Kovárna

Thorn :
*Na to jaký byl špatný život v Desperu, se dnešek jevil jako jeden z těch lepších dní. Thorn si přivstal, aby stihl udělat zakázku pro jednoho smrtelníka, měl mu vytvořit helmu na míru, ale ne kde jakou helmu. Styl měl být starodávný, ještě z dob velkých válek. Samozřejmě to probudilo v Thornovi vzpomínky na to, když byl hrdý válečník, ale to už bylo dávno za ním, dnes to byl starší trpaslík s dlouhými vousy a pleší na hlavě. Ovšem na to kolik Thornovi bylo vypadal dost dobře...tedy na trpaslíka. No pracoval ve své kovárně, která měla název -U svaté sekery - . Uvnitř jeho kovárny bylo spoustu zbraní, brnění, ale i například náhrdelníků a prstenů. Uprostřed byla kovadlina, kde Thorn pracoval a hned za ním nad výhní bylo staré trpasličí brnění s obří sekerou hned vedle. To samozřejmě vše Thornovi patřilo v době, kdy byl ještě válečník. Za své doby to byl schopný válečník, ale pozor nikdo by ho neměl podceňovat jelikož Thorn si velice rád se svou sekerou zatrénuje a , i když je menšího vzrůstu a již je starší, nemá problém si poradit s kdejakým silákem.*

*Po rušné ulici si to vcelku naštvaným krokem šel chlapec v hadrech, jenž vypadali, že byli nejméně již týden sešlé špínou a nevyprané. Černé vlasy měl volně kolem obličeje rozpuštěné, přičemž na jedné straně z části vyholené. Z tentýž strany měl i tetování, jenž byli dvě růže, jedna rozkvetlá a druhá ještě na prahu rozkvětu, a kolem nich samé lístky. To zdobilo jeho snad půli jeho tváře, od půlky čela až k pravé tváři. Oči měl zvláštně fialové, které kontrastovali s jeho kůží, jenž nesla barvu béžové. Mohlo by se říct, že onen chlapec byl člověk, avšak jeho špičaté uši naznačovali něco jiného. Několikrát zahnul do jiných ulic a když do několika osob vrazil, neobtěžoval se s omluvou, což značilo, že příliš dobrého vychování nepobral. Jakmile spatřil dům, který snad naznačoval, že by se uvnitř mohli nacházet nějaké zbraně, neváhal a vydal se svižným krokem přímo k němu. Netrvalo dlouho, co se objevil v místnosti, kterou si spěšně prohlédl a následně svůj zrak upřel k postaršímu muži. Přeměřil si jej pohledem, zřejmě jej tak svým způsobem v duchu hodnotíc a několik vteřin mu trvalo, než se rozmluvil.* Chci zbraň, nejlépe kladivo, kyj a při nejhorším si poradím i s kopím. *Promluvil chladným, mohlo by se říct že i povýšeným hlasem a zamračil se o něco více.*

Thorn Bjornson:
*Když vešel dovnitř chlapec, který určitě byl mladší než Thorn, ani se na něj Thorn nepodíval a jen pokračoval ve své práci, kdy koval nový meč pro nového zákazníka.* Zeptej se slušně a možná ti odpovím.*Ozval se nabručený hlas, který se na chlapce ani nepodíval. Přeci jen to byl starší muž, který měl radši staré zvyky a starou výchovu. Thorn sice vypadal jako starší dědula, ale jeho fyzická stránka říkala úplně něco jiného. Rozhodně byl silnější než ten chlapec, který se právě dorazil ovšem nejstrašidelnější byl ovšem to jak klidný Thorn byl. Opravdu tam nebyl vůbec žádný strach, proč by taky měl, Thorn v okolí byl známej tím, že dříve byl známej válečník, který neměl problém kde koho porazit, a tenhle chlapec ? To by pro něj bylo až moc lehké.* Takže. Znovu. Dobrý den, co si přeješ ? *Tentokrát se díval tomu chlapci přímo do očí s o dost větším klidem než předtím.*

*Stál tam a vyčkával na odpověď, přičemž se tou krátkou chvíli rozhodl prozkoumat okolní prostředí. Očima přejížděl od různých brnění, zbraní až po další věci, které nikdy nepoužil a snad ani nespatřil. Jakmile k němu dorazila odpověď, zamračila se daleko více a tak se mu čelo zkrabatilo.* Tse... *Odfrkl si, zřejmě se nemaje moc k slušnější žádosti. Nakonec, po delší době se však přece jen umírnil a ač nerad, se nadechl k dalšímu pokusu.* Dobrý den... *Procedil skrz zuby, snad nebyl navyklý na tyto formality.* ...byl byste schopný mi vyrobit, či najít zbraň? S brněním se neobtěžuj, nepotřebuji jej. Chci jen pořádnou zbraň se kterou bych mohl bojovat. *Pokračoval ve své žádosti, přičemž mu vykání dlouho nevydrželo a hned při další příležitosti zase tykal, prohlížeje si onoho dědulu.*

Thorn Bjornson:
*Thorn dostal co to chtěl a to trochu respektu, i když mu bylo jasné, že tomuhle mladíkovi tohle chování dlouho nevydrží.* Jsem schopný ji vyrobit. Podívejte se na levou stranu kovárny, jsou tam vystavené kusy, které by jste mohl chtít. Pokud chcete něco speciálního stačí říct. Většinou si, ale právě zbraně najdou majitele než naopak. *Na jeho poznámku o zbroji se jen lehce usmál.* Vy jste ještě asi moc v boji nebyl, že ? *Zeptal se a jen ho klidně sledoval.* Plátová zbroj. Jste v ní sice pomalejší, ale nebudete osekaný jako obilí, naopak kroužková zbroj. Co když na vás poletí šíp ? Kroužková zbroj je dělaná pro takové případy a samozřejmě opět brání to před sečnou zbraní. Kroužková je lehčí a pohodlnější. *Thorn tak nějak musel vědět o čem mluví, přeci jen tu byl uznávaný kovář a dříve i válečník. Pokud by se ten chlapec podíval na ty vystavené kousky uviděl by jak nové krásné zbraně tak i starší a opotřebované. Co ovšem mohlo být vcelku originální byl meč. Viz.zde . Který však byl nad všemi ostatními a byl vyloženě jen na ukázku.* Podle stavení vašeho těla, bych usoudil, že nejlepší by bylo válečné kladivo s bodcem. Těžké, ale smrtící. *Ukázal směrem na kladiva, které by si mohl prohlédnout.*

*Naslouchal slovům onoho chlapíka a tak se opět i po chvíli rozhlédl po místnosti, především pak po všech těch zbraní, co zde měl vystavené.* Nic speciálního nechci, prozatím. *Zamítl hned, mračíc se a přešel blíže k levé straně kovárny, aby si ony kusy mohl prohlédnout i zblízka. Odvážil se jednu z braní vzít i do rukou, aby si jí mohl potěžkat a zkusmo máchnout kolem sebe, dávaje pozor, ať nic nezníčí. Ne, že by mu to pak trhalo srdce, ale obával se, že by to tento chlapík chtěl řešit buďto pěstmi, nebo vrácením peněz. A pro ani jednu možnost nebyl pro teď dostatečně připraven.* Jistě, že jsem byl! *Zaburácel a od zbraní svůj pohled přesunul zpět na chlapíka.* Několik jsem jich i vyhrál! Já i mí muži jsme přinášeli do své vesnice cenné kořisti, jenž jsme chrabě vybojovali! *Pokračoval, načež se i zdálo, že se lehce nad dědulou povyšoval. Dalších slov se však zdržel, ač bylo vidět, že toho má ještě hodně co říct.* Možná...Možná, že bych se přece jen na nějakou mohl podívat. *Uvažoval ve své hlavě, skládaje si pro a proti. Jedna část mu říkala, že by se mu nějaká zbroj mohla hodit, ale ta druhá mu tiše, avšak daleko razantněji našeptávala, že je zbroj pouze pro slabé, pro ty, co nesnesou trochu bolesti a bojí se jí, což on rozhodně takový nebyl. Bolest mu byla velmi známá, jeho věčnou společnicí, které se nebál. Připomínala mu, že se postavil v boji protivníkovi, vydal ze sebe vše a zvítězil. Vyhrál boj a mnohdy byli protivníci právě ti, co se koupali ve vlastní životodárné tekutině.* Možná někdy jindy. Teď potřebuju zbraň. *Rozhodl se a přešel zase blíže k dědulovi, koukaje mu pod ruce.* Kladivo s bodcem... *Zopakoval. V hlavě se mu přitom rojili vzpomínky a mezi svým mlčením se snažil vzpomenout, zda s takovou zbraní již někdy dříve bojoval. Sekera, ač už ta normální, nebo jiné, speciálnější, již mu pod ruky proklouzla mnohokrát. Dokonce měl v rukách i párkrát meč, luk i řemdih, avšak, že by v jejich ovládání byl kdovíjaký bojovník, už se říct nedalo.* Zkusil bych jej. *Souhlasil nakonec tedy s oním kladivem, lehce se chvějíc nad představou, kolik bitev a rvaček s ním vyhraje.*

Thorn Bjornson:
*Nad jeho poznámkou, že už byl v bitvě se musel jen ušklíbnout. Přeci jen ten chlapec byl až příliš mladý, aby mu Thorn mohl věřit. * Vaši muži ? Jste vedoucí tvého klanu ? *Přeci jen Thorn znal orky a věděl, že nějaké ty klany a rody mají, ale když řekl, že to jsou jeho muži okamžitě mu tohle proběhlo hlavou. Jak se díval na zbraně Thorn si ho vůbec nevšímal tedy dokud nepřišel před něj. Thorn proto odešel jen na pár vteřin dál, kde vytáhl větší kladivo, které bylo sakra těžké, ale Thorn ho držel v jedné ruce, hold bylo vidět, že silově je někde jinde. Mávl s ním tak, že se zastavilo kousek od toho chlapce a špička mířila přímo na něj. * Špička je ze silného kovu, dokáže prorazit i silnější brnění, ovšem je krátké a proto se nedá použít moc proti koním jako například kopí. *Poté ho pootočil na tupou stranu.* Když se pořádně podíváte uvidíte tam zarážky a menší tvarování. Není to kvůli designu, ale díky tomu můžete lépe koncentrovat svou sílu. Pojďte zkuste si ho. *Popošel by na místo, kde byl něco co připomínalo cvičebního panáka a na toho by ukázal.* Plátové brnění proti tupé zbrani nemá šanci, pokud udeříte silně je vysoká šance, že dotyčnému přelámete kosti. *Dodal a čekal na chlapce až si kladivo vyzkouší. *

Noo... Vedoucí úplně ne. Můj otec byl vůdce a já jsem se měl stát jeho nástupcem, samozřejmě až po všech provedených tradic a tak. *Zabrblal a přimhouřil oči.* Mý muži jsou ti, jenž jdou spolu se mnou do boje. Vedl jsem je, měla to být i pro mě zkouška, zda bych dokázal za mého vedení klan udržet při chodu. *Dodal ještě a poté sledoval chlapíka, co provádí. Když vzal do ruky kladivo, tak naklonil hlavu lehce do strany, sledujíce jeho počínání a zároveň se zdálo, že jej i poslouchá. Když jej vybídl ke zkoušce, neváhal a přešel k němu, načež si přebral ono kladivo.* Sakra...to kladivo je těžší než má kterákoli jiná zbraň! *Zafuněl, když si ono kladivo vzal do ruky a párkrát si s ním lehce pohodil. Nebylo to zase až tak hrozné, ale rozhodně s kladivem nepohyboval tak hladce, jako chlapík před ním a na rozdíl od něj, jej svíral ve sevření oběma rukama.* Tss.. *Odfrkl si, když si uvědomil, že muž před ním musí být dvakrát tak silnější, než on sám. Pro jeho vlastní ego to byla velká rána, avšak nahlas by to nikdy nepřiznal. Nic neříkal, jen kývl párkrát hlavou k muži, snad aby mu dal najevo, že jej slyší. Poté zkusmo ve vzduchu máchl kladivem. Zbytečně již neotálel. Nakročil si jednou nohou dopředu a poté se s kladivem v rukách rozmáchl k ráně.*

Thorn Bjornson:
*Poslouchal muže zatím co bral kladivo do ruk.* Ach tak, znal jsem pár orků. Výborní válečníci. *Dodal, kdy i trochu zavzpomínal do minulosti.* Tehdy jsem s nimi bojoval. Jmenoval se Urlgan, jediný muž, který dokázal vyřídit polovinu moji legie. Myslím ,že by jste se o tom i dočetl nebo slyšel z příběhů. Legie Bjornson a Legie Urlgan proti sobě. Když prohrál bitvu, on i jeho muži přežili. Pustili jsme je. Tomu se říká respekt chlapče. *Je dost možné, že Urlgana ten chlapec ani nezná, i když před desítkami lety to by slavný válečník a to tenhle chlapec ještě ani nebyl na světě. Jak přešli ovšem k těm panákům a chlapec se rozpřáhl trefil krásně toho panáka a do brnění udělal menší promáčklinu.* Tohle není meč ani sekera. Chyťte jednou rukou kladivo více vepředu a druhé na konci, napřáhněte se a až budete uprostřed švihu, posuňte přední ruku zpět. Budete mít větší ránu. *Trochu mu Thorn chtěl pomoci jak s kladivem.* Takhle. *Vzal si jedno z kladiv a praštil s ním do panáka silou, že se panák zatřásl. Nojo děda se nezdál, ale byla to pěkná ukázka.* Jak se vůbec jmenujete ?

