Majestátný jasan

*Ellene, jak se dívka jmenovala dřív, hltala krev jednoho z mužů, v tu chvíli ji bylo všechno jedno. Mohlo to trvat tak minutu, než ho pustila a muž se sesunul k zemi mrtvý. Otřela si rty od krve do rukávu a měla chuť se vrhnotu do dalšího. Ten druhý společník se zrovna neměl k tomu, aby na ní zaútočil, spíš to vypadalo tak, že by nejradši bral nohy na ramena. Ale ve chvíli, kdy se otočil muž s kladivem, tak zbystřila. I přes všudypřítomnou krev ucítila známou vůni a udělal pár kroků od něj. Možná to mohlo vypadat tak, že se ho bála, ale tak to nebylo. Nechtěla, aby ji takhle viděl, nechtěla být vůbec v jeho blízkosti, protože si byla takřka stoprocentně jistá, že s ním nedokáže mluvit jako dřív. Byla jak posedlá krví a jeho krev... Nedokázala ani racionálně uvažovat! Její žízeň byla stále neukojená. Tolik kroků, které on udělal k ní, tolik ona udělala od něj. Ale i přes tu krev, přes tu touhu po krvi ucítila přibližující smrtelníky a orka. Musela zmizet... Ale musela donutit Logana, aby zmizel taky! Byly to jen mihotavé myšlenky, nic, co by ji v hlavě vydrželo dlouho. Ale přesto se toho snažila držet* (Ellene) Vypadni odsud, než skončíš špatně. Míří sem skoro celá garda, Logane... *promluvila nahlas, nechávala si přes hlavu kápi, ale její hlas by snad muž jejího života měl poznat kdekoli... Potom, co to dořekla, tak se sama otočila a rozeběhla se pryč*

*Auriel nohou z rámu vykopla črepiny, ktoré tam zostali a na ktorých by sa mohla porezať a potom s mečom v ruke ladne vyskočila z domu, keď dopadla na trávu a črepiny adrenalín v žilách jej dodal odvahu. Len čo získala rovnováhu - rozbehla sa ku dverám pripravená si tam presekať cestu ak by jej niekto chcel brániť, už jej dnes na ničom nezáležalo len dostať seba a Castiela z tohto miesta. Ten muž s kladivom našťastie zmenil objekt záujmu, hoci Castiela kopol - kráčal čelom k upírke.* Castiel! *Šepla a hlas sa jej triasol. Opäť jej bolo do plaču, no snažila sa ovládnuť.* Musíme ísť preč.. prosím poď so mnou. *Snažila sa mu pozrieť do očí a ak jej pohľad neopätoval tak by sa ho dotkla na tvári a jemne mu pootočila bradu aby sa na ňu musel pozrieť.* Čo ešte musím spraviť aby ti došlo, že ťa tu dnes nenechám zomrieť? *Do očí jej opäť stúpli slzy.* Pôjdeme za Reilim spoločne, poď. *Požiadala ho znova, no tento krát naliehavejšie a bola pripravená ho podoprieť ak by nevládal kráčať sám.*

Castiel Morningstar:
*Opřený o dveře s trochou krve u úst, si stále myslel to své. Ochránit Auriel za každou cenu a nepustit tak nikoho do domu. Když ovšem Auriel vyskočila ven a viděl ji před sebou, i když rozmazaně a hlava se mu kývala ze strany na stranu. Chvíli to vypadalo jako by nevnímal co říkala a jen pomalu párkrát mrkl. Když viděl, ale Aurieliny slzy začal konečně chápat, že ji tímhle ubližuje více než, kdyby ji vystavil nebezpečí. Přísahu už porušil, ale tentokrát pochopil, že tvrdohlavá Auriel se ho zřejmě nevzdá stejně jako on se nevzdá její ochrany. Velice těžce se zvedl, stále se mu však motala hlava a tak podepření vcelku i bral. Samozřejmě by se neopíral celou vahou.* Musíme...pryč... *To musíme vcelku zdůraznil a lehce se pousmál. Pochopil, že tím, že by tu zůstal by tu zůstala i Auriel a to nemohl prostě dopustit, proto se poté nechal Auriel vést, zřejmě právě cestou do bezpečí.*

Logan / Ragnar :
*Osoba s kladivem se jen ďábelsky usmívala a stále se snažila přijít blíže a blíže k Ellene. Když slyšel, ale její hlas poznal čí hlas to je.* Ty nejsi Ellene ! Kde jste vzali její hlas ?! Upírské špíny ! *Vykřikl s velice temným tonem a přestal se usmívat.* Ellene je mrtvá ! *Zakřičel tentokrát jemnější hlas než ten předtím. Najednou se však opět objevil ten úsměv...ten ďábelský úsměv. Když ovšem slyšel v dáli zvuk brnění ihned pochopil, že měla ta upírka pravdu. Proto se jen otočil ještě ke dveřím, kde byli Logan s Auriel.* Jen pro tentokrát máte štěstí...JEN TENTOKRÁT ! *Hned poté běžel ihned pryč.*

*cestou, kterou se vzdalovali od místa Castiel s Auriel, se blížila početná skupinka vojáků, gardistů. Jeden z nich, nejspíš ten, který všem velel, se zastavil kousek od nich a zbylé skupině rozvázal, aby se vydali dál k přístavišti. Přeci jen cítit krev poblíž nebylo nic těžkého ani pro obyčejné smrtelníky. Gerard Vass si prohlédl Castiela s Auriel, než k nim došel blíž* (Gerard) Pojďte, pomůžu vám *nabídl se s nepatrným úsměvem. Pomoc v Desperu bylo něco výjimečného, ale on byl odjakživa voják. A jako voják měl jednak bránit bezbranné před příkořím, ale také musel pomoci tam, kde to bylo potřeba. Kde nestihl být včas. Byl to zhruba 50tiletý voják, který svou vizáží byl prostě na první dobrou vojákem. Tady nenosil ani moc nějakou zbroj, jen se mu u pasu houpala pochva s mečem* (Gerard) Dovedu vás na náměstí k felčarovi, tam bude víc bezpečno než tady *dodal a postavil se k druhému boku Castiela, než stála Auriel, aby ji pomohl Case dostat rychleji do bezpečí*

