Akce č. 1

Kyoko

Historie: *V jedné vesnici temných elfů se narodila malá dívka, Kyoko. Byla prvním dítětem po 30 letech, čímž z toho měla radost celá vesnice. Každý ve vesnici vycházel s každým a navzájem si pomáhali. A jak čas plynul, Kyoko stále rostla. Byla však ve vesnici nejmladší a tak se cítila sama. Sice ji každý ve vesnici pomáhal a hrál si s ní, ale neměla vrstevníky. A tak po 8 letech od narození Kyoko se ozvaly varozné zvony, které signalizovali jen jednu věc. Útok na vesnici. A ihned všichni věděli kdo za tím útokem stojí, aniž by ony útočníky viděli. Napadli je Satyrové, ochránci Světlých Elfů, se kterými mají spor neustále. Ale nikdy nenapadli jejich rodnou vesnici. Síly obránců a útočníků byly vyrovnané a tak to vypadalo, že se Satyrové stáhnou, jenže tomu tak nebylo. Přišli jim na pomoc Světlý elfové, kteří díky svým intrikám a falším obrátili mysky vah. Temní elfové začínali prohrávat. Nakonec 90% populace vesnice byla vyvražděna a zbytek byl zajat. Byly to většinou mladí lidé a mezi nimi samozřejmě i Kyoko. Ta tam brečela a světlý elfové ji chtěli uklidnit. Jenže sem jim to nedařilo, proto ji jeden vzal vzal rukojetí meče přes hlavu, čímž ji omráčil. Spoutali všechny přeživní a Kyoko naložili na vůz. Měli v plánu je zotročit, čímž s nimi šli do Espurnu, kde pro ně měli pracovat. Kyoko se vzbudila až tam a netušila kde je. Jakmile ji to někdo z její vesnice vysvětlil, začala opět křičet a brečet. Taky co jiného by jste chtěli od 8 letého dítěte, které přislo o domov a rodiče. Uběhl týden, než byla Kyoko z toho breku unavená a smířila se svým osudem. Začala tak pracovat s ostatními v Espurnu. Čas utíkal a Kyoko už nebrečela. Skoro nikdo z její vesnice ji už nepoznával. Tvářila se chladně a bez života. Utekli 4 roky, co je zotročili a osud Kyoko dal do vínku ještě více neštěstí než komukoliv jinému. Jelikož začínala byt dost zralá, vybral si ji 15 letý syn vůdce Espurnu jako svého otroka. Proto ji odvedli za ním a tam se na ní díval z patra. Netušila proč tu je a navíc měla pořád svůj chladný pohled, kterým se na něj ani nepodívala. Sice se měla uklonit, ale to neudělala, takže schytala zase rány obuškem, aby poznala své místo. Neví ani kolikrát už ji zmlátili a nikdy při tom nevydala ani hlásku, krome na začátku. To řvala neustále. Nyní jen byla sražena k zemi tím obuškem a to je vše. Po tom však onen Syn odvolal stráže a odtáhl Kyoko do své komnaty. Tam ji odhodil na postel a podíval se na ní oplzle.* Temnou elfku sem ještě neměl. Buď poctěna, že jsi první. *tato slova Kyoko ještě víc zníččila, protože věděla co znamenají. Viděla jak si sndavá kalhoty a chtěla se bránit, jenže proti jeho síle toho moc nezmohla a tak se mohla jen poddat jeho pudům. Křičela a kopala, snažila se ze všech sil bránit, jenže marně. Nakonec ji tam na posteli znásilnil a ona vypadala jako bezduchá panenka. Přišli stráže a odvedli ji k ostatním z její vesnice. Když ji vyděli, zhrozili se. Jen tam tak ležela a nevnímala okolí, vypadalo to, jako kdyby v ní nic nebylo. Tohle se opakovalo dvakrát týdně, po dobu dvou a půl let. To už Kyoko ztratila všechny city. Díky práci na stavbě však nabrala lehkou svalovou hmotu a byla čím dál silnější. A když se pár měsíců vrátila z komnat Syna vedoucího Espurnu, temní elfové se rozhodli dostat Kyoko odsud pryč. Nechtěli, aby tohle snášela do konce svého života. Připravy už měli skoro hotové a nyní měli pracovat za hradbami, kde je větší šance na útěk. Proto ji řekli svůj plán, ale vypadalo to, jako kdyby je nespolouchala. Jen tam ležela bez známek života. Nakonec druhý den, odešli mimo hradby na práci a tak pracovali jako normálně. Jen prostě Kyoko pracovala jako loutka. Bylo na ní vidět, že ji opustil život. Byl čas pauzy a to byla jediná šance na útěk. Proto si počkali, než se budou stráže měnit a v tu chvíli, dva ze statnějších sebrali Kyoko a začali s ní utíkat. Ostatní se je snažili chránit, ale nemělo to moc cenu. Všichni byly unavení a stráže byly plní energie. Proto jakmile dostihli Kyoko s těmi svěma, srazili je k zemi. Kyoko na ně pohlídla.* Uteč Kyoko. Zachraň se alespoň ty. *řekli ji milým hlasem a postavili se mezi ní a stráže. Kyoko tam jen stála a hleděla, jak se ji ti dva snaží chránit.* Uteč pryč! Utíkej! *křičí na ní a nakonec se Kyoko otočí a uteče pryč. Utíka co ji síla stačí a kokud nepadne vyčerpáním. Povedlo se ji utéct a ani neví jak. Ale to ví jen ve městě Espurnu. Nakonec padla vyčerpáním na zem několik kilometrů od Espurnu. Ležela v trávě v lese a měla hlad a žízeň. Jenže voda byla daleko a jídlo poblíž nebylo vůbec.* Tak zde umřu. *řekne si pro sebe. Usne tam a už ani nedouvá, že se probere. Ale probere ji voda, stékající do pusy. otevře oči a uvidí obrys nějaké osoby. Nevidí ji pořádně, protože má rozmazané vidění. Posadí se a vytrhne láhev s vodou oné osobě a vypije ji najednou. Pak ji jen odhodí a padne na záda. Kručí ji v žaludku, což je slyšet. Nakonec ji ona osoba nabídne i chleba. Zase ho vytrhne z rukou a dá se do jezení. Ovšem jak to do sebe láduje, tak se začne dusit a tak dostane ještě jednu láhev s vodou. Nakonec spořádá celý chleba a i druhou láhev s vodou a zase usne. Spí 3 dny v kuse. Nakonec se vzbudí v teplé posteli a vyhřátém domku. Otevře oči a uvidí jedno z obydlí, ve kterém bydlela. Posadí se na postel a rozhlédne se po pokoji. Nikdo tam není a takshodí nohy z postele a postaví se. Zjistí že má na sobě nějakou noční košili, takže se může jít projít. Otevře dveře a ocitne se v místnosti s krbem, kde sedí nějaký chlap. Je to smrtelník, který ji zachránit.* Děkuji za záchranu. *poděkuje a chlap se na ní otočí.* Nemáš zač. Hlavně že jsi živá. *odpoví ji a uvidí, že je jako tělo bez duše. Neví čím si Kyoko prošla a ani to vědět nechce.* Na stole je nějaké jídlo, jestli máš hlad. *poví ji a dá se do čtení novin. Kyoko chvíli váhá a nakonec dojde ke stolu a vezme si ono jídlo. Spořádá ho ve stoje a zapije i vodou, která je tam připravená.* V pokoji, kde si se vzbudila je i nějaké oblečení. Jestli ho chceš, nech si ho. *poví ji onen muž a Kyoko se na něje podívá. Zahledne na krbu i nějaké fotografie. Vidí tak může s nějakým dítětem. Dojde ji, že je to ten muž se svoji dcerou, ale ptát se ho rozhodně nebude. Už chápe proč ji zachránil. Odešla do pokoje, kde se vzbudila. Uviděla na židli nějaké věci.* To musí být ty, o kterých mluvil. *poví si pro sebe a svlékne ze sebe noční košilku a dá ji na postel. Věci si oblékne a pak dojdu zpět do místnosti s krbem.* Děkuji vám za vše. Ale budu muset odejít. *ohlásí a vydá se ke dveřím.* Počkej chvíli. Chápu, že musíš odejít, ale není to narychlo? *ozve se onen muž. Kyoko se zastaví u dveří, když má ruku na klice.* Jsem v pohodě a moc vám děkuji za pomoc. Ale nechci vám přidělávat další problémy. Možná mě někdo hledá a nerada bych vám tím způsobila problémy, které by mě zde mohli dostihnout. *odpoví mu a muž jen zabručí na souhlas a dál si Kyoko nevšímá. Ponoří se do novin a Kyoko opustí jeho dům. S teplákama a pláštěm s kapucí si to vykročila do lesa. Kapuci si však dala na hlavu, aby zakryla své uši. Netuší jak by mohli ostatní reagovat na to, že je temný elf a tak raději svoji identitu skrývá. Jak si to kráčí lesem, čas plyne rychle. Nevnímá nic a jen pochoduje vpřed. Netuší co by se stalo, jakmile by narazila na někoho. Vesnicím se vyhýbala, aby nemusela přijít do styku s ostatními bytostmi. Nejvíce se však vyhýbala světlým elfům. Vůči těm chová totální nenávist a tu nic nezmírní. Nakonec po několika dnech pochodu a ukrývání se před zraky ostatních. Jak si to kráčela lesem, dostala se do města jménem Desperos. Cítila že se něco stalo, ale netušila co a tak tomu nedávala pozornost. Bariéru ani neviděla, takže netuší že je zde uvězněna. Po několika dnech je tu, aby si se najedla a pak bude pokačovat v cestě. Teda to má v plánu, jenže to tak nevyjde. V první hodspodě si objedná jídlo a poslouchá ostatní lidi. V tom také zaslechne, že se město nedá opustit a tak rychle vyběhne ven a namíří si to cestou, kterou přišla. Ale najednou narazila do neviditelné stěny a to ji odrazilo zpět. Vykulila oči a nevěřila svým očím. Nyní když ví že tam něco je, nepatrně to i vidí. Postavila se a došla k té bariéře. Přiložila k ní ruku a bariéra tu dlaň odrazila zpět. Věděla že tu musí zůstat a že je tu uvězněná. Proto se otočila k městu a chvíli na to jen koukala. Netuší co je to za město nebo proč nemůže odejít, ale ví to, že to všechno musí zjistit. Musí přijít tomu na kloub. A zde začíná putování Kyoko, která je uvězněna v Desperu.*