My orkové jsme ti nejlepší válečníci. *Prohlásil, zřejmě pevně přesvědčen o svých slovech. Dále již opět poslouchal vyprávění starocha a věnoval mu zvědavý pohled.* Bojovali jste spolu i nadále? *Zajímalo jej a tak dal najevo, že o oné bitvě slyší prvně.* Jsem zvyklý spíše na sekeru. Byla to moje nejběžnější zbraň. *Osvětlil muži, zadíval se na něj a zároveň chytl kladivo podle jeho slov, snažíce se nenadělat ani jednu chybu. Pravou rukou uchopil kladivo více vepředu, jak mu trpaslík radil a tou druhou na konci. Než se však napřáhl, vyčkal, až mu ukáže co a jak.* Dobře, chápu. *Přikývl, když viděl počínání staršího a současně s pochvalným zamručením mu v hlavě prolítla myšlenka toho, že prozatím bude lepší, když si s tímto chlapíkem příliš problémů nenadělá. Byl to sice ork hrdý na svou sílu, ale nebyl hlupák co se žene přímo k smrti. Jakmile se cítil připraven, opět se rozpřáhl s jednou nohou vpředu a jakmile byl uprostřed švihu, přesně jak chlapík řekl, přesunul přední ruku zpět.* Magnus. *Odpověděl krátce poté, co udeřil do panáka, ač chvíli váhal, zda má odpovědět popravdě.* Vaše jméno zní..? *Oplatil mu stejnou otázku a zrak upíral k panákovi.*

Castiel Morningstar :
*Nad jeho odpovědi se jen musel opět pousmát.* Zapamatutej si, že válečník, který o sobě říká, že je nejlepší nikdy nejlepším nebude. Bude průměrným. *Bylo vidět, že chlapec měl asi velké ego a proto mu ho Thorn chtěl trochu shodit.* Ano bojovali finančně. Čas od času si ten dědek ještě stále chodí ke mě pro nové zbraně. *Zasmál se vcelku nahlas.* Dalo by se říct, že jsme se stali i přáteli. Dříve to nebylo jako dneska. Dneska si válečníci spíše něco dokazují. Dříve to bylo o cti a o důvodu proč bojovat. Dneska to vy děti berete jako zábavu. *Musel si z toho odplivnout protože se mu hnusilo to, že by někdo bojoval jen tak. Jak ovšem později udeřil toho panáka, panák se zakymácel. Ne tolik jako u Thornovy rány, ale dost, na to zvedl Thorn palec nahoru a vyrašil mu i úsměv na tváři. * Těší mě Pane Magnusi, jmenuji se Thorn Bjornson. *Trpaslíci nebyli vychování k tomu, aby se uklonili proto mu jen podal ruku na znak úcty. Samozřejmě je také zvykem u trpaslíků, že kdyby Magnus mu podal též ruku, Thorn by ji silněji zmáčkl, čímž si měřil sílu člověka, kterého potkal.*

Hmm... *Zabručí nad odpovědí staršího, ohledně válečníků. Vůbec se mu nelíbilo, jak všechny jeho odpovědi postarší zaměnil více méně proti němu.* Bojujeme kvůli slávě, ne? *Zamračil se nechápavě, když začal mluvit cosi o cti.* Bojujeme, abychom ochránili náš klan a abychom byli slavní a hrdí válečníci. *Dodal ještě a byl zvědavý, jak mu odpoví onen chlapík. Usmál se, čímž dal na obdiv své zuby světu, když se panák zakymácel a opět si pohodil s kladivem.* Bude asi chvíli trvat, než si na něj zvyknu, ale už teď vím, že je to zatím ta nejlepší zbraň co se mi dostala do ruky. *Pomyslel si s potěšením a vzhlédl zpět k Thornovi, jak již zjistil. Poté se podíval i na nabízenou ruku a tak bez váhání zvedl svou a podal mu jí. Jeho oči se o chvíli později lehce vykulili, když pocítil silnější stisk. Pak se ale jen zamračil a do stisku také dal více síly, aby si snad ten trpaslík nemyslel, že je nějaká slabá bábovka. Avšak upřímně, musel do toho vložit veškerou svou sílu, aby se aspoň trochu vyrovnal sevření Thorna.*

Thorn Bjornson:
*V očích Thorna byl Magnus opravdu ještě chlapec, který toho moc nezažil proto byl trochu na výši oproti němu.* Kvůli slávě ? *Zamyslel se Thorn, líbilo se mu však, že ten chlapec má kuráž a určitě si Thorn myslel, že z Magnuse jednou bude skvělej válečník, ale stále byl ještě na začátku.* Ti co bojují pro slávu padají jako mouchy. Ochránit klan ano, ale správný válečník bojuje pro to co je mu nejbližší. Ano sláva ti dá peníze, ženský, moc a tak podobně, ale k čemu ti to je, když budeš mít na sobě terč ? *Pokusil se to Magnusovi vysvětlit.* Samozřejmě, někteří bojují jen pro tu slávu, protože chtějí zanechat nějaký odkaz, ale vše nejde vyřešit jen tvrdou silou. Připomínáš mi trochu mně když jsem byl mladý. Vyhrané bitvy bez zranění, byl jsem až moc hrdý, a až moc jsem si věřil. *Trochu popotáhl oblečení na rameni, kde byla vcelku velká jizva.* Přesně jak to je u tebe, bez brnění a šíp si našel cestu. Můžeš být jakkoliv dobrý, ale vždy bude někdo lepší. *Pousmál se lehce.* Jsi ještě mladý nenech se prostě jen zabít a nikdy nikoho nepodceňuj. Pokud budeš hrát drsňáka budeš mít jen více nepřátel. Ale pokud tě tvůj nepřítel bude respektovat, máš šanci na to se dožít dalšího dne. *Poté přišlo na podání těch rukou, když mu i Magnus stiskl tu ruku Thorn lehce naklonil hlavu na stranu.* Sílu určitě máš o tom žádná. *Pousmál se, přeci jen konečně nějaká lichotka. Poté pustil Magnusovi ruku.* U kladiva bych ti poradil ještě jednu věc. Nečisti špičku, i když bude sebevíc špinavá. Je to z kvalitní ocele proto nezrezaví, ale špína zůstane. Pokud někoho zasáhneš je velká šancen a infekci. *Opřel se o jednu z kovadlin.* Jelikož už ti stejně tykám, asi si můžeme tykat, přeci jen známe svá jména. Každopádně z jakého klanu jsi ? *Zeptal se.*

Jistě, kvůli čemu jinému? Jen tak se pozná praví válečník. Ten kdo vyhraje je přeci nejlepší. Ten kdo prohraje, měl tu smůlu, že narazil na někoho silnějšího. *Zadrmolil Magnus a lehce si odkašlal. Při Thornových dalších slovech se zarazil, zřejmě mu hlavou prolétla jakási vzpomínka, které se hned poté snažil zbavit. I nadále Thorma poslouchal s jakýmsi zaujetím. Jak věděl, bylo vždy dobré alespoň si vyslechnout rady starších a zkušenějších, ač mu to vždy bylo proti srsti. Připadal si pak, jako by nic nedokázal a vše mu ostatní museli říkat a stokrát opakovat. Pro orka to nebylo nic příjemného.* To muselo být bolestivé zranění z těžkého boje. *Prohlédl si jizvu, která mu byla odkryta a sám v mysli zavzpomínal, zda měl také někdy takové zranění. Nakonec však došel k závěru, že v takovému zranění, aby mu to zanechalo tak velkou jizvu, ještě nedošel.* Jistěže. *Krátce přikývl, čímž dál trpaslíkovi za pravdu.* Neexistuje jen jeden nejsilnější. Vždy se najde někdo, nebo něco, co jej skolí. I kdyby to měla být nemoc. *Dodal a zašklebil se při myšlence, že by skonal v příčině nemoci. Pokud by měl umřít, tak alespoň v boji!* Hmm, Hmm. *Opět jen přikývl, nahlas se nijak více nevyjadřoval, avšak v hlavě o jeho slovech přemítal. Když ocenil Thorn jeho sílu, hrdě vypjal hruď a ušklíbl se.* Ještě to není ono... *Prohlásil a poté se zapřemýšlel, než se odhodlal pokračovat.* Má síla proti vám je ještě malá, ale brzo se to změní! *Sliboval, přičemž se mu každá buňka v těle začala ozývat na protest. Vůbec nebyl zvyklý skládat kromě žen, které se mu líbili, i ostatním nějaké komplimenty. Natož ještě pak takto otevřeně přiznat, že je slabší!* Chápu, to je chytré. Jednou jsem o tom už slyšel, avšak to bylo ohledně špičce kopí. *Prohlédl si opět kladivo, které se mu zamlouvalo čím dál více. Přitom zavzpomínal na staré časy v klanu, přesněji na jednu z nocí, kdy popíjel po vyhrané bitvě a zaslechl hlasy vesničanů, jenž pro tu chvíli zajali. Mluvili o oné zbrani, tedy o kopí, a o tom, že díky kvalitní oceli nikdy nezrezaví a že je to jejich cenný úlovek o který kvůli nim přijdou. Netušil, co se s tou zbraní dělo dál, neměl o ní zájem.* Vyznáš se snad v našich klanech? *Odpověděl na otázku otázkou a pozvedl obočí.*

Thorn Bjornson:
*Trpaslík poslouchal Magnuse a čím dál více se s ním ztotožňoval, tedy když byl Thorn ještě mladý. Dost se i pousmál, když řekl, že se jeho síla změní a bude silnější než Thorn.* Tak to má vypadat. Odhodlání je vždy důležité. Ale musíš ještě dost zesílit. I když jak tak na tebe koukám nebude to tak velký problém. *Každopádně poté se dostali ke kladivu.* Odtamtud je to převzaté. My trpaslíci jsme menší a proto boj na dálku je pro nás horší, proto jsme museli vymyslet něco co ti pomůže i v boji na delší vzdálenost nebo jako takové bodátko. Proto vznikly tyhle kladiva. *Jeho další otázka ho, ale lehce zarazila.* Znám jen něco málo. Chvíli jsem mezi orky byl. Sice jste hluční a bojechtivý, ale pokud jde o slavnosti vyrovnáte se skoro nám. Při pití s vámi je i zábava a to se stává málo kdy. Ale jinak mam pár přátel mezi tvou rasou, nejsou to nijak vysoce postavení orkové, ale jim bych svěřil i život. *Odpověděl mu.* Víš u nás u trpaslíků si většina lidí zbraně dělá sama, a ty se mi zamlouváš chlapče, proto pokud by jsi chtěl. Mohu ti nabídnout, že si můžeš zbraň vytvořit, ale zaplatíš si ji stejně jako každý. *Poté se, ale zasmál.* Tedy pokud mě nepřekvapíš, pokud by jsi mě opravdu překvapil necháš si ji. Co ty na to bereš tuhle nabídku ? Nebo se VZDÁVÁŠ ? *To slovo vzdávat použil naschvál protože co je více potupnějšího pro válečníka než se vzdát.*

*Krátce přikývl na slova odhodlání Thorna a v mysli se usmál. Navenek však nedal nic znát. Byl rád za chválu, či jen malá dobrá slůvka. Komu by to také vadilo?* Chápu. *Přikývl, když se dostali zpět k tématu o kladivu a silněji stiskl rukojeť. Chvíli přemýšlel, zda se nepotřebuje na něco ohledně kladiva ještě optat, nakonec se však rozhodl, že kdyby něco, vždy sem může zajít později a tak poslouchal Thorna, když mu říkal o orkách a jeho postavení k nim. Občas přikývl, dávaje mu tak za pravdu a dokonce se i zachechtal, když si vzpomněl na dlouhé večery, kdy s přáteli zapíjeli každou větší i menší událost a kolikrát se jejich radovánky prodloužili i přes den. Byli to příjemné časy a rád na ně vzpomínal, zároveň ale s nimi přicházela pichlavá bolest v hrudi, když se mu zastesklo potom, co ztratil. Netušil, zda se tam někdy vrátí a když ano, zda jej ještě mezi sebe vezmou. Zároveň však věděl, že jeho bratr Alec při něm bude stát i v těch nejhorších chvílích a to jej utěšovalo natolik, že se přes to dokázal prokousnout a jít dál v naději, že jednou se vrátí jako jeden z nejlepších bojovníků, přinášejíce čest svému klanu.* Jsou nějací orkové i zde? *Optal se a koukal po Thornovi. Byl by rád, kdyby alespoň na chvíli mohl být mezi svými a popovídat si o všem možným. Z jeho myšlenek jej o chvíli později přerušil sám Thorn, jenž mu dal docela zajímavou nabídku. Měl v plánu o tom přemýšlet a později mu říct své rozhodnutí, ale jeho pozdější slova jej v tomto úmyslu rychle vyvedla. Vzdát se? To neměl rozhodně ve zvyku. Připadalo mu, že to trpaslík řekl schválně právě proto, aby na jeho nabídku bez váhání přikývnul a ač si tím byl téměř jistý, hodlal mu dopřát kladné odpovědi.* Jistě, že se nevzdávám! *Zamítl okamžitě, lehce pohoršen tím, že to vůbec trpaslík vyslovil a zamračil se, podávaje mu ruku.* Jdu do toho! *Dodal ještě rozhodným hlasem, jenž v sobě neměl ani zrnko pochybností.*