*Nič nechcela viac než sa s Castielom čo najrýchlejšie dostať čo najďalej od toho prekliateho domu. Celá sa triasla od námahy ako Castiela podopierala... a v tom ich počula. Mužov tunajšieho "zákona". Obávala sa toho najhoršieho.. Veď doteraz tu všetci konali nezákonne. Tento postarší pán mal však iný pohľad, pripomenul jej Godrika, jej učiteľa šermu. Keď Castiela podoprel pod druhou rukou - vydýchla si. Bremeno Castielovho tela už nebolo len na nej. Bála sa priznať, že boli napadnutí, bála sa prehovoriť aby z nej nevyšlo priznanie, že v tom dome zabila toho muža. Nebola schopná slova a tak len so slzami v očiach prikývla na znak vďaky a kráčala nocou smerom ku námestiu. Bola krôčik pred zrútením z toho všetkého čo sa za tento večer stalo. Keď konečne dorazili k felčiarovi - doktor a jeho pomocníčka Castiela vzali a začali ho ošetrovať. Auriel ho ale nechcela nechať samého. Bola pri ňom a držala ho za ruku. Hoci bol takmer mimo - vedela , že doktorov nemá rád.*

Castiel Morningstar:
*Když přišli ti muži už byl Castiel více méně mimo.I když to nebylo vidět byl, ale rád, že mu Auriel takhle pomáhá. Když ho podepřel ten muž jen mu lehce spadla hlava na bok a byl mimo už úplně. Nevěděl proto co se děje, tedy do doby dokud se lehce neprobral a neviděl nad sebou toho doktora. V tu chvíli lehce zpanikařil, nebylo se čemu divit. Byl zraněný, dost mimo a ještě k tomu byl na místě na které by ho bylo těžké dostat i jako zdravého. Nesnášel lékaře bál se jich.* Ne...prosím ne...prosim ne... *Začal opakovat s panikou v hlase a přitom vykašlal trochu krve, tím jak se bál stiskl o trochu silněji Auriel ruku, ale stále tak, aby ji to nijak nebolelo, ale určitě to ucítila.* Prosím Auriel ne...prosím.. *Díval se Auriel do očí s takovým strachem, který u něj ještě zažít nemohla. Byl ochotný pro ní bojovat se silnějším soupeřem a neměl strach, dokonce neměl strach ani když málem zemřel, ale u doktora ? To bylo úplně něco jiného.*

*Gerard podepřel Castiela z druhé strany a pomohl Auriel ho dostat na náměstí k felčarovi. Na jeho fyzičku to nebylo nic těžkého, prakticky nesl většinu jeho váhy, přeci jen nenechá zraněného táhnout tu mladou slečnu. Když se dostali na místo, byla jeho úloha u konce a on se měl vrátit ke své jednotce. Podíval se na felčara, který začal ošetřoval Castiela a v duchu se pomodlil za mladého muže, ať ho provází Velká Šestka a dostane se z toho. Věděl moc dobře, že felčar je pořádně drahý a normální smrtelník na něj rozhodně nemá. Dneska hodlal být trochu štědrý, když hodil na stůl váček s penězi* (Gerard) Dneska to je na účet gardy *oznámil jen tak mimochodem, než se podíval na ty dva* (Gerard) Perun s vámi *rozloučil se mírným skloněním hlavy směrem k Auriel, než se vydal zpátky k přístavišti*

*Auri bola ako v tranze. Možno mala posttraumatický šok, možno za to mohol ťažký pach kadidla, voňavé sviečky, ktoré tu horeli alebo bylinky, ktoré vyseli všade zo stien. Možno za to mohol fakt, že je konečne aspoň na moment mimo ohrozenie života. Videla ako starý gardista hodil na stôl felčiarovi mešec zlata a nebola schopná ani povedať ďakujem. A tak mu len kývla hlavou na znak vďaky pred tým než sa otočil a odišiel. Všetko sa to zdalo tak absurdné.. ako keby to bol len zlý sen. Stalo sa toho tak moc, tak rýchlo. V hlave sa jej vracali útržky z toho všetkého... Pred očami videla kaluž krvi, rozbité sklo, upírku.. Castiela ako pred ňou zatvára dvere. Všetky tie spomienky boli zvláštne rozostrené, spomalené a rozhádzané, že o ich pravosti sa dalo pochybovať. Späť do reality ju dostávalo iba to ako ju Castiel pevne drží za ruku a prosí aby ho doktor nechal tak. Auriel sa mu pozrela do očí a skutočne tam videla strach. Ona sama však bola príliš otrasená a tak v jej výraze nebolo nič.. tvárila sa dokonale zarazene.* To bude dobré, zavri oči.. mysli na to, že sme tu len my dvaja. *Inštruovala ho neprirodzene pokojným hlasom.* Držím ťa, to bude dobré. *Ani nevedela či tie slová adresuje sebe alebo jemu. No sama by potrebovala upokojenie.. aby ju niekto držal za ruku, objal a ujistil, že je to len zlý sen.. a, že sa čoskoro preberie.* Som tu, bude to dobré. *Opakovala rovnakým tónom, no hlas sa jej trochu triasol. Dívala sa síce do Castielovej tváre, no periférne videla ako doktor so sestričkou odnášajú od ich lôžka veľa handier plných krvi a opäť sa jej v mysli vynorila tá spomienka na muža v tom dome.* Bude to dobré. *Šepla už skoro bez hlasu a zavrela oči. Cítila, že sa chveje.. bola jej zima a mala pocit, že zamdlie. Stála však pevne na nohách - bola pripravená zostať pri Casovi až kým lekár neskončí.*