Narodil jsem se před dvaceti lety jako zatracený druhý syn do rodiny, která žila ve městě Morien…známá pro svoji “královskou” armádu. Upřímně nikdy jsem nebyl nějaký fanda našeho drahého krále. Můj otec byl však pravej opak. Poctivý, lpí na pravidlech a učí nové rekruty do armády. Já bych to nazval spíš nové maso do mlýnku. Tihle kluci ještě jim teklo mléko po bradě a už si říkali “královská armáda” . Není to k smíchu ? Než jsem odjel z města tak si pamatuji jak mi otec říkal :* Jednou budeš jako oni. Budeš bojovat za svého krále. A při nejhorším pro něj položíš život.*  Načež jsem mu odpověděl :* Jen hlupák položí život za někoho jiného, a jen idiot tomu věří. *Ne jednou jsem za to od otce dostal pěkně přes hubu. Možná to zní arogantně, ale nemyslím si, že by na světě byl někdo za koho můžete obětovat všechno co máte. Peníze ? Těch můžete mít kolik chcete, ale život máte jen jeden. Bohužel v mé rodině to nikdo takhle neviděl dokonce ani můj bratr Zachariáš. Ten byl přesná kopie svého otce. Jak já ho nenáviděl, kdyby otec nenosil stále brnění věřím tomu, že by mu je Zachariáš snad i poškrábal. No jo to víte první syn je vždy na prvním místě. Taky to měl přeci jen být následník ve vedení naší rodiny. Jednoho dne jsem se s ním také dostal do krásné hádky. Konkrétně při tréninkovém souboji. Samozřejmě měli jsme cvičební zbraně. On měl dřevěný obouruční meč, kdežto já jsem měl radši něco menšího. Dřevěné dýky. Sice ano nemáte takovou sílu, ale jste obratnější. Pustili jsme se proto do souboje, Zachy mě dokonce jednou dostal i na záda, ale to jsem mu hodil prach do tváře a tím ho “zabil” a vyhrál souboj. * Podvádíš !* Vykřikl Zachariáš, který zahodil ihned dřevěný meč. * Myslíš ? Já bych řekl, že jsem  spíš vyhrál. *Samozřejmě jsem si to neodpustil a musel se mu vysmát.* Vážně si myslíš, že skutečnej boj je fér ? Že proti tobě bude stát stejně velký a silný chlapec, který se ještě možná ukloní než začne s tebou souboj ? Jsi blázen…..stejně jako otec. * To už Zachy vydržet nemohl a rozeběhl se proti mě, kdy mě doslova shodil na zem a začal mlátit. Cítil jsem jen jak mi začala téct krev, ale dokázal jsem ho odkopnout. Nevím jestli to bylo ze vzteku nebo jsem prostě už nemohl vydržet to jak je Zachy důležitější pro otce než já. Vždy jsem nosil skutečnou dýku pod kabátem…potom si už jen pamatuju jak ten bastard ležel mrtví na zemi. Nebudu vám lhát na jednu stranu mě to dost těšilo na druhou stranu jsem přeci jen zabil svého bratra. Byl to, ale háček. Pokud by mě někdo objevil, že jsem ho zabil. Je opravdu velká šance, že by mě za to pověsili nebo něco jiného. Musel jsem proto pryč. Ani jsem si nestihl zabalit. Oblečení, dýky prostě nic jsem si nevzal..asi protože jsem opravdu zpanikařil. Když jsem byl už u brány  viděl jsem ty namakané stráže s tou těžkou zbrojí jak už si pro mě běží. Idioti…já, který na sobě neměl nic těžkého jsem pouze vystartoval pryč. Když už jsem si byl jistý, že mě nesledují měl jsem chvíli na odpočinek. Bylo mi jasné, že můj otec vydal minimálně aspoň prohlášení o smrtí svého syna a druhého chtěl přivést zpět, mrtvé či živého to asi bylo jedno. Šel jsem dlouhou a nudnou cestou hledat si nové místo, kde bych mohl být. Chvíli jsem byl jen tak v lesích a přežíval na blbých borůvkách, když o tom teď tak přemýšlím mam velkou kliku, že jsem nesnědl něco jedovatého. Ovšem nemohl jsem se skrývat v lesích navěky a vydal se proto po cestě napříč dalším dobrodružství, i když po žádném jsem nikdy netoužil. Jednou jsem si všiml kočáru, naskočil jsem proto potichu dozadu a nechal se svést, dokud jsem neuviděl brány tohohle zatraceného města. Kočár jel stále dál, ale mojemu zvědavému mozku to prostě nedalo a musel jsem vejít dovnitř. V té době jsem ještě ani pořádně nevěděl co je to místo Desperos. Ale brzy se to určitě dozvím.*

(Minulosť)


