Miniakce - Den Návy

*Castiel neměl ani ponětí, že by existovalo něco nadpřirozeného co by dokázalo přivést mrtvé zpět k životu, samozřejmě o Dni Návy věděl, ale více méně to bral jako takovej svátek co se tady dodržoval. Ovšem od doby co je v Desperu nad tím přemýšlel jinak. Říkalo se, že je v tento den možné přivést i mrtvé zpět k životu, samozřejmě dříve by tomu nějak nevěřil, ale po tom co vše viděl tady mu tohle přišlo dost možná jako i normální věc. Rozhodl se tedy hledat více odpovědí právě k této legendě. Nejprve zašel do klasického hostince, kde se na to vyptával barmana, který tu přeci jen už nějakou dobu žil. Ten mu toho bohužel nic moc neřekl, jen něco málo co zaslechl. Každopádně se tedy vydal tam, kde by o tom určitě něco mělo být napsáno. Knihovna...určitě v Desperu byla nějaká knihovna, i když tam asi moc lidí chodit nebude. Dorazil tedy na náměstí počasí mu zrovna nepřálo. Déšť, který dopadal na jeho kůži nebyl zrovna nejpříjemnější a kabát byl jen těžší, což také nepomáhalo. Každopádně dorazil na náměstí a kousek od něj stála vysoká budova, která ovšem byla v pěkném stavu oproti ostatním, na jedné z cedulí bylo napsáno KNIHOVNA. Vyrazil tedy dovnitř a ihned se knihovnice zeptal zda nemá nějaké knihy právě o Dni Návy. Jedna kniha se našla a ihned co si ji Castiel půjčil otevřel starou velkou knihu, kterou začal číst. Čtení bylo složité, ale naštěstí z toho dostal informace, které by mu mohli pomoci. * Sošky by se měly vyskytovat na opuštěných místech..to se tam prostě zjeví ? *Pomyslel si, kdy knihu vrátil a důležité informace si zapamatoval. Vylezl z knihovny, ale počasí se jen zhoršovalo. Co bylo, ale divnější je to, že venku vůbec nikdo nebyl, náměstí které normálně bývá plné lidí....bylo prázdné. To se Castielovi samozřejmě nelíbilo. Naštěstí, když bylo takovéhle počasí doufal, že Auriel je v chatrči a odpočívá a zahřívá se zatím co on prohledává další části města. Došel až na kraj města, kde došel až k opravdu starému domu, který no buďme upřímní Castiel se divil, že ten dům ještě stojí. Střecha byla rozpadlá, dveře vyvrácené, okna vymlácené no něco příšerného. Zajímavé, ale bylo, že opět okolo nebyla jediná živá bytost. Vzpomněl si, že v knize bylo jasně napsáno, že se sošky mohou vyskytovat právě takových domech. Vešel tedy dovnitř, všude kolem byla plíseň a pavouci. Tenhle dům musel být neobytný už roky ne-li desítky let.  Pokračoval dál domem a zkoušel hledat zda soška se tu neobjevuje. Hledání trvalo opravdu dlouho dost možná i hodiny dokud to nezačal vzdávat. Vzal si jednu starou židli, která byla v otřesném stavu a sedl si na ní.* Co jsem si myslel jsou to jen legendy.. *V tom si, ale všiml jak pavouci jdou v řadě za sebou jako, kdyby před něčím prchali, to Castiela zaujalo a proto se vydal přesně směrem odkud právě pavouci utíkali. Našel starý hadr, který zvedl a pod tím to bylo. Lesklá soška, jednoho z bohů, kterého viděl v knize. Vzal sošku do ruky, ale v knize nebylo nikde napsáno jak se používá proto s ní jen párkrát zaklepal a prohlížel si ji. Dokud nezjistil, že se dá otevřit a uvnitř byl menší pergamen. Pergamen rozevřel a přečetl. V tu samou chvíli se začal dům celý otřásat. Castiel pocítil jak vše v místnosti chladne, nebyl to příjemný pocit. Sošku pustil na zem a on jen lehce ustupoval.* Proč jsi mě přivolal ?   *Uslyšel až moc známý hlas, který byl přímo za ním. Castiel se opravdu trhavě otočil a viděl kdo na něj promluvil. * Z..Z...Zachy ? *Nemohl uvěřit tomu, že to fungovalo. * Zabil jsi mě.. *Jako kdyby ty slova proletěli Castielovým srdcem a on se nemohl ani hnout. Stál tam jako zamrzlí.* Já...nechtěl....Zachy...nechtěl jsem...měl jsem to být já... *Najednou Castiel spadl na kolena zatím co se jeho bratr pomalu přibližoval.*  Ale stejně jsi to udělal...A stejně dál žiješ... *V tom Castiel se podíval nahoru a bratr ho chytil pod krkem a hodil s ním o zeď. Poté ihned přišel a opět ho chytil pod krkem. Castiel lapal po dechu.* Zabil jsi mě ! A utekl ! Miloval jsem tě ! *Začal křičet jeho bratr a vytáhl Castielovi dýku z kabátu, kdy se přiblížil ke Castielovýmu prstu. Castiel ucítil najednou neuvěřitelnou bolest. * Nechtěl jsem ! Já nechtěl ! *Začal křičet Castiel s ukrutnými bolestmi. Bratr ho najednou pustil a on spadl na zem, začal těžce kašlat a podíval se na ruku co, ale Castiel uviděl ho vyděsilo ještě více....prsteníček chyběl. Držel si ránu jak jen mohl, krve bylo více než dost.* Proč jsi to udělal ?!   *Začal po něm Zachariáš křičet, ale Castiel nedokázal odpovědět.* Nikdy jsi nebyl voják ! Nikdy jsi nebyl ani správný muž ! *Snažil se Castiela zlomit i psychicky a dost se mu to i dařilo.* Je to moje chyba...vím to...TAK MĚ ZABÍJ ! DĚLEJ !   *Začal na něj Castiel křičet, kdy se jeho bratr otočil a začal se smát. Vůbec to nebyl ten bratr, kterého znal, buď ho změnilo to kouzlo nebo skutečně Castiela nenáviděl.* K tomu se taky dostaneme neboj. *Pousmál se a přišel blíž ke Castielovi, kdy chytil opět jeho ruku a přejel mu nožem po ruce. Nože byli ostré a proto se objevila další krev.