tím malým klukem, jeho city se vůči němu prohloubily.
Když ho přistihl s Gerardem, nemohl být na temného elfa hrdější, ale v první chvíli to nedával najevo. Prohodil pár vět se svým velitelem, než ho nechal zvzdálit a s Reilim osaměli, alespoň tak, že o několik metrů dál stál zády k nim Murzog. Přešel k němu a zastavil se od něj tak na délku paže* Možná by ti lépe sedl luk... A nebo budeš muset zesílit, aby ti byla kuše pohodlnější *pousmál se nepatrně, než k němu mladík zvedl své karmínově rudé oči. Poslechl si ho a to donutilo tentokrát Roberta, aby své oči sklopil* Měl jsem si na tebe udělat čas, omlouvám se *i jeho postoj po slunovratu k němu byl jiný, snad o něco víc pokorný. Sice to byl on, kdo málem zemřel, ale věděl, že by nepřežil, kdyby před ním Reili umíral. Jako kdyby si tím pomyslným výletem na druhý břeh uvědomil své city k němu a nedokázal je už skrývat. Přešel až k němu, aby ho mohl obejmout kolem ramen. Prudce vydechl, když ho tak sevřel v objetí* Chtěl jsem ti to dneska vynahradit *zašeptal jen pro jeho uši, zatímco ho pevně držel u sebe, jako kdyby ho prostě potřeboval, potřeboval jeho blízkost, jeho přítomnost. Teď to nebyl jen Reili, který potřeboval přítomnost Roberta, ale bylo tomu i naopak. Pro tuhle chvíli určitě*

*Karmínové oči sa trochu zatriasli strachom, keď aj cez prítomnosť Roberta vo svojej hlave začul slabý Illosov hlások, ktorý mu našepkával. Ešte nikdy predtým nepočul Reili hlasy v jeho prítomnosti, bolo absolútne ticho, ako by nikdy neexistovali. No bol si stopercentne istý, že jej teraz počul. Snažil sa to na sebe však nedať najavo a nepokaziť chvíľku medzi nimi. Veril, že to bola len chvíľková slabosť, nič viac a nič menej a chcel si vychutnať konečne prítomnosť starostu, ktorý si pre Reiliho po dlhých dňoch po tom všetkom našiel čas. Roberto vyzeral unavene, bol to muž plný starostí a povinností, cez to tu teraz stál pred temným elfom.* Som slabý a cez deň toho veľa nevidím. *Priznal, no to starosta tohto mesta už isto vedel. Chcel na sebe pracovať, znovu ale až vtedy keď sa nebude dívať, chcel, aby videl len to dobré a nie cestu, ktorá za tým stála. Mal totiž pocit, že tá cesta je dvakrát toľko pomalšia i s doprovodom učenia. Toto bolo jednoducho niečo, čo Roberto vidieť nemusel a za čo sa Reili hanbil ešte viac, než za hlasy v hlave občasne.* Nie, to nie. Ja chápem. Si starosta a máš svoje povinnosti. *Nechcel, aby sa ospravedlňoval za niečo, čo nemohol. Mladík bol hlavne rád, že bol v poriadku, zdravý a živý. To mu k šťastiu stačio. Nechcel, aby sa namáhal, keď nemusí. Chcel, aby si hlavne odpočinul, pracoval dlho, riešil veľa vecí a nemal čas na seba. Nechcel, aby na seba priveľa tlačil. Videl na ňom tu zmenu, voči elfovi. Už v očiach Roberta nebol len občasné rozptýlenie, hračka za ktorú ho mal kedysi, než sa začal na Reiliho pozerať vážnejšie, cez to však odmerane. No potom, čo jej karmínové oči videli umierať, ako sa jeho život pomaly ale iste vyhasínal pod jeho rukami, bol neskutočne vystrašený, bál sa, že príde o jedinú osobu, ktorá pri ňom stála - ak nepočítal Auri. Nechal ho k sebe prísť, nechal sa objať. Mladík jej objal naspäť, najpevnejšie ako vedel. Tak rád počul jeho slová. Chcel mu to dneska vynahradiť. Len on a Roberto. Bola to veta len pre jeho uši.* Ďakujem Roberto. *Usmial sa popri tom, ako jej objímal.* Chýbal si mi. *Zamumlal. Chýbal mu, bál sa o neho. No nemohol len tak za ním prísť, nie teraz, keď mal plne ruky práce a motať sa mu pod nohami, zavadzať.* Si v poriadku? Nie si unavený po tom všetkom? Presunul svoje ruky na jeho tváre, pozrel sa mu do očí. Mal starosti. Čo mohol Roberto vidieť na jeho tvári rovnako ako v očiach.*