*Dnes bola obzvlášť tmavá bezmesačná noc, oblohu zahaľovali ťažké oblaky a tak nebolo možné na nebi vidieť jedinú hviezdu.* „Čo ak začne pršať a zapadneme do bahna?“ *Pomyslela si Auriel s obavami, keď vykúkala spoza zácloniek koča v ktorom práve sedela. Viezla sa hlbokou nocou so svojou komornou, ktorá bola ponorená do spánku. Na kolenách mala Auri položenú knihu ale márne sa snažila sústrediť na text pred sebou. Jej nesústredenosť nebola zapríčinená nepravidelným nadskakovaním koča, slabým osvetlením matnej sviečky, ba ani tichým pochrapkávaním jej, už postaršej, komornej. Znepokojoval ju cieľ ich cesty. Už je to nejaký čas čo vyrazili z Pelagionu a napriek tomu sa jej stále nedostalo jedinej odpovede. Vedela len, že cestujú za jej matkou, ktorá odcestovala už pred nejakým časom. Nebolo obvyklé, že by jej mama Maeryn odišla niekam na dlhší čas a o dôvode jej cesty nepovedala svojej dcére ani slovo. Služobníctvo mlčalo, otec bol v Dramorse a tak zostala so svojimi obavami sama. Tichý hlások niekde vzadu v mysli jej našepkával, že nadišiel čas. Obávala sa, že jej mame sa konečne podarilo nájsť pre ňu „vhodnú partiu“. Nevedela si predstaviť iný dôvod prečo by okolo ich cesty robili takéto tajnosti. Snažila sa v duchu zmieriť s tým, že je pravdepodobne na ceste zoznámiť so svojim budúcim snúbencom, no veľmi sa jej to nedarilo.* (Kočiš) Slečna Ar-Feiniel, mali by sme zhasnúť, ideme hlbokým lesom, nerád by som prilákal pozornosť banditov či iných potvor. *Ozvalo sa spredu na čo si Auri len bez slova povzdychla a zavrela Knihu. Opatrne ju vložila do koženej tašky, ktorú mala položenú vedľa seba na sedadle - aj napriek tomu, že jej komorná dohovárala aby si ju dala ku ostatnej batožine. Potom sa Auriel nahla, otvorila sklenenú krytku osvetlenia, našpúlila pery a sfúkla sviečku. Všetko sa ponorilo do tmy a kým si jej oči privykli – koč prudko nadskočil až sa komorná zobudila, pridržala si čepiec a zhíkla. Potom namosúrene odhrnula záclonku a vystrčila hlavu z okna.* (Komorná) Alfréd, čo robíš? Chceš z urodzenej slečny vytriasť dušu?! Jazdi opatrnejšie! *Okríkla ho na čo sa koč opäť desivo otriasol, div komorná nevypadla z okienka.* (Komorná) No tak ale toto! Nepočul si?! *Okríkla ho znovu.* (Kočiš) Veľmi ma to mrzí ale mám pocit, že sa nám poškodilo koleso, musím zastaviť a pozrieť sa na to. Posvietite mi prosím? *Opýtal sa na čo ich kone s nespokojným fŕkaním zastavili.* (Komorná) Isteže pomôžem! *Len čo to povedala – otvorila dvere a stratila sa v noci. Keď ju Auriel chcela nasledovať, komorná jej zavrela dvere pred nosom.* (Komorná) Zostaňte v koči slečna, noc je chladná a nechcete si predsa pošpiniť topánky. *Auriel si povzdychla, chcela povedať niečo v zmysle:* „Chcem Vám pomôcť a trochu sa prejsť. Sedíme už hodiny.“ *No celý život ju učili mlčať a tak mlčala aj teraz. Na odvrávanie v jej svete nebolo miesto ak išlo o zachovanie dekóra. Komorná zapálila lampáš a stratila sa aj s kočišom niekde vzadu, keď v tom sa to stalo! Niekde v diaľke bolo počuť zavytie sprevádzané hurónským rehotom a erdžaním aspoň pol tucta koní.* (Kočiš) Pre bohov! Veľka šestka buď s nami! Magda podaj mi tú kušu a dostaň mladú slečnu z koča! *Auriel zatajila dych a úplne automaticky si k hrudi pritisla jej koženú brašnu. Chcela sa opýtať čo sa deje, no neznámy hurhaj v diaľke sa zdal byť čoraz bližšie. Kým stihla akokoľvek reagovať dvere na koči sa rozleteli a jej komorná ju vyťahovala z vozu. Lampáš ležal na zemi a noc vyzerala byť temnejšia než v najhorších nočných morách.* (Komorná) Bežte, rýchlo slečna.. popri prúde rieky až k rozpadnutej pevnosti, stretneme sa tam, pamätáte si na ňu alebo nie? Prechádzali sme okolo nej kým sa zotmelo, tam po Vás prídeme, hlavne nezastavujte! *Auri na jej komornú len nechápavo hľadela.* „Mám utekať sama do tmavého lesa? Veď to tu nepoznám – čo ak zablúdim – čo ak.“ *Paralyzovane zostala stáť no jej komorná ju postrkávala preč z cesty.* (Komorná) Bežte a skovajte sa – nájdeme Vás! Bežte prosím! S mladými slečnami ako ste vy banditi nezachádzajú pekne. *Auriel nedokázala zo seba dostať ani hlásku, no cválanie koní v diaľke bolo čím ďalej tým bližšie a tak za ňu rozhodol pud sebazáchovy, zdvihla si hodvábnu sukňu a rozbehla sa do tmavého lesa čo najďalej od blížiaceho sa nebezpečenstva. Neobzerala sa tak ako jej radila komorná a nezastavila sa až kým za sebou nepočula už úplne nič. Neutekalo sa jej najľahšie.. Nebola oblečená na nočnú vychádzku, hoci mala klobúk aj jemný plášť – jej šaty boli určené skôr na honosnú oslavu než na beh o život tmavým lesom. Ďalšie zakopnutie už neustála, spadla a následne sa skotúľala z malého kopčeka. Keď sa napokon zastavila omámene sa na zemi rozhliadala okolo seba.* „Vôbec netuším kde to som.“ *Došlo jej keď sa posadila a snažila sa načúvať noci. Bála sa, že ju prenasledovali, že našli jej stopu, no nepočula nič len zbesilý tlkot vlastného srdca. Chvíľu mala ešte uši na stopkách, no obliehalo ju len nekonečné ticho. Pomaly sa postavila začala si oprašovať oblečenie. Len zázrakom sa pri páde nezranila – všimla si tašky spadnutej pri kmeni stromu asi 5 metrov od nej a automaticky za ňou vykročila. Mala ju už takmer na dosah ruky – keď v tom akoby jej prsty narazili do neviditeľnej steny – mierne ju tá stena odhodila kvôli čomu sa zapotácala a opäť spadla na zem.* Čo to má znamenať?! *Šepla si nechápavo sama pre seba a oči mala neveriacky vytreštené. Opäť podišla bližšie ku taške a keď sa jej pokúsila dotknúť – jej dlaň sa odrazila dozadu.*„Čo to má znamenať? Kde to som? Som v nejakej pasci? Vo väzení?“ *Zachvátila ju panika, chodila sem a tam a pokúšala sa dlaňami udierať na neviditeľnú stenu – vždy však s rovnakým efektom. Mala chuť od zúfalstva kričať, veď nemala svoje veci, nemala peniaze, nemohla sa vrátiť ku koču – nemohla sa ani dostať ku zrúcanine ako jej kázala komorná! Keď si uvedomila túto beznádejnú situáciu – hlava sa jej zatočila div neodpadla. Podoprela sa o strom.* „Nenájdu ma, nenájdu ma! Som absolútne sama. Čo idem teraz robiť?“ *Do očí sa jej nahrnuli slzy pod náporom všetkých myšlienok a obáv, no neprepukla v plač a ani sa nezačala ľutovať.* „Plač mi nepomôže, musím skúsiť nájsť cestu von, nesmiem sa vzdať – veď hrdinovia v knihách sa tiež nikdy nevzdávajú.“ *Uvedomila si a tak sa pokúsila nahrabať zvyšky svojej odvahy a otočila sa ku barikáde chrbtom.* „Ak je to kúzlo, budem musieť nájsť toho čo ho vyčaroval a prinútiť ho pustiť ma von. A ak je to len nejaká magická bariéra -  musí sa dať niekde vypnúť! Vždy je nejaká cesta! Vždy je nejaký spôsob! Musím na to čo sa tu deje prísť a to čo najskôr!“ *Pomyslela si odhodlane a vykročila do neznáma, cestou si však kameňom značila na stromoch cestu aby sa vedela v prípade potreby vrátiť ku svojej taške.*

(Koniec RPG)

*Reili sa pohyboval vo vnútri bariéry mesta, kam smeroval. Sám by sa o nej nedozvedel, ale prišiel po hlavnej ceste a keď prešiel bariérou, uvidel deti, ktoré do nej hádžu kamene, mačky, kamene, palice a mnoho ďalších vecí, ktoré sa odrazia späť. Musel to byť pre nich veľmi zábavné. Pozastavil sa a v čiernou plášti zakrytou hlavou i tvárou ic sledoval.* "Takže cesta späť už nevedie." *Musel sa nad touto skutočnosťou pousmiať. Vzhľadom k tomu, čo sa delo jeho celých pätnásť rokov života mu to ani nikterak nevadilo, ba naopak, bol za to rád, bol rád, že jeho krv nikdy neopustí jedno miesto. Bol rád, za túto príležitosť, hoc si vedel predstaviť ako by reagovali mnohí, on tam zostal stáť a díval sa na deti, ktoré boli isto mladšie než on. Sledoval ich zábavu, sledoval, ako sa všetko odrazilo späť. Avšak nevidel to, nemohol to vidieť neboť cez deň videl horšie, než by si želal, hoc noc... tá bola jeho. Potom sa však jedno z detí rozbehlo a než sa nazdal, tak odletelo zopár metrov nazad a spoločne sa tomu začali smiať. Aký to zvláštny druh zábavy mali tieto deti. Mohol len ramenami pokrčiť a vydať sa po svojom.* "Teraz len zistiť, aký druh mesta toto je." *Mal svoju predstavu, avšak miesto toho, aby zamieril do mesta, sa vydal popri ňom, dnes sa na objavovanie ako si necítil a tak si chcel nájsť pokojné miesto, kde si odpočinie. Strácal sa v tieňoch stromov, smeroval hlavne tam, kde ich bolo čo najviac. Cestoval do mladého lesíka, kde si vyliezol na jeden strom, usadil sa v konári stromu, ukryl sa tam. Oprel sa chrbtom o kmeň stromu, jednu nohu nechal pokrčenú na konári, zatiaľ, čo druhú spustil voľne a hlasne vydýchol. Mal za sebou dlhú cestu, chcel si trochu odpočinúť a konečne zhrnúť myšlienky, urovnať si v hlave všetko, čo sa doposiaľ stalo. Rubínové oči zavrel, nechal ich oddýchnuť od denného svetla, medzitým však začal mierne spomínať na svoj domov, na svoju krajinu a na svoju rodinu. Už od doby, čo si pamätal, tak v jeho dedine vládli svetlý elfovia, napriek tomu, že bol jeho otec starostom. Vládli tam, a všetko, čo sa nedodržalo, skončilo trestom. Čo si však pamätal, tresty neboli časté, nikto ich nechcel porušiť a to len z jedného jediného dôvodu, po porušení trestu prišla väčšinou smrť. Elf, čo porušil pravidlo, musel niekoho zabiť, niekoho blízkeho... na to však teraz myslieť nechcel. Vrátil sa k spomienkam, ktoré boli zakryté už tmavou hmlou a tak mal čo robiť, aby uvidel, čo sa za ňou skrýva, aká detská spomienka tam pomaly mizne. Spomienka na to, ako sa s jeho matkou a sestrou hrali, ako jej otec učil písať a čítať, čo bolo u nich maximálne vzdelanie, rovnako, ako menšie počty. Spomínal si, ako sa so sestrou hrali a raz vyliezli na tak vysoký strom, že z tadiaľ nevedel ani jeden z nich potom zliezť a musel pre nich liezť otec.

