Postranní uličky

*Aurielm šla za Nayirin, pozdraviť ju a trochu poklebetiť pri šálke čaju. Bola to taká jej malá terapia, zvykla si za ňou chodiť celkom pravidelne odkedy im tak pomohla. Cestou tam však Auriel trochu zablúdila - bola ponorená vo svojich myšlienkach, zvažovala čo všetko zo svojich zážitkov Nayirin povie a teda nedávala taký pozor na značky, ktoré tak precízne rozmiestňovala po stenách budov v meste. Značky to boli malé, nenápadné - kto ich nehľadal a nevedel ich význam.. netušil by čo znamenajú. Chvíľu trvalo kým si Auri uvedomila, že jej tieto uličky nie sú povedomé a že už nejaký čas kráča bez toho aby kontrolovala svoju polohu so značkami. Mala neskutočne mizernú orientáciu, no bola si istá, že uličky v ktorých sa ocitla boli užšie než ulice ktoré poznala doteraz. Začala sa teda viac sústrediť na okolie. Nerada by skončila v nejakej nepríjemnej situácii. Začala kráčať opatrnejšie, viac pri stene a načúvala zvukom akoby za každým rohom malo hroziť potencionálne nebezpečenstvo. Z uličiek okolo boli počuť hlasy. Niektoré šepkali, niektoré sa smiali. Trochu spanikárila a pridala do kroku - netušila do akej časti mesta to vlastne zablúdila. Čím rýchlejšie kráčala  - tým viac sa uličky rozvetvovali a zužovali až sa bála, že sa už nikdy nevymotá von z tohto bludiska. Na moment si pomyslela, že to je nejaké mätúce kúzlo - paranoidne sa otáčala aby si kryla chrbát a v tom do niekoho vrazila.* Prepáč. *Odvetila automaticky a okamžite cúvla od neznámeho, vysokého muža ku opačnej stene. Nebola to ktovieaká vzdialenosť, no bolo to lepšie než zostať stáť priamo pri ňom a aspoň mala takto pocit, že má chránený chrbát. Ten do koho vrazila vyzeral na prvý pohľad ako lupič či nejaký iný delikvent na ktorých by si mala dať pozor - na tvári mal tetovanie a špicaté uši jasne naznačovali, že nie je človek. Mohol si všimnúť jej vystrašený pohľad hoci inak sa snažila pôsobiť statočne - ako keby presne vedela kam ide. Ako žila v Desperose - zvykla si, že Etiketou tu ľudí skôr urazí takže preto vykanie rovno preskočila. Bolo tiež nebezpečné dávať na sebe znať, že patrí ku vyššej vrstve - to až príliš lákalo lapkov. Oblečené mala toto, a účes takýto.*

*Bylo to už nějakou chvíli, co zde Magnus trčel. Stále neměl přesně jasno, kde se to vůbec ocitl, každopádně se se svými společníky rozhodl, že to prozatím nebudou řešit. Zde si aspoň můžou zase něco nabrat a vyjít na pár dalších dní s jídlem.* (Magnus) Budu vás čekat na domluveném místě. *Oznámil a rozešel se od mladé dvojice, jenž na své tváři měla škodolibý úšklebek. Sám se rozešel do jedné z postranních uliček, které za ten čas co tu byl již stihl prozkoumat a tak nějak se v nich i zorientovat. Věděl, že by se mu to jednou mohlo hodit a rád si vždy předem zmapoval okolí. Sem tam se rozhlédl kolem sebe, přičemž se mu pokaždé, co udělal nějaký rychlejší pohyb hlavou, zavlnili černé vlasy z jedné strany vyholené s tetováním po straně obličeje. Vypadal jako člověk. Béžová barva pleti, spíše světlejší a plné, rudé až lehce růžové rty. Jediné, co vypovídalo o jeho nelidskosti byli špičaté uši, jenž rozhodně žádný člověk neměl. Oblečen byl do starých hadrů, jenž sem tam zaváněli smradem, což ukazovalo na dlouho chybějící hygienu. Magnus si na to však, ač nerad, zvykl a v mysli si představoval chvíli, až si pořídí konečně nový šat a obstará si plnohodnotnou koupel. Při svém přemýšlení ani tolik nedával pozor na cestu, avšak přece jen zaznamenal kroky před sebou a tak uhl o kousek stranou v domnění, že se vyhne nepříjemné srážce. To se však i přes jeho pokus nestalo a tak se za chvíli mračil na bělovlasou dívku s kterou se srazil. Rozhodně zřejmě neshledával, že by tento incident byl způsobený jím samotným. Vždyť se přece snažil této dívce vyhnout!* Dávej pozor na cestu, člověče! *Zabručel, ale k pokračování cesty se už neměl.*

*Auriel mala ešte trošku zrýchlený dych z toho rýchleho tempa ktorým sa snažila vymotať z tohto bludiska. Trošku podvihla bradu aby pôsobila o niečo vyššie a nasadila svoj najlepší sebavedomý výraz, ktorým v minulosti dokázala oklamať nejednu dámu na bále v Pelagione. Hoci by si nepomyslela, že niečo takéto využije v situácii v ktorej sa práve ocitla, pomohlo jej to pôsobiť statočnejšie než sa cítila, keď sa dívala na muža, ktorý vyzeral jej neomaleným vrazením trochu nahnevaný.* Ospravedlňujem sa. *Zopakovala tichým hlasom a pozrela sa smerom do uličky z ktorej prišla. Skoro akoby čakala, že sa tam v tieňoch objaví nejaký zlý démon.* Ne-nechcela som do teba vraziť.. ja. *Na moment sa zarazila preglgla a pokúsila sa upokojiť aby už nekoktala.* Mala som pocit, že .. ma niekto sleduje. *Prehovorila úprimne a pozrela sa späť na mladého muža pred ňou. Vlastne až teraz sa mu lepšie prizrela - narýchlo po ňom preletela pohľadom. V prvom rade sa snažila zistiť či má pri sebe nejaké zbrane, ktoré by mohol na ňu vytiahnuť, no namiesto toho si všimla niečo iné. Podľa jeho šiat to vyzeralo, že na ulici žije už nejaký ten deň. Obávala sa, že by to mohol byť zlodej, necítila sa rozhodne v bezpečí a do krvi jej stále telo vyplavovalo adrenalín. Bola pripravená utekať či bojovať ak by sa rozhodol pomstiť sa jej za to vrazenie. Zvažovala čo má robiť.. Mala teraz na výber medzi dvomi cestami kade mohla ujsť - buď sa vráti naspäť uličkou v ktorej znel ten strašidelný smiech alebo prekĺzne popri mladíkovi do uličky za ním. Vôbec netušila kde je ani ktorá cesta vedie von - späť do centra či úplne mimo mesto. V duchu si vyčítala svoju neopatrnosť.* "Jeho sa na cestu asi spýtať nemôžem." *Uvažovala a dívala sa mu pri tom do očí. Nevedela síce čítať myšlienky, no bola pomerne dobrá v tom odhaliť podľa pohľadu do očí úmysly či emócie človeka. V tom bola celkom dobrá.*