Thorn Bjornson:
*Nad jeho otázkou zda tu nějací orci jsou se jen na něj pousmál.* Pár jich tu je, ale nevím tohle místo všechny mění. Nejsem si jistý jestli ti o nich říct. *Naštěstí poté došli na tu jejich "sázku". Jak podal Thornovi ruku samozřejmě Thorn na nic nečekal a rovnou s ní zatřásl. * Dobře, kov nalezneš támhle na stole. Všechno vybavení je poté támhle. *Začal ukazovat na různá místa, kde byl jak kov tak i právě nářadí. Některé nářadí dost možná Magnus ani nemohl znát, ale co už. Thorn by se též rád jednou pobavil.* Výheň je poté tady. Dávej si, ale pozor, aby ti oheň neuhasl. To by byl průšvih, každopádně nejdříve ti doporučuji udělat si nákres toho co vlastně chceš udělat. Až ten nákres budeš mít, chce to, aby jsi to z toho papíru doslova vytáhl. *Překřížil ruce na prsou a opřel se o stůl.* Neřekl jsem, že to bude lehké, ale jen do toho. Jen si dávej pozor, aby jsi neměl kov moc dlouho ve výhni, ale zároveň, aby jsi ho tam neměl krátce. Při velké teplotě se samozřejmě lépe ohýbá, ale pokud by jsi ho rychle hodil do vody, může ti popraskat. Při malé teplotě s ním nepůjde vůbec manipulovat. Jo a pozor na prsty. Může to trochu pálet. *Samozřejmě v tu chvíli by Thorn by byl jen opřený a sledoval Magnuse jak si povede, dost možná to byla spíše taková zkouška jak to zvládne, ne ani tak po kvalitní stránce jako spíše po psychické.* Budu tě sledovat. *Pousmál se a hodil mu na stůl ještě nějaké dřevo a látku, co by šlo použít na rukojeť.*

*Chvíli ještě stál na místě a vstřebával jakou rychlostí se do téhle situace dostal. Ač v klanu měli spoustu kováren a všichni mladší orkové byli zasvěceni do tajů kovářství, on se v tom nijak zvlášť neholdoval. Raději tasil zbraň a vrhal se do bojů, než že by si jednu z nich sám tvořil. Proto si z oněch hodin strávených v těchto kovárnách pamatoval jen pomálu a i tím si nebyl tolik jistý. Jenže, už do toho šel, aniž by přemýšlel nad následky a teď už z toho ven nemůže.* Sakra! *Zabědoval v mysli, když si uvědomil, že je tu velká pravděpodobnost, že se před tímto trpaslíkem ztrapní. Jen tak tak stíhal pobírat všechny informace, jenž mu byli v rychlosti podávány a očima bloudil všude tam, kam ukázal Thorn. Snažil se si vše zapamatovat a zachovat si v první řadě klidnou hlavu, ale to se lehčeji říká, než dělá. Už po chvíli, co starší mluvil a mluvil mu hlava vypověděla službu a on se tak musel snažit vzpomenout na jeho zkušenosti s kovářstvím, kterých příliš nebylo.* Dobře, chápu. *Odsouhlasil a zatvářil se, jakoby to pro něj nebyl vůbec žádný problém.* Takže, jakže to říkal? Prvně si udělat nákres... *Zamyslel se a tak hodil pohledem k potřebnému vybavení, ke kterému se rozešel. Nakonec vzal do ruky psací pomůcku, papír a začal kreslit, ač mu to tedy tolik nešlo. Nebyl to přeci žádný kreslíř, ale válečník. V ruce držel papír s psací pomůckou jen málokdy a když už, tak jen ve výjimečných situacích. Nakonec tedy jeho nákres vypadal zhruba takto: . Byl vcelku se svým výtvorem spokojený. Na to, že se mu klepala ruka a on nakreslil vůbec něco b životě poprvé, to bylo vážně co říct. A tak se spokojeně v duchu usmál, navenek však nedal nic znát. Otočil se k Thornovi a ukázal na svůj výtvor.* Myslíš takto? Nebo tak mám přidat ještě něco? Jak má být dlouhý, nebo tak? *Optal se. Sám netušil, proč si vybral zrovna tuto zbraň. Připadalo mi, že meč je jednou z nejjednodušších zbraní k výrobě a protože to nebyl žádný zběhlý kovář, byla pro něj nejspíše i ideálním výběrem.*

Thorn Bjornson:
*Thorn sledoval jak si Magnus vede. Je pravda, že náčrt se mu opravdu povedl a tak ho poplácal lehce po rameni. Viděl, že na něj to bylo zřejmě opravdu hodně informací proto se mu pokusil i trochu pomoci.*Teď vezmi kus kovu a strč ho do výhně, ale pozor jak jsem říkal teplota by neměla být ani příliš vysoká ani nízká. Poznáš to podle toho, že až začne čepel rudnout musíš s ní ven a ihned na kovadlinu a upravit ji tvar. Pozor, ale ať ti příliš přitom nevychladne mohla by potom prasknout, takže jakmile uvidíš, že jde hůře tvarovat hned s ní zpátky do výhně. K samotnému ohýbání tu máš tyhle dlouhé kleště, ale k tvarování špičky musíš použít už kladivo. Představ si, že v tom kuse železa už ten meč vidíš. Jen ho potřebuješ dostat ven. Doporučuji ti dát si nějaké železo i stranou, kvůli tomu, že je dost možné, že budeš muset něco i zesílit. Jakmile to bude mít tvar ponoříš čepel do téhle nádoby. Je to smíchanina čeho co ti zatím nemusím asi říkat. Poté počkáš až to vychladne a další instrukce ti řeknu. *Dovysvětlil vše potřebné, bylo to spoustu informací, ale snad to Magnus pochopil a kdyby ne Thorn by se mu pokusil pomoci.*

*V duchu byl potěšen, když jej beze slov Thorn pochválil a poté, když jej začal zahrnovat úkoly, začal také jednat.* Dobře, chápu. Jistě. *Přikyvoval, když mu Thorn začal ať už vědomě, či nevědomě zachraňovat a byl rád, že se tak vyhnul otázkám typu, co má dělat. Jak Thorn řekl, vzal kus kovu a strčil jej do výhně. Nechtěl hned v prvním kroku něco pokazit a tak pečlivě sledoval čepel a vyčkával na ono rudnutí. Jakmile jeho oko zaznamenalo tento úkaz, neváhal a otočil se i s čepelí ke kovadlině, kde nejprve dal kus kovů stranou a poté jí začal tvarovat, přičemž mu v hlavě vyskočil hrubý nákres meče a snažil se tak představit i onen kus kovu, jenž se právě snažil tvarovat. Prvně vzal do ruky kleště, kterými různě ohýbal kovem do požadovaného tvaru. Jakmile však pocítil, že kov už není tak poddajný jako předtím, otočil se s ním zpět k výhni a opět jí tak vystavil teplu.* Jako malý jsem měl tu čest dělat v kovárně. Zjišťovalo se tak, kdo má na to větší vlohy a kdo naopak vůbec. *Protnul nakonec to ticho, když vystavoval kov teplu a poté, co čepel opět zrudnula, vytáhl jí. Tentokrát si však vzal kladivo, kterým začal tvarovat špičku meče. Takto to zopakoval ještě dvakrát, během čehož jednou sáhl ještě po kleštích a když už si myslel, že více z toho kusu kovu, teď už připomínajíce tvarem meč, víc nevytáhne, ponořil čepel do určené nádoby.*

Thorn Bjornson:
*Sledoval jak si Magnus vede a dost ho těšilo, že ho poslouchá na slovo. Dokonce kdyby někdo přišel tak by si dost možná myslel, že Magnus je novým kovářem. Sledoval jak meč tvaruje a jak si dává pozor na teplotu, stejně jako by to dělal Magnus.* Ty jsi k tomu zřejmě měl vlohy, ale nechtělo se ti do toho, že ? *Zeptal se Thron, kdy si všiml, že to co se stačí vyrobit je meč, skutečně to tvar meče i mělo a pokud to bylo jeho vůbec první kování tak to bylo opravdu skvělé. Jak ponořil meč do nádoby, Thorn jen pomohl Magnusovi ho vytáhnout.* Moc dlouho ho tam nenechávat, jinak opět se může vyskytnout prasklina. *Poté ukázal na stůl, kam by Magnus měl položit meč.* Teď rukojeť. To je asi to nejlehčí, můžeš použít různé látky nebo i dřevo. To si jen vytvaruješ, pomocí tohohle to slepíš. *Ukázal na něco co připomínalo takové hnědé lepidlo.* Půjde to těžce, ale věřím, že to dáš. Až to budeš mít počkáš až to zaschne a dojdeš ke kotouči. Tím jak rychle budeš šlapat, tím rychleji se bude kotouč točit. Jak ten meč o ten kotouč brousit ti asi říkat nemusím, to je až moc primitivní. *Zasmál se a sledoval by nadále Magnuse jak si povede.* Mimochodem říká se, že první vyrobený meč, který kdy uděláš by měl mít jméno...teda to aspoň se říká u nás trpaslíků. *Opět se zasmál.*

Nebylo to nic pro mě, musel jsem se vydat jinou cestou. *Přikývl a sám zavzpomínal na mladé léta. Jeho bratr neměl moc vlohy ke kovářství, ale za to uměl dvakrát tolik zacházet se zbraněmi a jeho síla byla překvapivá. Chtěl se mu vyrovnat a dokázat zároveň otci, že on je tím vyvoleným. Nikdy se mu to však nepodařilo, přesto se nevzdával. Jak byl ponořen do vzpomínek mladých let, nechal nevědomky na své tváři vzniknout upřímný úsměv. Byl to právě Thorn, jenž jej opět probudil do reality, když mu pomáhal z nádoby meč zase vytáhnout. Úsměv zase rychle pohřbil a meč položil na určený stůl.* Viděl jsem některé, které byli přímo z kovu. To asi není úplně standartní, ne? *Otázal se Thorna a očima si přitom prohlížel dřevo a látky. Nakonec se tedy rozhodl, nebo měl již minimálně nejasnou představu do které se vrhl. Vzal tedy kus dřeva, chvíli si jej pouze prohlížel a otáčel ze strany na stranu. Poté jej začal tvarovat do své vlastní představy. Finální podoba byla vlastně klasický tvar každé druhé jednoruční zbraně, jen s tím rozdílem, že na černé látce, kterou ovázal kolem dřeva a vyřezal květinu, jenž po bližším zkoumání připomínala sněženku. Magnus se na ni chvíli jen díval, než se zvedl a ukázal vyrobenou rukojeť Thornovi.* Je to tak správně? *Chtěl se ujistit a pokud by mu to Thorn odkýval, rozešel by se tedy k meči ke kterému by rukojeť slepil, pak by jen vyčkával, až to dostatečně uschne.*

Thorn:
Musel ? *Zeptal se, kdy se na něj podíval s menším úsměvem. Jeho úsměv tak nějak Thorna i zahřál u srdce, přeci jen to bylo super vidět tohohle mladého válečníka se usmívat, je tedy pravda. * Z kohu se dělají také, ale lepší je, když je meč lehčí. Ano dokáže to zachránit prsty, ale když jsi rychlí něčím takovým by jsi se neměl trápit. *Odpověděl mu a sledoval jak dál pracovat. Co ho, ale zaujalo byla květina, kterou tam vyřezal. * Je to krása. *Thornovi doslova oči jen zářili. Na to, že Magnus nikdy nic takového pořádně nedělal tak si vedl opravdu skvěle. Prohlížel si stále tu rukojeť a ukázal na tu květinu.* Vlastní symbol ? *Zeptal se s úsměvem na tváři.* A nezapomeň na jméno hehe. *Poté jen čekal až jeho rukojeť zaschne a bude dostatečně pevná.* Doporučuji ti rukojeť ještě převázat až to bude slepené, budeš mít větší jistotu. *Už několikrát Thorn viděl jak se rukojeť rozletěla i na dva kusy. Sice bylo lepidlo silné, ale jistota je jistota a nikdo by nechtěl, aby při první ráně se rozpadla.* Potom šup s tím na kotouč a můžeme ho otestovat. *Zasmál se, opravdu měl radost, když viděl, že Magnus snad i vypadal, že ho to baví.*