Castiel Morningstar:
*Castiel samozřejmě nemohl vnímat toho gardistu byl až v příliš velkých bolestech a panice. Čím více se ho ten doktor dotýkal tím větší paniku měl, naštěstí  ho uklidňovala  Auriel, možná si to neuvědomovala, ale  tím, že na něj takhle mluvila ho opravdu uklidňovala. Najednou doktor vzal sklenici do které cosi nalil a v tom byly přimíchané bylinky dost podobné těm co Auriel měla u sebe jen měly tmavší barvu. Poté přišel ke Castielovi a chtěl mu to nalét do úst, ale Castiel se bránil. * Já nechci...prosím Auri...zastav to... *Sestřička ovšem Castiela pevněji chytla a tak mu doktor mohl nalít ten lektvar do úst, kdy Castielovi nezbývalo nic jiného než ho polknout*Ne ! *Najednou však bylo ticho a Castiel jen nehybně ležel kdy bylo vidět, že usnul.* Tohle mu pomůže, neucítí nic dokud budeme dělat zákrok. *Poté luskl na sestřičku, která přinesla též jakýsi nápoj.* Vypíjte tohle, zahřejete se a bude vám lépe. *Pousmál se na  Auriel, která dostala nápoj na uklidnění. * Možná by jste se na tohle neměla dívat. *Upozornil ji doktor, kdy by sestřička pomohla Auriel na nohy a pomalu by ji odvedla do vedlejší místnosti, kde byla měkká postel. Operace by však trvala dost dlouho, takže Auriel by měla možnost se i prospat a kdyby se probudila na té posteli viděla by na vedlejší  posteli  spícího  Castiela, který byl živý. Doktor by poté přišel za Auriel.* Ještě si odpočiňte nemohu vás jen tak pustit. *Pousmál se, přeci jen Gerard zaplatil dost za to, aby Auriel a Castiel měli nejlepší péči.* Váš přítel měl štěstí, že vás má. Ještě chvíli a mohlo to dopadnout katastrofálně. Zachránila jste mu život. *Je pravda, že měli velké štěstí, že potkali i Gerarda, ale nebýt Auriel tak se Castiel ani nestáhne a skutečně by tam zemřel. Doktor se proto usmíval na Auriel.*  To víte zlomené kosti nejsou sranda, ale naštěstí víme už jak na to. *Po chvilce opět přišla sestřička, která podala Auriel další sklenici s bylinkami na uklidnění.* Moje zástupkyně vás pohlídá. Kdyby jste cokoliv potřebovala, stačí říct. *Poté se postavil uklonil a odešel zpět do místnosti co byla vedle. *

*Ledva stála a hoci Castiel jasne upadol do bezvedomia - stále ho pevne držala za ruku a opakovala, že to bude v poriadku. Neprotestovala však keď jej doktor dal do ruky nejaký nápoj. Pravdou bolo, že cítila trochu smäd.. Vypila to na jeden dúšok a ani sa nepozastavovala nad tým, že tá voda chutí nejako zvláštne. Naplno na ňu doľahol posttraumatický šok. Sestrička jej potom musela silou uvoľniť zovretie, ktorým držala Auri Casa za ruku. Nijako sa však nebránila keď ju odviedli ku lôžku. Hlava sa jej točila čím ďalej tým viac a šli na ňu mdloby.. nepamätala si ako zaspala a teda bolo dosť možné, že omdlela tesne pred tým než prišla ku posteli. Keď sa prebrala - mala pocit, že spala niekoľko dní. Cítila sa rozlámaná, no na druhej strane oddýchnutá. Poriadny spánok potrebovala už tak dlho! Po prvotnom šoku z toho, že sa zobudila na neznámom mieste prišlo upokojenie.. prišiel za ňou doktor, upokojil ju, že je Castiel mimo ohrozenia života dokonca prišla sestrička a podala jej ďalší upokojujúci odvar. Na stole si všimla tác s jedlom a tak sa otočila na lekára.*Ďakujem. *Kývla hlavou keď jej všetko tak pekne vysvetlil a keď vypila odvar od zástupkyne lekára tak sa s pohľadom na jedlo poďakovala aj jej.* Ďakujem, ja.. Neviete prosím ako sa volal ten gardista, ktorý nás sem priviedol? Chcela by som sa mu poďakovať, že bol taký štedrý. *Opýtala sa sestričky a pod chvíľou pokukávala po Castielovej spiacej tvári. Mala pocit, že od toho večera ubehol aspoň týždeň.*

Castiel Morningstar:
*Sestřička se usmívala když viděla, že je Auriel lépe než, když přišla. * Gerard Vass, tak se jmenuje. Myslím, že poděkovat mu budete moci později. Pořádně se najezte, budete to potřebovat. *Odpověděla sestřička* Nevím jestli by jste to měla vědět, ale jeho nikdo důkladněji neprohlédl, že ? *Samozřejmě, že ne. Poslední lékař ho mohl prohlédnout jen narychlo protože Castiel se prostě nedal.* Jen, že tu bolest musel zadržovat opravdu ve velkém. Podle toho co jsme zjistili měl zlomená tři žebra, ale otisk boty naznačuje, že ta mu zlomila jen jedno. *Sestřička naznačila, že Castiel dost možná skrýval své zranění i před lékařem předtím.* Musela jsem vám to říct, kdyby jste propadla šoku, abychom to uhlídali. *Opět se pousmála a posadila se na postel těsně vedle Auriel, aby ji jemně sáhla na čelo.* Hlavně teď musíte být v klidu. Váš přítel též. Neměl by to přehánět s chozením a už vůbec ne s běháním. *Pootočila se na Castiela.* Toto město je těžké pro zdravého člověka, ale ještě horší pro zraněného. *Dodala smutněji, ale stále se usmívala.*

"Gerard Vass." *Zopakovala si v duchu jeho meno viac krát a keď jej povedala, že sa má poriadne najesť, vzala si podnos a skusmo začala ujedať zo svojej porcie. Bolo to to najlepšie čo v tomto meste zatiaľ mala, no jej úsudok mohol byť skreslený tým, že bola tak hladná. Popri tom ako jedla tak počúvala jej slová, keď si uvedomila, ako veľmi jej Castiel klamal v tom ako mu skutočne je.. preglgla sústo a pozrela sa jeho nehybné telo.* Neprekvapuje ma, že mi klamal. Má superhrdinský syndróm. *Povzdychla si unavene a trhala pri tom chleba na malé kúsky. Mračila sa a pokračovala aby vysvetlila svoje slová.* Chce každého zachrániť bez ohľadu na to čo sa mu stane a potom za žiadnych okolností nepripustí, že sa cíti zle. *Asi by sa nahnevala viac, no mala v sebe ten upokojujúci lektvar.* Viete mi prosím povedať za aký čas bude opäť v poriadku? *Opýtala sa sestričky. Tušila z hodín anatómie koľko sa približne môže hojiť taká zlomenina.. boli to mesiace - avšak bez mágie a lektvarov. Toto miesto však úplne sálalo liečivou energiou a preto tušila, že odpoveď bude znieť pozitívnejšia, než keby to zotavovanie prebiehalo len na domácej liečbe.*