*Stál oproti dívce, jenž byla minimálně o jednu hlavu nižší než on sám. Fialovými očima, k jeho rase, tolik netypickými si prohlížel ženu od hlavy až k patě a snažil se o ní vytvořit si jakýsi obrázek a správně jí přiřadit. Byl si téměř jistý, že to děvče byla člověk a dle vzhledu nevypadala, že by případný boj mohla snad vyhrát. Jak však již několika mála zkušeností věděl, není dobré dávat na první dojem. Naopak, její menší vzrůst a hubená postava z ní jistě dělá velmi rychlého a šikovného protivníka. Pokud by byla i dostatečně chytrá a dokázala své výhody využít, jistě by to byl pro něj těžký soupeř. Ale to bylo jen co by kdyby a on nemohl s jistotou zaručit, že se tohle všechno v oné dívce skrývá. Stejně tak, jak mohla být výborným bojovníkem, mohla býti i jen pouhá dívka, jenž byla v tomto světě vcelku bezbranná a hloupá. Její výraz se mu však zamlouval. Vypadalo to, že se nechce jen krčit a bát se, naopak. Avšak její tichý hlas tento dojem o něco snížil.* Nech to bejt. *Mávl nad situací rukou a o krok ustoupil, dávaje tak dívce trochu toho prostoru. Se zvědavými očima si jí opět prohlédl a zastavil se až v oblasti jejího obličeje, dívaje se jí ze shora do očí. Lhal by, kdyby řekl, že jej netěšilo jejich výškový rozdíl.* Někdo že tě sleduje? *Podíval se do uličky ze kterého dívka vyšla a chvíli vyčkával. Nakonec se na jeho tváři vytvořil úšklebek, avšak nikoli posměšný.* Ztratila ses? *Optal se, ale odpověď nečekal. Nevypadalo to, že by dívka snad znala tyto místa a možná, že je zde i nová.* Jsem Magnus. *Představil se ještě dívce a podíval se jí konečně zpět do očí.* Neměla byses tu toulat takto sama, kdo ví, co by se ti mohlo stát. *Zachechtal se. Na chvíli se snažil vypadat i děsivě, což mu nedělalo, kdo ví jak velký problém. Doufal, že tím dívku donutí k větším činům, než jen pozdvihnutí hlavy a několik zakoktaných slov. Zároveň však cítil, že zde se boj pravděpodobně konat nebude a tak si chtěl dopřát alespoň ždibec vzrušení v podobě jejího strachu. Očkem zkontroloval ulici že které vyšel on. Slyšel z dáli nějaký rozruch a dal by vše za to, že věděl kdo v tom má prsty.* Snad se nenechali ti dva chytit. *Pomyslel si, útrpně téměř zanaříkajíce nad vidinou toho, že by měl být dneska bez večeře. Naštěstí se ovládl a tak na sobě nedal znát nynější rozpoložení.* Vypadáš jako dobře zabezpečená osoba. *Prohodil jen tak. Chtěl si zkrátit čas, jenž by tu jindy dozajista trávil sám, čekáním na ty dva a ona se pro něj vyskytovala jako skvělá příležitost. Věděl, že dívčina zřejmě bude mít nějakou tu mincí u sebe, nebo snad i šperky, ale nebyl to žádný zbabělec, jenž by okrádal bezbranné dívky v pochybné uličce. Ne, raději si vše vysloužil spravedlivým bojem. Právě proto prosté krádeže po většinou nechával jiným společníkům a dělal, jakoby o ničem z toho, jak k většině věcí přijdou, neví.*

*V šere uličky si na prvý pohľad nevšimla akú netypickú farbu očí ten chlapec má  - no teraz keď jej pohľad opätoval len udivene zatajila dych. Bola vďačná, že o krok ustúpil a tým jej dal trochu viac priestoru, no tá vďačnosť trvala krátko. Potom čo sa pozrel smerom do uličky z ktorej prišla, a stále sa tam nikto neobjavil, cítila sa Auri trochu hlúpo.* "Bude si myslieť, že som paranoidné, vystrašené, malé dievča." *Len čo jej to napadlo - uškrnul sa a spýtal sa či sa stratila. Zľahka potriasla hlavou a hoci mala stále nasadenú svoju dobre nacvičenú sebavedomú masku, touto svojou reakciou by pravdepodobne nepresvedčila nikoho o tom, že sa nestratila. Bolo nad slnko jasnejšie, že zablúdila tak ako sa len dalo. Dívala sa mu do očí keď sa jej predstavil.* Ja som Auriel, teší ma. *Predstavila sa trošku odvážnejšie, bez toho aby sa uklonila, hoci bolo ťažké sa to odnaučiť keďže to bolo u nej doma zvykom. Mrzelo ju, že nedokázala svoje predstavenie hrať lepšie. Hlavne keď ju začal zastrašovať. Podvedome sa pritlačila tesnejšie ku múru za jej chrbtom a s prižmúrenými očami sledovala jeho mimiku, jeho pohyby. Napriek tomu, že sa snažil byť hrozivý a rozhodne mu to šlo .. prinútila sa na neho sladko usmiať. Aj tento úsmev cvičila s matkou dlhé mesiace.* Ty sa tu tiež potuluješ sám, nebojíš sa o seba? *Vrátila mu otázku a popri tom nespúšťala pohľad z jeho fialových očí. Keď poznamenal, že vyzerá byť dobre zabezpečená osoba - v tej chvíli doslova cítila ako ju mešec v jej vnútornom vrecku páli na pokožke. Zaťala zuby a naprázdno preglgla.* "Typický večer v Desperose." *Pomyslela si trochu unavene a uvažovala nad tým ako rýchlo môže vedieť ten muž behať. Spoza Magnusa sa z uličky ozývali hlasy.* Sú to jeho kumpáni? *Pomyslela si a od strachu sa zachvela. Očividne ani jedna cesta pre ňu v tejto chvíli neviedla ku bezpečnému návratu za Nayirin.* Som zabezpečená, preto lebo nespávam niekde v blate? *Poznamenala omnoho odvážnejšie než sa v tej chvíli cítila. Samozrejme tým narážala na jeho špinavý odev a aj keď asi nebolo najmúdrejšie ho provokovať, z jeho slov, pohľadu a postoja vydedukovala aj za takú krátku chvíľu, že musí pôsobiť silne a odvážne inak s ním bude mať vážny problém.*

