Obchodní ulička

“Musíš si zohnať iné oblečenie, pff.“ *Hovorila si v hlave rozmrzene a pri tom si prehrávala v myšlienkach spomienky na Casa a Reia. Priečila sa jej predstava, že by sa mala vzdať hodvábne jemných šiat aj jej klobúčiku a plášťa. Netrápilo ju to preto, že by bola márnivá – to nie. Trápilo ju to preto, lebo to bolo to posledné čo jej zostalo. Jej posledný majetok, bola to posledná pripomienka toho kým bola – to posledné čo jej zostalo z jej minulého života. Chápala však prečo to Reili aj Castiel požadovali. Príliš vytŕčala. Doslova sa tu vynímala ako drahokam v hŕbe blata. Poslušne si teda šaty vyzliekla a zbavila ich všetkých ozdôb. Opatrne poodtŕhala všetky zlaté gombičky, perly, jednoducho zbavila šaty všetkého čo malo nejakú hodnotu a za čo mohla neskôr zohnať jedlo. Potešilo ju, že aj bez bohatého zdobenia šaty stále pôsobili draho. Dúfala teda, že sa jej podarí vymeniť ich za niečo príhodnejšie niekde v meste. Potom šaty úhľadne poskladala a niesla ich pod pazuchou spolu s klobúkom. Oblečenú pri tom mala na sebe len spodničku a zahalená bola čiernym zamatovým plášťom. Učila sa kráčať inak než doteraz. Viac pri stenách, viac v tieňoch, menej na očiach. Nekráčala s hrdo vystretou bradou aby dávala na obdiv svoju mladú, krásnu tvár, ktorá nebola na rozdiel od ostatných okolo zohyzdená žiadnou jazvou. Nie, tvár mala jemne sklonenú a len očami sledovala okolie a potencionálne nebezpečenstvo.* “Keď toto budem raz všetko hovoriť rodičom, nebudú mi veriť.“ *Pomyslela si. Chvíľu trvalo kým narazila na trhovisko kde to bolo rušnejšie než inde. Mali tu stánky so zeleninou, keramikou, zbraňami či magickými predmetmi. Uhm.. teda magické boli len v názvoch a vysokých cenách inak jej to evokovalo skôr nejaký podfuk. Údené mäso, ryby, ceduľa s odkazom na felčiara, ďalej medovina, domáce víno.. cítila, že už to nemôže byť ďaleko. Prešla ešte niekoľko metrov kým zbadala zaprášenú a poškodenú ceduľu s nápisom krajčír/predaj textilu. Keď však vošla dnu – nebolo to úplne to čo poznala z návštev krajčírov v Pelagione. Zdalo sa ako keby sa tunajšia šička špecializovala na gázy, obväzy a iné látkové zväzovačky. Boli tu samozrejme odevy, všetko to vyzeralo byť určené na prežitie v prírode, látkové zbroje pre žoldákov možno.... a našli sa tu aj nejaké košele, nohavice či topánky, no nič z toho čo videla nebolo to ani z polovice tak honosné ako jej šaty a to aj napriek tomu, že z nich odtrhla hotový majetok.* Dobrý deň. *Oslovila ženu, ktorá sedela v rohu miestnosti a na kolene zošívala nejaký kabát.* (Krajčírka) Koho mi sem čerti nesú. *Zdvihla pohľad ku Auri a usmiala sa na ňu štrbavými zubami.* Dobrý deň, rada by som vymenila tieto šaty a klobúk, za niečo... praktickejšie. *Prehovorila a položila pred starú pani úhľadne poskladané šaty aj s jej klobúčikom. Žena si prezrela Auri a keď sa dotkla látky šiat – úplne sa jej rozžiarili oči. Položila roztrhnutý kabát vedľa seba a padla na kolená – uchvátene zdvihla šaty pred seba očarená ich jemnosťou a ľahkosťou.* (Krajčírka) Šestka so mnou, z akej princeznej si tie šaty strhla? *Auriel sa na ňu len previnilo usmiala a mykla plecami. Nechcela priznať, že sú jej. Tá stará pani šaty odložila ako ten najcennejší poklad do drevenej bedne a potom sa pozrela sa na Auri, vytiahla z vrecka krajčírsky meter a chvatne začala okolo nej poskakovať.