Castiel Morningstar:
*Sestřička se dívala na Auriel, která ji odpovídala na její otázku však nebyla schopná tak úplně odpovědět.* Fyzicky bude v pořádku do týdne, psychicky vám nepovím. *Přemýšlela poté o tom co Auriel řekla, superhrdinský syndrom, takový termín nikdy neslyšela, ale chápala o co jde.* Většina vojáků má jeden ze dvou těhlech syndromů. Buď utečou nebo budou bojovat do konce. Většina je taková. Znala jsem takového, ale už před nějakou dobou umřel. Je to hold osud těchto chlapců umřít za někoho. *Trochu smutněji se pousmál a pohrála si s menším prstýnkem na prstě.* Ale tím bych tě neměla zatěžovat. Měla by jsi odpočívat. *Dodala, stále však seděla na Aurelinině posteli a stále ji kontrolovala, aby nepropadla panice, měla takový příjemný hlas a ještě příjemnější úsměv, ze kterého šel opravdu klid. V tu samou chvíli se lehce pohl i Castiel, který byl stále mimo, ale zřejmě to už nebude trvat dlouho než se probudí.*

*Úplne ju prešla chuť v jedle pokračovať. Možno to bolo z časti spôsobené tým, že mala stiahnutý žalúdok alebo tým, že si chcela podvedome odložiť trochu jedla na neskôr. Počúvala upokojujúci hlas sestričky a upadala do smútku a depresie nakoľko jej hovorila o tak znepokojujúcich veciach. Kým nespoznala Castiela ani jej nenapadlo aký je život vojaka vlastne krutý a ako nedáva zmysel. Jednou vecou bolo ochraňovať ľudí, druhou bolo - bojovať bitky, ktoré nemali nádej a končili len nevyhnutnou smrťou.* "Ani sa nečudujem, že Cas proti takémuto osudu vzdoroval." *Pomyslela si, keď lekárka povedala, že je to proste jeho údel.* Ja som v poriadku.. nebola som zranená, len unavená. *Dodala rýchlo keď od nej chcela aby odpočívala - Auriel si všimla, že sa Cas pohol. Postavila sa teda z postele a trochu neohrabane prešla až ku jeho lôžku. Vedela, aký má postoj ku lekárom a preto chcela byť pri ňom keď sa preberie. Nechcela aby spanikáril a začal zbesilo pobehovať po okolí. Posadila sa ku nemu na matrac a zahľadela sa do jeho tváre. Oproti zraneniam na jeho obviazanom hrudníku jeho tvár už vyzerala lepšie. Chytila ho za ruku a čakala.* Ty jeden blázon, ty klamár. *Šomrala si popod nos, no hlas mala plný nehy a starostí takže jej slová vďaka tomu zneli úplne inak.* "Už ti nikdy nedovolím takto sa zmrzačiť. To bolo posledný krát čo si mi zavrel dvere pred nosom." *Pomyslela si odhodlane a keď si spomenula čo tomu predchádzalo, sčervenala. Nevedela prečo jej dal pusu na čelo, no myslela si, že proste nepočítal s tým, že by mohol ten večer prežiť. Brala to teda tak, že sa s ňou chcel týmto spôsobom naveky rozlúčiť.*

Castiel Morningstar:
*Sestřička jen kývla na její odpověď a jen se dívala jak Auriel vstává.* Měla by jste ještě odpočívat. *Když, ale Auriel chytla Castiela za ruku jen se pousmála.* Pro tentokrát vás nechám, ale poté si běžte odpočinout. Nechám vás tedy o samotě. *Lehce se uklonila a odešla z místnosti pryč. Auriel mohla ucítit, že Castiel stiskl její ruku, takže opravdu přicházel k sobě, dokud se neotevřeli jeho modré oči, ale jen mírně. Stále byl dost vyčerpaný a nevěděl proto co se tak úplně děje nebo kde byl. Byl však více méně "zdrogovaný", právě aby necítil bolest po té operaci. * Auri ? *Ozvalo se opravdu potichým a vyčerpaným hlasem.* K.kde to jsme ? Co se děje ? *Stále mluvil opravdu pomalu a vyčerpaně, ale na druhou stranu bylo i vidět , že je mu i o dost lépe než předtím. Když si, ale začal uvědomovat, kde je začal trochu zrychleně dýchat, nemohl se však pořádně pohnout, ale v tu chvíli měl opět strach v očích.* Chci pryč... *Stiskl ji opět silněji ruku, ale tak, aby ji to nebolelo nebo nebylo nepříjemné.*

*Neuvedomila si ako veľmi to môže vyzerať nevhodne až kým sa tá pani nezdvihla a neodišla s tým, že ich nechá o samote.* T-to nieje tak- *Zvolala, no neskoro - tá paní už zatvorila dvere. Vlastne by Auriel vyhovovalo ak by tam s nimi zostala sedieť. Tak na to bola zvyknutá z domova, gardedámy boli každodennou a neodmysliteľnou súčasťou jej života. Akonáhle zostala sedieť pri Castielovi v prázdnej miestnosti - držať ho za ruku jej prišlo príliš intímne. Skôr než by mu však ruku stihla pustiť - zovrel jej ju pevnejšie a pootvoril oči.* Dobré ráno. *Povzdychla si keď začal panikáriť presne tak ako čakala, nuešlo jej však ako ju oslovil a preto jej ružová farba z líčiek tak rýchlo nezmizne.* Sme .. hm ... v luxusnom hoteli a máš za sebou fakt drsnú masáž o d tunajšieho personálu. Musíš tu zostať do konca týždňa aby si sa z toho dostal. *Prehovorila s úsmevom aby ho upokojila a pobavila zároveň. Dúfala, že ho to dostatočne rozptýli.* Každopádne nikam nepôjdeš kým nebudeš fit. O to sa postarám osobne. *Nahla sa ku nemu bližšie a prižmúrila oči.* Ak to bude nutné priviažem ťa o posteľ. *Šepla s úsmevom. Hoci ju Castiel neskutočným spôsobom vedel nahnevať a miestami ju aj desil - bola skutočne rada, že je z najhoršieho vonku. Hoci sa nepoznajú dlho .. musela uznať, že ho má rada a odvažuje sa ho v duchu nazývať svojim priateľom. Veď kto iný než priateľ by bol ochotný položiť za vás život.* "Blázon." *Našepkával jej uštipačný hlások vzadu v mysli, no odmietala sa mu teraz venovať.* Asi nemá cenu sa na to pýtať ale risknem to.. ako sa cítiš? Bylinky tú majú kvalitné, mňa dosť uvoľnili. *Hovorila pravdu, cítila sa tak vláčne a pokojne akoby ju nedokázalo v tejto chvíli nič rozhodiť.*