* Zabíj mě ! *Stále křičel, v tom, ale dostal pěstí ranou přímo přes ústa a on se skácel k zemi, vše bylo rozmlžené a sám nevěděl, která bije. Vše bylo moc zpomalené. Zachariáš ho, ale opět chytil a tentokrát ho praštil do druhé strany tváře, takže spadl na druhou stranu, z úst se mu valilo spoustu krve. Když, ale velice, ale opravdu velice těžce se narovnal a podíval se kolem viděl dýku přímo před ním a Zachariáš nikde. Nevěděl co se stalo. Zachariáš prostě zmizel a, i když to Castiel nevěděl bylo to kvůli tomu, že odbila půlnoc a kouzlo fungovalo jen na ten den. Tentokrát nad Castielem opravdu stál někdo z velké šestky protože to bylo sakra velké štěstí. Velice těžce se zvedl a pomalu vyšel z domu. Šel dál a dál, dokud se neotočil a nevšiml si, že ho někdo sleduje. Pokusil se tedy přidat do kroku, ale kvůli tomu zranění a jeho zmatení z těch ran spadl na zem. Osoba se stále přibližovala, ale on to tady nemohl prostě vzdát. Proto sebral všechny možné síly a opět se postavil na nohy. Dostal se opět až na náměstí, osoba byla blíže a blíže. Castiel, ale věděl kam přesně míří. Konečně došel před dům kam mířil, kde zamlátil rychle a silně na dveře. Otevřela mu žena, kterou moc dobře znal...Nayirin. Ta ho ihned vzala dovnitř, kde on sám odpadl vyčerpáním a hlavně bolestí. Castiel nikdy nezjistil co za osobu ho sledovalo, ale byl to jeden z upírů, který si chtěl dát jen menší sváču, bohužel až moc si vychutnával to jak je Castiel zraněný místo toho, aby zaútočil. Skutečně při něm stála Šestka. Castiel uvnitř ještě než odpadl, sdělil Nayirin místo, kde najde Auriel a ať se o ní postará. *

*Auriel ako každé mladé dievča zmietané hormónmi, mala momenty kedy bola radšej sama. Tak aj dnes šla do bukového hája so zámienkou, že nazbiera nejaké huby. S košíkom v ruke sa rozhliadala po okolí, húb tu síce rástlo mnoho, no zbierala len pár z nich, len tie ktoré poznala. Vedela totiž, že existuje mnoho druhov, ktoré sú jedovaté či ktoré spôsobujú halucinácie a tým sa rozhodne chcela vyhnúť. Auri vyrazila do lesa po obede a nikam sa neponáhľala, užívala si ticho, ktoré ju v lese vždy pohltilo, mala rada vôňu, ktorá ju tu obklopovala, páčil sa jej šum listov v korunách stromov vždy keď nimi preletel vánok. Cítila sa tu nesmierne pokojne – bola to taká jej terapia pretože tu mala čas, len sama so sebou - so svojimi myšlienkami a pocitmi bez toho aby ju niečo rozptyľovalo. Nikam sa neponáhľala – orientovala sa pomocou značiek na stromoch, ktoré si už v minulosti umiestňovala po okolí a mimo svoje značky pre istotu nechodila. Hoci les pôsobil mierumilovne, stále bola v Desperose a teda vedela, že stačí pár krokov nesprávnym smerom a mohla by mať vážny problém. Dnes Auriel kráčala ťažkopádnejšie než bolo jej zvykom, skoro ako keby ju posledné zážitky ovplyvnili nie len psychicky ale aj fyzicky. Hlavu mala sklonenú, pohľadom blúdila pomedzi korene stromov pri snahe nájsť nejaké huby, no na jej prekvapenie namiesto nich zbadala na zemi ležať niečo iné. Z diaľky to vyzeralo ako nejaká hračka. Napadlo ju, že to tu stratilo nejaké dieťa, hoci ich po Desperose veľa nepobehovalo. Auriel sa zastavila na mieste a zaujato sa na tú ležiacu figúrku dívala. Mala pocit, že z nej vyžaruje zvláštna energia, skoro ako keby jemne žiarila a nemohol za to odraz slnečných lúčov, ktoré sa predierali pomedzi konáre stromov. Urobila dopredu pár krokov a váhavo zdvihla figúrku pravou rukou aby si ju mohla lepšie obzrieť. Zdalo sa, že je na nej vyobrazený boh Volos, spoznala ho, učila sa o bohoch a rozhodne sa podobal na kresby v knihách, ktoré jej ukazovali jej učitelia. Volos bol strážca hranice medzi živými a mŕtvymi, prievozník duší ľudí po smrti a bol tiež zároveň ich ochrancom a spoločníkom kým nenadíde ich čas ísť zase ďalej. Vedela, že Volosa uctievali aj mágovia, dokonca o ňom hovoril aj sličný ľud. Bol to Boh, ktorý vraj v zime chráni dobytok pred samotnou Moranou a chorobami, ktoré zosiela. Soška bola nesmierne krásna a Auri si bola istá, že na nej na trhu dostane nemalú čiastku. Chcela si ho vložiť do košíka ku pár hubám, ktoré po ceste našla, no v tom sa figúrka v jej ruke začala chvieť. Auriel od strachu zalapala po dychu, zdvihol sa vietor a ona automaticky pustila na zem aj figúrku aj košík s hubami. Les potemnel, akoby vietor privial z diaľky oblaky, ktoré zakryli slnko. Poletovali okolo nej listy, vietor pískal a strapatil jej vlasy, nad jej hlavou počula praskot konárov, ktoré nevydržali nápor pod poryvmi vetru. Srdce jej prudko bilo, cítila ako sa jej do žíl vlieva adrenalín a ruku automaticky presunula ku dýke, ktorá jej visela okolo pása. Otáčala sa kolo svojej osi a čakala čo sa bude diať – keď v tom sa pred ňou objavila mužská postava. Skoro ako keby ju zhmotnili poletujúce konáriky a listy. Auriel neveriacky hľadela na muža, ktorý ako by z oka vypadol jej učiteľovi filozofie.*


(Mr.Williams) Slečna Auriel? *Prekvapene zažmurkal a uprel na ňu pohľad, vyzeral ako keby sa práve zobudil a Auriel mala pocit, že od prekvapenia zamdlie. Netušila ako to je možné, ako sa dostal do Desperosu, na toto miesto v túto hodinu! Stál tam pred ňou z mäsa a kostí s rovnakým vševediacim pohľadom, aký si pamätala. Nezaváhala ani na chvíľku, pustila rukoväť svojej dýky a rozbehla sa za ním - po prekonaní tej krátkej vzdialenosti medzi nimi, sa na neho vrhla a tuho ho zovrela v náručí. Voňal po tabaku tak ako si pamätala, stál tam ako živá pripomienka jej minulosti, bol ako prízrak časov dávno minulých, bol ako jej zhmotnený sen o domove* Je toto skutočné? Ste skutočný, pán Williams? *Cítila sa ako malé dievčatko, ktoré kedysi učil. Nechápala ako tu môže byť, ako tu môže len tak stáť v tom drahom oblečení, nevystrašený – naopak s celkom vyrovnaným pohľadom. Objatie jej trochu rozpačito opätoval a keď sa od neho napokon odtiahla a vzhliadla ku jeho tvári v očiach mala slzy. Pán Williams jej venoval múdry, trochu smutný pohľad.