Zasmial sa nad tým, hriali ho u srdca, aj keď si nepamätal všetky detaili, nepamätal si z nich skoro nič. Nemohol tam rozoznať tváre svojej mladého mladšieho dvojčaťa, nemohol tam rozpoznať tvár matky, ani otca. Žiadneho elfa, ktorý s nimi žil v dedine. Zo svojho detstva si pamätal len jednu, jednu noc, kedy sa dozvedel o pravidlách dediny, o tom, že byť starostom znamená byť niečo, čím nikdy Reili nechcel byť. Hoc mu otec vždy hovoril, že raz bude hrdým starostom ich dedinky, nikdy však nechcel zapredávať svojich ľudí a prijímať zodpovednosť za porušenie pravidiel. Jednej noci sa zobudil na zlý sen, šiel do izby svojich rodičov, tí však neboli nikde. Veľmi sa bál, bol vtedy veľmi malý a tak sa ich rozhodol ísť nájsť do noci. Videl dobre, tak nevidel nejaký zlý dôvod ísť neísť nájsť. Zvonku sa navyše ozýval isto otcov hlas, aj keď znel inak, než kedy počul. Ako šiel bližšie, rozpoznával slová, rozpoznával to, ako niekoho prosí. V dostatočnej blízkosti sa ukryl a sledoval, ako prosí muža so svetlejšou pokožkou, s rovnako blielymi vlasmi ako má on. Kľačal na kolenách, v ruke zvieral dýku a prosil, aby im tentokrát odpustili. Avšak, všetci so svetlou pokožkou sa len nahlas zasmiali.* Odpustiť? Porušil si pravidlá, tak sa čiň za to, čo si urobil. *Povedal mu na to. Reili to všetko sledoval rubínovými očkami, počúval ich pozorne a na jeho tvári sa zračila hrôza.* Prosím pane... *Prosil ďalej Reiliho otec svetlých mužov, no tí sa znovu zasmiali.* Chceš snáď, aby to boli tvoje deti? *Spýtal sa ho svetlý. Videl i pár ľudí, ktorí nemajú svetlú pokožku, a ani špicaté uši. Dokonca si všimol, že sa jeden naňho díva a keď mu venoval pohľad, tak mu dokonca i zamával, potom však upozornil na chlapcovu prítomnosť a to väčší smiech sa ozval lesom.* Tak, bude to? Krie-as. Pokojne sem zavolám tvojho smrada a môžeš to urobiť i so svojou ženou spoloč- *Nemal šancu to dopovedať, prerušila jej temná elfka, Reiliho matka.* Krie-as, urob to, pre dobro našich detí. *Nevidel ako sa jeho matka tvári, ale jej slová sa mu vryli do pamäti, tak ako to, keď sa po slovách:* Milujem ťa, Sa'aan. *Otočil k nej a s kamenným výrazom ju bodol. Bodol ju priamo do srdca, aby priveľmi netrpela. Karmínové oči jeho otca sa pozreli jeho smerom, pozreli sa priamo na Reiliho, no keď uvidel uslzenú tvár, svojho chlapca, ktorý sa naň díval so strachom v očiach, otočil hlavu, pozrel sa previnilo na zem. Reili v tom momente nevedel čo robiť, ako sa cítiť, jedna slza stekala za druhou, začal v ňom prúdiť strach voči svojmu otcovi a do jeho hlavy sa rovnako tak zaryl i smiech svetlých elfov, ktorí to všetko sledovali, ktorí sa na tom zabávali, zabávali sa na tom tak veľmi, až sa mu ich smiech vryl do hlavy.

Musel znovu otvoriť oči, porozhliadnuť sa, pripadalo mu to ako nočná mora. Teraz bolo však po všetkom, teraz sedel na konári stromu, ukrytý v jeho korunách. Dal pred seba ruky dlaňami, chvíľu sa na ne díval, hoc si ruky umyl hneď niekoľkokrát, popritom, čo utekal, stále ju videl. Karmínovo červenú krv svojho otca, svojej sestry, svojej nevlastnej matky i svojej nevlastnej sestry. Stále tú krv videl na rukách, rovnako ako krv svetlého elfa, ktorého zabil a tým si vyslúžil takýto trest. Na jeho tvári nebol žiaden výraz, len sa na svoje dlane pozeral, skúmal ich rubínovými očami...* Nechutné. *Z jeho vlastnej krvi sa mu zvieral žalúdok, bolo mu zle z jeho otca, s ostatných elfov z dediny, ktorí sa nedokázali nikdy tomu postaviť a hoc žili viac menej slobodne, nikdy nimi neboli, nevedeli loviť, nevedeli stavať domy, nevedeli nič, nemali zvyky, nemali hrdosť, nemali nič. Nechcel žiť v takom svete, chcel vybudovať svet, kde majú temný elfovia svoju hrdosť, svoje sny a svoju skutočnú slobodu, kde vedia používať zbrane, môžu byť hrdí sami na seba. Avšak...* Je na svete také miesto? *Svoj zrak presunul do zelenej koruny stromu, díval sa a pozoroval listy, ruky uložil do svojho lona. Vedel, že si bude musieť čoskoro zohnať rukavice, aby sa nemusel dívať na svoje ruky. Znovu zavrel oči a znovu sa ponoril do sveta spomienok. Znovu ich bolo len pár letmých, ako sa vyhýbal otcovi, ako sa jej bál, no v prítomnosti sestry sa snažil tváriť, akoby sa nič nedialo. Veď sa aj nič nedialo... len on poznal pravdu, pravdu ktorú nechcel, aby poznala jeho sestra. Pravdu o tom, kde zmizla ich mama, pravdu o tom, ako celá ich dedina funguje. Časom do ich života prišla iná temná elfka so svojou dcérou, ktorá bola o dosť mladšia, než Reili a Thia. Prišla o muža nehodou, no Reili poznal pravdu. Cez to ju však do svojho života prijal a tak mohol mať znovu zopár pekných spomienok, ktoré si cenil, avšak isto sa aj tie čoskoro dostanú do víru hmli a časom sa z jeho pamäte vytratia. Už teraz si nepamätal na tvár svojej matky, pamätal si len tvár tých štyroch, na ktorých tváre sa díval vtedy, keď im dýky zabodával do...

Tá noc, kedy sa to stalo, bol s Thiou vonku, boli v lese, mali v ten deň obaja pätnáste narodeniny a chceli sa prevetrať v lese za dedinou, neboli ďaleko, avšak ich hranie a zábavu vyrušil svetlý elf. Thia nevedela o čo ide, ale Reili vedel veľmi dobre, pamätal si svetlých z tej noci a tak sa postavil ochranarsky pred sestru.* Ale, čo? Nevieš ako to chodí? Teraz by ste si mali obaja kľaknúť a počúvať, čo poviem. *Uculil sa oplzle, avšak ani jeden z nich tak neurobil. V tom momente svetlý elf vytiahol meč, prešiel k chlapcovi a položil mu jej na hruď, trochu i zatlačil, nech cíti ostrie meča. Ten však nepovolil, svetlý elf bol však rýchlejší a mrštnejší než on a tak ho dokázal veľmi rýchlo vyradiť a Reili tak skončil omráčený na zemi. Keď sa prebral, videl ako si svetlý elf užíva s jeho sestrou. Najskôr to bol malátny obraz, ktorý sa postupne zaostroval, až si mal istý. Bolela jej hlava, najviac to miesto, kde jej udrel, ale aj tak vstal, potichu vzal meč, ktorý elf zahodil, aby si mohol užiť a prešiel za ním, zabodol jej. Zabil svetlého elfa, ktorý padol priamo na sestru. Plakala, plakala a rozplakala sa ešte viac, zhodil jej z nej a pomohol jej, odniesol ju aj domov, kde jej povedal, že má byť potichu, že o tom nikomu nemá povedať, ale ako prišiel východ slnka, tak prišli i svetlý elfovia, ktorí i presne vedeli, kto to urobil a kto z nich bol na onom mieste. Ako, to pre Reiliho zostávalo do dnes záhadou. Dôležité však bolo, že tentokrát to bol Reili, kto držal v ruke dýku. Bola to jeho celá rodina, čo kľačala pred ním a čakali na to, kým im prebodne srdce a oni zomrú.* Chlapče, za tvoje čin bude pykať tvoja rodina a najviac budeš pykať ty. Zabodni ich, odčin svoje hriechy, ktoré si napáchal a zachráň tak životy tvojej dediny. *Prehováral k nemu svetlý elf, pamätal si ho, pamätal si ho z toho dňa, kedy zomrela jeho matka. V očiach mal znovu slzy, dnes, keď mal osláviť svoje pätnáste narodeniny... mal zabiť svoje sestry a rodičov. Všetci elfovia sa na to pozerali, hoc tu bolo len pár svetlých, nikto sa neodvážil nič urobiť, nikto sa neodvážil Reiliho zastaviť, nikto nič nerobil.* Urob to, keď to neurobíš, pozabíjame vás všetkých. Dopustil si sa závažného zločinu. Zabi ich, inak nebudeš žiť ani ty. *Hovoril mu svetlý, on jej však nechcel počúvať, nechcel, nechcel zabiť svoju rodinu.* Reili, urob to, urob to tak, ako som to urobil ja tvojej matke. Zabi nás pre tvoje dobro, zabi nás pre dobro dediny, pretože, sme rovnakí. Si môj syn a v tvojich žilách prúdi moja krv. Rovnako ako ja som neschopný sa postaviť pravidlám tohto miesta, ty si na tom rovnako. Tak to urob! *Prehováral k nemu jeho otec. Ruky mladého elfa sa triasli, avšak jeho nohy sa pohli samé, keď jej svetlý elf sotil a on s dýkou padol na svoje dvojča, ktoré bodol, avšak nie tak, aby ihneď zomrela. Zvalila sa v bolestiach na zem a plakala. Musel to urobiť, musel to urobiť a pomôcť jej. Za ním sa ozýval ten istý smiech... chytil pevne dýku a zabil ju. Tak, ako potom zabil svojho otca, nevlastnú matku i sestru. Pamätal si, že keď nôž vybral z otca, už vtedy prestal plakať, už sa vtedy prestali jeho ruky triasť a keď zabil svoju nevlastnú matku ako poslednú... usmial sa. Na jeho tvári bol úsmev, smial sa spolu so svetlými elfami. Nevedel, čo iné ma robiť. Plakať, smiať sa? Nevedel to, nechápal to. Práve zabil svoju rodinu a smial sa spolu s tými, čo ho to donútili povedať. Chvíľu mu trvalo, kým sa spamätal, nakoniec upustil dýku a skôr, než dopadla na zem, rozbehol sa preč. Do lesa. Sem tam sa za sebou obzrel, ale nikto za ním nebežal, počul len ako spolu s ním beží smiech.