Hm. Byl jsem synem našeho bosse. Spolu s mým bratrem jsme soutěžili a... *Zarazil se, když si uvědomil, že se možná až moc zapovídal. Nebylo u něj obvyklé, že by komukoliv říkal cokoliv, co se týkalo jeho starého, nebo i nového života. Vždy odsekl něco v tom smyslu, že to není jejich věc a ani to není nic zajímavého. Tak to vždy dělal a nelíbilo se mu, nakolik se zde uvolnil, že začal mluvit sám od sebe. Dokonce ani jeho nejbližším společníkům neprozradil nic víc, než bylo nutné.* Zatracený trpaslík! *Zanadával si na Thornův účet v hlavě.* Zkrátka jsem se měl na práci důležitější věci. *Dodal s plánem se tomuto tématu již vyhýbat. Byl tedy rád, když se přešlo opět k tématu o meči.* Chápu. *Přikývl a pokračoval ve své práci. Když se Thorn zeptal na květinu, zamyslel se na moment, co mu k tomu říct.* Je to sněženka. První jarní květina, roste ještě za sněhu, co tak vím. *Začal, vzpomínaje co všechno o této květině ví.* Ne že bych se o to zajímal. *Dodal ještě, aby to snad nevypadalo, že tíhne ke květinám a následně tedy začal rukojeť převazovat. To mu příliš času nezabralo a tak se o chvíli později ocitl u kotouče a začal měs brousit, aby dostal požadovanou ostrost.* Gamora. *Bez přemýšlení vyřkl, když byla řeč o jménu pro meč. Nehodlal to nějak více rozpitvávat a přemýšlet o jiném jméně se mu také nechtělo. Byla to první věc, co mu přišla na mysl.* Jak si se z bojiště dostal ke kovářství? *Optal se Thorna, nejspíše proto, aby odvedl jeho pozornost od jména meče. Věděl však, že mnozí o sobě velmi rádi povídají.*

Thorn:
*Poslouchal jeho slovy a samozřejmě mu došlo, že je to pro něj asi zrovna těžké téma, proto pokud by Magnus sám nechtěl raději by nadále na to neodpovídal, i když jeho pohled mluvil asi za vše. * Chápu, raději tě nebudu nutit o tom mluvit pokud nechceš. *Pousmál se, poté poslouchal o tom jak mluví o té květině a názvu jeho meče.* Sněženka a Gamora ? Na tak drsného chlapíka docela roztomilá věc. Ale to jméno meče se mi opravdu líbí. *Na pohledu Thorna bylo poznat, že má z Magnuse opravdu radost. Tak nějak si udělali mezi sebou aspoň trochu pouto a dost možná v něm Thorn i viděl velký potenciál. Když se ho ovšem zeptal na to jak se dostal ke kovářství Thorn lehce sklesl.* Když jsem byl mladý těšila mě každá bitva. Miloval jsem zabíjení, pocit vítězství, adrenalin...ale jednoho dne jsme s mojí skupinou měli udržet most. Jeden blbej most. Asi chápeš, že pro slávu bych udělal cokoliv a rozkaz jsem chtěl splnit. Bylo nás deset...jich bylo přes sto. Nikdo to nepřežil kromě jednoho trpaslíka. Pro trpaslíka není větší ostuda než to, že přežije prohranou bitvu. To nebylo, ale to nejhorší..ta skupina co jsem vedl byla pod mým vedením a já je zklamal. Moje reputace i sláva byla ta tam, proto jsem začal s kovářstvím. *Dokončil svůj příběh, ale nakonec se stejně pousmál, i když to bylo vcelku smutně.* Proč zrovna Gamora ? Nebo si to necháš pro sebe ? *Zeptal se najednou Thorn.*

*Ariadne vyzerala drobno, no stále medzi trpaslíkmi, ktorých tvorila na tomto mieste väčšine vyzerala vysoká. Bola o dobrú hlavu vyššia než oni a hoc ju doteraz priveľmi k práci nepustili - mohla sa prizerať. Bola to nejaká doba, čo pristála v Desperose, čo sa dostala k majstrom kováčom a tí jej sľúbili, že keď ešte trochu viac podrastie a naberie síl, naučia ju ich remeslu. Páčilo sa jej totiž to žhavého kovu vyrobili čosi nové a krásne, páčilo sa jej, keď kladivo oň udieralo, keď syčala voda, ako chladila kov, aj keď v dielni smrdel pot, jej to však nevadilo, zvykla si za tú dobu, čo bola medzi nimi. Na chvíľu sa však vzdialila, poslali ju pre veci do dielne a ona poslušne išla. Podzemie v desperose bolo nebezpečné, bolo tu plno tvorov, ktorí by si zmsli na dievčati, ktoré nebolo ani ozbrojené, ale keď majster kováč pohrozil, že ak niekto siahne na jej učnicu, pokojne aj nech hory padajú, bariéra sa nikdy neprelomí a on im nikdy nebude robiť to čo chcú - podkovy pre kone, zbrane a mnoho ďalších vecí, tak sa radšej rozhodli držať svoje špinavé ruky ďalej a striehnuť tých, ktorí by to náhodou chceli porušiť a nebrali slová trpaslíka vážne. Trpaslík bol starý, starší než si hodlal priznať, učňom už nebral, ona bola jeho posledná, takže jej predá všetko, čo sa kedy naučil a jeho pomocníci, ktorých tam mal doteraz budú potom pomáhať jej. Ariadne si vedela teda vybrať. Spokojne si hmkala melódiu piesne, kráčala po ulici s rukami za chrbtom, smerujúca pre veci čo od nej chceli.*

*Leonard, kdyterý vytáhl nějaké ty informace od dřevorubce se konečně odhodlal vydat do města.i se svým dobrým přítelem. Musel totiž do města hlavně skrz něj, ale bez informací by sem nejspíše nešel. Neznal moc město, tedy spíše jeho ulice. Auriel ho ubytovala v malé chatě na kraji despera a on vlastně znal jen cestu k tetě MAgdě a k dřevorubci, který tedy nebyl příliš příjemný společník a vlastně nebyl příjemný vůbec nikde a v ničem. NEjspíše si na něm takto vybral život v Desperu a on prostě nepříjemný musel být. Kdo ví. KAždopádně by bez něj momentálně musel těžce improvizovat a tak i za tak nepříjemného známeho byl vlastně rád. Kráčel spolu s Ikarem ulicí Desperu, Ikaros, jeho kůň, kterého vedl na uzdě lehce pokulhával a zároveň nebyl osedlán. Své sedlo, které si na něm přivezl z vnějšího světa bylo prodáno a zároveň i Ikar potřeboval jakousi údržbu. Jeho potkovy už nedržely tak jak by měly a jedna mu už dokonce upadla. LEonard už proto dál nechtěl riskovat, že by se mohlo Ikarovi i nějak zdravotně přitížit a tak se rozhodl vyhledat právě kováře, který by mu mohl pomoci a napravit tak Ikarovy nohy. Pořádně netušil, kde ho má hledat, spíše jen ze slov dřevorubce věděl o přibližném místě a tak ho hledal. Pokojně procházel s lehce pajdajícím Ikarem ulicí a snažil se vyhlídnout nějakého kováře. Leonard nebyl nejnižší, jeho poměrný vzrůst tělesné stavby byl poměrně znatelný, na sobě mel košili s kalhotami a na tom všem tmavý kabát, bylo to oblečení z desperu, takže poměrně zapadal mezi zdejší lidi. *

*Kráčala ulicami podzemia v Desperose. Čoraz viac sa vzdialovala od jej domova, aby zašla pre veci, pre ktoré ju jej otec poslal. Neboli ďaleko, len o pár ulíc ďalej. Ona sama bola oblečná v jej pracovnejšom oblečení, havranie vlasy mala uviazané do do drdola hnedou stužkou. Ruky mala za chrbtom, no jej cesta sa onedlho skončila a ona prevzala stredne malú drevenú krabicu s pribitým viekom, takže nevidela čo je jej obsahom a pomaly sa vydala naspäť. Mala sa však staviť ešte pre jednu vec, to však ak jej nepríde krabica ťažká. Armet - kováč a trpaslík, ktorého nazývala otcom nemal rád, keď sa takto nadrapovala. Ona však nebola už dieťa - dobre, stále bola, to však nič nemenilo na veci, že nemôže viac pomôcť. Predsa len, už mu pred štyrmi rokmi povedala, že bude kováčkou rovnako, ako je on sám. Bol jej vzorom a bavilo ju pozorovať ho pri práci, tak ako ju bavilo občas niečo malé a nepatrné urobiť, nikdy to však nebolo nič svetaborného a väčšinou to ani dlho nevydržalo. Chýbalo jej ešte dosť síl, výdrže a skúseností. No jedného dňa to zvládne a bude rovnako dobrá ako on. Verila v to- nič iné ju ani nelákalo, ako zostať v upotenej dielni, nadávky trpaslíkov a gnomov, smrad potu a ohňa, škvariaceho sa železa. Mala to miesto jednoducho najradšej. Popri jej ceste tam ju však zaujalo niečo iné. Pajdajúci koník! S bedňou sa vydala práve tam, k nemu. Určite potreboval podkovy, no cestou, ktorou jeho pravdepodobný jazdec bola zdĺhavá. Poznala tieto uličký v podzemí doobre, predsa len, už tu nejaký čas žila.* Pane, pane. *Prehovorila na muža, ktorému sa i následne viac priblížila.* Hádam, že idete za kováčom, ale táto cesta je dlhá, poznám kratšiu. *Nevinne sa na neho usmiala zvierajúc v oboch rukách drevenú krabicu.* Idem tam, takže vám môžem ukázať lepšiu a rýchlejšiu cestu. *Navrhla mu.*