*Věděl, že se dívka naproti němu ztratila, ale více se k tomu nevyjadřoval - alespoň tedy prozatím. V očích mu zajiskřilo, když zaznamenal na dívce strach, jenž se snažila zakrýt následně úsměvem. Její další otázka, kterou mu vrátila jej pobavila a tak nechal na své tváři znát menší úsměv.* Měl bych? *Pokračoval ve hře otázek a vyzývavě se na dívku podíval, čekajíce na její odpověď. Přitom stále častěji zrakem uhýbal na krátké momenty k uličce ze které vyšel a v hlavě přemýšlel, kde se tak dlouho mohou zdržovat. Netušil, co svými slovy způsobil a že se tak dívka strachovala o své mění a přemýšlela o útěku. Popravdě jí rozhodně nechtěl vystrašit, okrást, nebo kdo ví co ještě. Pouze se chtěl zabavit a přikláněl se i k myšlence, že by jí poté, co by přišli jeho společníci a dva mladí přátelé v jednom, i vyprovodil k jejímu domovu, nebo aspoň k místu, kde by to mohla znát. Chvíli jí pozoroval, když zaslechl stále se přibližující kroky, jenž byli rychlé. Došlo mu téměř okamžitě, že jsou to právě ti na které čeká a měl v plánu se k nim i z části otočit, tak aby viděl jak na dívku, tak i na ně, ale v tom jej zarazila právě dívka, jenž vypustila ze svých úst otázku, nad kterou se zarazil. Netrvalo to také dlouho, než se poměrně dlouhou uličkou rozezněl jeho smích.* Takhle mě ještě nikdo nesetřel! *Pomyslel si, z části naštvaně, avšak z větší části pobaveně. Jistě, že byl uražen, ale zároveň to byla odpověď, jenž rozhodně nečekal od hlavu a půl menší, mladé a hubené dívky kdesi v uličkách.* (Julius) Co to...? *Ozval se velmi mladý, udivený hlásek černovlasého chlapce, jenž v rukách držel blátem ušpiněnou brašnu. Hned za ním se ukázal stejně tak starý, druhý chlapec, přičemž jediný rozdíl mezi nimi bylo zbarvení jejich vlasů. Oběma mohlo být okolo sedmi let. Jen tam tak stáli, sledujíce Magnuse a pro ně ještě neznámou dívku, načež se opatrně přiblížili blíž. Trevor byl dokonce natolik odvážný, že přešel až k Magnusovi, kterému bouchl pro orka jemnou ránou do ramene.* (Trevor) Jsi v pohodě? *Zamrkal svýma dvoubarevnýma očima, které záhy na to přesunul k dívce, zkoumajíce jí pohledem.* Jo....jo jsem. *Odpověděl Magnus hned, co se alespoň trochu uklidnil a natáhl ruku, kterou rozcuchal Trevorovi vlasy.* Jen tady Auriel mě pobavila. Kde jste byli tak dlouho?! *Vysvětlil a aniž by těm dvěma dal alespoň trochu času na odpověď, zahrnul je vlastní otázkou s podtónem naštvanosti.*

*Keď sa Magnus usmial nepôsobil tak hrozivo - skôr naopak, no stále nevedela úplne určiť z jeho pohľadu jeho skutočné zámery. Mala však nasadenú svoju presvedčivú, odvážnu masku a teda z nej nemohol vyčítať to aká bola v skutočnosti nervózna. Kto by sa jej ale čudoval keď ju Desperos sústavne učil očakávať od všetkých len to najhoršie. Po jeho otázke či by sa mal báť sa trochu pousmiala a ako odpoveď sa mu pokúsila opätovať rovnako vyzývavý pohľad akým počastoval on ju.* Možno? *Odvetila trochu tajomným hlasom a nahla hlavu jemne na stranu - čím pokračovala v tej ich malej hre na otázky. Samozrejme mu od nej žiadne nebezpečenstvo nehrozilo, no keď počula približujúce sa kroky poriadne sa vydesila. Celým bytím sa snažila zachovať pokojný výraz a v duchu s hrôzou očakávala príchod nejakých jeho kumpánov - zvuky krokov však po chvíli zanikli v Magnusovom smiechu, ktorý spôsobila jej poznámka. Nečakala, že by ho mohla tak pobaviť a rozhodne nečakala, že by mohol mať tak príjemný smiech - zrazu vyzeral ako úplne iný muž. To už sa ale z uličky vynorili tí jeho "kumpáni", ktorých sa tak obávala. Oči sa jej rozšírili prekvapením, tak malé deti v Desperose ešte nepostrehla. Uvedomila si, že ani na uliciach žiadne bežne nepobehovali a nežobrali. Na sekundu ju napadlo či sa o siroty a deti v Desperose niekto stará alebo či tu jednoducho nikdy neprežijú dosť dlho. Jej druhá myšlienka ju rozosmútila, no len na moment - pri pohľade na tých dvoch rozkošných asi sedem ročných chlapcov sa jednoducho musela automaticky usmiať. Ako Auriel sledovala ich privítanie, jej mienka o Magnusovi sa otočila o 180°. Spôsob akým postrapatil vlasy jednému z chlapcov ju tak veľmi dojal, že sa jej srdce rozbúchalo rýchlejšie. Trochu sa začervenala a jej pohľad v sekunde znežnel - obzvlášť keď sa jeden z chlapcov opýtal Magnusa či je v pohode. Na perách sa jej usadil skutočne úprimný úsmev, ktorý akosi nechcel zmiznúť.* Páni beriem späť, ty sa rozhodne báť v týchto uličkách nemusíš, keď máš takýchto odvážnych spoločníkov. *Chcela im polichotiť nakoľko ten jeden obzvlášť "drsne" udrel Magnusa do ruky na privítanie. Zdvihla pohľad od chlapcov a pozrela sa do jeho nevšedných fialových očí a Magnus si mohol všimnúť zmenu v jej výraze aj v jej vystupovaní. Už sa vydesene netlačila ku stene - len sa o ňu uvoľnene opierala a na nič sa nehrala. V tvári sa jej odzrkadľovala neskutočná úľava z toho, že Magnusa tak zle odhadla.*