* (Krajčírka) No, no .. pozrieme sa na to či tu pre teba niečo nájdem slečinka.. poď sem za mnou. *Ako to povedala – postrčila Auri do niečoho čo jej pripomínalo kabínku, bolo tam prasknuté špinavé zrkadlo a nevyzeralo to ani z ďaleka ako bežné kabínky v butikoch na ktoré bola zvyknutá. Nechala však pani aby jej nosila rôzne oblečenia, prisahala by, že tam strávila aspoň dve hodiny kým si konečne vyskladala ideálny outfit, ktorý bol dosť pohodlný, praktický a zároveň nevyzeral úplne lacno či obyčajne. Skladal sa z čiernej košele, ktorá sa v predu šnurovala, hnedého koženého korzetu, nohávic a kabáta. Krajčírka prihodila aj vysoké čižmy, kožené rukavice a fľašu na vodu, no Auri jej výmenou za to musela dať aj svoju spodničku. Hodvábny plášť a jej pôvodné topánky napokon nechala Auriel krajčírke tiež avšak pod podmienkou, že keď bude potrebovať nejaké iné oblečenie či opraviť toto pôvodné tak jej vyhovie. Krajčírka nadšene súhlasila. Auriel po tejto návšteve odišla z obochu ako úplne iný človek.* (prosím o zmenu prof. Obrázku za tento + pridať na profil Auri oblečenie)

Radagon: *Radagon pokojně spal u sebe doma. Respektive u Milicent na farmě, ale žil tady už nějakou dobu a jeho pravý domov byl v nedohlednu, tak se smířil i s touto farmou, jako svým aktuálním domovem. Jeho lekce s Auriel započaly a bylo to super. Nikdy by ho nenapadlo, že se bude učit číst a psát takhle brzy a už vůbec ne, že k tomu přijde cestou, jakou k tomu přišel. Nakonec ho ale probudil plný nos a kašel. Když se probral, tak místo tmy noci spatřil načervenalé světlo. Ihned zpozorněl, jelikož oheň pozná moc dobře. Chtěl se postavit z postele, když v tom se mu pořádně zamotala hlava a spadl na zem, protože už se nadýchal poměrně dost kouře. Tak nějak v ten okamžik uslyšel křik. Okamžitě mu došlo, že to musela být Milicent. Kdo jiný. To mu dalo dostatečnou sílu na to, aby se posbíral a dostal se s těží k Milicent do pokoje, kde jí našel na zemi v kaluži krve. Dotrmácel se k ní, chytil ji za ruku a jen na ní nevěřícně koukal. Viděl bodnou ránu po jejím hrudníkem. Přitlačil na ní ruce a snažil se vyvíjet pořádný tlak, aby zpomalil krvácení.* Neboj se, Milicent. Najdeme ti pomoc. Budeš v pořádku, neboj se... *Snažil se jí utěšovat, když v tom viděl, jak její oči pomalu ztrácejí život. Dostal slzu na krajíček, když v tom ze sebe Milicent z posledních sil dostala svá poslední slova.* (Milicent): Utíkej... *Radagon nejprve chvíli koukal a odmítal, ale pak mu došlo, že už je mrtvá. Pustil tak proto její ránu a snažil se jí probrat.* Ne, ne, ne, ne, ne....Milicent, vstávej, prosím, prosím vstávej... *Věděl, že je to zbytečné, ale bohužel to z něj padalo tak nějak automaticky. Pak si po chvíli ale spojil 2 a 2 dohromady. Celá farma je v plamenech, ale Milicent umřela na bodnou ránu a vykrvácení. Okamžitě mu došlo, že muselo jít o nějakou 3. osobu, tohle nemohla být náhoda. Najednou se ale opravdu silně zakašlal. Vůbec mu nedocházelo, že tady celou dobu dýchá kouř. Vzal Milicent do rukou a snažil se najít cestu ven. Spoustu možností mu zabarykádoval bortící se dům, ale nakonec se dostal ven, kde