Kapitola 1- Stretnutie.
*Roberto urobil Reilimu radosť, tým, že mu nechal vystaviť kušu na mieru. O to menej bol ale rád, že si pre tu kušu musel zájsť sám do časti mesta, ktorú nepoznal. Bol to práve Murzorg, ktorý mu celý natešený oznámil, že si má pre svoj nástroj ísť sám, vyhodil jej ako prašivého psa na ulicu z radnice. Dokonca mu ani nepovedal kam má ísť! S nafúknutými tvárami teda kráčal ulicami, pýtal sa aspoň Gardistov, ktorí ho buď poslali do hája, alebo mu poradili, no orientácia v tomto meste temnému elfovi počas dňa prišla ako za trest a on sa tak stratil. Síce sa mu podarilo prísť do podzemnej časti Desperosu, tu však nebol žiaden gardista, ktorý by mu poradil. Všade kam sa karmínovými očami pozrel a prižmúril oči videl len nebezpečenstvo, ktoré jej prenasledovalo.* "Som názoru, aby sme sa vrátili naspäť. Tu sa mi to nepáči." *I hlas v jeho hlave bol toho názoru. Bol na cudzom území, sám... kam mal ísť, to netušil a čo bolo horšie, netušil ani kadiaľ sa vrátiť.* To je v háji, úplne som sa stratil. *Mal by ostať na jednom mieste a dúfať, že sa z čista jasna vynorí gardista, ktorý jej zachráni? Nie, to by chcel asi moc, aby sa do tejto časti Desperosu vydal gardista za elfom a tak mu nezostávalo nič iné, len pokračovať v pred. Niekam, kam, to už nevedel. Nemohol sa stále spoliehať na ostatných a bol si istý, že až sa Roberto dozvie, čo Reilimu urobil, dostane dostatočný trest a on bude mať za vtedy už v rudkách svoju vlastnú kušu. Čím viac však chodil, tým viac mal pocit, že je viac a viac stratený. Našťastie prítmie, ktoré tu vládlo mu nahrávalo do kariet a on sa tak dokázal ukryť v tieňoch a zostať relatívne v bezpečí. Do jeho karmínových očí po hodinách blúdenia udrelo dievča. Malé dieťa.* "Rozhodne je to dieťa, ktoré nie je ani ozbrojené! *Ohákol Reiliho Holos. Čo by tu však niekto taký robil? Na mieste, ktoré desilo i toho, kto tu mal výhodu. Hnedé dlhé vlasy, oblečená v mužskom oblečení, trochu zašpinená a ušmutlaná, cez to s úsmevom na tvári. Mladý elf opustil teda tieň a vyrazil k nej.* Prepáč, ale hľadám kováčsku dielňu. *Prehovoril k nej temný elf, pozrel sa na ňu karmínovými očami, zatiaľ čo ona veľkými hnedými. Usmiala sa naňho ešte viac.* Akurát tam idem, môžeme ísť teda spolu. *Dievča sa zdalo byť podozrivo milé. Bolo snáď z nejakého cechu a len sa tvárilo milo a neškodne? Kto vie, koľko pravdy na tom bolo. No elf bol rád, že sa konečne dostane tam kam potreboval.* Tiež to bude asi trochu trúfalé, ale nevieš, ako sa z tadiaľto dostanem potom? *Nervózne sa zasmial, čo dievča rozhodne pobavilo.* Pán temný elf, ste tu nový? *Spýtala sa jej a otočila sa k nemu počas toho ako spolu kráčali s veľkým úsmevom na tvári.* Nie, žijem tu už zopár rokov,  no nikdy som sem nepotreboval ísť. *Priznal jej, na čo sa opäť zasmiala. Mala z neho dobrú zábavu, to musel Reili uznať, no stále to bolo lepšie, ako keby jej odohnala, že sa má snažiť sám.* Musíte si žiť teda dobre, keď ste sa podzemiu tak dlho vyhýbali. Som Ariadne, budúca najlepšia kováčka v tomto meste. *Otočila sa naspäť na cestu.* Ja zase Reili, teší ma Ariadne. *Pousmial sa.* (Holos)"Nezvyčajne milá osoba. Určite za tým niečo bude." *Elf však pokrútil hlavou, mohli tu žiť aj milý ľudia, cez to, že počul o tom, ako to tu má jeden z cechov pod palcom a žije tu v podzemí viac menej. Snáď na nikoho z nich nenarazia.* Čo vás privádza inak ku kováčskej dielni? Niečo si vyrobiť? Prevzať? *Vyzvedala zvedavo, zatiaľ, čo mu ukazovala cestu.* Mám tam odloženú kušu. *Prezradil jej.* Posledná kuša sa robila na starostové meno. Idete mu ju zobrať? *Bola mladá, zvedavá a stále neskazená Desperosom, pokiaľ sa to tak dá povedať. Zaujímala sa len o jedno o kováčstvo. O nič viac. Nič menej.* Idem. *Pokývol hlavou a na jeho tvári sa objavil úsmev, keď sa k jeho očiam dostavil zvuk kladív z diaľky.* Už nebudeme ďaleko pán Reili. *Očkom sa po ňom pozrela. Nebol síce prvý temný elf, ktorého videla, no so žiadným sa ešte nerozprávala. Väčšinou nemali záujem ani o luky, čo vyrobili, nie to o iné zbrane. Považovala to za urážku a keď sa jej dostane dielňa pod ruku, žiadnemu z nich nedovolí si niečo kúpiť. Už teraz vedela, že jej výrobky budú najlepšie v celom Desperose a prekoná i svojho otca. Po chvíli kráčania dorazili k dielni.* Tato, kde je tá kuša na meno starostu? Tento temný elf po ňu prišiel. *Ukázala na nej hlavou. Trpaslík zodvihol svoje oči od práce a pozrel sa do karmínových očí, ktoré spoznával.* Dúfam, že sa vám bude moja práca páčiť, Reili. *Nechal na chvíľu prácu prácou a zmizol i pre kušu a vrátil sa s ňou. Predal mu ju.* Nie, je dobrá. Ďakujem vám. *Usmial sa na neho mierne temný elf.* Ariadne, Gobta tu videl potulovať sa svetlého elfa, vraj niečo aj ukradol, budeš takej lásky a pôjdeš to s ním vybaviť? *Spýtal sa dievčiny trpaslík.* Bez problémov. *Pokývla hlavou a zobrala za ruku Reiliho.* Reili isto rád pomôže. *Usmiala sa od ucha k uchu a ťahalo ho preč. Chudák nemal ani ako reagovať, hoc bol rozhodne silnejší a rýchlejší než ona.* Bude to rýchlovka, prisahám, len Gobta nie je dvakrát zdatný, tak si myslím, že ty budeš pravým opakom. *Povedala mu dôvod, prečo jej do toho zatiahla.* Budem sa teda snažiť. *V jeho hlase nebolo ani jednej emócii, svetlý elf. Jedného videl naposledy umierať pred jeho očami. Tohto bude možno môcť zabiť vlastnými rukami. Obaja sa teda pustili do jeho hľadania. Trvalo im to cez hodinu, nájsť elfa, ktorý si vykračoval okolo za opaskom mal dýku, ktorú Ariadne spoznávala.* To je on. Pomáhala som s výrobou tej dýky a jej cena dvakrát lacná nebola. *Roztrhané oblečenie, rozhodne to bol ten, kto ju ukradol.* Tak a čo teraz? *Položil otázku, no to už šlo dievča v pred za svetlým elfom. Ten temný ju nasledoval.* Hej, vráť dýku, ktorú si ukradol. *Prehovorila na neho Ariadne, v jej hlase nebolo ani známky strachu, docela dosť si verila v tomto smere. Mala za chrbtom temného elfa a verila tomu, že vie aspoň trochu s tou kušou narábať. Svetlý elf im venoval pohľad, tikal zo strany na stranu, než sa rozbehol a dal na útek, bez toho, aby niečo povedal.* Za ním. *Venovala prosebný pohľad Reilimu, ak niečo Ariadne stopercentne vedela, tak to bolo niekoho presvedčiť svojim výrazom. Ten len hlasno povzdychol.* "Bež, bude sranda." Vyzval jej i Illas. Svetlý elf, zlodej, nabral pred nimi značný náskok, no temný elf nebol tak pomalý na rozdiel od nich dvoch a tak jej v rýchlosti dobehol a skočil po ňom.* Toto sa malo stať pred tým, než sme išli vybavovať kušu, určite by sme dostali zľavu. *Zamrmlal sám pre seba a sedel na onom zlodejovi. Ariadne ich dobehla po nejakej chvíli, bola zadýchaná, očividne veľa toho nepobrala.* Huf, ďakujem. *Oprela sa o svoje kolená v predklone a najskôr sa vydýchala. Temný elf na ňom aj tak sedel a vyzeral, že má pohodlie. Až potom k nemu prešla, snažil sa temného elfa zhodiť, no nedarilo sa mu to.  Vzala si naspäť dýku a priložila mu ju ku krku.* Teraz ťa pustíme, ale nabudúce ťa podrežem na mieste. *Nevinne sa usmiala, so zlodejmi nemala zmilovanie, no dnes mala dobrý deň. Bola s Nyrinn a spoločne si spravili pekný babský deň. Obom však prišlo zvláštne, že celú dobu nič nepovedal, ako by bol nemý. Možno i bol, nevedel rozprávať alebo ho desperos pripravil o schopnosť slov.* Prosím, zlez z neho Reili. *Postavila sa a jej príklad nasledoval temný elf a ten svetlý sa rozbehol znovu preč, tentokrát jej nikto nenaháňal, aspoň to si mysleli.* Ukážeš mi cestu naspäť? Za toto. *Nevinne sa zasmial, pričom v hlave začul smiať sa všetkých troch.* Dobre, kam až ťa mám doviesť?

Počet slov: 1363

Koniec prvej kapitoly.

Kapitola 2 - Zákazka

*Dni sa tiahli, boli pomalé, plné roboty, ktorá Calovi ale v žiadnom prípade neutekala tak ako by si čarodej predstavoval. Čo bolo najhoršie, otec si vzal Reili, Roberto jej poslal do prdele pár dní dozadu a ešte sa neozval. Zapálil si cigaretu, potiahol, pozrel sa na stôl, kde ležali papiere, ktoré boli plné podpísaných zmlúv medzi cechom a zákazníkmi. Prešiel po nich zlatými očami, zatiaľ čo sa rozplýval sivý dym do okolitého vzduchu, nasakoval do jeho oblečenia, vlasov, papiera, okolia. Nemal otvorené okno, mučil sám seba v neprirodzenom prostredí. Svojim spôsobom mu to ale vyhovovalo, zlý vzduch, priveľa práce, chcel od toho všetkého vypadnúť, zraziť Robertovi hrebienok, ktorý mu narástol. Samozrejme, že tam mal svojich ľudí a tak všetko počul, detailne.* Ako to urobiť. *Potiahol si. Chápal, že ma u seba temného elfa na ktorom mu približne záleží. No nech pozeral zákazky ako veľmi chcel, nebol tam ani jeden elf. Či už svetlý alebo temný. Orkovia, trpaslíci, obyčajní ľudia, upír... nič čo by jej zaujímalo aspoň trochu, všetko to boli nezaujímavé bytosti. Nižšie vrstvy, či stredné, nikto významný, dôležitý. Poslednou dobou to nebol ani niekto, kto by bol pre niekoho iného dôležitý. Ani pre Roberta, ani pre Auri, ani pre niekoho iného. Jeho svet bol doslova teraz plný nudy, nezáživných vecí, čo jej vyčerpávalo. Aby toho nebolo dokonca málo, tak už tu sedel druhý deň v kuse, bez poriadneho odpočinku, jedla či pitného režimu. Jedine, čo tu išlo pravidelne boli cigarety, ktoré mu pomaly ale iste dochádzali. Masku líšky mal položenú na kraji stola, no sotva čo stihol dofajčiť sa ozvalo zaklopanie.* Pán Morithi, zákazník. *Bol to ženský hlas, hlas jeho sestry, ktorá mu privádzala zákazníkov. Načiahol sa pre masku, uhasil cigaretu, nasadil si ju na tvár.* Pusti ho dnu. *Nakázal jej, usadil sa dominantne ešte skôr, než sa otvorili dvere a dnu vošiel nižší cez to objemnejší muž, dobre oblečený, upravený, Calovi voňal po peniazoch. Ten sa najskôr rozkašlal, nedalo sa v kancelárii poriadne dýchať, to mu však toľko neprekážalo.* Tak, čo vás sem privádza? *Položil otázku, premeriaval si ho chladnými zlatými očami, ktoré hladovali len po jednom - po obsahu jeho vrecka s peniazmi. Mohlo to byť čokoľvek, ochrana, vymáhanie, vražda, niečo ukradnúť. Mnoho ďalších vecí, ktoré jej v jeho stave nedokázali napadnúť.* Zdravím pán Morithi. *Znel nervózne, bol tu prvýkrát, jeho tvár nespoznával, aspoň nie v týchto priestoroch, aj keď sa s ním nie raz ako Calore stretol.* K veci poprosím. *Čas boli peniaze a peniaze boli čas. Určite to bude niečo nezaujímavé, možno za dobré peniaze, ale i tak to posunie niekomu ďalšiemu. Možno to hodí Coriane, ak to bude za väčšiu sumu, vravela mu naposledy, že ju nebaví robiť vrátnu.* Dobre teda. V okolí sa premáva svetlý elf, ktorého sme tu predtým nevideli. Motá sa po trhoch a kradne zbožie, všetko čo mu príde pod ruku. *Začal. Calore ho pozorne počúval, dokonca sa postavil a urobil mu toľkú radosť, že otvoril okno, aby sem išlo trochu čerstvého vzduchu, než sa znovu usadil naspäť na svoje miesto.* Viem o kom je reč, začul som, že robil problémy. Čo tak ho zbiť, zlomiť mu kosti, zmrzačiť jej? *Navrhol, aj keď si bol istý, že už sa o to nie jeden človek pokúsil. Bol to vskutku problémový svetlí elf, jeho ľudia sa nestarali, podľa neho ani nevedeli, že tu niekto ako on je. Mal by ísť do tábora sličných, ako už temných, tak i svetlých, dlho za nimi nebol a udržiavať stále spojenie medzi nimi bolo tiež svojim spôsobom dôležité.* "Mal by som vyslať Coriane za upírmi a Rydela za vlkodlakmi a trochu sa pokúsiť vyjednávať." *Rodiny to boli veľké a s jednou z nich mali pomerne dobrý vzťah, od nich totiž pochádzal ten starý vlkodlak, čo premenil Rydela. S Coriane to bolo zložitejšie, tá už nemala žiadne pokrvné väzby na rodinu ani obrazne povedané.* Skúšali sme to, teraz sa potuluje v okolí s rozbitým nosom a zlomenou rukou, no popravde si z nás nikto nechce zašpiniť priamo ruky. *Vysvetlil mu. Calore sa pod maskou usmial. Ako inak, no presne takýto ľudia ich živili. Navyše, svetlí elf... nebol síce temný, ale zase elf ako elf!* Dobre, koľko za jeho hlavu ponúknete? *Položil zásadnú otázku.* Do toho pripočítam poprípade vaše špeciálne požiadavky. *Dodal a medzitým vytiahol čisté papiere, ktoré boli dopredu svojim spôsobom vypísané.* Nemáme špeciálne požiadavky, len nás ho zbavte. Dáme toľko, koľko budete chcieť. *Dostal zo seba. Calore chytil vrko, atrament a niečo začal písať, trvalo mu to len chvíľu, než to podal obchodníkovi.* Tu uveďte svoje meno, tu sa podpíšte, ak súhlasíte so sumou. *Mal rád, keď išlo všetko cez riadne zmluvy, podpísané, spečatené, ako zmluva s diablom. Kto vie, možno to tak svojim spôsobom bolo.* Nemám s tým problém. *Vyplnil to čo mal, podpísal a vstal od stola.* Ďakujem za vás čas, pán Morithi. *S tými slovami odišiel. Suma nebola síce nič moc, ale možno by to mohol urobiť, ako menšie varovanie pre Roberta. Počkal, kým úplne zmizne i spolu s krokmi a až potom si dal dolu znovu masku a zapálil cigaretu.* Postarám sa o to? *Spýtal sa sám seba. Zranený svetlý elf, za pár halierov - aspoň tak tá suma v jeho očiach vyzerala nebolo niečo, prečo by sa postavil. Ale za to... neboli tu špeciálne požiadavky a tak si s jeho telom mohol robiť čo chcel. Mohol z neho urobiť ukážku pre každého jedného zlodeja, varovať každého jedného občana a čo viac, poslať po jeho tele i odkaz pre starostu. Na jeho tvári sa objavil typický úsmev. Chladný, hravý, dominantný, hladný. Rovnako tak sa i týmito emóciami zaleskli oči. Zapálil si, potiahol, vydýchol, sledoval ako sa dym rozplýva, spokojný sám so sebou a so svojim plánom. Predsa len, už sa dlho nehral s telom nejakej bytosti. Aranžoval, rezal, dopĺňal, zošíval... čokoľvek by jej len napadlo. Naposledy to bol... ako že sa to volal? No, na tom nezáležalo. Dôležité bolo len jedno - to, že bol už dávno po smrti a on z jeho smrti dostal maximum.* Na jednu stranu za môj čas stojíš, na druhú zas nie. Si zbytočný, problémový, ako šváb. Stačí ťa len rozšliapnuť. *Rozprával nahlas. Bol si istý, že jej nikto nepočuje. Nakoniec dofajčil i túto cigaretu, uhasil v plnom popolníku a vzal masku. Pozrel sa von z okna. Slnko bolo ešte na oblohe. No, aj tak sa mu bude lepšie hľadať cez deň. V noci jej len zabije a nájsť mu nové miesto, kde mu to bude svedčať bude môcť tiež. Postavil sa, nasadil masku a opustil svoju kanceláriu. Ako prvú zastávku si hodí za Coriane, ktorú pošle za svetlými elfami a rovno i za upírmi. Vráti sa živá, zdravá to už netušil, ale nikto sa nechcel znepriateliť cech. Predsa len, kto vie koľko z ich rodiny spadalo pod cech. Otázne však bolo, koho by uprednostnili.*