Utekal, čo mu nohy stačili, smiech jej prenasledoval aj vtedy, keď už viac nemohol utekať. Nevedel koľko ubehol, kde bol, nevedel ako sa cítiť, nevedel, čo si myslieť, nevedel nič, bol stratený sám sebou. Prešiel prvý deň, prešiel druhý deň, čo bol na cestách, čo utiekol. Čo zabil svoju rodinu a čo oslávil tak svoje pätnáste narodeniny. Nevedel stále ako sa tváriť, nevedel ani ako spať, všetko ho vo snoch prenasledovalo. Keby len vo snoch, kedykoľvek sa započúval do ticha, počul onen smiech, aj keď okolo neho nikto nebol. Nakoniec skončil na cestách niekoľko týždňov a jeho cesty ho zaviedli až ďaleko od domova, do mesta zvané Desperos, ako sa neskôr dozvedel. Počas dňa prekročil bariéru, ktorú spoznal len vďaka deťom, ktoré sa zabávali s onou bariérou....*

*Dnešek byl jedním ze slunečních dní, kdy bylo příjemné chodit po dvoře v královském městě Meriwellu, kde ostatně také žil. Učil se všemožným způsobům etikety, boje, ale také a především znalostí. Učil se o různých rasách a jejich zvyklostem. Nebyl by někde venku za tupce, když se ho někdo na něco zeptá. Jeho život byl zatím bezstarostný, protože při každém opuštění královského města měl doprovod svého ochránce, kterým nebyl nikdo jiný než vlkodlak, který byl přeměněn ze světlého elfa. Po většinu času si udržoval svojí lidskou neboli elfí, podobu a do podoby vlka se přeměňoval jen, když bylo opravdu za potřebí. Také chodil vždy s dalšími členy království, takže se jemu osobně nemohlo nic stát, pokud by na ně nenastoupila přímo armáda, která je by rozprášila. Jednoho dne ovšem dostal za úkol jet prozkoumat místo v zemi zvané Aselam. Konkrétně měli jet do města, kterému se říkalo sídlo vyšších mágů. Nevěděl proč se tam jede, ale bylo mu doporučeno, že by měl jet taky kvůli poznávání a vzdělávání se přímo v terénu. Odjezd byl následující den při rozbřesku. Elgalad byl připravený i se svým ochráncem a při úsvitu se všichni sešli před branami z království. Vyřešili nějaké papírování a loučení starších elfů se svými rodinami a po tomto všem se konečně vyjelo. Cesta byla dlouhá, protože královské město bylo vzdáleno od hranic nějaký kus a než se tam dostali, tak pár dní uteklo. Na cestě k hranicím měli ovšem přestávky s hlídkami proti temným elfům. Několikrát se je pokusily napadnout, ale díky včasnému ohlášení a včasnému budíčku se jim to nepovedlo. Byl jich malý počet a velice rychle byli zabiti a ti co přežily se stáhli se zraněními. Když bylo po všem, tak neměli moc času. Museli přesunout svojí pozici, než se temní elfové vrátí se více jedinci, kteří by je mohli následně porazit. Ihned teda vycestovali a jak plynul čas, tak se dostali až k hranicím, které následně přešli a dostali se do jiného království. Tam už se mísily i jiné rasy než temní elfové či satyři. Například i obyčejní lidé a temných elfů by tu podle všeho taktéž mělo být méně. I tak by se měli mít na pozoru, protože temní elfové nejsou jediní, kdo nemá světlé elfy rád. Po dlouhé cestě se dostali i za hory, kde na ně už čekalo město. Měli přenocovat v nějaké menší vesničce, ale během noci se k nim dostali temní elfové, kteří zabili každého, kdo se jim postavil do cesty. Chtěli zabít každého z toho spolku, který opustil hlavní město. V té panice a nepřehlednosti se Elgalad dostal do nedalekého velkého města i se svým ochráncem. Ovšem překročení bariéry je přepadli další temní elfové. Byli dva, ale zdálo se, že byli zdatní. Hlavně když je takovou dobu pronásledovali. Jeho ochránce ho vyzval ať utíká pryč, že ho později dožene. Elgalad utekl, ale od té doby se nesetkal se svým ochráncem. Pouze se vrátil na místo, kde bojovali a jediné co tam viděl byli těla dvou temných elfů a mnoho krve. Vše naznačuje tomu, že nakonec vyhrál jeho ochránce, ale kde momentálně je. Zjistil v ten den, že nemůže toto město opustit, protože ta bariéra pouští lidi jen dovnitř a ven ne. Několik lidí se o to pokusilo a on to viděl na vlastní oči.*

Minulost

*Malý klouček, spíše satyr, se choulil u starého stromu. Chudáček se celý klepal strachy a zimou. To, že tam byl delší dobu, dával najevo jeho zevnějšek. Jeho šedivá kůže nebyla šedivá, nýbrž hnědá. Za to pravděpodobně mohlo to, že se několikrát vyválel v blátě. Proč? To je jednoduché. Jeho rodiče byli zavražděni a jediné co mu zbylo, byla jeho dřevěná píšťala. Tu mu vyřezával jeho tec, kterého nadevše obdivoval. K jeho smůle ho znal pouze deset let. Víc ani mít nemohl.... z jeho chmurných myšlenek ho vyruší cizí hlas.* Copak tady děláš tak sám? ještě tady nastydneš, pojď se mnou. *řekne mu hlas stařenky. Byla seschlá jako švestka, ale v očích měla laskavost a ochotu. To malého satyrka donutilo si otřít slzy z bílých oček a vstát ze země. V ručkách pevně svíral svou píšťalu. Tak začala jeho cesta stát se dobrým léčitelem, o čemž ještě nevěděl. Stařena byla něco jako léčitelka. Své vědomosti mu samozřejmě předala. Tolik ho zaměstnávala, že ani neměl čas vzpomínat na svou minulost. Prostě ji vytěsnil z hlavy a zapomněl na ni.*

*Tak se Rheanys dostal na cestu do města. Jeho babičce, jak říkal stařence, došli nějaké bylinky, které se v lese sehnat nedaly a proto ho pro ně poslala do města. Vykračoval si veselým krokem. Svou flétnu měl pověšenou na koženém provázku kolem krku. Jeho vlasy byly jako vždy rozcuchané a neupravené. Ani pomalu neznal slovo hřeben. Ale i přes to, že si je vždy ráno jen prohrábnul byli jemné, jako hedvábí. Dnes měl výjimečně i dobrou náladu. Nejradši byl tančil a hrál na flétnu jako smyslů zbavený.* Tak tady to je... *šeptne si pro sebe ohromeně, když uvidí hradby města. Ještě nikdy tam nebyl a přišlo mu to okouzlující. Projde hradbami. Nepřišlo mu to ani nějak divné. Prostě to pro něj byl normální den. Teda zatím...*