spadl na kolena a lapal po dechu. Pak už jen černo. Dostal lopatou zezadu po hlavě od neznámé osoby a upadl do bezvědomí. Probral se. Ani neví po jak dlouhé době, ale co ví jistě je, že by někdo mohl ztlumit do opravdu silné světlo, které mu svítilo do očí. Když se pořádně rozkoukal, tak měl svíčku přímo před očima, vosk mu kapal na hrudník a musel hlavu tlačit dozadu, aby si nespálil obočí a čelo o oheň ze svíčky. Pokusil se ho sfouknout, ale marně. Pak si také uvědomil, že má svázané ruce a nohy k lůžku a nemůže se hýbat.* Hej! Hej! Co se to děje! Co to má znamenat? *Začal křičet, aby někoho zavolal. Nakonec se rozrazily dveře a dovnitř vtrhly 2 neznámé osoby. Jedna vzala svíčku, kterou měl před svojí tváří a dal ji stranou. Druhý si vzal židli a sedl si vedle Radagona, který byl přivázán k posteli.* (Radagon): Co má tohle všechno znamenat? (Bronx): Ale ale, to já tady budu klást otázky. (Radagon): Prosím? *V ten okamžik mu přistála tvrdá pěst přímo na tvář. Ten druhý mu dal pořádné kladivo pěstí přímo na nos. Okamžitě se mu spustila krev z nosu. Radagon velmi rychle pochopil, že je v těžkém průseru. Pak si vybavil všechno z posledního večera až do momentu, kdy dostal přes palici něčím tvrdým.* Milicent... *Řekl si sám pro sebe ve svém duchu.* (Bronx): Takže, chlapče. Pamatuješ si mě? *Radagon jen nechápavě mrkal víčky a pak zakýval hlavou na symbol "ne".* (Bronx): Ah, nevadí. Ale mého kolegu si určitě pamatuješ! *Radagon obrátil svůj pohled na toho druhého, který mu před chvílí vrazil a také si ho pohledem nevybavoval. Tak jen opět zakýval hlavou.* (Bronx): Aha, no, tak to se ti ovšem bude muset připomenout. Patchesi. *Dal povel svému kolegovi, který sáhl pro čerstvé jablko. Přišel k Radagonovi, usmál se na něj a pak mu začal to jablko mlátit o tvář. Zlomil mu nos.* (Patches): Tak co, už si mě pamatuješ, ty svině! *V ten moment si Radagon spojil tu situaci, kdy zachránil tu rodinku měšťanů od těch zločinců.* (Radagon): Vy jste... *Bronx jen zavrtěl hlavou a přiložil mu ukazováček na rty, aby ho umlčel.* Já ne, to jenom Patches je jedním z nich. Ale já jsem Bronx. Ten parchant Bronx, jak mě kdysi nazýval jeden z mých bývalých nejlepších přátel...Hoarah Loux... *V ten moment se Radagonovi rozzářily oči. Uvědomil si, že člověka sedícího vedle něj zná. Je to bývalý známý jeho otce, Hoaraha. Radagon ale nevěděl, že Bronx a jeho otec byli kdysi nejlepší přátelé. Bronxe znal jen letmo, viděl ho jen párkrát, když se vykradl z jejich kmene, aby něco řešil s jeho otcem.* (Bronx): Tak teď mi povíš, kde najdu tvého otce...víš, od té doby, co odešel, tak pro mě život nebl vůbec jednoduchý. "Hoarah ho už nemá na uzdě, je nebezpečný"..."Měli bychom se ho zbavit, je to hrozba pro celý kmen", bla bla bla. Samé KECY A HOVNA PROTI MĚ!!! *Začal tam křičet. Radagon se docela lekl. Co si budeme. Unesli ho, mučí ho a navíc je to jen mladý kluk. Samozřejmě, že měl docela strach.