Počet slov: 1148

Koniec druhej kapitoly.

Kapitola 3 - Podozrenie

Calore
*Jeho kroky sa rozliehali dlhými chodbami sídla, hľadajúc sestru, ktorá ešte hodnú chvíľu dozadu pustila dnu posledného zákazníka, ktorého bol ochotného prijať. Rydel tu dnes ani nebol, takže mu to na krk hodiť nemohol, podstate sa dosť pohádali ohľadom Auri a toho všetkého bordelu čo nastal, no čert to vem, doprial mu toľko času koľko potreboval. Zahalený v čiernom s líščiou maskou kráčal, hľadal toho, koho potreboval. Nie, že by chcel Roberta nejako priamo nahnevať, vyhrážať sa mu. Možno mu trochu zraziť hrebienok a čo bolo podstatné, poukázať na jeho slabosť. Mal to teda brať ako priateľskú výpomoc, nikoli ako útok na osobu! Mal by Calovi aj priam ďakovať. Predsa len, momentálne temný elf v nebol stave, aby dokázal sám seba ubrániť a čo jej nechal sledovať, tak sa dosť jeho hračka prechádzala sama s ešte k tomu neozbrojená.* "Je to hotová láskavosť z mojej strany. Nie je Calore veľkolepý?" *Samo sebou si o sebe myslel veľa, aj keď poznal svoje miesto. Občasný egoizmus nezaškodí. Nie pokiaľ skončí tam kde má a v tejto záležitosti skončila s touto myšlienkou. Zastal u dverí, kde mala ona svoju pracovňu, zaklopal a vošiel. Ani si nezakrýval oči, keď pristihol ju i jej priateľa pri tom, ako sa oblizujú. Predsa len, on bol ten posledný, kto by niečo takéto robil.* Vezmeš to za mňa, mám inú prácu. *Dával sa na ňu zlatými nekompromisnými očami, zatiaľ čo jej zlaté oči boli nahnevané z toho, že jej pokazili zábavu. Jej priateľ sa na Cala ani nepozrel.* Snažíme sa o dieťa, Calore. *Osočila jej, pričom Cal vyprskol smiechom.* Ten bol dobrý, teraz choď robiť. *Pobavil sa, no aj tak to nestačilo, aby ju nechal tak, teraz nie. Keď jej zlákali jeho vlastné myšlienky a genialita. Obyčajne to stačilo na to, aby ju nechal tak, no tentokrát sa musela zmieriť s tým, že jej brat, ktorý stál za dve veci ide za zábavou a ona bude robiť jeho robotu.* Potom sa môžete snažiť i o trojčatá. *Uculil sa pod maskou. Upírka sa zdvihla zo svojho partnera, ktorý vstal.* Prajem pekný zvyšok dňa, Morithi. *S tými slovami opustil pracovňu, tvár si zahalil len šatkou, nebol súčasťou cechu. Nepotreboval.* To dal tak dobrú ponuku? *Spýtala sa jej, zatiaľ, čo vzala zo stola gumičku a začala si zapletať zlaté rozpustené vlasy.* Peňažne by som to nehodil na krk ani tebe, či Rydelovi, podstate by sa o to postaral i najnovší člen... no princípovo má pre mňa akúsi hodnotu. *Usúdil to počas jeho krátkeho premýšľania.* Hlavne nerob kraviny, otec je tu a ty to vieš. *Napomenula jej, i keď dobre vedela, že jej to nezastaví. Pokiaľ išlo o princípy a jeho "láskavosti" voči svetu bol nezastaviteľný a ani tie hranice, ktoré posledné roky porušoval jej nezastavia. Chcela i ona prejsť okolo neho, bude jednoduchšie pracovať z jeho kancelárie, keď tam mal už všetky potrebné veci a ona nebude musieť robiť bordel v tej svojej, než ju chytil za ruku pri lakti.* Keď budeš hotová za dnešok... vybav mi stretnutie s Mordechaiom. *Povedal jej.* Čo máš v pláne? *Položila dosť zásadnú otázku, na ktorú však z jeho strany prichádzalo len mlčanie.* Plánuješ Rydela poslať za vlkodlakmi? *Aspoň na túto sa jej mohlo dostať odpovede, no miesto toho ju len pustil, otočil sa a nechal ju tak. Mohla to považovať ako dostatočnú odpoveď. Poslal by ju aj za svetlými, ak by mali nejakú spoločnosť, no okrem toho, že bola polovičná elfka nemala s nimi nič spoločného. Ba čo - mohli ju považovať i za monštrum. Kocky boli vrhnuté, hra v tomto meste sa rozohrala, kto bol však ten čo s nimi hral bolo otázne.* "Mal by si si v tomto smere tiež pohnúť Roberto. Využiť svoju hračku, aby ti pomohla s jednaním. Predsa len, je to temný elf. Premeň jej na čo chceš, pošli do tábora, použi jej. Nebuď hlupák." *Prebehlo mu hlavu popri tom, ako kráčal chodbou, smerujúci von z priestorov cechu. Vonku na nej čakala Lihele spolu so Zenom. Kon bol s Rydelom kto vie kde.* Lihele, poď. *Povedal, fena sa zodvihla zo zeme a šla za svojim pánom, neskôr i po jeho boku. Bolo čas jej nájsť, svoj cieľ, ktorý zavraždí a využije po svojom.*

Ariadne
*Cesta mladého dievčaťa v spoločnosti gnoma Gobtu viedla do temného hvozdu. Všetci tam boli prekvapení, keď sa u nich v dielni zjavil Viggo. Jeden z najlepších čarodejov v Desperose. Ariadne ho sama o sebe nespoznávala, nikdy jej nevidela, na to tu bola prikrátko... za to ale jej otec a tí, čo žili v Desperose dlhé roky už áno. Objednal si špeciálne vyrobenú dýku, nepovedal k čomu, podstate sa nikto ani nepýtal - nebola to ich starosť.* Sme si istý, že ideme dobre? *Položila otázku smerom k ozbrojenému Gobtovi, ktorý sa krčil za jej chrbtom strachom, zatiaľ čo dievča nebojácne išlo v pred, nesúc v ruke balíček s pečlivo zabalenou dýkou.* So...som si tým is..istý. *Hlesol zase bojácny gnóm. Ariadne z hlasna povzdychla.* Nechceš ti niesť balík a ja v ruke držať zbraň? *Spýtala sa jej.* Na... na zbraň si... do dosť slabá. *Podotkol gnom, ktorému sa temný hvozd nepáčil. DOslova ľutoval, že sa prihlásil ako jej doprovod, keď nepoznal miesto kam idú.* Stále by som s ňou bola užitočnejšia, než si ty teraz. *Možno bola drzá a toto miesto jej strach nenaháňalo. Mala to v génoch po kom inom, než po jej otcovi. Žila tu už tri roky a ani za ten jeden jej nestretla, nevidela... aj keď možno niečo z toho áno, nevedela koho mama myslela, koho sem išla hľadať. Nikdy jej nepovedala jeho meno, nepovedala ako vyzerá, aj keď v rozprávkach často podobalo, že sa hlavná postava dievčaťa, ktorý čakal zlý koniec v mnohých smeroch podobalo na jej otca. Občasné správanie, menšie zvyky, zlozvyky. Dokonca od kedy stretla Reiliho, tak chodila v čase voľna po ňom pokukovať, keďže to bol jediný temný elf v jej danej blízkosti, ak nepočítala niektorých v kráľovskej garde, ktorých sledovala hlavne v noci, keď sa potaji vyplýžila z domu.... dokonca aj počula, že pobrala niečo v tvári, i jej farby vlasov mala rovnaké. Pokrútila však hlavou, sústredila sa na jedno - na cestu do chajdy Vigga, ktorý očakával svoju dýku.* Nie...niekedy si vá-vážne zlá. *Vykoktal zo seba Gobta, ktorému sa atmosféra nepáčila, pomaly ale iste hustla, bola ťažšia, temnejšia a odpudzovala jej.* Nie som zlá. Len hovorím ako sa veci majú. *Utrúsila, než jej do očí padlo slabé svetlo v diaľke. Pridala do kroku a gnom za ňou taktiež. Pomaly ale iste dorazili ku chate, ktorá tam bola, natiahla ruku a zaklopala na dvere.* Pán Viggo, nesiem vám vašu dýku. *Povedala. Chvíľu bolo ticho. Až priveľké.* Mo...možno by sme--- sme sa mali otočiť... a ... a ísť naspäť. *Stiahol k sebe ešte bližšie zbraň, ako by mu to malo dodať istý pocit bezpečia, než sa dvere otvorili a medzi nimi stál čarodej.* Prosím, poďte dnu. *Rukou im pokynul, že môžu vstúpiť. Mladé dievča bez váhania vstúpilo dnu, gnom trochu váhal, no prišlo mu to lepšie ako zostať sám vonku. Vnútri to bolo útulne vybavené. Vlastne len všetko, čo čarodej potreboval, nič viac, nič menej.* Posaďte sa, urobte si pohodlie a cíťte sa ako doma. *Už len sám jeho hlas znel tajomne, skutočne dostával legendám, čo jej otec povedal. Poslúchla, posadila sa a gnom spolu s ňou. Na stôl položila balíček s dýkou a ešte raz sa poriadne rozhliadla.* Ospravedlňte ten neporiadok, nemávam tu veľa hostí. Dáte si čaj? *Rozprával teraz viac menej len on, no doteraz nemala Ariadne či Gobta možnosť čokoľvek povedať.* Rada. *Usmiala sa na neho a súhlasila s jeho pozvánkou na čas. Sledovala ako teda čarodej začal pripravovať čaj, do vtedy boli v tichosti, pokiaľ nepoložil tri šálku čaju za stôl a posadil sa k ním.* Nebála si sa, keď si ju sem niesla? Si mladé dievča. *Upil si horúceho čaju a prezeral si Ariadne.* Nebála. *Usmiala sa. Ona si najskôr privoňala, voňal nádherne, pripomenul jej domov, kde žila, z ktorého odišla až sem a kde ju po ceste sem zastihol tragický koniec príbehu jej matky.* Vy sa nebojíte žiť tu? Tak ďaleko od všetkých v prostredí, ktorému sa i slnko vyhýba? *Spýtala sa naspäť.* Vyhovuje mi samota a toto miesto. Odpovedal jej bez problémov. Gobta mlčal, hľadel si svojho, len ich v tichosti počúval. Mal rešpekt z čarodeja, až priveľmi na to, aby prehovoril.* Cez to by ale dievča ako ty nemalo chodiť takto ďaleko. *Nastala chvíľa ticha. Ariadne nafúkla tváre.* Som Ariadne a budem najlepšou kováčkou v Desperose. Prekonám svojho otca. *Povedala na plnú pusu, sledovala ako sa usmial.* Takže plánuješ kráčať touto cestou. Budeš musieť veľmi zosilnieť. *Nehovoril jej niečo, čo už nevedela, skôr len jej pripomínal, že to vravieť môže stále, ale v prvej rade potrebuje i výsledky z jej snahy a cesty.* Nechcela by si byť skôr čarodejkou? To by bolo pre žieňa lepšie. Ariadne sa napila čaju, Gobta tiež, čarodej kráčal po tenkom ľade.* Nikdy som nad tým nepremýšľala. Mama hovorila, že muž s ktorým ma počala je čarodej. Nie je to tak, že by som si hovorila "Nestanem sa čarodejom, pretože ním je muž, ktorý sa o mňa nikdy nezaujímal." Podstate ani nevie, že existujem, ale toto je cestou, ktorou chcem ísť. Možno časom, ale najskôr sa chcem stať kováčom, nikoli čarodejom. *Prekvapivo mu to povedala pokojne. Nemala rada tento typ rečí. Nenávidela ich. V dielni si na to nikto už nedovolil. Viggo sa zasmial. Potom pousmial popod mačacie fúzy.* Mala by si mať viac možností než toto. Byť kováčom nie je zlé... ale Desperos už nie je tak bezpečný, akým bol doteraz. *Nikdy to nebolo bezpečným miestom, no budúce roky budú nebezpečnejšie ešte viac a viac.* Až zmeníš názor, môžeš sem prísť. Vezmem ťa do učenia. I kováč kalibru ako ty, by sa mal vedieť ubrániť. *Povedal jej. Ariadne prikývla. Nechápala čo tým myslí. Aspoň nie tak, aby to považovala za hrozbu. Viggo začul, že sa v cechu u Shiver ukázal Morte a jeho príchod nateraz neveštil nič dobrého.*

Počet slov: 1742

Koniec tretej kapitoly.