*Magnus se již stihl zcela uklidnit, než mu ti dva vysvětlili, co se přihodilo.* (Trevor) Nečekali jsme, že ten starouš bude tak rychlý! Sice mu chvíli trvalo, než mu došlo, o co jde, ale tu jeho rychlost bys neodhadl ani ty! *Začal, ten jenž byl k Magnusovi blíže, horlivě vysvětlovat, co za neštěstí je potkalo. Přitom všemožně máchal kolem sebe rukama, snažíc se tak zjevně o oživení jeho příběhu a zároveň ukázat, jak překvapující starouš byl.* (Julius) Jako obvykle jsme nasadili výrazy ztracených a chudých dětí. To tady v Desperosu, ale asi úplně nezabírá. Tak jsme museli improvizovat. Měl tam tašku nevybalených věcí a surovin, tak jsem po ní hmátl v nestřežený okamžik a utíkali jsme. Lidi nás neřešili, ale ten chlapík po nás šel. Opravdu jsem si na chvíli myslel, že nás chytí a zároveň jsme se nemohli vydat rovnou za tebou, protože tam byli nějací strážníci. No a tak jsme se snažili ztratit v davu. To nám vcelku šlo, protože jsme byli malý a tak měl problém nás zahléd- *Pokračoval ve vyprávění ten druhý chlapec. Trevora však jeho klidné vyprávění velmi nudilo a tak se rozhodl mu do toho skočit.* Byli jsme jako nějací super špioni! Utíkali jsme sem a tam a tam a sem a potom jsme zaběhli do nějaké uličky! No, jenže tam byl nějaký chlápek, jenž nás spatřil a zřejmě s námi neměl moc dobré úmysly. Nejen, že nás zdržel, ale taky, když poznal, že s ním jen tak nikam nepůjdeme, se na nás vrhl. Julího chtěl chytit. Ten se tomu vyhl, ale skončil na zemi a- *Tentokrát vyprávění přestalo bavit zase Magnuse, neboť jej zastavil zvednutím ruky a ušklíbl se.* (Magnus) Uklidni se, Trevore! *Řekl, přísněji než původně chtěl a zrak upřel k Auriel.* (Magnus) Zas až tak odvážný nejsou. *Zamručel k ní odpověď a prstem ukázal do uličky, ze které přišla.* Už tu jsme nějakou dobu, ale zatím nikdo nepřišel z tvé strany. Takže ses tu prostě jen ztratila, že? *Zkonstatoval již předem jasný fakt nahlas. Chtěl jí i nabídnout doprovod, ale v tom jej předběhl Julius s Trevorem.* (Julius a Trevor) Doprovodíme tě domů! *Vyhrkli na stejno se zazubením a Magnus si odfrkl nad jejich horlivostí. Nemyslel si, že by je dovedla až k sobě domů. Přece jen byli ještě vcelku pro ní neznámí a nebezpeční. Na druhou stranu, pokud se ztratila, nejspíše si nechá pomoci. A tak na ní pohlédl, čekajíce na její odpověď.*

*Magnus na jej slová spočiatku nijako nereagoval, všetku pozornosť venoval dvom chlapcom, no nebolo sa čomu čudovať, Auriel na nich hľadela tiež a to s neveriackym úsmevom. Prekvapene žmurkala pri tom všetkom čo hovorili. Julius a Trevor boli podľa toho čo rozprávali pekný nezbedníci a ... aj malí zlodeji. Žila v tomto meste však už dosť dlho na to aby ich za to hneď neodsúdila, ani oni ani Magnus nevyzerali byť zámožní a zo začiatku pre ňu kradol Reili tiež. Napadlo ju však, že si realitu trošičku prikrášľujú - minimálne Trevor vyzeral byť pri tom rečnení obzvlášť kreatívny. Magnus ho po chvíli zastavil zdvihnutím ruky a aj prísnym napomenutím, následne sa pozrel na Auri, ktorá na neho uprela zrak tiež. Odpovedal jej na tú jej poznámku, že až tak odvážny nie sú a potom sa jej opäť opýtal na to či sa stratila. Auriel po tomto zvážnela a trochu sa začervenala, bola zahanbená tým, že je to tak očividné, no skôr než mu stihla odpovedať - Julius a Trevor jednohlasne vyhŕkli, že ju odprevadia domov. Odvrátila pohľad od Magnusovych fialových očí a venovala chlapcom úprimný, sladký úsmev. Trochu sa prikrčila a oprela sa dlaňami o kolená aby mala tvár približne rovnako vysoko ako mali oni.* To by bolo od vás veľmi šľachetné! *Odpovedala im priateľsky a skákala pri tom pohľadom z jedného na druhého.* Čím by som sa vám ale mohla odvďačiť za to, že mi spravíte takú čestnú stráž? *Opýtala sa ich a v tom ju niečo napadlo. Za svoj život strávila s nosom v knihách neskutočne dlhý čas a už zistila, že ani Castiel nepoznal klasické rozprávky, ktoré jej čítavala matka keď bola malá, či ktoré si čítala v knihách sama. Len hádala, že ani Július s Trevorom sa s veľa rozprávkami za svoj život asi nestretli a tak sa trošku lišiacky pousmiala.* Máte radi rozprávky? Možno by som Vám mohla po ceste jednu dve stihnúť porozprávať. *Potom však zažmurkala akoby zabudla, že tam nie je s chlapcami sama a pozrela sa na Magnusa.* Teda ak s tým bude Váš ... *Zaváhala a nevedela vybrať vhodné pomenovanie. Otec, brat, strýc, kamarát, ochranca či spoločník?* Magnus, súhlasiť. *Dodala napokon a trošku zvážnela keď sa vystrela. Keby sa tu tí chlapci neobjavili, pravdepodobne by odmietla Magnusovu pomoc, no toto bola zrazu celkom iná situácia. Neplánovala ich však samozrejme doviesť až ku sebe domov.*

*Magnus tam tak jen postával a vyčkával na odpověď Auriel. Přitom uvažoval, kam má asi namířeno. Za dobu, co tu byl, zde neviděl žádnou bohatší část. Jen co je pravda, ani se jí nesnažil nijak najít a po většinu času se snažil držet okraje Desperosu. Pohled na dívku jej však nutil přemýšlet o tom, zda nepatří k nějaké šlechtické rodině, nebo minimálně k bohatším vrstvám. Pokud ano, co to bude znamenat pro ně? Rozhodně se vždy hodí nějaký ten spojenec, nebo dlužník. Nejednou jim to pomohlo. Čím více nad tím přemýšlel, tím více se mu vytvářeli v hlavě další a další otázky, až nakonec zabruslil ke svému druhu.* Žije tu nějaký ork? *Znělo mu hlavou a zamračil se. Byl to okamžik, ale i přesto jeho zamračení mohla zaznamenat jak Auriel, tak i ti dva mladí ďáblíci. Rozhodl se, že pro teď nebude nad ničím z toho, co jej napadá, přemýšlet a až bude mít chvíli sám pro sebe, prozkoumá Desperos i bytosti v něm. Nelíbilo se mu, že zde trčí a neví vůbec nic. To by se mu v příštích dnech mohlo vymstít, jak dobře věděl.* (Trevor) Ále! Nechte to být, to nestojí za řeč. *Hovor mezi Auriel a téma dvěma vnímal jen okrajově, jakoby zdálky.* (Julius) Pohádky? *Zamrkal druhý z chlapců a nechápavě se podíval po Magnusovi. Ten začal dávat více pozor, takže naštěstí věděl o čem je řeč.* (Magnus) Pamatuješ na mé příběhy? Jak jsem vám je říkal? *Nadhodil a poté, co chlapci odkývali souhlas pokračoval.* (Magnus) Tak to je něco podobného, ale s tím rozdílem, že většina z těch pohádek je vymyšlených. *Vysvětlil a chlapcům se rozzářila očka, otáčejíc se na Auriel.* (Trevor a Julius) Pověz nám je! *Zvolali nastejno svou žádost a každý z nich se postavil po boku Auriel. Trevor z pravé strany a Julius z levé.* (Magnus) Pravda je taková, že nejsem jejich nic. *Odtušil Magnus, jenž se podíval po Auriel a poznal na ní zaváhání.* (Magnus) Neznám je, potkali jsme se jen náhodou. Dlouhý příběh. *Mávl nad tím rukou a otočil se k odchodu.* Půjdeme? *Otázal se, ale sám už pomalu kráčel vstříc dalším uličkám a ruchu města. Chlapci se rozešli až poté, co by se rozešla Auriel.* (Magnus) Kam se chceš vůbec dostat? *Vzpomněl si ještě Magnus, který při chůzi natočil hlavu do prava, aby se na trojici za sebou mohl podívat.*