* (Bronx): Ode dneška budeme nejlepší kamarádi. *V ten okamžik Radagonovi začalo opravdové peklo. Každý jeden den podobu téměř dvou let Bronx mučil Radagona a držel ho na hranici života a smrti, když se z něj snažil dostat, kde najde jeho otce. Radagon sice mohl být mladý a vyděšený, ale svoji rodinu by neprodal ani za nic. Možná v sobě přeci má jen nějakou barbarskou tvrdost, která mu to nedovolovala. Nicméně Radagon ani jednou nepolevil a ani jen nenaznačil, kde by jeho otec mohl být. Už byl smířený s bolestí a s osudem, že už nikdy nikoho neuvidí a že udělal vše proto, aby byli jeho nejbližší v bezpečí. Když ho ale zrovna nemučil Bronx, tak Patches a ten se z něj zase snažil vymánit informace ohledně Auriel, která mu hodila jablko do tváře. Byly to opravdu kruté a dlouhé 2 roky. Odnesl si nespočet jizev, obrovskou ujmu na psychickém zdraví, ale na druhou stranu ho to docela zocelilo, bolest totiž byla jeho nový nejlepší přítel. Stále měl ale naději, že ho někdo najde. Auriel...kdokoliv. Jako tělo bez duše čekal na dnešní opětovné mučení a výslech, které už mu přišlo spíš jen jako rutina a připomenutí pro ty hajzly, že nemají žádný cit k lidem, než aby jim vlastně pořád šlo o nějaké informace. Už jim muselo být jasné, že z Radagona nic nedostanou. Otevřely se dveře, ale místo Bronxe nebo Patchese tam tentokrát stála cizí osoba. Radagon si ho jen prohlédl pohledem. Nevypadal jako někdo, komu by nevadilo řezat do živého člověka jen tak pro zábavu. Radagon byl ale velmi hladový a žíznivý. Motala se mu docela hlava a viděl trochu rozmazaně. Čekal, že ho docela probere bolest, ale v ten okamžik začal cítit volnost u levého zápěstí. Zvedl ruku a prohédl si jí. Byla vyhublá a on nechápal co se děje. Pak to samé u pravé ruky.* J-Jsem mrtvý? *Dotázal se Radagon jen tak do etheru, ale osoba mu odpověděla.* Naopak. Dnes jsi živější, než kdykoliv předtím. *Pak k němu přišel a naklonil se k němu.* (Zafriel): Poslouchej, musíš odtud vypadnout. Nelíbí se mi, co tady dělají. Doprdle vždyť já jsem zloděj, ne mučitel. Nemůže být náhoda, že zrovna dneska, na mojí službě jsou Bronx i Patches pryč. Musí to být znamení, abych tě pustil ven. Plánovali jsme s mnoha lidmi, kteří smýšlejí stejně jako já nějaký převrat a tohle je ideální první krok. Začínáš naší revoluci, tak se hlavně dostaň ven živý... *Dokončil jeho rozvazování a pak zmizel. Radagon, ten tam chvíli zůstal jen tak ležet a přemýšlel nad životem. Přemýšlel, jestli vůbec chce někam utéct. Jestli vůbec má kam utéct. Byl tady déle, než dokázal držet krok s počítáním, takže ani netuší. Je slabý. Nebude mít střechu nad hlavou, žádné peníze na jídlo, nic. To už mu bude lépe tady...v teple. Nakonec si ale vzpomněl na Auriel, která tady byla sama od úplného začátku. A že jakožto bohatá měšťanka byla určitě větším cílem, než někdo jako je Radagon, navíc ještě k tomu v jakém stavu aktuálně je. Posadil se, prohlédl si místnost a začal přemýšlet. Musel utéct. Musel najít Auriel, věřil, že ta mu určitě pomůže. Ale nemohl odejít jen tak. To nutkání pomstít se bylo tak moc velké, že s ním nedokázal bojovat. Byl tady už tak dlouho, že ho ještě nějaká chvíle nezabije. Porozhlédl se kolem místnosti a hledal něco ostrého. Vzhledem k tomu, že si tady Bronx a Patches nechávali své mučící nástroje to nebylo vůbec těžké. Vzal něco, co na první pohled připomínalo šroubovák, ale bylo to spíš jen na bodání. Schoval si to do rukávu, vrátil se zpátky na postel a vázání nohou a rukou si jen přehodil přes končetiny, aby to vypadalo, že tam pořád jsou a že je pořád přivázaný. Pak jen ležel a čekal. Čekal, čekal, čekal a přemýšlel, jestli nebylo moudřejší prostě jen odejít, když tady ani jeden z nich zrovna nebyl, ale nakonec ho přemohly temné myšlenky a rozhodl se zůstat. Uběhlo několik hodin a do místnosi vešel Patches.