* (Mr.Williams) Sú dva druhy svetov: ten čo si vysnívame a ten skutočný, slečna Ar-Feiniel. *Prehovoril svojim hlbokým hlasom a jeho vráskavá tvár sa roztiahla do širokého úsmevu v ktorom odhalil svoje nažltlé zuby.* Takže len snívam? *Nerozumela Auriel a zahanbene ustúpila o krok dozadu keď si uvedomila ten „prešľap“ v podobe objatia, ktorý si podľa etikety rozhodne nemala voči svojmu učiteľovi dovoliť.* (Mr.Williams) A možno snívam ja. *Trochu sa zasmial, rozhliadol sa okolo seba a zvážnel.* (Mr.Williams) Sen, o ktorom snívame sami, je iba snom. Sen, o ktorom snívame spoločne, je realitou. Takže toto musí byť realita. Neviem čo som si predstavoval po tom čo umriem, no čakal som trochu radostnejšie miesto a rozhodne som nečakal Vás, že ma tu uvítate. Tak predsa sa obavy vašich rodičov naplnili. *Znel smutne a pozrel sa jej do očí.* Ja nie som mŕtva, pán Williams, som len uväznená na tomto mieste.. v Desperose. Snažím sa dostať domov už viac než rok. *Vysvetlila mu rýchlo, na čo sa zatváril trochu zmätene.* (Mr.Williams) Tak to je nemilé, som si totiž istý, že ja som celkom určite mŕtvy. *Pošúchal si bradu akoby sa snažil prísť na vhodné vysvetlenie tejto zapeklitej situácie.* (Mr.Williams) Čo to s nami hrajú bohovia za zvláštnu hru? Prečo by ma pani Morana pustila naspäť na zem.. iba ak, by za tým bol Volos? Nie je náhodou deň Návy? Ach určite v tom musí byť mágia, vďaka ktorej ste ma niečím privolali. *Uprel na ňu pohľad, akoby čakal, že mu jeho slová potvrdí, no Auri len paralyzovane záporne pokrútila hlavou a napokon sa pozrela na sošku Boha Volosa na zemi. V hlave sa jej vyjavila spomienka na to ako Castiel tvrdil, že privolal Zachariáša späť medzi živých a začalo jej to do seba všetko zapadať.* To... tá soška, musí mať v sebe mocné kúzlo ... možno to naozaj súvisí s dňom Návy. Ale ja tomu nerozumiem.. ako by to mohlo byť skutočné? Ja tomu.. Ja neverím.. *Hlesla nešťastne neschopná dokončiť vetu. Samozrejme, že na jednej strane bola rada, že vidí svojho obľúbeného učiteľa, no ak bol skutočne mŕtvy, znamená to, že blázni? Že sa jej zdravá myseľ pominie? Že príde o rozum ako Cas?* (Mr.Williams) Pamätáte čo som Vás učil, slečna Ar-Feiniel?! Srdce! Všetko začína zo srdca, ktoré verí. Šťastie, viera, modlidba, všetko sú to formy mágie. Zázraky cítia a zažívajú len tí ktorí veria. Verte v existenciu mágie a verte vo svoju vlastnú silu. Len tí ktorí veria v oboje môžu používať mágiu. *Jeho slová boli ako balzam na dušu, hodiny filozofie s ním zbožňovala, rada polemizovala o živote, o bohoch, o ľudskom zmýšľaní. Ani si neuvedomovala ako jej chýbali jeho zvláštne myšlienky. Do očí jej stúpli slzy keď si uvedomila, že je toto asi posledný krát čo s ním môže viesť takúto debatu. Bolo jej to tak neskutočne ľúto.* Ako.. ako ste zomreli, pán Williams? *Opýtala sa hlasom plným hlbokého zármutku a pán Williams trochu potriasol hlavou nad jej ľútosťou.* (Mr.Williams) Neľutujte mŕtvych, slečna. Ľutujte živých. A predovšetkým tých, ktorí žijú bez lásky. *Prehovoril potichu a ona musela nad jeho slovami len trochu pousmiať. Presne takto sa vyjadroval aj keď bol živý, rovnako voňal po tabaku, rovnako sa hýbal. Nešlo jej do hlavy, to čo sa tu deje. Mala pocit, že je to len šialený sen.* Tak, budem teda len vďačná Morane a Volosovi, že nám dovolili sa rozlúčiť. *Odvetila a utrela si chrbtom dlane oči od sĺz, ktoré sa jej už-už skotúľali po tvári.* Pán Williams, povedali ste, že ... Moji rodičia si myslia, že som mŕtva? *Opýtala sa ho odrazu trochu vydesene pretože jej niečo také naznačil. Pán Williams len smutne pokrčil ramenami.* (Mr.Williams) Šíria sa rôzne zvesti o vašom zmiznutí. Od úteku, únosu až po Vašu smrť. Neviem čomu presne veria Vaši rodičia, no som si istý, že neprestajne aj napriek obavám dúfajú vo Váš návrat. *Uistil ju a Auriel si zahryzla do pery a opäť jej bolo do plaču.* Asi by som sa mala snažiť viac, nenechať sa rozptyľovať. Nikým a ničím, no je tak ťažké! Pracovať na tom ako prelomiť bariéru.. keď je tu toľko vecí, toľko nástrah, toľko komplikácií toľko rôznych vecí čo kradnú moju pozornosť a rozptyľujú ma. Neviem kde mám na to všetko zobrať silu. *Posťažovala sa mu a cítila výčitky, že sa nevenuje len cieľu dostať sa von z Desperosu. Jej učiteľ ju však nenechal na holičkách. Premeral si ju od hlavy až ku päty akoby ju porovnával v spomienkach s dievčaťom, ktorým bola keď ju učil.* (Mr.Williams) Vo chvíli, keď sa ľudia rozhodnú čeliť problémom zistia, že sú omnoho schopnejší, ako si mysleli. Nik nie je vo svojom súžení sám, vždy niekto rovnako uvažuje, teší sa či trpí a to nám pomáha lepšie čeliť tomu čo máme pred sebou. *Unavene sa posadil na zem a oprel sa o strom za sebou.* (Mr.Williams) Patrí ku tomu aj utrpenie. Či už pre lásku, stratu, samotu, utrpenie pre všetko. Ak je tu utrpenie treba ho prijať, nezmizne totiž preto, že predstierate, že neexistuje. Ak je tu radosť aj tú treba prijať napriek strachu, že raz skončí. *Jeho slová boli múdre ako vždy, Auriel mala pocit, že v nej číta ako v otvorenej knihe. Akoby vedel o všetkom čo sa jej tu za ten rok stalo. Jeho slová sa jej vrývali do pamäti. Bezradne si kľakla oproti nemu a dívala sa na neho ako na zázrak.