KONEC TOHO, JAK SE DOSTAL DO MĚSTA

Samael býval prvorozeným synem a dědicem lorda, byl od malička vychováván aby po něm tuto pozici převzal a tak měl jak patřičnou výchovu tak i vzdělání. Když Samael dovršil 16ti let domluv mu otec sňatek s Auriel Ar-Feiniel. Měl z toho celkem strach, nikdy se s ní neviděl a neměl ani tušení jaká bude ale když mu byl ukázán její portrét (malba), tak usoudil e přinejmenším je velice krásná. Když měla ale jeho snoubenka měla dorazit aby se s ní Samael mohl konečně poznat, nikdy nedorazila. Donesla se k němu zpráva že při cestě byl kočár i její doprovod přepaden a její osud není znám.. byl ovšem přesvědčován že na ní má zapomenout a najít si jinou. Samael přes odpor ze strany otce dal dohromady svou osobní družinu různých bojovníků, z nichž každý byl jeho přítel se kterým vyrůstal. Se Samaelem jich bylo 9 ale ať ho stopy či příběhy dovedly kamkoliv.. nikdy Auriel nenašel a během svého pátrání ztratil i několik přátel a po prvním roce jejich cest družina čítala 7 mužů. Čelili různým nástrahám a Samael i přes naléhání jeho přátel odmítal se vzdát a pokračoval v hledání i na těch nejnebezpečnějších místech. Takto uplynul další rok a družina se snížila na 4 muže, bohužel tito přátelé zemřeli také někdo byl otráven, někdo zabit v boji. Samael byl také několikrát na sklonku svého života a chybělo opravdu málo aby přišel o život. Na zádech má také poměrně velkou jizvu od čepele meče a na pravém boku od zásahu šípem. Další rok a Samael se dostal k informaci že Auriel má být držena nějakými bandity a tak se je vydal se svou družinou konfrontovat, došlo k boji, který Samael se svou družinou vyhrál ale Auriel nikde a tak se vydal opět dál. Už byl na cestě celé tři roky ale něco se v ten den stalo.. celou družinu přepadla smečka rozzuřených vlkodlaků a Samael v tom boji velice rychle ztratil i zbytek přátel.. celá tahle výprava ho stále život všech 8 jeho přátel, které sledoval umírat, mnoho bolesti, trápení a také tři roky jeho života. Vlkodlakům na koni nakonec ujel ale při útěku nakonec ztratil vědomí a tak se probudil na úplně novém a neznámém místě.. ocitl se v Desperosu.. ztratil úplně vše ale jeho odhodlání není o nic menší.

Konec

*Anastasya je nejmladší dcerou vévody Slávy a vévodkyně Cate z Endery a dvojče Kirila, s nímž ji pojí hluboké pouto. Okouzlující, šťastná, důvěřivá... Tím vším by byla, kdyby nebylo jediného prokletého okamžiku: zavraždění jejího otce vlastní rukou. Navzdory zásahu jejího mentora.. mocného Elfského Mága (světlý elf), Uriela, který přísahal, že zločin nebyl z její vlastní vůle, je předána „spravedlnosti“ a její starší bratr Anton, který se po smrti vévody Slávy stává novým vévodou jakožto jeho prvorozený syn i přes snahy Uriela odsoudí k trestu smrti. Těmito událostmi by její život skončil, kdyby ji její teta Sveltana, nezachránila život.. jak se to jedné jediné ženě podařilo se ale Anastasya nedozvěděla, jednoho večera šla ve své cele spát s tím že další den ji čeká smrt a druhý den už byla mimo Enderu ve skrýši své tety. Ta Anastasyi rychle vysvětlí že i když unikla tak ji každý bude považovat za mrtvou, že se už nemůže vrátit ke svému starému životu jinak by samu sebe odsoudila k smrti. Šokovaná a nevěřícná Anastasyina začínající popírání se rychle mění v ponuré přijetí a poté v chladnou, spalující touhu očistit své jméno tím, že zjistí, kdo a jak s ní manipuloval. Anastasya je spolu s Kirilem jedním ze Slavových nejmladších dětí. Někdo však ovládl její mysl a donutil ji zabít svého otce. Kromě dvojčete Kirila a nejstaršího bratra Antona má Anastasya ještě další sourozence, které je nutné zmínit. Mezi ně patří Sandor (nevlastní bratr - jiná matka) a starší sestra Irina. Při uvědomění že už nikdy neuvidí svou matku ani své sourozence dokud neočistí své jméno Anastasya i přes svůj nízký věk (16 let) rychle vyspěla a z mladé dívky se stává mladá žena, která jde po své cestě za odhalením toho kdo ovládl její mysl aby ji donutil zabít vévodu Slávu.. jejího vlastního milovaného otce. Dokonce byla donucena přehodnotit to co se každý Satyr učí.. nutnost ochrany světlých elfů. Když totiž se svou tetou Sveltanou pátrala zjistila přecijen nějaké to vodítko a to že do té události bylo namočeno víc sličných bytostí.. určitě muselo jít o dílo Temných Elfů ale nelze vyloučit.. že v tom s nimi jelo i pár těch světlých, čemuž Anastasya ani Sveltana nechtěly uvěřit ale vodítka mluví jasně.. něco takového je ovšem nevídané. Dokonce se ukáže že to mohl být někdo ze samotného dvora vévody Slávy.. jasné může být jen jedno, někdo ji musel kdysi dát nějaký předmět, kterým ji proklel a ona se ocitla pod účinky kontroly mysli, nebo to provedl nějaký velice mocný kouzelník, kterých na dvoru vévody Slávy není zase tolik. Nakonec po jedné události, je Anastasya nucena odejít do Desperosu. Teta Sveltana totiž rok po osudných událostech umírá.. opět rukou Anastasye.. která se dostává pod kontrolu mysli ale něco dobrého z toho nakonec vzejde. Sveltana těsně před smrtí na Anastasyi sešle nějaké kouzlo, které by její mysl mělo již ochránit a předá ji konečnou zprávu.. ten koho hledáš najdeš v Desperosu.. až ho uvidíš poznáš že on je ten kdo za to může.. je to někdo koho moc dobře znáš. Anastasya nikdy nepochopí proč ji Sveltana nemohla říct prostě jména ale časem si uvědomí že to musí být někdo z rodiny.. protože kdyby ji to Sveltana prostě jen řekla tak by tomu neuvěřila a bude ho muset uvidět na vlastní oči. Tak započne její výprava do Desperosu.. naprosto nezkušená a nepřipravená mladá žena, která je rozhodnutá že nemůže věřit nikomu jen na základě toho jakého původu vyráží na svou cestu. Odhodlaná využít jakýchkoliv prostředků aby splnila svůj cíl.. našla, uvěznila a dostala přiznání z toho kdo ji všechno sebral..  aby tím očistila své jméno a mohla se vrátit domů ke své rodině, kam jak si myslí patří její místo. Tak začíná její život z kraje jejich 17ti let života. Sama, bez spojenců, bez informací a bez sebemenšího plánu na místo, ze kterého není návratu.. aniž by to vůbec tušila.. co vše ji nakonec v Desperu potká.. to ukáže pouze čas.*