Castiel Morningstar :
*Opravdu ho uklidnila tím menším vtipem, o tom, že je v hotelu, ale nejvíce se zdálo ,že ho pobavila její poznámka o tom, že ho přiváže k posteli. Byl opravdu rád, že člověk, který mu tu byl nejbližší se o něj mohl takhle postarat. Doslova z toho co řekla se mu chtělo i smát, ale když to udělal lehce ho to ještě zabolelo. * Když jsi tu, tak dobře. Mám pocit, že bychom mohli klidně jít. *Pousmál se, ale myslel to spíše jako vtip než jako, že by opravdu šli. Přeci jen Castiel si konečně byl vědom v jakém stavu je.* Ty jsi zraněná ? Jsi v pořádku ? Nedotkli se tě ? *Začal se potichu vyptávat a díval se ji přímo do očí. Vůbec mu nedošlo to, že ji dal vlastně pusu na čelo, spíše si to tedy nepamatoval. Nepamatoval si ani to co se vlastně stalo. Sestřička jen mezitím zaklepala na dveře, protože slyšela hlasy a v tu chvíli opět Castiel měl strach v očích, ale už neměl takovou paniku, když byla Auriel poblíž. Dveře se jen mírně otevřeli.* Omlouvám se, nechtěla jsem vás vyrušit jen pokud by vám bylo nevolno vypíjte tohle. *Sestřička vstoupila dovnitř a položila další lektvar na stůl, poté přešla ke Castielovi, aby zkontrolovala ránu. Castiel, ale neměl vůbec žádnou sílu na to se bránit, i když samozřejmě chtěl.*

*Opätovala mu unavený úsmev a chcela mu odpovedať na jeho ustráchané otázky, no to už vošla do miestnosti sestrička a Auriel sa automaticky vystrela čiže sa už nad Castielom neskláňala.* To je v poriadku, ďakujeme. *Uistila pani, že ich nevyrušuje a skutočne Auri vyzerala, že sa jej v prítomnosti sestry trošku uľavilo. Nie len preto, že Cas dostával zdravotnú starostlivosť ale zároveň sa cítila viac .. počestne ak sa to tak dá nazvať. Keďže Auriel videla, že sestrička musí prezrieť Castielove zranenia, snažila sa ho rozptýliť - aby sa na to nesústredil.* Som v poriadku, ako vravím - lektvar, ktorý mi tu dali bol veľmi uvoľňujúci. Cítim sa ako keby som sa vznášala na obláčiku. *Pokúšala sa opísať svoje pocity a potom sa usmiala a pozrela sa mu do očí.* Ty si fakt nepamätáš čo sa tam všetko stalo? Samozrejme sa ma nikto nedotkol, ani nemohol .. nemali šancu, o všetkých som sa sama postarala.. ach kiežby si ma videl, šiel zo mňa strach, priam predo mnou utekali - o veľa si prišiel. *Nič z toho nebola pravda, kdeže by pred 150 cm vysokou útlou slečnou utekal upír či banda delikventov, ešte aj to, že to hovorila svojim sladkým nevinným hláskom .. podtrhávalo to fakt, že si len robila žarty. Kývla hlavou ku sestričke.* Môže ti potvrdiť, že mi nikto neskrivil čo i len jediný vlások na hlave. *Prehovorila pravdivo. O stave jej psychiky však nikto nevedel... alebo, že by vedeli a preto dostávala tie lektvary?*

Castiel Morningstar:
*Jak Auriel mluvila, Castiel se jen hezky usmíval. Bylo příjemné ji poslouchat a cítil se konečně uvolněnější a to i přes to, že byl na místě na, kterém ještě před chvíli nechtěl vůbec být. Jak se ho, ale zeptala zda si pamatuje co si stalo jen lehce zakroutil hlavou. Nad jejím vtipem, ale se opět lehce zasmál.* Nemůžu si to vybavit, ale jsem rád, že se ti nic nestalo. *Sestřička samozřejmě kývla, že Auriel nic není, tedy po fyzické stránce ji nic není, v tu chvíli, ale co zakroutila hlavou se Castiel pokusil posadit. To sestřička ihned přiběhla z druhé strany postele, a pomohla mu.* Hlavně opatrně. *Dodala, když už se Castiel posadil furt by bylo vidět, že je pod vlivem bylinek protože jeho zorničky byly rozšířené a furt se tak nějak lehce kymácel.* Pamatuju si..židli...pak..prasknutí..pak jen bolest. *Podíval se konečně na místo, které měl obvázané.* Vážně jsi v pořádku ? *Zeptal se znovu Castiel, kdy se opět lehce zakymácel. * Toho se nebojte, váš přitel je jen pod vlivem bylinek, je to kvůli uvolnění z bolesti a, aby nevyváděl. Na chvilku ho pohlídejte prosím hned jsem zpět. *Poté ihned odešla pro další bylinky.*

*Bola rada, že jej rozptýlenie fungovalo do takej miery, že sestrička spravila to čo potrebovala, keď sa chcel Castiel posadiť, jej prvý impulz bolo zatlačiť ho späť, na posteľ, no nakoľko sa sestrička rozhodla mu pomôcť, nijako im v tom nezabraňovala. Následne si vypočula to čo si z toho večera pamätá a zatvárila sa trošku zmätene.* "Stolička?" *V mysli sa jej vyjavili nejasné obrazy, tmavá hnedočierna kaluž, tmavá miestnosť. Mala taký ten zvláštny a trochu nepríjemný pocit, ako keď sa človek zobudí, pamätá si, že sa mu niečo snívalo, no nevie si spomenúť čo to bolo. Pohľad mala na moment taký neprítomný, zasnený či stratený - kvôli tomu pocitu odpovedala na jeho otázku trošku neskôr, potom zažmurkala aby sa vrátila naspäť do reality.* Cítim sa dobre. *Zopakovala dôraznejšie než bolo nutné a dívala sa mu pri tom do jeho modrých očí. Znela skoro akoby o tom chcela ubezpečiť aj samú seba. Až keď sestrička opäť odišla, uvedomila si, že Castiel sedí blízko.. boli pri sebe veľmi blízko, skoro cítila teplo, ktoré vyžarovalo z jeho tela a... a držali sa za ruky, v prázdnej izbe. Jej líčka nabrali opäť intenzívnejšiu farbu ružovej.* Nie si hladný? Tam je podnos s jedlom, ešte to bude teplé.. donesiem ti to. *Ponúkla sa a čakala na jeho reakciu. Hľadala totiž malú zámienku aby mohla ujsť a nastoliť opäť medzi nimi vzdialenosť, ktorú by schválila aj jej najprísnejšia komorná.*