* Som tak veľmi šťastná, že sa s vami môžem zhovárať, vaše rady, vaše slová ... tak veľa ste ma naučili a ja som nemala možnosť vám za to nikdy poďakovať. Brala som to ako samozrejmosť. *Oči sa jej zase naplnili slzami.* Som vďačná milosti bohov, že mi dopriali s Vami tento posledný rozhovor. *Ako to povedala, po líčkach jej stiekli slzy. Pan Williams si povzdychol a vytiahol z vrecka hodvábnu bielu vreckovku, ktorú jej podal.* (Mr.Williams) Dôsledky života jedinca, pretrvávajú celú večnosť, slečna Ar-Feiniel a ja som rád, že som mohol byť súčasťou vášho príbehu. Je naplňujúce, že máte o mne a našich hodinách takéto zmýšľanie. Ah, pamätáte si ešte čo som Vás učil, čo znamená v skutočnosti byť? *Usmial sa na ňu keď si od neho vzala vreckovku a osušila si očká. Auriel len trhane prikývla a smrkla nosom.* Byť znamená byť vnímavá, vidieť seba samú ide iba prostredníctvom očí druhého. Povaha našich nesmrteľných životov tkvie v skutkoch našich slov a činov, ktoré prechádzajú ďalej večným časom. *Recitovala mu z hlavy slová ktoré jej vštepoval keď bola ešte maličká a utierala si pri tom oči od sĺz, ktorými sa jej zaplňovali. Až do dnešného dňa to bola skôr len fráza, poučka, ktorú sa učila naspamäť ale jej významu do dnes veľmi nerozumela.* (Mr.Williams) Naše životy nepatria nám, od lona k hrobke sme spojený s ostatnými.. s minulosťou a prítomnosťou. Každým našim zločinom a každou láskavosťou, tvoríme svoju budúcnosť. *Dokončil za ňu a spokojne sa oprel o strom hlavou – pozrel sa do korún stromov a v okuliaroch sa mu odrážali oblaky.* Až teraz tým slovám skutočne rozumiem. *Priznala sa mu a cítila sa trochu hlúpo. Pozrel sa na ňu a trošku sa pousmial.* (Mr.Williams) Ste tak mladá, slečna Ar-Feiniel, múdri sa nerodíme, múdrosť sa učíme. Je v poriadku, že vám tieto slová dávajú zmysel až teraz, verím, že v budúcnosti nájdete význam aj v ostatných veciach čo som vás učil. *Povzdychol si a opäť sa pozrel na nebo.* (Mr.Williams) Hovorí sa, že nevedomosť je kolískou prázdnoty a, že prázdnota je zase lôžkom bezstarostnosti... keď sa však slepá nevedomosť spojí s hlbokou vnímavosťou, potom vzniká nemý žiaľ, ktorý je hlbší než priepasť, a trpkejší než smrť. *Auriel sa nad jeho slovami zamyslela, bola pravda, že kým nepoznala nástrahy, skutočné nástrahy života – mala v hlave o svete nejaký obraz, bublinu, ktorá praskla príchodom do Desperosu.* Naznačujete mi, že smrť nie je tak zlá, pán Williams?! *Nahla hlavu trochu na stranu a jej učiteľ sa trochu pousmial.* (Mr.Williams) Smrť je jednoduchá a rýchla, život je rozhodne ťažší, no smrť nie je vykúpenie.. rozhodne máte na stretnutie s Volosom a Moranou ešte čas, lady Auriel. *Počastoval ju dospelejším oslovením.* Nebudem klamať, som už unavená z neustáleho boja o život, niekedy si želám aby to skončilo, aby bolo po všetkom. Koniec bolesti, strachu. *Prehovorila tichým hlasom, bola ku nemu úprimnejšia než ku komukoľvek inému doteraz, no nebolo sa čomu diviť. On jej tajomstvá a jej temné myšlienky už nikomu neprezradí a zároveň jej bude vedieť poradiť nejakými múdrymi filozofickými rečami.* (Mr.Williams) Chápem vaše pocity, no vedzte, že zúfalstvo zatemní nielen náš zrak, ale uzavrie aj náš sluch. Potom už nevidíme nič, len pulz nášho zmietaného srdca. Všetci vo svojom srdci nesú bolesť. Včerajšok je minulosť, zajtrajšok záhada ale dnešok je dar – všetko čo musíme je rozhodnúť sa ako naložíme s časom, ktorý nám bol darovaný. Už môžem celkom objektívne skonštatovať, že na konci nám bude ľúto šancí ktoré sme nezobrali, vzťahov, ktorých sme sa báli a rozhodnutí nad ktorými sme príliš dlho váhali. Neopakujte chyby starého muža, lady Auriel. *Otcovsky na ňu usmial a ona pri tom hltala každé jeho slovo.* Čo ak ale spravím nesprávne rozhodnutia? Ktoré ublížia ľuďom, ktorých mám rada? *Nebola konkrétna, nechcela svojmu mŕtvemu, no práve oživenému, profesorovi filozofie vysvetľovať svoje trable s láskou. Pozrel sa na ňu však spôsobom akoby presne vedel na čo naráža a oči mu nezbedne zablysli.* (Mr.Williams) Ste veľmi citlivá duša, slečna Ar-Feiniel, nebudem vám hovoriť čo máte cítiť ani čo máte robiť, no chcem Vás uistiť, že ten - len ten kto dokáže premeniť bolesť na silu môže byť skutočne šťastný. *Prehovoril a Auri na to nepatrne prikývla. Sedeli tam takto spolu a zhovárali sa až kým nezačalo zapadať slnko, sedeli tam, zhovárali sa a spomínali na minulosť aj keď vyšli prvé hviezdy. Auriel si z tohto dňa odniesla stovky múdrych rád. Keď sa blížila polnoc, pán Williams cítil, že sa ich spoločný čas chýli ku koncu – Auriel ho aj napriek protokolu objímala na rozlúčku a ušla jej jedna, dve slzičky aj keď od začiatku vedela, že táto chvíľa príde.* Ešte raz ďakujem, za všetko. Som hrdá, že som mohla byť vašou študentkou. Ach neviem čo si tu počnem bez vašich múdrych rád. *Prehovorila a pán Williams sa trochu odtiahol a uklonil sa ako pravý šľachtic.* (Mr.Williams) Naopak pani moja, to ja som rád, že som mal česť s vašou bystrou mysľou pracovať. A prosím, nesmúťte. *Hlesol a ustúpil od nej o krok dozadu vo chvíli kedy sa začal vietor opäť dvíhať a Auriel vedela, že odchádza naspäť do sveta mŕtvych.* (Mr.Williams) Kto ctí tých, ktorých milujeme, život, ktorý žijeme? Kto posiela príšery, ktoré nás zabíjajú a súčasne spieva, že nikdy nezomrieme? Kto nás učí čo je skutočné a ako sa smiať klamstvám? Kto určuje prečo žijeme a za obranu čoho zomrieme? Kto nás spojuje? A kto drží kľúč, ktorý nám dá slobodu? *Veľavýznamne sa na Auriel usmial a začali sa okolo jeho tela vo víre vetru dvíhať listy.* (Mr.Williams) Ste to Vy... lady Auriel, Vy máte všetky zbrane, ktoré potrebujete. Tak Bojujte! *Jeho posledné slová sa ozývali prázdnym lesom, vietor ustal a Auriel zostala opäť sama.* Budem. *Šepla do prázdnoty tmavého lesa svoj tichý sľub a utrela si oči od sĺz jeho vreckovkou.*