*Neprekvapilo ju, že tí drobci vlastne ani nevedeli čo to rozprávky sú, chystala sa im to vysvetliť, no Magnus bol rýchlejší. Trošku sa pousmiala pri predstave ako im na dobrú noc rozpráva nejaké príbehy, rýchlo sa však vrátila späť do reality pretože ju nesmierne potešilo keď sa chlapcom rozžiarili očká. Postavili sa ku nej z obidvoch strán a upierali na ňu pohľady plné zvedavosti, túžby a očakávania. Musela sa nad ich dychtivosťou trošku zasmiať. Kým sa však stihla pustiť do rozprávania, Magnus opäť prehovoril a tak ku nemu zdvihla tvár. Jeho slová ju zaskočili, pochopila by, že sa o nich stará ak by boli spolu nejakým spôsobom spriaznený, no on sa ich ujal len tak? Opäť v jej očiach Magnus nesmierne stúpol, dívala sa na neho ako sa ku nim otočil chrbtom a vykročil smerom do tmavej uličky. Uvažovala nad tým aké je toto miesto zvláštne. Nebol deň čo by ju tu niečo nezaskočilo. Magnus pôsobiaci ako nebezpečný zlodej bol vo vnútri očividne niekto úplne iný - citlivý, dobrosrdečný muž.* "Možno sa ten ich dlhý príbeh raz dozviem." *Pomyslela si a horela pri tom zvedavosťou, no teraz chcela potešiť tých chlapcov a teda vykročila za ním do uličky zatiaľ čo Julius a Trevor drobčili popri nej.* A kam máte namierené vy? Nerada bys om vás zdržiavala, mohli by sme to spojiť.. keď sa dostanem do centra budem sa vedieť rýchlo zorientovať aj sama. *Odpovedala mu a dúfala, že tu majú nejaké bezpečné miesto pretože tí chlapci si rozhodne zaslúžili mať vlastné postieľky.* Tak, aké príbehy vám Magnus už rozprával? Poznám veľa rôznych rozprávok, môžete si vybrať, ktorú Vám porozprávam ako prvú. *Pozrela sa najprv na jedného a potom na druhého chlapca.* Myslím, že mojou najobľúbenejšou je príbeh o malej morskej víle. Videli ste niekedy more? Viete ja nie som z Desperosu, pochádzam z mesta Pelagion, ktoré leží pri pobreží. Z okna mojej izby som mala krásny výhľad na pláže a morské vlny.. asi preto mám práve túto rozprávku najradšej. *Vysvetľovala im.* Väčšina rozprávok, ktoré poznám je o princeznách a malých dievčatkách, no sú v nich aj príšery, vlkodlaci, zlé čarodejnice, draky, upíri a všemožné príšery. *Na moment zatajila dych aby navnadila správnu, trošku strašidelnú atmosféru.* Poznám aj rozprávku o dvoch súrodencoch, ktorí sa stratili v lese a o zlej bosorke s ktorou museli bojovať! Tá by sa vám mohla páčiť! *Ruky mala zvesené popri tele, ak by sa jej chceli chlapci chytiť za ruky neprotestovala by. Kráčali temnou uličkou a hoci pred nimi kráčal Magnus ako ich osobný strážca, na tak malých chlapcov to mohlo pôsobiť desivo, veď ona sama sa v tých uličkách bála.*

*Ač stále nevěděl, kam vlastně má přesně jít, nezastavoval a pokračoval vcelku loudavým krokem vpřed. V hlavě přitom dumal, co si asi o jejich složení, totiž o něm a těch dvou malých skřetů, dívka jako Auriel asi pomýšlí.* Dozajista si teď musí myslet, jak jsem dobrý muž, že se starám o ty pískle. Kdyby jen věděla. *V duchu se nad onou představou, co se Auriel asi tak honí hlavou, pobaveně zašklebil a přitom si zavzpomínal na několik velmi zajímavých zážitků s jeho, již pár let starými, společníky.* (Magnus) Do centra, jo? *Tiše si broukl pod své imaginární vousy a pokrčil rameny.* Nezdržuješ. My se akorát vracíme zpět... *Chtěl to nějak nazvat, ale jak? Jen stěží by to mohl nazývat domovem. Jediné místo, jenž považoval za domov je několik kilometrů daleko, dost možná i na druhé straně země a tito společníci nejsou pro něj ani jako jeho rodina. Stěží by mohli zabrat místo Aleca, Gamory, nebo kohokoliv jiného v jeho životě. Rozhodl se tedy pro to nejjednodušší řešení, nenazvat to nijak. Zkrátka se jen vydali na cestu zpět.* (Trevor) Vyprávěl nám třeba, jak porazili vesnici s několika ozbrojenými strážci! Nebo, jak tuhle se jen s pěstmi vrhli do boje s jejich klanem s vlky a divokými medvědy! Nebo taky, jak kdysi bojovali za slávu a čest a jak zabili v boji každého, kdo se jim postavil! Jak jsou velcí a neohrožení a mocní... *Dost možná by vyprávěl dál. Nakonec měl přeci jen za těch několik nocí strávených s Magnusem dost v jeho mladé hlavičce o Magnusových bojích. V tom jej však přerušil Julius, jenž chtěl zakusit i jiné vyprávění, než jen to Magnusovo a poté jej posoudit, zda je lepší, či horší.* (Julius) Trevor! Buď zticha, nevymáchaná hubo! Chci taky slyšet něco nového, ale ty bys tu mlel a mlel, až bychom z toho jejího vyprávění nakonec nic neměli! *Jeho hlas byl hlasitější, průbojnější a o dost ostřejší, než-li předtím a Magnus se pouze ušklíbl.* Zdá se, že už se oklepal. *Pomyslel si záhy na to a pokýval si párkrát hlavou. Z vlastních zkušeností věděl, že Julius je daleko ostřejší a průbojnější, než Trevor, který je spíše strašpytel s velkými řečmi. Povětšinou to byl právě Julius, jenž oba bratry vytahoval z průserů a kolikrát zachraňoval a nemožné. Magnusovi, když se nad tím tak zamyslel, připomínala ta dvojice jeho a Aleca. Trevor v Magnusově pozici a Julius v pozici jeho bratra, Aleca. Už několikrát nad tím dumal a vždy nenašel žádnou odpověď na své otázky. Kdo ví, zda je vůbec někdy nalezne. Každopádně, nejspíše právě proto dokáže přítomnost těchto dvou bratrů snést. Byli to a stále jsou jedinou vzpomínkou na pouto, jenž měl on sám se svým bratrem, avšak díky jeho zamilovanosti a naivitě, jej nenávratně ztratil.* (Trevor) No jo, no jo. Vyprávěj, co chceš! *Vzdal se Trevor a poté se zazubil na Auriel v očekávání pohádky, jenž by jim pověděla.*