Castiel Morningstar:
*V tuhle chvíli nedokázal pořádně rozlišit zda Auriel říká pravdu nebo ne, ale věřil ji, i když někde hluboko viděl, že se ji přeci jen něco stalo možná ne fyzicky, ale psychicky určitě. Neušlo mu, ale to, že se Auriel začervenala a to ho o něco více zmátlo. Přeci jen nemohl přemýšlet tak čistě jak by bylo vhodné a proto mu to nedocházelo, tedy dokud se mu neobjevil jedna vzpomínka z toho všeho v mysli, ale to mu překazila už Auriel, která se zeptala zda nemá hlad, na to jen Castiel zakroutil opět hlavou.* Hladový ne, spíš bych se asi potřeboval napít. *Pousmál se, ale jen na chvíli protože se mu opět vracela ta vzpomínka na, kterou si vzpomněl už předtím.* Vzpomínám si ještě na něco....jen matně...čelo..vůně...nedokážu si to spojit.. *Snažil si na to vzpomenout, tak usilovně, že se musel chytit levou rukou za hlavu, kdy bylo vidět, že svou hlavní ruku tedy pravou v tuhle chvíli nemohl vůbec použít.* Nevím co to bylo...vybavuji si jen tu vůni a klid... *Bylo však otázkou času, kdy si na to Castiel vzpomene, ale v tuhle chvíli si to vše musel pospojovat dohromady a moc mu to nešlo.* Nevíš co to mohlo být ?

"Kss..." *Pomyslela si keď jej nevyšiel prvý pokus o únik.* "Kde je tá sestrička tak dlho?" *Pomyslela si vzápätí a keď sa začal rozpomínať na ten bozk - až teraz si uvedomila, že to zabudol.* "On na to vážne zabudol? Nevšimla som si, že by dostal úder do hlavy." *Pomyslela si zmätene a možno aj trošičku dotknuto, že na niečo také mohol zabudnúť. Samozrejme ona bola čerstvá puberťačka z vyššej vrstvy, ktorá o dotykoch a bozkoch len čítala v knihách. On bol 20 ročný muž, vojak, ktorý už bol určite v tomto smere skúsenejší - tak to aspoň v tej chvíli vnímala. Vôbec netušila, že ona sama z toho večera "zabudla" ešte podstatnejšie veci. Každopádne, nemohla sa teraz vykrútiť z jeho dlane bez toho aby pôsobila ako dieťa prichytené pri niečom čo nemá robiť. Nechcela sa strápniť, uisťovala sa, že o nič nešlo - dokonca na chvíľu ho podozrievala, že to robí naschvál, že si ju takto doberá. Snažila sa zachovať pokoj a dekórum - nijako na jeho slová nereagovala a pohľadom pri tom uhýbala raz do jednej - raz do druhej strany. Zrazu sa jej zdala stena za Castielom ako to najúchvatnejšie umelecké dielo - minimálne jej venovala atypicky veľa pozornosti. Možno by jej toto divadielko vyšlo keby jej tvár pri jeho slovách naberala čím ďalej tým výraznejšie červenú farbu až cítila, že jej horia aj uši.* Vodu? Vravel si, že si smädný? Donesiem ti vodu. *Zakoktala sa napokon keď to už nezvládala a ak ju nijako nezastavil už by skutočne z postele zoskočila dole aby mu doniesla čašu s vodou a pohár.*

Castiel Morningstar:
*Kéž by si ji jen dobíral, ale skutečně mu zrovna tohle vypadlo. Sice je pravda, že se neudeřil do hlavy, ale už v té době co ji dal pusu na čelo měl takové bolesti, že to jeho mozek prostě vytěsnil. Všiml si samozřejmě jejího divného chování a i toho jak zrudla. Když už seskočila z postele samozřejmě při tom závanu ucítil stejnou vůni, kterou si vybavoval. V tu chvíli se mi to okamžitě vrátilo a on doslova zrudl a měl pootevřenou pusu. * Já...já se omlouvám...ježiši... *Nepřišel by na to nebýt toho seskočení a nebýt toho jak se divně chovala a hlavně samozřejmě jak zrudla.* Panebože...omlouvám se... *Bylo jasné, že si vzpomněl právě na tohle. Jeho hlas sice stále byl tichý, ale zároveň se styděl, že si tohle prostě mohl dovolit aniž by se Auriel zeptal. Jak při tom tak nějak zpanikařil, ale nebyla to klasická panika vyděšená spíše se styděl, tak sebou i trochu začal škubat a dělat rychlejší pohyby, dost možná, aby zakryl to jak moc se styděl.* Nechtěl jsem...tě urazit..nebo..ne, že by...aah ! *Začal též koktat a nemohl prostě to ze sebe pořádně vymáčknout. Musel se začít dívat na strop protože v jeho očích byl čistý stud a nemohl se podívat na Auriel, protože se bál, že by to viděla, i když to bylo asi jasné z řeči jeho těla.*

*Stála ku nemu chrbtom a nalievala do pohára vodu. Takže jeho reakcie len počula. Sama si naliala čašu vody a vypila ju takmer na jeden dúšok. Studená voda ju trochu osviežila a upokojila - keď sa na Castiela otočila a doniesla mu pohár s vodou - tvár mala síce stále mierne ružovú, no už nehorela hanbou.* Chápem prečo si to urobil. Neplánoval si ten večer prežiť, asi si neveril, že existuje nejaká cesta von. Tak si sa chcel rozlúčiť. *Pozrela sa na strop tiež.* "Mama s otcom to tiež robili vždy keď sa so mnou lúčili." *Pomyslela si, no znelo to tak nevinne a detsky, že sa rozhodla to nahlas nepovedať.* Nie si prvý čo mi dal pusu na čelo. Nemusíš mať pocit, že .. som to ešte nezažila. Alebo.. tak. Uhm. *Samozrejme zamlčala, že doteraz jej pusu na čelo dávali len rodičia, namiesto toho mu podala pohár s vodou.* Tu máš, pitný režim je dôležitý. *Upozornila ho a pohľad jej skĺzol na ampulky s lektvarom na upokojenie. Mala chuť si ešte jeden lupnúť aby ju už Cas takto nerozhodil.*