*Dnešek byl jaksi úplně jiný než jiné dny, dneska byl svátek Návy, který se zde slaví. Tento svátek spousta lidí , elfů nebo podzemního lidu velmi využívá, buď na trhy, nebo na návštěvu hřbitovů. V tomto městě a kolem něho spatřil za ten rok, co zde žije, pouze jeden hřbitov, kde leží těla mrtvých občanů, kteří byli zabiti nebo umřeli na stáří či na nemoc. Spousta lidí tento den chodí do ulic, přes které se dostanou k hřbitovu a nebo ke stánkům, kde se prodávají nejrůznější věci. Samozřejmě spousta z nich je omezená kvůli omezenému prostoru uvnitř desperosu. Takže bylo i vidět, jak se spousta lidí porvala jen aby si mohli koupit jednu věc. To taktéž i Elgalad s Haldirem společně viděli, když se procházeli kolem stánků. Některé stánky tomuto předešli a dali věc, která byla vzácná rovnou do aukce aby si jí mohl koupit ten, který by nabídl nejvyšší cenu. To byl i celkem chytrý tah obchodníků, kteří na tom ještě vydělali. Ano, zde je to místo opravdu o tom, kdo je nejchytřejší. Pouze nejchytřejší se zde mají dobře a nebo ti, kteří jsou velmi silní. Kdo by také chtěl jít proti silným jedincům když by měli malou šanci ho porazit, že? Elgalad by to nebyl, ale Haldir by se do toho možná i vrhl. Elgalad jako obvykle byl ve svém plášti, který ho kompletně zahaloval. Dokonce i jeho hlavu díky kapuci, která k tomu plášti byla. Haldir byl v klasickém oblečení, které bylo typické pro bojovníka, které kombinovalo pohodlí na nošení a volnost v boji. Společně se prošli městem zda neuvidí něco zajímavého. K tomu aby se vůbec Elgalad ovšem dostal k tomu, aby se prošel městem ho musel Haldir dlouze přesvědčovat aby šel. Nechtěl ho totiž už zmíněný spustit z dohledu kvůli incidentům, které se zde stali, které se stali tedy v desperosu. Nikde jinde se to nestalo. Ve své zemi společně s rodiči měl pohodlný život. Mohl chodit sám po městě, nemusel se ničeho bát. Za městem vždy čekali nějací temní elfové, kteří byli velmi dobře ukrytí díky jejich schopnosti neviditelnosti, kterou mají na skvělé úrovni. Na větší jak světlý elfové. Taktéž se mu zdálo, že mají i lepší stavbu těla, jsou rychlejší, silnější a vydrží více. Má to ovšem svojí cenu, co není v hlavě je v těle a to u nich platí dvojnásob, možná i třínásob. Tady číhalo jiné nebezpečí, tady byli Orkové, kteří byli možná ještě o něco více zdatnější, byli zde i obyčejní lidé, kteří měli kdejaké povahy, které mu úplně neseděli a několikrát mu nad tím zůstala hlava stát. Elgalad společně s jeho ochráncem se vydali směrem ven z města. Venku, kde už skoro nikdo nebyl bylo pro Elgalada daleko příjemnější než v centru města, kde si málem stojí na hlavách jen aby se tam vešli. Zde konečně se mohl nadechnout čerstvého vzduchu, který není vydýchaný hromadou lidí, kteří byli ve městě. Bylo už celkem šero a mlha se trošku zvedala. Elgalad s Haldirem se rozhodli ještě něco malého si ulovit, než půjdou se někam úkryt na noc. Vyrazili si to proto směrem k lesíku, kde by nějaká zvěř mohla být. V této atmosféře by se dokonce nedivil kdyby se zvěř přiblížila k městu. Svými kroky se postupně, ale jistě vzdalovali od města dál a dál, k lesíku byli ovšem blíž a blíž. Šli přes jednu louku, která byla mírně z kopce a uprostřed ní byla jakási soška (socha z akce, která vrací mrtvé mezi živé. Alespoň to tak z dálky vypadalo. Elgalad se k ní rozeběhl, chtěl zjistit co to je za sošku, protože si nevybavoval, že by tu nějaká byla. Normální člověk by utekl, necítil by se komfortně, atmosféra se velmi rychle změnila od doby co odešel z města. Byla taková nostalgická a byli vidět hvězdy společně s měsícem, před kterým se občasně objevil mráček, který stejně jeho svit nedokázal utlumit. Na louce byla „strašidelná“ atmosféra, která naháněla nejen strach, ale i hrůzu. Společně s hustou mlhou přišli i husté mraky, přes které měsíc už nedokázal prosvítit. Tento jeden obrovský mrak zahalil celou oblohu a kompletně odřízl desperos od přísunu nebeského světla. V tu chvíli kdy Elgalad opustil Haldira mu zmizel z očí, Haldir byl momentálně zahanben. Uteklo mu šestnácti leté elfském dítě. Když Elgalad dorazil k sošce, tak se jí dotkl a podíval se na ní. Tu ještě nikdy neviděl, nikdo jí neprodával, alespoň o tom nevěděl. Její vzhled byl naprosto unikátní a jedinečný. Když jí držel, tak ucítil jakési vlnění půdy pod jeho vlastníma nohama. Téměř ihned se propadl do podzemí, kde světlo nebylo. Už ani nedržel sošku, musela se mu nějak ztratit při pádu. Ležel na zemi a pokoušel se vstát, ovšem náraz byl celkem tvrdý a trošku ho bolela levá ruka. Netušil, že by mohl být dokud se nerozzářilo světle modré až bílé světlo kousek od něj. Teprve v tu chvíli si dokázal v hlavě spojit, že je v podzemí. Viděl jak se světlo lehce odráželo od půdy a od stěn. Při zemi se držela mlha, která byla též na povrchu. Byla i stejně tak hustá a dosahovala maximálně do poloviny výšky lýtka. Nevěděl kde je a nevěděl ani jak se dostat zpět. Jeho kůže reagovala pohotově -> nepříjemný mráz mu přejel po celém těle. Šel za světlem s dojmem, že je to světlo nějakého poutníka. Když vešel blíže ke světlu, které se objevovalo za zdí, tak objevil jakýsi malý zdroj, který byl zdrojem daného světla. Opatrně k tomu přistoupil, světlo bylo celkem jasné a nevěděl co očekávat. Po tom co se propadl si bude dávat pozor. Svojí pravou ruku položil na kouli, která na dotek byla skleněná. Za jeho zády je objevil hlas.