*Přibližně 19 let před začátkem příběhu měl elfský kouzelník 67 dětí včetně Lafarallina, které byly ponechány po celé zemi. Narodil se v městu Endera, kde byl vychován svou matkou do 10 let, než si našla druha, se kterým měla druhé dítě. Narodila se mu nevlastní sestra, která jaksi dostávala pozornost od své matky a taky jejího druha. Lafarallin ji záviděl, protože on sám otcovskou lásku nepoznal a druh jeho matky ho jaksi ani nevnímal jako svého syna. Když čas ubíhal, tak si Lafarallin začal všímat, že se od něho straní i jeho matka, protože dcera byla pro něho přednější, než syn nějakého kouzelníka, který zmizel a nikdy se nevrátil. Lafarallin to neměl na začátku moc lehké, protože si všechno musel dělat sám už od malého věku. Naučil se ovšem vařit, zahradničit, uklízet a další věci, které se mu hodili v jeho prospěch. Dokonce si i našel práci na menší farmě, která byla kousek od města. Ovšem každou výplatu, co dostal mu byla zabavena matkou či jejím druhem, aby mohli platit za věci. Lafarallin nejdřív nebral na to ohled, ale pak mu to začalo vadit. Proto si schovával část svých peněz, aby se jim tak lehce pomstil. Myslel totiž jenom na sebe. Nedošlo mu, že matka kupuje jídlo a její druh chodí do práce, aby zde vůbec mohli bydlet. On totiž prostě myslel jenom na sebe a měl v hlavě to, že ty peníze používají na jeho sestru. Nebyla to však jeho chyba, ale jejich, protože mu to nevysvětlili a ani se s tím nehodlali obtěžovat, aby ho takové věci na učili. Dle klepů, co byli na farmě zjistil, že nedaleko Endera žije jakýsi alchymista, který tvoří lektvary a jedy. Lafarallin neváhal a po pár měsících, co měl dost ušetřených peněz se vydal za tím alchymistou.  Cesta mu trvala tak hodinku, protože se ztratil. Ovšem, když našel alchymistu, tak si od něj jednoduše koupil jed, který by mu měl jeho problém s rodinou vyřešit. Následně se jenom vrátil domů, kde už čekala jeho rodina. Oznámil jim, že zítra bude vařit a oni to vzali pozitivně, kdy druh jeho matky ho pochválil za to, že konečně dělá něco pro rodinu. To ovšem Lafarallina naštvalo, ale nedával to najevo. Místo toho své pocity skryl a jenom se hloupě usmíval. Na druhý den Lafarallin uvařil oběd pro celou rodinu, ale přidal tam něco, co by tam být nemělo. Ano, byl to ten jed, co si koupil od alchymisty. Lafarallin s tím neplýtval a nalil tam celý ten jed. Udělal to chytře, protože předtím, než tam nalil ten jed, tak si odebral část obědu do mísy, kterou položil vedle. Proto, když jeho rodina šla obědvat, tak obědval s nimi, jak kdyby se nic nedělo, protože jeho mísa nebyla otrávená. Do pár minut jeho rodina byla paralyzovaná. Matka se jeho sestrou spadly ze židle. Druh jeho mámy zůstal sedět, ale byl taktéž paralyzovaný. Než však Lafarallinu došlo to, co se může stát, tak bylo pozdě. Vzal nůž a všechny podřízl, jak jeho sestru, tak druha matky i jeho nevlastní sestru. Bylo mu to jaksi v ten moment jedno. Ovšem jak se pak vzpamatoval, tak mu došlo, co udělal. Koukl jenom na své zkrvácené ruce, než se pak rozběhl do ložnice, kde si ruce otřel hadrem a pak převlékl své oblečení, které bylo od krve. Následně si vzal batoh, do kterého zabavil potřebné věci a vydal se pryč. Svým spolupracovníkům řekl, že jde na výlet, aby našel jakousi bylinu, která by uzdravila jeho matku a oni mu ověřili. Měl totiž tu farmu chvíli před nosem, protože šel kolem ní. Pak se jenom vydal rovně a když už si byl jistý, že je daleko od města, tak se rozběhl a běžel. Nemyslel na nic jiného, než zmizet a nikdy se nevracet, protože byl teď vrahem. Nechtěl na to myslet, ale stejně myslel. Trvalo pár dní, než se dostal do Desperu. Prvně nějak nereagoval na to město, ale pak se doslechl od místních, že je v magické izolaci a že se odtud nedostane. Lafarallin si s tím však nedělal těžkou hlavu, protože mu to vyhovalo. Nemusel utíkat a mohl zůstat tady. Tady ho přece nikdo nedostane, ne? Tady je přece v bezpečí..*
KONEC