* (Patches): Jak se ti líbilo volníčko, co? *Radagon jen ležel a neodpovídal, jak už to měl ve zvyku.* (Patches): Němý jako vždy, no nevadí. Já si zase rád poslechnu tvůj křik. *Vzal si nějaký nástroj a byl připraven Radagona zase mučit, ale pak si všimnul, jak se na něj Radagon dívá. Nenávistným pohledem.* (Patches): Ale ale, copak? Princezna se naštvala? *Přišel k němu blíže a ohnul se nad ním, aby se mu díval přímo do očí a šeptal mu do ucha.* (Patches): Dneska jsem si pro tebe připravil speciální procedůru. *V ten okamžik Radagonovi vystřelila ruka a propíchl mu hlavu skrze ucho. Patches ještě krákou chvíli nevěřícně sledoval Radagona, dokud neumřel a nespadl na Radagona. Radagon ten začal hyperventilovat. Zabil člověka. Snažil se uklidnit, ale bylo to něco specifického. Takhle se nikdy necítil. Vzpomněl si na slova otce, aby se všemu co dělá stavěl čelem, ale tohle bylo prostě jiné. Bylo to něco úplně jiného, než čekal. Čekal, že se mu udělá špatně, že se bude cítit opravdu hrozně, ale naopak. Cítil neuvěřitelnou úlevu a dokonce i...radost. Trochu se lekl sám sebe, ale teď nebyl čas vnímat vlastní emoce. Bylo na čase zdrhnout. Útěk nebude lehký. Nezná to tady a navíc všichni určitě znají jeho. Nakonec ale dostal nápad. Vyměnil si s Patchesem oblečení. Náhodou měli velmi podobnou velikost. Patchese položil na lůžko, kde ležel Radagon a mohl vyrazit. Měl v kapse všechno, co potřeboval. Klíče a dokonce pár drobáků, se kterými pár dní přežije. Nahodil si kapuci přes hlavu a vylezl ven z místnosti. Zamknul za sebou, napichovák si schoval v rukávu a prostě šel. Stíny vždy přišly z pravé strany dveří a tak se vydal doprava. Překvapivě tady bylo opravdu málo lidí. Nikoho nepotkával a na konci dlouhé chodby byly dveře. Za dveřmi byla hned osoba, která je chtěla zrovna v ten okamžik otevřít. Radagon se lekl.* (Osoba): Patch- *Radagon ho nenechal domluvit a probodl mu hlavu zespoda pod bradou napichovákem a když ho vytáhl, tak člověk před ním jen spadl bezvládně na zem.  Radagon se na něj podíval a byla to ta osoba, která ho osvobodila. Radagon pustil napichovák a začal se třást. Musel si uklidnit dech.* ,,Byla to nešťastná náhoda...nešťastná náhoda..." *Pak se ale posbíral. Nemůže na to takhle myslet. Musí zmizet. Odtáhl tělo o kousek dál, aby mohl zavřít dveře a pokračoval. Kousek za dveřmi bylo schodiště nahoru a tam ho čekaly další dveře. Tyto začal otvírat pomalu a koukal se skrze škvíru, kde se nachází. Pro jeho překvapení tam byla hospoda. Dveře byly hned za barem. Sledoval hospodského a čekal, dokud mu nebude zády a pak vyrazil. Proplížil se za ním. Očividně bylo ráno, v hospodě bylo jen pár lidí a všichni úplně na maděru, takže si ho ani nevšimli. Radagon vypadl nejbližším otevřeným oknem ven a byl na ulici. Tam se na chvíli zastavil a jen si užíval čerstvého vánku. Věděl ale, že tady nemůže zůstat a tak se potřeboval zorientovat. Po městě bylo pár bodů, dle kterých se dalo orientovat a tak