* (Matka) Zase se vidíme synu. *První slova byla jednoduchá, ale než si je uvědomil, mu přeběhl druhý mráz po zádech. Ten hlas poznával, byl to hlas jeho matky. Zařazeně a zároveň překvapeně se otočil a spatřil svojí matku a dokonce i svého otce jak stojí bok po boku vedle sebe. Radostí se mu pustily slzy z očí jako kdyby tam měl nějaký ventil, který sepne při štěstí a spustí. Vyběhl k nim a s radostí chtěl obejmout mámu. Tátu měl v plánu hned poté. Skočil na ně a když byl v nejlepším, zavíral své objetí aby z něho nemohla uniknout. Zavřel oči a jediné co ucítil byl tvrdý dopad na kameny za nimi. Zmateně se na ně podíval.* (Elgalad) Co to je? *Řekl se nepřestávajícími slzami v očích. Myslel si, že v podzemí duše osob neskákají ven z těla.* (matka) Promiň zlatíčko, nestihla jsem ti to říct. Nemáme fyzická těla, tohle je pouze náš stín. *Nechtěla zatím kazit jejich krásné setkání, které je udává jednou po extrémně dlouhé době. Chtěl by jim toho tolik říct, ale nejspíš vypadalo, že toho mají na srdci také dost.* (matka) co se stalo, že jsi se nevrátil ještě k nám domů? *kdyby duchové mohli mít slzy, jeho matka by slzy v očích měla. Byla to žena, kterou miloval. Zatím jediná, pro kterou by byl schopný zemřít. Po pádu na zem si stoupl na své nohy a podíval se oba své rodiče, kteří se dívali jeho směrem.* (Elgalad) proč jste tady pouze svým stínem a ne svými těly? *Byl zmatený, tak jako by byl zmatený každý v této situaci, kromě někoho, kdo by věděl co se právě teď děje.* (otec) Říká ti něco ten Návy? *Jeho otec moc nemluvil, byl takový tichý. Pokud teda nedošlo na vysvětlování. V tom byl expert a nikdo ho nedokázal zastavit. Elgalad jen kývl hlavou ze strany na stranu aby dal najevo svojí neznalost. Byl připravený poslouchat.* (otec) Den Návy je jednodenní svátek, který v sobě ukrývá takové kouzlo. V tento svátek se totiž prolamují hranice. Možná tomu nebudeš rozumět, ale prolamují se hranice mezi živými a mrtvými. Jejich odlišné dimenze se prolínají, podobě jako je zatmění. *Otec přestal mluvit, když uviděl jeho zamýšlený výraz. Pomaličku mu to docházelo.* Vypadá, že ti to došlo. *Jeho matka jen nevěřícně koukala. Chtěla to k němu podat jinak, tak aby z toho neměl špatnou náladu. Tak aby byl nadále veselý. Ničilo jí totiž takhle vidět svého syna. Nasadila uražený pohled na svého muže, otce Elgalada, který se přeřekl. Vypadala jako by ho chtěla zabít a zakopat pod zem kdyby měla tu možnost.* Takže to znamená… že jste mrtvý??! *Došlo mu to, konečně mu to došlo, ale nechápal jak se to mohlo stát.* (otec) Ano, jsme mrtvý. V tento den můžou duše mrtvých navštívit svět živých za splnění určitých podmínek. *Nechal momentálně Elgalada ať si to trošku zpracuje v hlavě. Čas mu nedával, kvůli tomu že by byl blbý a nepochopil by to. On je naopak chytrý, ale čas dostal z důvodu velkého psychického šoku. Stačila by ještě jedna taková zpráva, která by měla stejnou váhu jako tato zpráva, tak by to s ním šlehlo, omdlel by, nejspíš na pár hodin.* (matka) Ty to taky musíš podat tak aby náš syn s tím nesmířil. *Otec jen si dal svojí, ruku za hlavu na znamení pochybení. Neměl vůbec v plánu se takhle prořeknout.. Vlastně mu to nechtěl sdělit on, tohle chtěl nechat na své ženě a matce jeho syna.* (Elgalad) To je v pohodě… *S těmito slovy se díval směrem do země a snažil se to nějak pochopit.* (Elgalad) Jak se to stalo? Pomstím vás! *Řekl jen chladným dojmem a vypadal, že svá slova myslel smrtelně vážně. Bylo mu jedno, zda přitom umře, zda naběhne mezi hordu lidí, kteří zabili jeho rodiče a že přijde o život. Bral to pozitivně, mohl se pak shledat se svými rodiči.* (matka) K tomu by jsi si měl nejspíš sednout. *Upozornila ho při pohledu na svého manžela, který vypadal vážně. Chtěl mu to sdělit, vypadal tak. Chtěl to ze sebe dostat.* (otec) Kde jen začít…? *Trochu se zapřemýšlel. Mezitím se Elgalad posadil tak jak mu bylo doporučeno.* (otec) Už vím.. Když jsi se nám dlouho nevracel, tak jsme se vydali tě hledat. Museli jsme získat informace kam jste jeli, kudy jste jeli abychom vás mohli stopovat. Informace se nám získat podařilo, a tak jsme následující den odjeli tě hledat. Jen já a tvá matka. Cesta byla dlouhá, ale byla příjemná, nikdo nás moc nepronásledoval, nikdo nás nesledoval tak jak by se čekalo od temných elfů. Když jsme byli už v Aselamu. Když jsme se blížili do Desperosu, o kterém se říkají strašné věci ve světě, tak na nás zaútočila horda orků. Hromadu z nich jsme porazili, ale bylo jich moc a zabili nás. *Trochu sklesl s pohledem níže.* (otec)Jestli nás chceš pomstít, tak ti v tom bránit nebudu, jen si musíš pamatovat, že jsou silnější jak ty, musíš to udělat chytře. Ty na to tu hlavu máš. *Usmál se na něj. Kdyby mohl, tak ho poplácá po hlavě pro lepší pocit. Jeho rodiče začali cítit, že se jejich čas blížil. Nejspíš kvůli tomu, že nastávala pomalu už půlnoc a den Návy končil.* (otec)Touto cestou se dostaneš ven. *Řekl a ukázal jedním směrem, kde byl tunel, který někam vedl.* (matka) Oba dva tě milujeme, náš čas nadešel. *Společně s těmito slovy se jejich těla doslova vypařili, jako kdyby jejich tělo přestalo existovat. Elgalad celou dobu produkoval slzy, které měl a vydal se cestou, kterou mu ukázal jeho otec. Po chvíli cesty temnou uličkou se dostal ven, kde viděl svého ochránce, který ho taktéž spatřil.*