*Ďaleko za mestom v lesoch kráčal temný elf. Nudil sa a z nudy zavítal po tých dlhých rokoch ku svojim. S nikým sa nerozprával, vôbec sa nezastavoval, len sa prešiel po ich tábore, popozeral ako sa veci majú a potom jednoducho odišiel. Cítil na sebe ich oči, no nikomu nevenoval pohľad. Bol len zvedavý ako sa tu jeho druhu darí, koľko ich tu približne je. S koľkými by sa v budúcnosti mohol potýkať. Predsa len, nenávidel seba, svoju vlastnú krv, svoj vlastný druh rovnako ako nenávidel všetkých sličných. Elfov, satyrov... nenávidel to všetko. Seba možno o niečo viac, no pokiaľ mal Roberta pri svojom boku, dokázal to tolerovať. Tábor však opustil rovnako rýchlo ako sa tam zjavil. Jeho neviditeľnosť nebola na tom tak zle a tak mu to nerobilo taký problém, aj keď mal pocit, že naňho i vtedy zopár očí zazeralo. Stále to nebolo nič svetaborné, mal by na tom zapracovať. Chcel jednoducho len vedieť, ako vyzerajú taký temní elfovia v Desperose, ak nerátal tých v garde. Rozhodne vyzerali viac divoko. No sám Reili vyzeral ako nájomný vrah. S kapucou na hlavu, a i tak bolo vidno, že vlasy pod ňou má biele, neupravené a karmínové krvavé oči naháňali snáď i im strach. No, hodil ich za hlavu, vytratil sa ddo lesa bližšie k okraju desperosu. Nepotreboval sa tam zdržiavať, taktiež nikto nevyzeral, že by ho hodlal zastaviť. Jednoducho im bol u prdele, rovnako ako oni boli jemu. Hlavu mal plnú "svojich myšlienok".  Holos, Illas, Murya jej sprevádzali, aj keď cestou tam, počas i prechádzky a potom i cestou naspäť mlčali.*
Čo ste ticho? Roberto tu nie je. *Nemohol si odpustiť túto otázku, aj keď ich potom asi už v živote sám nezastaví.* "Niečo tu smrdí." *Reili sa zhlboka nadýchol a vydýchol. Necítil nič, preto naklonil hlavu na stranu.* Nič necítim. *Zahlásil. Holos v hlave vyprskol smiechom. Samozrejme i Reili sa uchehtol.* "Ty vieš, čo tým myslím. Musíš to cítiť tiež." *Samozrejme, že to cítil. Už dobrých minimálnych pätnásť minút cítil len chlad, ktorý ho sprevádzal, husiu kožu. Nevedel čím to bolo a všetkým trom to prišlo zvláštne.* Hej, viem veľmi dobre čo tým myslíš. *Dal si ruky do vreciek oblečenia, no naďalej pokračoval v kráčaní v pred, ďalej ich malou dlhou prechádzkou lesom, kedy sa pomaly ale iste približoval k Desperosu. Razom ale zastal. Neďaleko od kraja. Toto miesto poznal. Videl tu smrť svetlého elfa. Bol svedkom, niečo jej zabilo, nepovažoval to za človeka.* Illas, toto miesto je tak nostalgické. *Začal si ono miesto prezerať, spomínať na to.* "Pravda, tu sme jej videli naposledy." *Poslednou dobou si viac sedel s Illasom, mentálne i dosť dospel pokiaľ nebol v blízkosti Roberta, či niekoho z jeho ľudí. Možno si za ten čas v Desperose vybudoval dve tváre. Od kedy jej videl takmer umrieť pred jeho očami, v jeho náručí. Pracoval na sebe a bolo to vidieť o dosť rýchlejšie, než by si temný elf uvedomil. Potom však zašiel niekam ďalej, na čistinku, kde mu do karmínovo krvavých očí uprel jeden strom. Vyzeral obyčajne, stál tam ako strom, tváril sa ako strom, no nebol to obyčajný strom! Niekto mal na ňom svoje veci. Ako to vedel? Sám bol elf, vedel ako zmýšľajú, premýšľajú, aký strom si vždy vyberú... a tak, prečo jej neobrať o tú trochu, čo tam má? Pravdepodobne tam nebol. Slnko ešte len zapadalo a jeho zrak sa teda pomaly ale iste zlepšoval.* Čo tam asi bude? *Položil otázku nahlas.* "Nejaký poklad?" *Bolo to dosť možné.* "Možno vôbec nič." *I to bolo možné. Reili sa dostatočne priblížil k stromu, zodvihol oči a po krátkom nádychu a výdychu sa dal do šplhania. Bol tam zavesený batoh, roztrhaný plášť. To bolo všetko. Sadol si na konár, začal jej prehľadávať.* Vyhráva Ilass, nie je tu nič. *Zavrel batoh a odložil jej na približné miesto, kde jej vzal, zoskočil a strčil ruky do vrecka. No ten neznesiteľný pocit chladu a ako by jej niekto pozoroval...* Prečo ma sleduješ? *Mal na to cit. Dokázal povedať, keď sa naňho niekto díva, pozoruje jej alebo nie. Predsa len, v hlave už mal teraz troch démonov v hlave, vnímal svet okolo seba inak. Rozhliadol sa okolo seba, než mu do očí udrelo niečo, čo predtým v živote nevidel. Priezračného jeleňa a na ňom priezračného jazdca. Počul o tom. Že jej často bolo vidieť na miestach kde niekto umrel. Medzi gardistami sa toho veľa šepkalo.* Prišiel si si po mňa? *I jeho hlasy v hlave zmĺkli, keď si uvedomili s kým majú tú česť.* Úbohý chlapče, nie som tu kvôli tebe. *Hlas nemal farbu, žiadne emócie, cez to Reili cítil, že k nemu rozpráva vľúdne.* Tak to som rád, ešte musím toho veľa urobiť. *Musel. Naklonil detsky hlavu na stranu, zadíval sa na toho jazdca, skúmavo, pozoruhodne.* Pravda chlapče, ty budeš žiť ešte dlho. Úbohým životom, ktorý si si vybral. *Jeleň stál na mieste, nehol sa, len pozoroval temného elfa, ktorý sa vydal bližšie k ním.* V to dúfam. Ešte stále som sa nedotkol žiadného elfa. Nezabil žiadneho satyra, nezničil svoj druh na tomto mieste. *Stále bol na to moc slabý. Nemohol nič robiť len trénovať. Možno by sa mal stáť upírom či vlkodlakom... niečím, čo mu dodá potrebnú silu k tomu urobiť to. Potreboval byť ukrytý v tieňoch, temnotách a vyčkávať na vhodnú chvíľu. Navyše, nechcel Robertovi nič pokaziť, žiadne plány, nič také. Musel sa prispôsobiť.* Myslíš si, že niečoho takého v budúcnosti dosiahneš? *Nadvihol by obočie, no žiadne nemal.* Budem robiť všetko preto, aby som mohol. *Zastal kúsok od neho, ani nie pol metra. Natiahol ruku k jeleňovi, no prešla skrz. Ako by tam nič nebolo. Len ilúzia jeho očí a hlavy.* Potom máš pred sebou dlhú cestu. *Nechal elfa, nech si to vyskúša. Naopak jej prekvapovalo, že sa jej nebojí.* Viem. *Stiahol k sebe ruku, dal si ju do vrecka a vzhliadol k nemu karmínovými očami.* Umrie tu niekto v budúcnosti? *Položil otázku.* Presne tak. O pár hodín tu niekto poslednýkrát vydýchne. Nemal by si sa do toho pliesť. *Varoval jej. Reili sa pousmial.* Pokiaľ to nie je Roberto alebo Auri, je mi jedno kto umrie, ako umrie a kedy. *Jeho varovanie však prijal. Znamenalo to, že by sa mal vytratiť. Možno to bude zase niečo, čo bolo naposledy a zhovievavosti sa tentokrát dočkať nemusí. Otočil sa a vydal sa smerom do lesa. Len ako šiel, zodvihol ruku, ako by mu zamával, aj keď mu bol chrbtom.* Vďaka za tvoj čas, Posol smrti.
Počet slov: 1097