pochopil, kde asi cca bude a vydal se směrem k farmě Millicent. Cestou se vyhýbal pohledu spousty lidí. Došel k farmě Millicent ve výsledku bez potíží a tam viděl už jen pastvinu. Pozemek Millicent si přivlastnili ostatní farmáři v okolí, kteří ji neměli rádi a její dům, stodola a všechno ostatní, tak to tam nebylo. Bylo to pryč. Jak to shořelo, tak to prostě museli srovnat se zemí a vzít si její neuvěřitelně úrodnou půdu jako svojí. Radagon se naštval. Všechno, co tady měl, bylo pryč. Byl kompletně na nule. Neměl ani kde pěstovat, aby se uživil prodejem jeho úrody, neměl prostě nic. Začal být naštvaný k lidem, kteří ho věznili. Dokonce mu bylo i jedno, že zabil i svého zachránce. proč ho nezachránil dřív? Jeho jediná záchrana byla Auriel. Potřeboval ji najít. Ale taky kde, že? Byl tam neskutečně dlouho, co když už prolomila bariéru a je dávno někde pryč? Ne, nemohl takhle myslet. Vydal se zpátky do města, kde měl největší šanci, že ji potká. Došel do města a prostě jen doufal, že na ní narazí. Chodil kolem dokola hodiny, dokud se nezastavil na to, že se mu zamotala hlava a spadl na kolena. Měl neuvěřitelný hlad. Naštěstí byl u trhů. Vtipné bylo, že kousek od místa, kde poprvé potkal Auriel. Vší silou se postavil na nohy a šel směrem ke stánkům, kde si chtěl koupit něco k jídlu za peníze, které měl Patches v kapse. Byla to krátká, ale pro Radagona opravdu dlouhá cesta. Byl moc slabý a svět se mu začínal rozostřovat. Nakonec jen uslyšel ženský smích a otočil se jeho směrem. Tam spatřil Auriel. Nebo si to alespoň myslel. Ve skutečnosti to totiž ona nebyla, ale Radagon prožíval jakousi fata morganu, kdy si spletl mladou dívku za Auriel. Falešná Auriel se smála a užívala si přítomnosti nějakého muže. Smála se a vypadala opravdu šťastně. Pak si všimla, jak se na ní Radagon dívá a věnovala mu znechucený pohled. Od té měšťanky normální reakce, ale Radagon tam teď viděl Auriel. To Radagona zlomilo. Radagon se v ten moment zhroutil. To už přišel i o Auriel? Jen tak zahodila Radagona, jako kdyby v jejím životě ani nebyl. Očividně ho ani nikdy nehledala. Pak se ale podíval na ženu znova a tentokrát spatřil, že to není ona. Neuvěřitelně se mu ulevilo. Kdyby neměl takový hlad, tak tak ani nepřemýšlí, ale teď byl ve stavu, kdy ho ovládaly jeho nejtemnější emoce a myšlenky a hněv bylo něco, co očividně zrovna nejvíce potřeboval, aby přežil. Aby tlačil dál. Nebyla to naděje, že vše bude jako dřív, ba dokonce i lepší. Ne, byl to hněv a pomsta, která ho držela na nohou. Koupil si oběd a nějakou vodu a nezbylo mu nic. Bylo to přesně na tohle jedno jídlo. Radagon nevěděl, co má dělat. Potřeboval jíst, potřeboval pít a mít střechu nad hlavou. Jeho zapnutý nouzový systém ho donutil si vymyslet, že bude muset krást, dokud nepřijde na něco jiného. No a takhle nějak teď Radagon přežívá. V oblečení mrtvého muže, kterého zabil. Skrývajíc se před smečkou vrahů a zlodějů, kteří ho mohou poznat a chtít vzít zpátky, věnujíc se zlodějské profesi, která ho aktuálně drží při životě. Případně žebrání. Ale měl v hlavě jednu myšlenku, že aby se cítil naprosto v bezpečí a klidu, musí je všechny pozabíjet. Hlavně Bronxe. Bylo mu jedno kolik a jak, ale musel. Jinou cestu teď neviděl a asi ani nechtěl vidět.*