*Ariadne si na svoje detstvo pamätá matne. Ležala na lôžku kúsok od priestorov, kde zdatní trpaslíci pracovali. Počúvala ako mohutné a ťažké kladivá dopadali na rozpálené železo uložené na nákove prichytené kliešťami. Počula vodu, ktorá hlasno syčala, keď sa do nej vyformovaný kov vložil. Mala zatvorené oči, oddávala sa len týmto zvukom. I ona snívala vo svojich snoch, že raz bude pracovať na tomto remesle spolu s nimi, spoločne s Armetom, ktorý ju našiel a vychováva. Starý trpaslík s prísnym pohľadom, cez to však dievča bral ako svoje vlastné. Prevalila sa z chrbta na bok, čelom ku stene. Na moment všetko stíchlo, než sa opäť ozval známy zvuk jej domova, ktorý jej dodával pocit bezpečia. Pripadalo jej to ako včera čo prekročila bariéru Desperosu. No ešte dlho predtým sa tiahol jej príbeh, ktorý bol pre ňu bolestivý, plný strát a nedôvery, no nakoniec aj tak so šťastným koncom. Nemala rada rozprávky, kde nič dobre neskončilo. Nikdy sa jej nepáčili, cez to jej ich mama rozprávala viac než často. Už ako malému dievčatku. O tom, ako je svet krutý, ako ľudia na boli vypočítaví a nikto okrem matiek na svoje deti nemysleli. Časom však už ani tie. Vyrastala vedomá si všetkých nástrah sveta v uliciach  Dramorsu, kde sa o ňu starala len ona. Nik iný neprejavoval záujem, prečo by aj mali? A taká bola i ona. Ak potreboval niekto pomôcť, len kráčala a tvárila sa, že to nevidí, nepočuje a nikdy o tom nikomu nepovie. Nie raz to bola jediná možnosť, ako si ochrániť svoj krk. Hoc toto bolo miesto, kde sídlili mocní ľudia, jej matka vo vyššej vrstve len pracovala ako dobrá tanečníčka, hoc jej dcéra sa krčila v posteli ustarostená a ukrytá v rúšku temnoty a samoty niekde na kraji mesta i zopár dní, pokiaľ slavnosti, kde mama vystupovala trvali dlhšie. Niekedy aj celý týždeň či i viac. Pracovala tak, aby ich uživila, pracovala tak i s nádejou, že raz uvidí toho, s kým splodila Ariadne. Tak kráľovské a honosné meno dala svojej dcére. No nech sa snažila ako veľmi chcela, nech pretancovala toľko nocí koľko chcela, nikdy jej nenašla. Vyzvedala, fanaticky ho hľadala, no i to malo svoj zlý koniec. Príbeh jej matky skončil tragicky.* Ariadne. Ariadne. Stávaj, ideme domov. *Budil ju zachrípnutý cez to pevný hlas jej otca. Pomrvila sa, otočila sa k nemu. Na jeho tvári s veľkou bielou bradou zbadala hrejivý úsmev. Ucítila i jeho drsné cez to hrejivé ruky na jej tvári, ako jej zotrel slzy z mokrých očí.* Neplač dieťa moje. Doma si dáme teplé mlieko s medom a povieš mi, čo sa deje, dobre? *Hoc vyzeral vždy prísno, mračil sa, Ariadne viac poznala túto jeho stránku, plnú hrejivosti, strachu o ňu a lásky. Nech už bol jej pravý otec ktokoľvek, ona už našla dávno toho svojho.* Dobre. *Položila svoje ruky na tie jeho, usmiala sa a pomaly sa postavila a spoločne sa vydali domov. Nebývali ďaleko od dielne, zopár krokov a zatiaľ, čo sa trpaslík dával do poriadku, dievčina sa postarala o teplé mlieko s medom a jedlo k tomu, predsa len musel byť hladný ako vlk. Obaja sa posadili za stôl, pustili sa do jedla i do pitia teplého mlieka.* Tak? Čo ťa ťažilo zo spania? *Venoval jej pohľad, než sa znovu pustil do jedla očakávajúc čo z jeho dcéry vypadne.* Len sa mi zdalo o mame. O živote pred Desporosom. *Usmiala sa na neho, ako by o nič nešlo. Jemu to všetko povedala. Poznal jej životný príbeh, len on jediný a nikto iný. Aspoň zo sveta živých.* Dieťa moje, už to máš dávno za sebou. Vieš, že ťa to nemusí trápiť. Máš mňa a ja mám zase teba. *Snažil sa ju upokojiť.* Viem otec. Na ničom inom nezáleží. Len na tom, že si tu a prijal si ma za svoju. *Dlho sa potom rozprávali a zabávali, než nadišiel čas ísť spať. Obaja mali na druhý deň mnoho roboty. Mladá slečna sa prezliekla do spacieho, svoje šaty uložila do skrine, prstami prešla po všetkých, čo v nej mala. Mala veľa šiat, i pracovného oblečenia. Skutočne jej tu nič nechýbalo, cez to jej myšlienky utekali ďalej k jej životu mimo Desperos. Do jej dávnejšej minulosti, keď ešte ako menšia si pripadala ako jedna z hlavných postáv zlého príbehu. Vtedy ešte neverila na šťastné konce ako dnes. Uložila sa do postele, zavrela oči a znovu sa ponorila do svojich spomienok. Bola už staršia, pred niekoľkými mesiacmi oslávila svoje dvanáste narodeniny, sedela doma ako vždy, hrala sa so svojim plyšákom, ktorého dostala od mamy. Než sa v strede noci rozleteli dvere a v nich stála ona. Schmatla Ariadne za ruku, že skoro ho i pustila. Odviedla ju v nočnej košeli na kraj mesta, kde spoločne nasadli na koňa. Celú tu dobu bola ticho. Až potom, keď boli ďaleko sa rozhodla povedať, čo sa deje.* Ariadne, zlatíčko. Mama našla tatina tak sa za ním spoločne vydáme. *Usmiala sa, no jej hrejivý materský úsmev vystriedalo ihneď niečo iné. Silný kašeľ. Jej mama už zopár mesiacov nebola v poriadku, cez to sa to snažila pred všetkými skrývať. Lekár s tým nič nevedel urobiť a pre dobro svojej dcéry musela pokračovať v práci. Než už trpela akokoľvek silnými bolesťami, či nutkaním kašlať. No pri svojom malom poklade sa cítila dobre a uvoľnene, preto jej to zopárkrát ušlo.* Kam to teda ideme mama? *Spýtala sa.* Do Desperosu. *Odpovedala. No jediná, kto tam po dlhej ceste dorazil bola Ariadne.
Otvorila oči, prebral ju hlas jej otca volajúci ju jesť. Najedli sa, vydali do roboty. On vyrábať zbrane, ona prijímať objednávky a neskôr na trhovisko predávať menšie kovové vybavenie a zbrane. Až znovu neskôr večer po večery, kedy unavene padla do svojej postele mala čas sa vrátiť k tomu, na čo nedokázala myslieť počas dňa. Na jej prvú rozprávku so šťastným koncom, akurát len pre mamu s tým zlým. Jej spomienky sa vrátili na to, ako prekračovali hory. Niekto ich poslal tým smerom. Po cestičke, ktorá viedla skrz ne. Dobre si spomínala ako telo ženy, ktorá sa o ňu starala pomaly ale iste sláblo. Bola belšia, slabšia, chudšia a jej kašeľ naberal na vážností. Cez to však bolo prekvapujúce, že to nepostihlo jej dieťa, ktoré pri nej bolo deň i nocou. Možno to bolo niečo čo malo čisto len jej telo a nebolo to prenosné? Alebo bola voči tomu imunná? Kto vie, kde bola pravda. Cez to však, skôr než prekročili hory, jej matka zomrela. Dievča ju samo pochovalo, držiace pri sebe slová, ktoré jej povedala. Cestu do Desperosu, ako vyzerá jej otec... a ako veľmi ju ľúbi a prosí o odpustenie, že na tomto svete ostane sama. Už sa o ňu nikto nebude starať, nikto jej nebude česať vlásky, rozprávať jej príbehy so zlým koncom. Ochraňovať ju, milovať ju. Zostala sama na šírom svete, spolu s koňom a medvedíkom, ako s jedinou hmotnou spomienkou na svoju zosnulú matku.
Otvorila svoje oči v strede noci. Posadila sa a pretrela si ich rukou.* Aj keď je to už len dávnejšia minulosť... *Položila ruku na svoju hruď, druhou vyhľadala medvedíka, ktorého zovrela v objatí. Chýbala jej. Jej príbehy so zlým koncom, materská láska, jej ochraňovanie. Pomaly sa postavila z postele, tak ako pred tromi rokmi, potichu sa dostala zo svojej malej izby preč a potichu vošla do inej izby. Kde hlasno chrápal trpaslík Armet.* Tato... môžem tu dnes spať? *Zašepkala tichým hláskom. On sa však i cez to svoje hlasné chrápanie zobudil, pozrel sa do tmy, ako by ju tam aj cez to videl a posunul sa. Bola ako to malé ustrašené dievčatko z pred troch rokov.* Poď, moja princezná. *Posunul sa a prikryl ju, keď si k nemu ľahla. Doprial jej dostatočný priestor.* Snaž sa spať. Zajtra máme ešte náročnejší deň. *Pohladil ju po tvári a znovu zaspal. Tentokrát však nechrápal. Ariadne zavrela oči, pritisla sa k malému cez to obriemu telu jej otca a snažila sa znovu zaspať. No ako náhle sa ponorila do ríše snov, ocitla sa v hustom temnom lese na koňovi, ktorého sa ledva držala so snahou nepustiť svoj jediný poklad. Za jej chrbtom počula besniace kone, krik mužov, ktorí ich hnali a hnali. Spomínala si na ich slová. Chyťte ju! Na trhu sa predá dobre! Môžeme si trochu užiť? Idiot, predá sa za menej, ak si s ňou užijeme. Narazila na nich, ani nevedno sama ako. Jej spomienky boli zahmlené, vytesnené, plné strachu. Bolo to totiž presne tak, ako jej mama rozprávala. Bola hladná, smädná, unavená a bola jej zima. Plná strachu so slzavými očami cválala ani nevedela kam. Nevedela, či sa drží správneho smeru, nevedela, či neodbočila niekam inam. Až keď sa dostala z lesa a uvidela svetlá. Cválanie kopýt bolo z povdiala a tak zosadla z koňa a vydala sa na boso počas chladnej noci, za svetlami domov, ktoré však jedno po druhom zhasínali a tak sa obrysy budov, ktoré predtým videla strácali v temnej noci. Jej však nezostávalo nič iné, len pokračovať rovno, bojovať a snažiť sa ujsť jej prenasledovateľom.* "Mama. Mama... Mama!" *To bolo jediné na čo myslela. Na svoju mamu. Ako veľmi ju túžila vidieť, znovu objať a vypočuť si jej rozprávku so zlým koncom. Pokojne by aj nič iného nerobila! Len aby sa ukázala a boli zase spolu. Sama celá zničená, nedávala pozor na cestu, potkla sa a spadla do rieky. Jediné, čo ju predtým utešovalo bolo to, že hlasy jej prenasledovateľov už vôbec nepočula. Avšak, teraz jej telo objímala chladná voda, kopala nohami, rozhadzovala rukami, snažiaca sa udržať nad vodnou hladinou. Jej pud sebazáchovy jej nedal.* Pomoc! Pomoc! Topím sa! *Kričala. Nevedela plávať, no jej sily jej dochádzali a nikto sa neozýval, nikto neskákal za ňou do pokojnej chladnej rieky. Vtedy prijala svoj osud. Osud hlavnej postavy v príbehu so smutným koncom, kedy sa poddala osudu a prestala bojovať. Nezatvárala oči, pritisla k sebe medvedíka a len sa dívala ako sa viac a viac vzďaľuje od hladiny. Bol to jej koniec, ktorý mal prísť. Sledovala svoj posledný výdych, ktorý si plával nahor. Opúšťal ju, tak ako ju opustilo všetko. Tešilo ju však jedno. Aspoň sa konečne znovu uvidí so svojou maminou. Ako ju znovu objíme a už ich nič nerozdelí. Pomaly strácala vedomie, až jej nakoniec stratila úplne.
To čo však nečakala bolo to, že znovu otvorila oči.* Som snáď v nebi? Mami? Si tu? *Bol toto posmrtný život? Ako odpoveď jej prišlo mierne zasmiatie.* Nie si mŕtva maličká. *Do jej zorného poľa vstúpil malý muž s bielou bradou a jazvou cez oko. Trpaslík. Zvedavo ho skúmala mlčky, prezerala si jeho tvár, ktorá sa týčila nad ňou.* Kde potom som? *Prišla jej otázka. Čím dlhšie bola hore, tým viac sa jej telo začínalo triasť. Nie zimou, tam kde bola bolo teplo. Bola i prikrytá hustou teplou kožušinou, celá suchá v suchom oblečení.* V Desperose maličká. Počul som ťa kričať, no než som dobehol, už si bolo takmer neskoro. Som rád, že som to stihol. *Na jeho tvári bol milý a hrejivý úsmev, ktorý jej dodával istý pocit bezpečia, ktorý upokojoval pomaly jej triašku. Opatrne položil svoju drsnú ruku na jej čelo. Bola tak hrejivá. Dotyk jej matky bol vždy tak chladný.* Teplota už klesla. To je dobre. Bál som sa. *Pomohol jej posadiť sa, keď uvidel jej snahu o to.* Musíš byť hladná. Mám niečo, čo ťa zasýti a neuškodí. Počkaj tu chvíľu. *Na chvíľu sa vytratil ako para nad hrncom, no onedlho bol späť i s miskou plnej kaše a drevenou lyžičkou. Sadol si k nej, nabral a začal u kŕmiť. Ona sa nechala. Cítila, že ma slabé ruky a tak by to všetko skončilo buď na nej, v posteli alebo na zemi.* Ako sa voláš? Moje meno je Armet. *Predstavil sa jej ako prvý.* Ariadne. *Prezradila i svoje meno a jedla teplú kašu, pokiaľ však obaja neusúdili, že toho viac nezje. Začala sa potom obzerať, hľadať svoj poklad v podobe medvedíka, no nikde ho nevidela.* Pokoj maličká. Suší sa, ešte stále je mokrý. Musela si sem mať zložitú a namáhavú cestu. *Pohladil ju po vláskoch. Celé dni okolo nej chodil po špičkách. Opatrne, správal sa k nej milo, zaujímal sa. No Ariadne na šťastné konce neverila. V jej očiach i tak predstavoval nebezpečenstvo. Noci v jeho dome mala dlhé a strašidelné, plné zlých snoch. A počas tej, kedy ju démoni jej minulosti strašili najviac, kedy pretvárali skutočnosť do hrôzostrašnej podoby a kričala zo spánku, svoje uplakané oči otvorila až v objatí trpaslíka.* To bude dobré, som tu. Ochránim ťa. *Jeho tichý šepot, plný milých slov sa dostal do jej uší. Z jej tela opadol veľký kameň, v tú noc plakala v objatí svojej novej a jedinej rodiny.
Teraz to bol len sen, nebol ani zlý, ani dobrý, no bola to jej prvá rozprávka so šťastným koncom a preto, keď sa ráno zobudila vedľa trpaslíka, i napriek tomu sa dobre vyspala.* Dobre ráno, maličká. *Usmial sa a položil svojej dcére ruku na tvár.* Tati, už nie som maličká. Bol to len dlhý zlý sen z príbehu, ktorý sa nakoniec  skončil dobre.