*Magnus ju uistil, že ich nezdržuje a teda bola pokojnejšia, ďalej venovala počas chôdze pozornosť najprv malému Trevorovi, ktorý sa rozrozprával o tom čo všetko im Magnus rozprával.* "Musím uznať, že tie príbehy mali asi všetko. Súboj so strážcami, vlky, medvede a boj za slávu, porazenie každého ... veľkú moc." *Pomyslela si a len vďaka svojmu tréningu v ovládaní emócií sa jej podarilo udržať výraz plný záujmu a zvedavosti - namiesto výrazu plného pochybností. Zaskočilo ju keď doteraz tichší Julis svojho brata zahriakol, myslela si totiž, že z ich dvojice je práve Trevor ten dominantnejší. Nereagovala však na ich malé slovné handrkovanie, nechala ich si to vyriešiť a keď ju napokon posmelili aby sa pustila do rozprávania, trochu sa šibalsky pousmiala.* Páni, také príbehy aké vám rozprával Magnus bude asi ťažké prekonať, no posnažím sa. *Prehovorila s materinským úsmevom a na moment sa zadívala do neba ako keby hľadala správne slová, ktorými by mala začať. Rozhodla sa im porozprávať príbeh s ktorým sa podľa nej najľahšie stotožnia. Išlo o rozprávku o Hänselovi a Gretel ktorá aj keď bola určená pre najmenších, mala pomerne temný dej, ktorý obsahuje opustenie detí, zotročenie dievčaťa, pokus o kanibalizmus a aj vraždu. Napokon si trošku odkašľala a svojim najlepším rozprávačským hlasom sa pustila do rozprávania príbehu.* Kde bolo, tam bolo, bol raz jeden domček, ktorý stál na kraji hustého lesa. V domčeku žila chudobná rodina: otec – drevorubač, macocha – krajčírka a ich dve deti – Hänsel a Gretel. Otec veľa ráz nebýval doma, pretože musel chodiť do panských lesov rúbať drevo, z ktorého sa potom stavali mosty. A kým narúbal dostatok dreva na taký poriadny most, to niekedy trvalo aj celé týždne. Aby ušetril, spával na zemi priamo v lese. Stráviť noc v tmavom lese celkom sám, to si bezpochyby vyžaduje poriadnu odvahu. Každý večer si otec musel založiť veľký oheň, aby žiara a praskajúce drevo odohnali divú lesnú zver. Veru, niekedy ani zaspať nemohol, keď počul zavýjať svorku hladných vlkov. *Pozrela sa na chlapcov či si získala ich pozornosť a potom pokračovala v rozprávaní ďalej. Hlas mierne stíšila a zmenila intonáciu aby navodila správnu atmosféru.* Macocha bola nešťastná z toho, že jej muž tak drie, že ho skoro nevidí a vo svojom srdci za to obviňovala Hänsela a Gretel. Predsa len to neboli jej vlastné deti, nechcela aby jej brali šťastie. *Auri jemne potriasla hlavou na znak toho, že s počínaním zlej macochy rozhodne nesúhlasí.* Rozhodla sa jedného dňa odviesť Hänsela a Gretel do lesa pod zámienkou, že budú hľadať čučoriedky. Hänselovi a Gretel sa chovanie macochy nepozdávalo a tiež vedeli, že čučoriedky v okolí už dávno nerastú. Hänselovi teda napadlo napchať si pred odchodom do vreciek kamienky, ktoré nazbieral pri potoku. Keď ich zlá macocha zavádzala hlboko do lesa, ďaleko od ich skromnej chalúpky - Hänsel si značil cestu skalkami - aby sa vedel vrátiť domov. A tak, keď sa im napokon macocha stratila z dohľadu, poľahky našli vďaka cestičke zo skaliek cestu naspäť ku chalúpke. *Zvolala veselším hlasom, no potom sa zatvárila smutne a pokračovala v rozprávaní tajomným hlasom.* Hänsel a Gretel si mysleli, že svoju zlú macochu prekabátili, no žiaľ... tá sa nehodlala len tak vzdať. Na ďalší deň nespustila deti z očí a keď im povedala, že s ňou pôjdu na huby, Hänsel nemal nazbierané žiadne kamienky, ktorými by si mohol aj so svojou sestrou značiť cestu naspäť do domčeku. *Na moment zatajila dych a potom pokračovala trošku napätým hlasom. Hrala to na emócie - podobné predstavenia nacvičovala v minulosti veľmi tvrdo. Jej matka ju naučila byť veľmi dobrou herečkou, hoci v minulosti svoje divadielka ukazovala len potencionálnym nápadníkom. Tento spôsob využitia jej schopností jej však prišiel oveľa zábevnejší.*  Gretel v poslednej chvíli schovala pod svoju zásteru kúsok chleba. Keď ich zlá macocha zavádzala do lesa ešte hlbšie a ešte ďalej než naposledy - celou cestou trúsila za nimi omrvinky aby sa im podarilo vrátiť späť podľa tejto cestičky. *Na moment si zahryzla do pery a pozrela sa z Trevora na Juliusa.* Bohovia však v ten deň nestáli na strane Hänsela a Gretel, keď sa totiž ocitli v lese sami a chceli sa vrátiť po cestičke z chlebových omrviniek domov.. zistili, že žiadna cestička nie je! Najmenšie kúsky chleba odniesli mravce a tie väčšie zase vyzobali vtáky. Hänsel a Gretel zostali teda úplne sami, stratení v lese, blížila sa noc a nezostávalo im nič iné než sa pokúsiť nájsť inú cestu. *Ako to povedala opäť sa pozrela z jedného brata na druhého.* Kým budem pokračovať, čo myslíte... Napadá vás spôsob ktorým by sa mohli vrátiť domov? *Opýtala sa ich so záujmom a čakala na ich odpoveď s potmehúdskym úsmevom.*