Calore
*Potom čo opustil po prijatí zákazky priestory cechu, zahalený v tom istom oblečení po bohu čiernej veľkej feny Lihele sa vydal na stopovanie svetlého elfa, ktorý ani pri dostatočnom varovaní neprestal spôsobovať problémy. Väčšinou takýchto ľudí vždy zabije niekto, kto bol Caloremu podobný, rýchlo sa unavia z okrádania bežných občanov a obchodníkov a začnú vyhľadávať niečo odvážnejšie postupom času a narazia na niekoho koho by okradnúť nemali. Dúfal, že svetlý elf nebude tak hlúpy a nebude toľko riskovať. Nerád by vracal zálohu a ešte menej radšej by nedostal zaplatené vôbec. Síce v jeho očiach boli tie peniaze drobné, ale stále to boli peniaze. Jeho život sa točil len okolo troch vecí. Rodiny, sexu a peňazí. Nevedel, čo je preňho viac dôležitejšie, popravde, ak by si mal vybrať medzi rodinou a tými dvoma, zvolil by rodinu, ale či je preňho prednejší dobrý sex alebo peniaze bolo otázke a to o dosť. Ale zase, bez peňazí by si nemohol zaplatiť niekoho pre sex, nie? Čo ak by ale posledný dobrý človek v sexe zomrel, ak by si vybral peniaze? Z hlavy sa mu parilo popritom, ako nad tým premýšľal. Nevedel sa rozhodnúť. Ako, stále mohol niekoho v sexu zaučiť, ale čo ak to nikdy nedotiahne na takú úroveň? Mal by sa po tomto staviť v nevestinci, jeho myšlienky boli nebezpečné a potreboval spoznať odpoveď. Možno by mohol Satyra vymeniť za Roberta, tentokrát bol na rade Calore, aby si užil na vrchole starostu. Plánoval sa mu trochu i pomstiť za to, ako jej minule škádlil. Musel sa zhlboka nadýchnuť a vydýchnuť, aby sa trochu upokojil a miesto stopovania svetlého elfa sa nevydal najskôr ta kam chcel ísť a až potom sa vrátil k práci no vtedy mohlo byť neskoro. Aj keď, prisvojiť si prácu niekoho iného tiež nebolo na škodu!* Najskôr práca, potom sex Morithi. Potom sex. *Musel si nahlas vyjasniť priority na dnešný deň. Najskôr jej musel zabiť, vystaviť a potom si mohol ísť užiť. Hádal, že sa cez temného elfa v jeho blízkosti nedostane, to bola ďalšia dôležitá otázka, koho by si zvolil? Temného elfa alebo Caloreho? Na dnes by mal skutočne vypnúť, čím viac premýšľal, tým to bolo horšie. Mal by tiež v najbližšie dni navštíviť Nyrinn a jej matku, onedlho bude mať narodeniny a oni dvaja výročie? Dalo sa to tak nazvať? Nežili spolu, každý spal s kým chcel, ale chovali k sebe istý druh lásky alebo niečo podobné k tomu pocitu. Samosebou by ju ochránil, predsa len, to bola matka jeho princeznej a popravde mala s ňou lepší vzťah než s ním. On ju toľko nevýdal, pretože bol tým kým bol a samo o sebe v očiach jeho otca mohla vyzerať ako odpad, špina. No ešte pár dní a bude ju musieť prijať... tak ako on musel prijať Auri. Mal toľko vecí na práci, pravdepodobne ani nebude môcť ísť po dobre odvedenej práci povenovať sa sebe, miesto toho sa zasunúť naspäť do kancelárie a pracovať. Aj keď mu zábava chýbala neuveriteľne! To však nič nemenilo k tomu, že pomaly ale iste dorazil na trhovisko, dnes to tu praskalo vo švíkoch, bude ťažké jej nájsť. On si z toho ale veľkú hlavu nerobil, vyliezol niekam, kde mohol pokojne číhať s výhľadom na celé miesto. Bolo tu mnoho svetlých elfov, temných elfov, satyrov, trpaslíkov, barbarov, mestkých potkanov rovnako ako tých vidieckých. Niekde zbadal i trpaslíka, gnóma, či orka. Zlatými očami však sledoval len svetlých, čakajúc, kedy niekto z nich natiahne ruku, schmatne to čo nemá. Vzhľadom k tomu, že bol dotyčný elf v desperose nový, mal približný vzhľad od jeho ľudí, ktorí stiehli u bariéry a mali ju pokrytú. Videli kto nový prešiel, okamžite jej zapísali a neskôr podali hlásenie. Väčšinou to boli satyrovia, ktorí sa skrývali ako zvieratá, či elfovia, svetlý počas dňa a temný počas noci. Potreboval mať predsa len prehľad o tom kto príde a kto sa snaží beznádejne ujsť.
Tváre elfov sa mu zdali podobné. Ak by postavili vedľa Coriane ďalších niekoľko svetlých elfiek, pravdepodobne by ju nespoznal. Museli by to byť však miešanky ako bola ona. I na ňom či na Rydelovi sa podpísala tá skutočnosť, že ich matka bola svetlá elfka. Dobre, na Rydelovi najmenej, ale to už bolo vedľajšie. Isté črty tam boli, tak ako boli isté ľudské črty i na ich najstaršej upírskej sestre, ktorá by ich najradšej vyžmýchala od krvi na mieste. Po dvoch hodinách sedenia a nehýbania sa, mu do očí udrel elf, ktorého hľadal. Prehádzal sa davom, sledoval ako sa snaží niečo nešikovne ukradnúť. Skutočne v tom bol zlý, vlastne sa mu ani nedivil, nevyzeral v dobrom stave. Pravdepodobne sa ešte stále nevyliečil zo zranení, ktoré mu spôsobili, keď jej zbili ako psa. Nevyzerali čerstvo, muselo to byť teda to čo spomínal obchodník, keď za ním dneska bol. Za tú dobu i vymyslel, kde jeho telo vystaví. Síce to bude pravdepodobne dlhá cesta - plánoval jej zabiť v jeho úkryte, ktorý doteraz netušil kde má. Bude jej tam musieť doviesť. Chcel si trochu odpočinúť pri stopovaní a sledovaní. V takýchto príležitostiach ľutoval, že je človekom a nie elfom, ktorý mal sledovanie o dosť jednoduchšie vďaka neviditeľnosti. On sa mohol spoliehať len na svoju vycvičenú nenápadnosť a na Lihele, ktorá mala bystrý nos, ktorý pach, čo má prenasledovať nepustí z nosa ani mysle. Aj keby to znamenalo, že sa stratí svojmu pánovi z dohľadu. I teraz sedela v tieni kúsok od Caloreho a čakala poslušne na pokyn. Ten prišiel od jej pána až vtedy, keď sa dal svetlý elf preč z trhoviska a niekam sa vydal. Cal sa s ním snažil držať krok a až keď sa ich okolie trochu vyprázdnilo mohla fena pochytiť jeho pach, zamerať sa na neho a byť mu v stopách. Jeho sledovanie trvalo snáď pomaly celý zvyšok dňa. Buď sa snažil niečo ukradnúť alebo pred niekým utekal. Až na večer sa so šťastným bochníkom chlebu vracal tam, kde si vytvoril svoj domov. Prekvapovalo jej koľko novo príchodzích sličných si drží odstup od svojho druhu a radšej je na vlastnú päsť a buď sa im podarí sa zaistiť alebo práve naopak - zomrú alebo zo zúfalstva vyhľadajú svoju rasu, aby u nich zostali. Mnohokrát videl i tých fešnejších na čiernom trhu s otrokmi. Aj keď je toto miesto izolované od všetkého - práve preto tu majú tieto veci toľký úspech. Roberto sa stará len o určitú časť mesta kde má plnú kontrolu a snaží sa získavať postupom času i ďalšie miesta, no v ceste mu stoja vlkodlaci a upíri, do podzemia sa toľko nestará, kde majú rajóny práve barbarovia a orkovia, tiež cech Gundahar. I Calore mal isté územie, ktoré ako vodca cechu ovládal. Priestory, kde bol cech, i jeho blízke okolie, samozrejme, svojich ľudí mal všade. V tábore sličných, v podzemí, dokonca i u Roberta jedného dvoch vyššie postavených gardistov.
Nakoniec však so západom slnka vstúpili do lesa, kde sa svetlý vydával k sebe domov. Dorazili na čistinku, kde sledoval ako mieri k istému stromu. Doteraz nad tým priveľmi nepremýšľal, ale ako by jej mal zabiť?* Lihele, trhaj. *Prikázal fene, ktorá sa okamžite rozbehla k svetlému elfovi v snahe splniť želanie svojho pána. Ten vytasil dýky, čo nosil na chrbte a vydal sa k nemu. Mal by jej zabiť nejako šetrne, aj keď... akonáhle si všimol bežiaceho psa k nemu, začal sa brániť v podobe úteku na strom, no skôr než stihol vyliezť mimo jej dosah ho schmatla za nohu a stiahla dolu. Ozval sa neprirodzený zvuk bolesti, harmónia pre uši Caloreho. Jeho krik plný bolesti, strachu... rovnako ako oči, ktorými sa díval na psa, ktorý triasol jeho nohou, zarýval biele zuby hlbšie a hlbšie do jeho mäsa. Aj napriek zopár kopancov, ktoré schytala do hlavy držala. Nebol dvakrát silný podľa všetkého. To vlastne nikto.* Pusti. *Rozkázal jej a počúvla ho. Pustila jeho nohu a elf svoju pozornosť konečne presunul na zlaté oči, ktoré žiarili temnotou.* Kto si?! Čo chceš?! *Vykríkol elf k nemu.* Tvoja duša sa dostane k Morgane. Úbohý chlapec, nakoniec si niekto, kto tu umrie sotva sem prišiel. *Bol tu pár mesiacov, no nedokázal sa zaistiť a tak skončil ako jeden z mnohých. Aspoň keby predával svoje telo, ale nerobil ani to.* Ak by si miesto kradnutia predával svoje telo, dnes by sme sa vidieť nemuseli. *Chlapec sa doplazil k stromu, oprel sa oň chrbtom. Zadíval sa na dve lesklé dýky, ktoré pre neho neznámy muž držal v ruke.* Prosím, nie, už nikdy nikoho neokradnem! *Začal prosiť o svoj život. Lišiak bol však ticho, pomaly kráčal, zatiaľ čo Lihele dávala pozor na ich korisť, aby im ešte z posledných síl neutiekla. No len sa triasol strachom, pravdepodobne sa díval na priezračného jazdca, ktorý stál niekoľko metrov opodiaľ. Všimol si po jeho boku sediaceho temného elfa, ktorý sa na nich díval karmínovými očami. Ihneď jej spoznal. Viedli spolu tichý rozhovor, no neriešil to, on je tu len preto, aby vykonal svoju robotu a naaranžoval telo tak, ako s ním usúdi.* Prosím, skutočne prosím! *Bola to krásna melódia, strach, zúfalstvo, plač. No ani tak to neodmäkčilo jeho srdce a pokračoval ďalej, pokiaľ už nebol pri ňom a nezabodol jej. Bol rýchlejší než svetlý elf, silnejší než on, smrť mal vlastne bezbolestnú. Možno len na chvíľu, keď ucítil, ako mu dýka prebodáva srdce, no potom už nič.* Robertová hračka, nemáš byť doma už o takomto čase? *Prehovoril k temnému elfovi.* Bol som zvedavý, kto tu dnes umrie. Vyzeráte tak, že máte úchylku na svetlých elfov. *Uculil sa z pod kapucne.* Aby mi na zozname neskočil i jeden temný. *Zodvihol svetlého na ruky a prehodil si jej cez rameno, tak aby sa nezašpinil.* Obaja vieme, že niečo také sa nestane. *Reili sa postavil.* Chcel som sa len pozrieť na predstavenie, čakal som niečo lepšie. *Pozrel sa na posla.* Už je po smrti, nie je tu teda dôvod pre mňa zostávať. *Bolo tu ešte zopár miest, ktoré chcel pdstieť svojou prítomnosťou a tak zmizol a oni dvaja spoločne so psom a mŕtvolou zostali sami.* Kam s ním teraz ideš? *Spýtal sa jej temný elf, ktorý vykročil ku Caloremu.* Pravdepodobne pred vrátnicu. Darček pre Roberta. *Rozišiel sa tým smerom.* "Darček pre Roberta." *Holos sa trocha zabával, no nebude mu kaziť zábavu keď nemusel.* Čo, chceš ísť so mnou? *Spýtal sa elfa, ktorý sa vydal spolu s ním.* Idem tým smerom tiež. *Párkrát sa od videnia videli, hlavne keď vtrhol do kancelárie Roberta pred cigarety ešte pred slnovratom.* Vyrástol si, Robertová hračka. Predtým si v mojich očiach vyzeral ešte horšie než päť ročné dieťa. *Vytiahol si cigaretu, povytiahol masku a zapálil si ju. Jednu ponúkol aj chlapcovi, ktorý ju prijal a zapálil si ju jeho ohňom. Bola to jeho prvá cigareta, preto keď potiahol, rozkašlal sa. Hlasy v jeho hlave vyprskli smiechom, rovnako ako Calore.* Prečo ty nekašleš? *Zabručal elf.* Pretože som na to zvyknutý. *Uchechtol sa. Elf cigaretu z trucu hodil na zem a zahasil. Už to skúšať nebude. Ešte teraz sa dusil.* Rozumný krok, nemal by si to robiť. Potom sa budeme biť o cigarety traja. To bude problém. *Spoločne kráčali smerom radnica.* Čo je medzi tebou a Robertom? *Spýtal sa Reili nakoniec. Už dlhšie nad tým uvažoval.* "Milenec? Kamarát s výhodami? Možno i niečo oveľa viac alebo zase menej. *Začal vymýšľať Illas.* "Hlavne pozor, aby ťa čoskoro za neho nevymenil, tie iskry v očiach Roberta, keď začuje jeho meno, keď sa o ňom hovorí. *Pridal sa do toho Holos s uvažovaním, zatiaľ čo všetci traja čakali na odpoveď od Caloreho.* Môj vzťah s Robertom? Ako by som ho definoval. Požičiavam si cigarety, prijímam občas od neho zákazky a občas sa s ním vyspím. No kedy si domov dotiahol teba, asi len zopárkrát, než si na teba viac navykol. Ale to len z toho dôvodu,  že som mal priveľa roboty. Serie ťa to? *Potiahol si z cigarety a vydýchol. Fena kráčala medzi nimi.* Ešte neviem čo si o tom myslieť. Sám o sebe môžem byť rád, že sa ma ujal a nezahodil, keď som jej prestal baviť. *Miesto toho bol k nemu viac otvorenejší po Zimnom slnovrate.* Chová k nemu city, ale byť tebou by som aj tak nesedel na vavrínoch. Buď mu užitočný k niečomu, nie len k sexu. Pravdepodobne si s ním v budúcnosti znovu užijem, takže by som sa ani nestaral, kto sa k nemu hrabe do postele miesto teba. Som názoru, že stále na to nemáš právo. *Dal prednášku elfovi. Pomaly sa blížili k mestu. Ešte stále pokiaľ bol krytý stromami dofajčil cigaretu a vyrazili ulicami k radnici, kde došli po niekoľkých desiatok minút kráčania. Vonku už nebolo ani nohy, bola tma. Zastali až u radnice, kde zložil svetlého elfa z jeho ramien.* Pamätaj, čo som ti povedal. Reili. *Venoval mu pohľad zlatými očami.* Možno ťa za sex s tebou vymení za sex so mnou. Stačí keď ťa v posteli prekonám, nie? *Zodvihol ruku na rozlúčenie a pokračoval ďalej domov. Calore sa uchechtol a začal aranžovať svetlého elfa a keď bol spokojný so svojou prácou, jednoducho odišiel. Bol rád, že sa jeho sestra postarala o to, aby tu nebol v okolí žiaden gardista. Bude jej to musieť neskôr nejako oplatiť. Ani nechcel vedieť čo urobila, aby tu neboli. No nedával si načas, hneď ako jej naaranžoval vytratil sa preč, skôr, než sa znovu objavia.*

Počet slov: 2223

Koniec piatej kapitoly.