*Roberto Reiliho pozorně sledoval, takže mu nemohl uniknout strach v jeho očích. Přisuzoval to tomu, že jeho vstoupení do situace bylo nejspíš příliš náhlé a Reili mohl nabýt pocitu, že se na něj snad zlobí, ale v tom se nemohl více mýlit. Možná o to víc se chovat důvěrněji, když je Gerard opustil a nechal je užít si trochu soukromí. Vidět Reiliho s kuší... Nemohl říct, že to nebylo působivé a vzrušující. Jistě, nikdy ho nenutil učit se bojovat, protože většinou byl vždy k dispozici on nebo někdo z gardy, kdo by Reiliho ochránil, ale dávalo mu to ukázku toho, že i mladý elf dospívá. Když mu navrhl luk, nemyslel to nijak zle. Mluvila z něj prostě jen zkušenost se zbraněmi. On osobně kuši neměl rád, celkově co se týkalo boje na dálku, tak mu byly blízké vrhací nože a šipky, než cokoli jiného, ale on byl smrtelník, neměl k boji na dálku takové přirozené vlohy jako Reili* Přirozeně máš ale výhodu v noci a i to, že trénuješ přes den, tě posouvá mnohem rychleji, než se ti může zdát *přeci jen trénink ve zhoršených podmínkách, které mu poskytují jeho oči přivyklé na tmu, byl pro něj jistě náročnější, než kdyby trénoval v noci. Měl potřebu ho podpořit a povzbudit, jak jen mohl* Chyběl jsi mi *poznamenal snad až vyčítavě vůči sám sobě, byl vůči němu od toho slunovratu mnohem otevřenější co se týkalo citů. O kolik by byl jeho život jednodušší, kdyby nebyl starosta, kdyby neměl na bedrech tolik povinností a převzatou zodpovědnost za bezpečnost města. Jak dlouho bude klid, než se zase upíři, vlkodlaci a cechy rozhodnou zaútočit na území, které jich zbavil? Jediný cech, který snášel v centru města, byl Shiver. Byla to dohoda mezi ním a Mortem. On nebude zasahovat do záležitostí cechu, který vedli jeho děti, a oni nikdy nebudou usilovat o jeho život. Byla to jednoznačně oboustranně výhodná situace. Přešel k němu, aby ho objal a přitiskl si ho k sobě. Dneska potřeboval jen Reiliho, i kdyby to měla být jen jeho blízkost, tak by mu to ke štěstí stačilo* I ty mě *potvrdil mu, že mu též chyběl, měl pocit, že je to mezi nimi vážné, jak jen to může být. Nezvyklé pro Roberta, ale užíval si to* Jsem v naprostém pořádku, neměl strach *zamumlal, než se k mladému elfovi sklonil, aby si mohl ukrást jeho polibek. Byl vášnivý a nedočkavý, ale v jejich dalších chvilkách je vyrušilo odkašlání Murzoga, který se k nim přiblížil* (Murzog) Pardon, že ruším.. *už jeho hlas dával najevo i přes veškerou úctu, že mu to dělalo až zvrácenou radost, že jim to přerušil* (Murzog) Mám vám, pane, vyřídit, že se po vás shání Morithi *dodal s vážnou tváří. V očích Roberta se na chvíli objevilo jisté nadšení při zmínce o Morithim, přeci jen se od slunovratu neviděli, ale to zajiskření bylo příliš osobní na to, že měl v blízkosti Reiliho, na kterého upřel po chvíli zrak, jako by na tu chvíli vůbec zapomněl, že tam s tím je* Morithi počká do zítřka, můžeš mu to vyřídit *odpověděl a Murzog se vzdálil, aby tuto zprávu vyřídil dál. Bylo od Roberta troufalé takhle Cala odbít, ale přeci jen od slunovratu mu trochu narostl hřebínek...*