*Magnus trojici za sebou vnímal jen tak napůl. V myšlenkách se obrátil ke svým vlastním záležitostem a zároveň očima bloudil po ulici, snad aby nezabočili špatně. Tak nějak tušil totiž, že je jediný, jenž momentálně na jejich cestu dává pozor. Ani se nemusel otáčet, aby věděl, že oběma chlapcům svítí očka jako ta nejjasnější hvězda v hluboké noci a patrně vzhlíží k Auriel a hltají každé její slovo, jako by to mělo být to poslední, co by měli zaslechnout. Tyto jejich tváře znal sám z dlouhých nocí a vždy mu to lichotilo. Připadal si v tu chvíli jako někdo, kdo něco opravdu dokázal a byl rád, že to někoho i zajímá.* (Julius) Ta macecha byla ale zlá. *Zabrblal jeden z bratrů, avšak na své pozornosti neubral. Pohádka jej opravdu zaujala a ač to bylo zdánlivě nemožné, viděl vše jakoby přímo před očima. Za to Trevor, ten postrádal obvyklou jiskru v očích, jako když jim příběhy vyprávěl Magnus. Nebylo to ani tím, že by nebyl Aurielin příběh nějak zajímavý. Byl, to jistě. Trevor však věděl, že to nebyl přímo jeho šálek kávy, jak se říká. I přesto, že jej příběh tolik nezaujal jako ty jiné přiběhy, které měl již tu čest slyšet, poslouchal Auriel nadále s úsměvem na tváři.* (Julius) Hmmm, jestliže jsou hluboko v lese, tak bych si našel nějakou provizorní skrýš. Třeba jeskyni! Nebo bych vylezl na strom a ustlal si na větvi. Cestu domů bych hledal až za světla, po tmě je to moc nebezpečný! *Prohlásil Julius, když se jich Auriel tázala a promnul si bradu. U dítěte jeho věku to sice mohlo být zvláštní, ostatně tento zvyk při přemýšlení odchytil od svého opatrovníka, jenž si je vzal i s Magnusem pod křídla.* (Trevor) Souhlasím s bratrem. *Odsouhlasil teorii bratra i Trevor a tak dali zase prostor Auriel, nechť pokračuje.*

*Auriel sa cítila nesmierne polichotená tými ich pohľadmi. Len sa pousmiala na poznámke Juliusa a súhlasme na ňu prikývla. Potom zostala zaskočená tým ako bystro a múdro Julius odpovedal - nechcela radšej ani uvažovať nad tým čím všetkým si asi títo bračekovia prešli keďže majú takéto znalosti a rozhodla sa teda radšej rýchlo pokračovať ďalej v príbehu.* Výborne chlapci, samozrejme máte obaja pravdu.. ach je veľká škoda, že toto nevedeli aj Hänsel a Gretel. *Skonštatovala a nadýchla sa aby pokračovala svojim rozprávačským hlasom ďalej.* Hänsel a Gretel nečakali do rána, v panike - ruka v ruke blúdili tmavým lesom až zablúdili do jeho najtemnejšieho a najtmavšieho kúta. Boli hladní, smädní a premrznutý na kosť - desili ich zvuky všade naokolo a boli si istí, že sa rána nedočkajú. Teda - až kým nespozorovali v diaľke medzi stromami mihotajúce svetlo. Toto svetlo vychádzalo z okna jednej chalúpky, ktorá bola... a teraz sa podržte, celá postavená zo sladkého perníčka! *Zatajila dych a pozrela sa na Juliusa, nakoľko to vyzeralo, že si rozprávku užíva o trošku viac než jeho brat - doslova dychtivo visel na každom jej slove.* Hänsel a Gretel si mysleli, že sa nad nimi zľutovali dobré lesné víly, rozbehli sa teda a začali z perníčka ujedať.. V tom sa ale dvere na chalúpke otvorili a stála v nich stará ježibaba. Zoslala na oboch kúzlo a v hneve ich zavrela v malých klietkach vo vnútri chalúpky. Začala ich vykrmovať aby ich mohla sama zjesť! V chalúpke mala veľkú pec a zdalo sa, že sú Hänsel a Gretel odsúdený na to aby sa stali večerou tejto zlej strigy! *Pozrela sa na trevora.* Ježibaba súrodencov vykrmovala a keď Hänsel dostatočne pribral - bolo na čase, upiecť ho. Gretel však nezaháľala, keď sa ježibaba nahla ku bratovej klietke kým ju odomykala - ukradla jej kľúč a dostala sa zo svojho väzenia. Obaja súrodenci potom spojili svoje sily a strčila prekvapenú ježibabu do pece.... a tak ju stihol ten strašný osud, ktorý hrozil im. *Pousmiala sa.* Hovorí sa, že Hänsel a Gretel v dome ježibaby našli aj nemalé bohatstvo a keď sa im podarilo vrátiť domov, našli tam otca, ktorý akurát pochoval ich zlú macochu.. umrela totiž od hladu. Deti dali milovanému ockovi poklad a už nikdy neboli hladní - žili spolu šťastne až kým nepomreli. *Vydýchla napokon a čakala na ich reakciu.*

*Julius se široce zazubil, když byli obdařeni pochvalou a pak se opět zaposlouchal do příběhu. Trevor se uchýlil ke stejné činnosti jako jeho bratr a před v hlavě si mezitím představoval, jako by to viděl na vlastní oči. Za to Magnus, jenž šel pár kroků před nimi a očima za ta léta již vcelku bystrýma, hodnotil, zda se v jejich bezprostřední blízkosti nenachází někdo, nebo něco, co by je mohlo ohrozit. A ač dával pozor, myšlenkami byl úplně někde jinde. Důkazem byl i jemný úsměv, na orka tolik netypický. To vzpomínal na léta, kdy byl mladší a sám poslouchal vyprávění od starších, již životem zkoušených, orků. Spolu s tímto vzpomínáním mu prolétla hlavou myšlenka, které se prozatím příliš věnovat nechtěl.* Žijí zde nějací orci? *Ať už chtěl sebevíc, nebylo mu přáno, aby tuto myšlenku vypustil z hlavy. Proto byl velmi rád, když zahlédl centrum, místo kam Auriel měli doprovodit. Znamenalo to totiž, že bude alespoň na chvíli zaměstnán zase něčím jiným.* (Julius) Šťastně až do smrti? *Zaslechl Magnus slova Juliuse a tak zpomalil, až se nakonec dostal až k nim a dále kráčel po jejich boku.* (Magnus) K neuvěření, že? *Ušklíbl se a hodil očkem po Juliusovi.* (Trevor) Zřejmě je to bráno tak nějak všeobecně. Nikdo nemůže být šťastný až do smrti. Navíc, ve chvíli, kdy jejich otec zemře, nemůžou být pak šťastní bez něj ne? *Zamyslel se nahlas Trevor a přispěl tak do konverzace i svým moudrem.* (Julius) Jak to tedy bylo? *Otočil se akčnější z chlapců zpět k Auriel, doufajíce, že mu to tedy vysvětlí.*