*Reili sa zakráda smer cintorín. V jednej krčme sa totiž dozvedel niečo veľmi zaujímavé! Započul to letmo, ale jeho uši to zaujalo a tak nebezpečne blízko načúval rozhovoru dvom mužom. Hoc temný elf nenávidel svoju krv, svoju rodinu, toto bolo niečo čo jej zaujalo, hoc nemal nikoho, koho by si želal vidieť. Dokonca ak by smrť neznamenala vykúpenie, dávno by sám seba zabil, ale hádal, že to je niečo, čo by doprialo jeho krvi pomohlo a odľahlo jeho svedomiu. Teraz sa však blížil, ako tma, ako všetko zahalený čiernym plášťom v čierno čiernej tme. Nôžka na nôžkou...* "Koho hodláš priviesť? Otca? Sestru? Nevlastnú mamku?" *Šepkal jeho hlas hlasno v hlave, zatiaľ čo kráčal k opusteným troskám mesta. Počul i, že to tam majú v obľube upíri, ako samotných soškách Volosa. Hoc na nič také neveril, chcel to skúsiť, zaujímalo jej to, či to skutočne funguje.* Neviem sám. *Zafunel temný elf na hlas v hlave, ktorý bol hlasnejší než zvyšok, jemu jedinému, no pomaly sa zo šepotu ostatných stavali hlasy, ktoré sem ta niečo rozumel. Slovo dve, nikdy však nie vety, ako tomuto.* "Kto to má vedieť, keď ty nie? Nebodaj mamku? Aby sa jej syn ukázal ako vrah muža, ktorého milovala, dcéry, ktorú chcela chrániť?" *Viedol hlas s Reilim debatu, zatiaľ čo kráčali v temných uličkách, skrývali sa v tieni vďaka neviditeľnosti.* Ahh. *Povzdychol a chytil si tvár pravou rukou, pričom stále kráčal a zavrel karmínové oči.* Neviem. Nerozumieš tomu? *Ak by aj išiel niekto okolo Reiliho, asi by naňho pozeral ako na blázna, odpovedal vcelku hlasno do prázdna. Nikto naňho nerozprával, nikto si jej nevšímal, len on otváral ústa a odpovedal na to, čo počul v hlave.* Aj keď, nebol by to zlý nápad. Povedať jej to. Povedať jej, čo som zač. Otcovrah, sestrovrah, matkovrah... *Začal si to ešte ukazovať na prstoch. Pocítil, ako hlas v jeho hlave pretočil očami, zasmial sa.* "Takže povieš svojej mamke, čo za nemožného syna si? Čo za rodinné sklamanie?" *Rozprával ďalej. Reili prikývol.* Presne tak, poviem jej aké som sklamanie, nezabudnem sa pochváliť so všetkým. *O tom, ako veľmi nenávidel svoju krv, ako veľmi nenávidel svojho otca a ako veľmi nenávidel temný elf seba a ostatných jeho druhu. Bolo to jednoducho tak... a nehodlal sa pochváliť so všetkým možným, veľmi ju nezaujímal jej názor, jej výraz, nič... nechcel ani uľaviť svojmu svedomiu, nepotreboval to, nejako miloval, keď jej ťažilo, keď sa mu hlasy smiali v hlave, na ten jeden, čo na neho rozprával! Cestou tam, zatiaľ čo používal svoju neviditeľnosť, ktorú zabudol reklamovať si i trochu pohmkoval a po niekoľkých desiatok minút ticha tam predsa len dorazil tam, kde sa to malo hemžiť upírmi hľadajúcich opustené sošky Volosa, ktorý ich ukryl pre tých, čo ich hodlajú nájsť a častokrát pri tom možno i zaplatiť životom. V oblasti sa však prestal rozprávať sám so sebou a začal po tme za splnu mesiaca prehľadávať opustené domu. Od domu k domu, na jeho smolu po polhodine hľadania nenašiel žiadne.* "Vidíš, nič nenájdeš." *Zasmial sa hlas v jeho hlave.* Zavri zobák. *Zamrmlal naspäť Reili, veľmi potichu, aby na seba neupozornil.* "Kač kač kač kač kač." *Temný elf musel pretočiť očami a jemne zadržovať smiech nad tým, čo hlas v jeho hlave robil. Po hodine hľadania konečne jednu tu sošku našiel, vzal ju do náručia a prezrel si ju, no dlho mu to nevydržalo.* Bude tu? *Neznámy hlas sa pýtal neznámej osoby.* Mohlo by by- *Ani to nestihol povedať a jeho oči spočinuli na Reilim.* Naval to sem. *Povedal ihneď k temnému elfovi. Ten sa na nich pozrel karmínovými očami, hlas v hlave mu odpočíval a keď povedal nula, Reili zobral nohy na ramená. Utiekol do tmy, do tieňov svojou plnou rýchlosťou, pričom zapojil i neviditeľnosť, teraz sa potreboval dostať do bezpečia, ale tí, čo jej naháňali boli hneď za ním.* Viem mocne čarovať! Zmením vás na ropuchy! *Zvolal na nich, čo utekal a snažil sa im stratiť.* Myslím to vážne! *Povedal a hneď na to zakopol a hodil držku. Socha mu vypadla z rúk. Dve bytosti, čo ho naháňali vzali sošku a rozbehli sa s ňou preč. Temný elf sa hneď pozbieral na nohy a rozbehol sa za nimi, nedá sa! Nedá tak ľahko svoju sošku, aby mohol oznámiť svojej matke, čo všetko urobil! Takto to jednoducho nešlo a takto nebudú dobrí kamaráti. Cestou nabral pár kameňov, ktoré po nich začal hádzať, aby ich mohol ukameňovať a to, čo si dovolili.* Vráťte mi ju! Zlodeji zlodejskí! Je to moje! *Kričal po nich.* Máš ju podpísanú smrad?! *Zvolal na neho osoba, ktorá držala jeho sošku.* Ne, nemám, ale aj tak je moja! *Hádzal po nich kamene a po niekoľkých, skutočne niekoľkým pokusom jedného z nich trafil tak do hlavy, že sa skácal k zemi.* Jeremi... Jeremi! Ne! Ty vrahu! *Začal po Reilim kričať ten, čo držal sošku, kľakol si k svojmu spoločníkovi s ktorým ámen rozhodne nebolo. Reili priskočil, urobil chmat a rozbehol sa s ňou preč, pričom ešte jeho smerom vyplazil jazyk. Musel sa postarať o parťáka, nechať ho tu len tak, by bola pre neho samovražda. Niekoľko desiatok minút sa snažil dostať do bezpečia a keď tam bol, tak si skúmavo začal znovu prezerať sošku.