Castiel Morningstar:
*Seděl na té posteli a samozřejmě, že neviděl Auriel reakci, ale když se otočila a přišla k němu s tou větou podíval se ji přímo do očí.* Možná jsem řekl něco co jsem nikdy jen neřekl nahlas. *Dodal, ale stále mluvil pod vlivem bylinek ovšem, to znamenalo, že prostě nepřemýšlel tolik nad tím co říká, i když rudý byl dost. Přišlo mu ovšem roztomilé to jak začala tak nějak koktat, jak mu podala pohár s vodou tak se jen lehce napil a opět se ji podíval do očí.* Omlouvám se jestli jsem tě vyděsil Auri... *Řekl s lehce přimhouřenýma očima, očividině bylinky a voda byla kombinace při, kterém Castiel dokázal být ještě klidnější. Po chvili však přišla sestřička, která přišla asi přesně v tu "nevhodnou" chvíli. Ta přinesla další bylinky, ale zároveň i bylinky a něco co připomínalo čaj, vše položila na stůl. Jen se tak okem podívala na Auriel a pousmála se. Byl to takový ten výraz jako když dívky mluví o chlapcích.* Vypíjte tohle madam. *Ukázala na čaj.* Ale pozor je horký ať se nespálíte. *Poté si prohlédla Castiela, kterému se podívala do očí.* Do večera ještě bude trochu mimo, i když co jsme tak odzkoušeli tak jen mezi námi. S touhle bylinkou jdou zázraky. Všichni po ní jsou tako v klidu, že vám řeknou i největší tajemství. *Mrkla na ní jedním okem a přešla opět ke dveřím, kde se ještě otočila.* Kdyby jste stále něco potřebovali stačí zavolat. *Uklonila se a odešla.*

*Keď sa jej pozrel do očí a keď vyslovil tú vetu... spomenula si na to čo povedal v tom dome. Keď si uvedomila, že jej povedal, že ju má rád - opäť sčervenala.* "To nič neznamená, tak mi povedal, že ma má rád - to rovnako ako tá pusa súvisí len s tým, že si myslel, že zomrie." *Upokojovala sa zatiaľ čo stála vedľa jeho postele a mierne pokývala hlavou keď sa jej ospravedlnil za to že ju desil. Chcela na to niečo povedať, no vrátila sa sestrička aj s podnosom. Ani si nepamätala kedy mala naposledy teplý čaj, no úplne sa jej naň zbiehali slinky. Potom sa však tá sestrička spiklenecky usmiala a povedala to o tej bylinke a tajomstvách.* Uhm? *Auriel naklonila zmätene hlavu na stranu a pár krát zažmurkala.* Ď-ďakujeme. *Kývla jej hlavou a potom si vedľa Castielovej postele postavila stoličku. Sadla si na ňu a vzala do ruky šálku s tanierikom.* Ty si nikdy nikomu nepovedal, že ho máš rád? *Vrátia sa ku jeho prvej vete a zľahka fúkala do čajovej šálky. Možno sa opýtala tak priamo, bez okolkov a hanby tiež preto, že mala v sebe tie čudné bylinky.* Pôsobíš ako niekto kto mal veľa ... dievčat. *Sama bola prekvapená nad tým čo to z nej vychádzajú za otázky. No keď si odpila z čaju, príjemné teplo tu ju zahrialo a dokonca sa tento krát ani nečervenala.*

Castiel Morningstar:
*Ta otázka by ho normálně znervoznila, ale kvůly bylinkám byl stále klidný a stále čistě nepřemýšlel. Tentokrát se, ale ani neusmál a jen zavrtěl hlavou, nedokázal ani pomyslet na to, že zrovna tuhle otázku se Auriel zeptala. Na její další větu se však už usmál.* Nikdy....neměl jsem ani možnost. *Odpověděl ji potichu, ale zároveň tím Castielovi přihrála na jeho otázku.* Ty ? *Musel si opět pomalu lehnout protože se mu točila stále hlava, ale nechtěl spát, chtěl jen jediné a to poslouchat a být v blízkosti Auriel. Hlavně kvůli tomu klidu, který díky ní cítil. * Přeci jen na dvoře muselo být hodně chlapců co by se o tebe prali. *Zasmál se, ale kvůli tomu i zakašlal protože ještě nebyl ve stavu, kdy by se mohl nějak přemáhat a v tuhle chvíli i smích bylo přemáhání. Najednou, ale zčervenal jako rajče a díval se ji přímo do očí, ve kterých se ztrácel.* Byla jsi..první. *Sklonil lehce hlavu protože v tu chvíli se styděl jako nikdy, nestyděl se za to co řekl, ale za to čím si kvůli němu musela Auriel projít.*

*Jeho slová ju prekvapili a zostala po nich značne nervózna. Castielovmu chovaniu neprikladala váhu, brala to ako niečo čo by asi normálne človek spravil, no po tomto priznaní... to určite nebolo normálne a bežné. Oprela sa o operadlo a dívala sa na tmavohnedú hladinu horúceho čaja v šálke. Zvažovala ako sa ku tomu má postaviť.* Isteže. *Odvetila na jeho otázku a bola mierne zachmúrená z toho, že on to tak nemá.* Často som to hovorila rodičom ale aj komornej či našej mačke. *Učili ju, že prejavovať city týmto spôsobom nieje nič nesprávne. Bol to cit priateľstva nie romantickej lásky. Jeho ďalšie slová ju ale trochu rozosmiali.* Nie doslova, žiadne turnaje o moju ruku či zápasy v šerme, skôr prihadzovali ponuky... ako keď kupuješ plnokrvníka. Bola som kus mäsa. *Až zasnene sa usmiala nad tým aké "hlúposti" riešila v minulosti. Zdalo sa jej to tak ďaleko ako keby to bolo v inom živote.* Matka bola prísna, nestačilo, že bol dotyčný nápadník bohatý ani aký mal rodokmeň, nezáležalo na tom či som ho videla, či sme sa vôbec rozprávali.. na osobné stretnutia nedochádzalo často a vždy to bolo v spoločnosti našich matiek či aspoň komorných. Rozhovory boli povrchné, ak vôbec boli.. väčšinou za nás rozprávali naše matky. *Opäť sa trochu zasmiala a zmenila hlas pri tom ako sa snažila napodobniť svoju mamu.* Auriel miluje hru na klavíri ah, keby ste ju počuli ako nádherne hrá a spieva. *Opäť zmenila hlas kedy napodobňovala matku jej nápadníka.* Oh vskutku? To je náhoda! Môj syn miluje klavírne sonáty. *Prehovorila pobavene a potom si povzdychla a už rozprávala normálne.* Naše matky si tam švitorili a my sme pri tom s tým chlapcom sedeli oproti sebe za stolom a celým bytím sme sa snažili tváriť, že tam chceme byť. Vtedy som sa tak trochu naučila čítať myšlienky. *Uškrnula sa.* Zvládla som z jeho pohľadu odhadnúť či sa mu páčim, či sa naozaj zaujíma alebo či je v myšlienkach niekde úplne mimo. *Ako to povedala pozrela sa do očí Castiela a uvedomila si, že pohľad akým sa na ňu pozeral .. taký zatiaľ ešte nevidela.* Je mi cťou. *Kývla hlavou na to, že je prvá osoba voči ktorej prejavil nejaké city.* Som si istá, že nie som ale posledná. Keď raz začneš ťažko sa to zastaví hah. Priznať, že máš niekoho rád nieje nič zlé. Dokonca aj v etikete je dovolené slovne prejaviť náklonnosť človeku čo ti je blízky. *Povzbudzujúco sa usmiala, v tejto chvíli by ju ani nenapadlo, že by ju Cas mohol mať rád inak než len ako kamarátku. Nie žeby sa podceňovala ale oproti nemu bola ešte predsalen len mladá žaba, ktorá toho o živote veľa nevie.*