*Mladý elf už dávnejšie Robertovi prezradil jednu vec - keď je s ním, nepočuje svojich démonov. No tentokrát jej začul, jedného z nich. Na moment, ale začul. Začalo to všetko kolísať, že už ani Robertova prítomnosť nestačí, aby ich zadržala bokom? Nie, že by na ich prítomnosť nebol zvyknutý, ba čo, žil s nimi už niekoľko rokov a tak ich prítomnosť poznal viac než dobre, vedel ktorý je aký, vedel, že Holosom, Illasom a Muryom to nekončí a len sa čaká na ďalšiu možnú situáciu, kedy sa môžu ukázať a predviesť, nechať zrodiť nový, silnejší, ten, ktorý sa v tichosti smeje a našepkáva. Avšak po tej jednej vete nastalo v jeho úplne ticho. tým pádom bolo všetko v poriadku a on sa nemal už prečo báť. Čarodej pred ním, bol výnimočný, potlačoval ich svojou prítomnosťou, možno preto jej i toľko miloval. Okrem toho, že tu bol vždy pre mladého temného elfa, staral sa o nej, bránil jej. No chcel, aby sa karty obrátili a bol to on, čo jej aj napriek nestabilite jeho psychického zdravia bude môcť kedykoľvek ochrániť. Predsa len, už zabil. Keby vzal len jeden život, možno by to nedokázal urobiť znovu, ale vzal ich hneď niekoľko a dokázal by to znovu. Zvykol si na krv, ktorú videl na svojich rukách, zakaždým, čo sa na ňu pozrel a naučil sa s ňou žiť. Nič iné mu nezostávalo. Túto skutočnosť však Roberto nevedel, nikdy sa nepýtal, očakával, že až bude elf pripravený, povie mu to sám. Reili bol sám o sebe pripravený, aspoň to si myslel.* Budem sa teda snažiť ešte viac. *Bude trénovať, bude sa snažiť viac a potom bude môcť on chrániť tohto muža, nikoli Roberto jeho. Chýbal mu, tak veľmi mu chýbal, bol to ako sen, že mali konečne čas jeden pre druhého. Po niekoľkých dňoch plnej práce... mohli spočinúť v objatí toho druhého. Bola to takmer jeho smrť, čo roztavila ľady medzi nimi a oni boli voči tomu druhému viac otvorenejší. Reili, keď jej videl umierať, nevedel, čo bola motivácia starosty, popravde mu to bolo i jedno. Jeho slova jej upokojili, bol v poriadku. Jeho uši to radi počuli. Bol v poriadku. V úplnom poriadku.* Tak je dobre. Pokiaľ si v poriadku je všetko tak ako má byť. *Nevedel o dohode. Popravde málo kto na verejnosti o tom vedel. Len cech, možno to tým chytrejším došlo, možno si myslia, že Morithi chce úplne inú čiastku za smrť Roberta, než za predošlého, tak vysokú, že na ňu nikto nemá a on tak nevidí dôvod, prečo by mal pohnúť prstom. Predsa len, každý vedel, že ten, jenž sa skrýva za maskou lišiaka počuje na peniaze veľmi dobre. Reili si všimol, že niečo ako cechy tu existujú. Hlavne ten, jehož vodca sa zastavoval častokrát v kancelárii a okrádal chudáka Roberta o cigarety. Skôr než stihol povedať niečo ďalšie, privrel oči a bozk mu opätoval. Páčilo sa mu to. Veľmi sa mu to páčilo... nežich však vyrušila tretia osoba, ktorá mala očividne z toho celého neskutočnú radosť. Reili mu venoval nahnevaný pohľad. Nech už bol Morithi ktokoľvek - meno nikdy nepostrehol, počká. Toto bol ich deň. Kšic, kšic, nech už to bol ktokoľvek.* Nebude vyrušovať ďalej? *Spýtal sa. Trochu privrel oči smerom, ktorým odišiel ork.*