* Ó čarovná soška, povedz, že mi, ako funguješ? *Spýtal sa sošky a soška: Nič.* "Spadol si na hlavu?" *Spýtal sa ho hlas posmešne.* Vieš to snáď aktivovať ty?! Drž zobák konečne. *Povedal mu temný elf, chlapec...* "Kač kač ka-"* Reili prerušil hlas v hlave.* Vieš povedať aj niečo iné?! *Nastalo chvíľkové ticho...* "kvak kvak kvak kvak kvak! * Začal hlas.* To nerobí zviera, čo ma zobák! *Nakričal na hlúpy hlas v hlave chlapec a snažil sa prísť na to, ako to aktivovať. Myšlienky popri tom prešli k jeho mame. Soška sa rozžiarila jasným svetlom, oslepil jej a on ju musel odhodiť. Po čase žiara zmizla a tam stála elfka. Temná nádherná elfka, ktorú tvár už dávno zabudol. Tvár jeho matky, ktorá sa chvíľu naňho dívala karminovímy očami, rovnakými aké mal on.* Reili? *Prehovorila tichším hláskom a ihneď objala svojho syna, ktorého po chvíli spoznala.* Mama. *Povedal a objal ju tiež. V jeho hlave bolo ticho, žiaden šepot, žiaden hlas po dlhej dobe.* Chlapec môj malinký. Si tak veľký. Kde to si? Je s tebou moja malá princezná? *Držala svoje dieťa v objatí. Jej syn dlhú dobu mlčal, neodpovedal, pevne stisol viečka a ukryl tak karmínové oči, ktoré sa zaleskli.* Mama. *Hlesol tichým hláskom, no ako by sa prebudil zo sna a odtiahol sa od nej. Nemal právo ju objímať. Hoc si aj doteraz myslel, že ho nijako neťaží to, ako zabil svoju rodinu, ako mal krv na jeho rukách - hoc tam tú krv stále videl nech si ich umýval koľko len chcel, netrápilo jej to tak veľmi - aspoň nie doteraz. Dal pred seba ruky, pozrel sa na ne. Hľadel a hľadel lesknúcimi sa očami, ktoré k nej potom zvidhol.* "Do toho, povedz jej to. To si chcel nie? Povedať jej to, pochváliť sa. Doteraz si sa na to tešil a teraz sa chystáš fňukať?" *Hlas v jeho hlave sa ozval z ničoho nič, prepadol jej zo zálohy.* Zabil som ich mama. Zabil som otca, zabil som sestru i ženu, ktorú si vzal po tebe, i dieťa, ktoré ona mala. Zabil som ich. *Po jeho tmavej pleti stieklo pár slaných chladných sĺz, aj keď nechcel, na jeho tvári sa objavil menší úsmev, kedy odkryl i biele zuby.* "To je ono! Priznaj sa! Ukáž jej, čo z teba teraz je!" *Slová hlasu boli silné, veľmi silné... Počul ich len Reili. Jeho matka mlčala, nič nehovorila, len sa bez slov dívala na svojho syna. Bol to vôbec jej malý syn? Aj keď vedela, že by ich nezabil len tak, mal na rukách krv osôb, ktoré milovala a on stále žil, dýchal a chodil po zemi... Uvedomila si, že Reili pozná výzvam smrti v jeho prípade. Vykúpenie...* Syn môj, Reili, maličký. *Prišla k nemu a znovu jej objala. Objatie plné matkynej lásky, čo v elfovi vyvolalo ešte silnejšie emócie, ktoré sa v sebe bili, neprestávali a ťažili ho na hrudi.* Dúfam, že budeš žiť dlhý život... Dúfam, že tá cesta, ktorou chceš kráčať, že ňou kráčať budeš. *Nemusela ani hádať, ktorou cestou chce ísť. V jeho uslzených karmínových očiach videla nenávisť voči všetkému, aj voči nej a ona sa mu rozhodla dopriať to, čo chcel s jej požehnaním, aby mu dala na javo, že aj cez to, ako nemal na výber za to mohol. Želala mu tu cestu utrpenia a nenávisti, ktorú bude isto jej syn vyhľadávať postupom veku.* "Vidíš to, nenávidí ťa, tak ako by ťa mal nenávidieť každý jeden s ktorým prídeš do kontaktu. Tak to má byť, nenáviť, nenáviť, seba, ostatných." *Reili svoju matku silnejšie objal. Hoc jej objatie bolo plné lásky, postupom času malý elf ucítil i nenávisť, nevedel, či si ju zaslúžil alebo nie. Snažil sa zachrániť svoju sestru a miesto toho... skončil tak, že svoju krv nenávidí, nenávidí seba, svoju rodinu, temných elfov...* "A postupom času, začneš nenávidieť i celý svet." *Obaja však mlčali, okrem hlasu v hlave, ktorý zrazu robil všetko jednoduchším, všetko čo potreboval bolo nenávidieť... objatie sa však pomaly vytrácalo, rovnako ako pocit lásky zmiešaný z nenávisťou jeho vlastnej matky.* Opatruj sa Reili, opatruj sa a kráčaj cestou, ktorú si si zvolil... a možno jedného dňa si budeš môcť dopriať kúsok šťastia za činy, čo si vykonal, či len vykonáš... *Dostal slabú pusu na čelo, než temná elfka s bielymi vlasmi, karmínovými očami zmizla tak rýchlo, ako sa objavila. Temný elf stratil všetku oporú v nohách a so slzami, ktoré mu tiekli po tvári padol na kolená. Potichu vzlykol. Ale len raz.* "Stávaj... Stávaj!" *Iný hlas v jeho hlave vykrikol. Elf ako by spozornel, oči sa už len leskli.* "Nepočul si svoju matku? Choď a ži, ži životom, ktorý si si vybral tým, že si sa rozhodol zachrániť svoju sestru, to je odmena, ktorú si dostal za čin u ktorého si nepoznal následky." *Vravel v jeho hlave. Bol hlasnejší, silnejší než ten prvý, ktorý sa v pozadí smial. Reili sa pozbieral na nohy, zakrütil hlavou.* "Tak je to správne chlapče. Koniec koncov, nemusíš cítiť nič iné... nemusíš sa cítiť sám, pretože máš nás." *Reili prikývol, nebude sám. Už nikdy.* "Presne tak, pretože máš nás dvoch a ďalší eštelen čakajú." *Našepkal mu prvýhlas, ktorý znel zrazu omnoho tichšie. Ako keby to bol len prvý démon v jeho hlave, len jedno smietko... a ten druhý bol silnejší a dominantnejší.* Budem vás musieť nejako pomenovať... *Povedal Reili, aj keď ich rozoznal podľa hlasnosti, nehodlal ich oslovovať hlas jedna a hlas dva.* Holos a Illas. *Povedal. Ozval sa spokojný smiech, hádal, že s tým obaja súhlasili.* "Illas, to sa mi páči." *Holos mlčal, ako by prišiel o práva sa k tomu vyjadriť.*

1778 slov
Koniec