*Julius aj Trevor boli z konca rozprávky trochu rozhodený a hoci si Auriel myslela, že ich Magnus doteraz veľmi nevnímal - neodpustil si na záver uštipačnú poznámku a uškrnul sa pri tom na Juliusa. Auri si povzdychla a pozrela sa na dvojičky keď sa zastavili na námestí.* Nuž, je to rozprávka, tie končia vždy šťastne, dobro vyhrá nad zlom, láska porazí nenávisť a tak ďalej. *Pustila sa do vysvetľovania normálnym hlasom, už nebol taký "rozprávačšký".* Okrem toho sa máme z rozprávok poučiť.. Napríklad, že mali Hänsel a Gretel počkať do rána a až potom hľadať cestu - aby ešte viac nezablúdili. Vďaka tejto rozprávke sme ale zistili aj to, že vo chvíli, keď sa ľudia rozhodnú čeliť problémom zistia, že sú omnoho schopnejší, ako si mysleli. Zistili sme tiež, že sa neoplatí byť chamtivý na úkor ľudí, ktorých by sme mali chrániť. Macocha sa bála hladu, kvôli tomu sa chcela zbaviť Hänsela a Gretel.. Bohovia či osud zapríčinili však zapríčinili, že sa otec súrodencov na ceste domov zdržal a macocha tak predsa len zomrela od hladu. Nabudúce Vám porozprávam zase inú rozprávku a uvidíte sami. *Prisľúbila im a ako to povedala - tak si čupla aby mala tvár v ich úrovni, no rúčky im nepúšťala. Postavila si ich bližšie ku sebe a dívala sa raz do tváre Juliusa potom do tváre Trevora.* Človek môže byť šťastný až do smrti, je samozrejmé, že prídu dni kedy sa vám nebude dariť alebo vás niečo rozosmutni či nahnevá, no aj v takýchto momentoch sa dajú nájsť úlomky šťastia. Štastie a radosť sa dá nachádzať aj v maličkostiach - len sa treba vedieť pozerať na veci aj z iného uhla pohľadu. *Vysvetlila im a jedným dychom pokračovala ďalej.* A ohľadom smrti.. to je na dlhšie rozprávanie, no smrťou niekoho koho máte radi sa váš život a ani vaše šťastie nekončí. Človek čo vás ľúbi vás nikdy celkom neopustí ani keď si ho vezme ku sebe Morana. Žije totiž navždy vo vašom srdci a vo vašich spomienkach. *Pohľad jej znežnel. Odkedy bola v Desperose sama stratila veľa ľudí, ktorých mala rada.* Okrem toho vždy máte nádej, že na deň Návy vám Volos umožní sa s vaším milovaným pozhovárať. *To čo hovorila znelo ako ďalšia rozprávka, no nebola.. sama tento zázrak na deň Návy zažila. Vtedy našla v lese sošku Volosa a vďaka nej sa mohla zhovárať až do polnoci s jej učiteľom filozofie pánom Williamsom. Keď už si na neho spomenula, pousmiala sa a vyslovila nahlas vetu, ktorú jej vtedy povedal.* Neľutujte mŕtvych, pre to, že už nie sú medzi nami. Ľutujte živých. A predovšetkým tých, ktorí žijú bez lásky. *Predniesla so sladkým, materinským úsmevom.*

*Magnus se zastavil, jakmile došli na místo a podíval se na ostatní. Prvně sjel pohledem Auriel a chvíli na ní pohledem setrval, než sklonil pohled ke dvěma hochům.* (Julius) Chápu, chápu. *Přikývnul hlavičkou jeden z chlapců a nechal na svět zazářit své bělostné zuby. Trevor mlčel, ale nevydržel to dlouho.* (Trevor) Den Návy? *Nechal splynout slova ze rtů a nechápavě se nejdříve podíval na Auriel, než svůj zrak stočil k Magnusovi.* (Julius) Co to je? *Nenechal na sebe čekat ani druhý hoch a stejně jako Trevor se podíval nejdříve na Auriel a až poté na Magnuse. Ten se jen zazubil, poškrábal se na temeni hlavy a pokrčil rameny.* (Magnus) Myslím, že vám to Auriel vysvětlí lépe, než já. *A jen co to dořekl, stočili se všechny tři pohledy na Auriel, což jí mohlo znejistit. Na to však skupinka nebrala zřetel. A ač Magnus svůj pohled měl zabodnutý do dívky, myšlenkami byl jinde. Nikdy na tyhle věci nevěřil. Než aby doufal v něco, co pravděpodobně ani neexistovalo, spoléhal se na svou vlastní intuici, fakta a sílu. Mimo to také uctíval některé z bohů, povětšinou z velké šestky, jak jej učili v klanu. To bylo ale tak vše.*

*Auriel sa pousmiala na ich zmätku a keďže to Magnus nechal na nej - na moment sa zamyslela a potom sa už naplno venovala dvom chlapcom pred sebou.* Raz za rok, v deň Návy, kedy je hranica medzi svetom živých a svetom mŕtvych najtenšia sa Morana a Volos stiahnu ... a Volos, strážca mŕtvych, dovolí niekoľkým dušiam navrátiť sa na chvíľu do sveta živých. Ľuďom to tak umožňuje opäť sa stretnúť s ľuďmi, ktorí im zomreli. *Vysvetlila im svojim jemným hláskom.* Väčšinou stačí v tento deň nájsť malú sošku boha Volosa. *Na moment zaváhala ako keby zvažovala či má alebo nemá priznať, že sa jej to prihodilo tiež. Napokon sa teda len pozrela najprv na Trevora, potom na Juliusa a jemne ich pohladkala palcom po chrbte ruky ktorou Auri obaja držali.* Mne sa pri poslednom dni Návy podarilo nájsť takúto sošku, keď som sa prechádzala po bukovom háji. *Stíšila hlas.* A áno, podarilo sa mi tak stretnúť môjho starého učiteľa filozofie. Zhovárali sme sa spolu do pol noci.. a potom sa rozplynul vo vetre. *V očiach sa jej na moment objavila tichá vďaka za to, že jej bola táto možnosť ponúknutá. Potom chlapcom ruky spojila aby sa chytili navzájom a postavila sa.* Ďakujem za eskortu na námestie mladí páni. *Ako to povedala - preložila si jednu nohu za druhú a so stále vystretým chrbtom pokrčila kolená - uklonila sa im ako pravá šľachtičná - ktorou bola.* Keď sa stretneme nabudúce, môžem vám porozprávať ďalšiu rozprávku.. alebo mi nejakú môžete porozprávať potom vy. *Usmievala sa a napokon zdvihla hlavu ku Magnusovi. Podišla ku nemu a z vnútorného vrecka vybrala niekoľko mincí.* Snáď sa vám tu v meste bude dariť a naozaj ďakujem za doprovod. *Hlesla a ak by jej to dovolil - pokúsila by sa mu chytiť ruku a dať mu ich do dlane ako "poplatok" za to, že ju bezpečne odviedli na námestie. Samozrejme mu tie peniaze dávala kvôli tým dvom chlapčekom.. dúfala, že si vďaka nim zoženú nejaké prikrývky či čerstvé jedlo.*