Castiel Morningstar:
*Smál se tomu jak měnila hlas a dělala si z toho žerty. Byl rád, že Auriel konečně nemusí přemýšlet nad tím jaké zlé věci tu jsou a může na chvíli vypnout. Tak nějak, ale nechápal, že prostě si Auriel nemohla vybrat sama koho by chtěla, i když to bylo známo. Přeci jen to bylo velice podobné otrokářství a to nebyla zrovna věc se kterou by Castiel souhlasil, nepřestával se, ale usmívat.* Chtěl bych vidět ten tvůj obličej jak se tam tváříš. *Zavtipkoval a stále se ji díval přímo do očí. * A tobě se někdy nějaký nápadník líbil ? Tedy...líbil se ti někdy někdo ? Nebo měla jsi někoho, koho jsi brala více než jako přítele ? *Zeptal se, ale hned si uvědomil na co se zeptal a vykulil oči a hned zrudl. * Chci říct.... *Bylo to podobné tomu, když seděli předtím v tom domě a byli u sebe opravdu blízko, tak se přesně začal Castiel zakoktávat. Ovšem to, že řekla, že není poslední komu by Castiel vyznal nějaké city ho trochu rozesmutnělo, ale nedával to nijak extra najevo, i když kdo ví třeba to Auriel i poznala.* Možná..když jsem byl malí tak Zachy běhal za holkama. Dělal si z nich srandu, pošťuchovali se. No a rvačky u nich poté přešli v něco jiného. Já na tohle nikdy neměl, asi jsem se vždycky bál holku oslovit. *Zadíval se poté přímo do zdi ze, které nespouštěl zrak.* Pamatuji si na dívku hodnou, milou, krásnou. Oči jako nebe. Měl jsem tehdy dvě možnosti. Utéct nebo ji někam vzít. Utekl jsem...vždy jsem utíkal. Utekl jsem z armády, utekl jsem před dívkou co jsem miloval, utekl jsem i před trestem.... *Castiel s každým slovem byl smutnější, ale zároveň co řekl s tím útěkem dávalo smysl. Přeci jen to by mohl být ten důvod proč neutekl před prakticky jistou smrtí, sice to sváděl na armádu, že ho tak vycvičila, ale vypadá to, že pravda byla trochu jiná a přeci jen armádní výcvik nedokončil. Stále byl zahleděný do té zdi jako by si vše znovu vše přemítal, což tak i bylo a dost možná to bylo poznat.*

*Zvonivo sa zasmiala keď povedal, že by rád videl ako sa za tým stolom tvárila.* Ver mi, že by si ma vidieť nechcel. Nebola som to ja. *Následne len zakrútila hlavou nad jeho otázkou.* Ako by sa mi mohol niektorý z nich skutočne páčiť? Bližší vzťah som mala vybudovaný s postavami v knihách. Hoci by to bol ten najkrajší princ.. čo ak by bol krutý, čo ak by mal zlý charakter? *Mykla plecom.* Skutočne som sa začala zhovárať s chlapcami až tu v tomto väzení. Celkom zábavné nie? Že tu mám viac voľnosti, než doma. *Uškrnula sa a potom ďalej počúvala jeho príbeh. Na konci vyzeral byť Cas s každým slovom smutnejší a smutnejší. Keďže ho chcela rozveseliť, zahryzla si do pery.* Tak dobre, rozptýlim ťa. *Rozhodla sa napokon a odhodlane zdvihla bradu.* Povedal si, že by si chcel vidieť ako sa tvárim? Musíš vedieť, že každý pohyb, pohľad, žmurknutie nádych.. všetko som to cvičila pod dozorom matky celé hodiny, dni či týždne. Podľa toho čo za nápadníka to bolo. Čím vyššie postavený bol tým rafinovanejšie divadielko sme nacvičovali. Boli takí, ktorí mali radi skôr plaché dievčatá čo klopia oči k zemi a sotva im pohliadnu do tváre. A potom boli takí, na ktorých ma matka učila ísť inak. *Auriel sa postavila, podišla ku Castielovi a podala mu jej šálku čaju aby ju podržal. Potom si vyzliekla kabát a sadla si opäť ku nemu na posteľ.* Sľúb, že sa nebudeš smiať, kým neskončím - rozptýlilo by ma to. *Zazubila sa na neho, ešte stále mala veselú, uvoľnenú náladu.* Dajme tomu, že by si bol ten druhý typ nápadníka. Taký ten typ, ktorého nebavia dievčatá, plaché, pôsobiace ako živé, bezduché bábiky. *Ozrejmila, uhladila si vlasy a upravila si košeľu.* Takže začneme kostýmom. Na takýchto nápadníkov, čo mali radi súboje, lov a podobne - na takých platili vždy šaty s väčším výstrihom. Samozrejme to malo obmedzenia, odhalený dekolt nie je zakázaný, no nesmie to pôsobiť vulgárne. *Prstom si prešla pod kľúčnou kosťou aby mu ukázala pokiaľ zvyčajne výstrih mal byť.* Čo najužší pás bol samozrejmosťou, do korzetu ma zväzovali minimálne dve služobné. *Chytila sa za svoj hnedý korzet, ktorý jej nespôsoboval žiadne obmedzenia a aj napriek tomu jej zvýrazňoval útly pás. Auri pokrčila jednu nohu - sadla si na ňu aby mohla byť na posteli čelom ku Castielovi.* A teraz keď už máš nejakú predstavu... po kostýmoch.. nasledovalo predstavenie. *Prehovorila pobavene. V očiach jej tancovali nezbedné iskričky. Trochu sa usmiala, vystrela chrbát a ruky si položila do lona. Mierne sklonila hlavu aby sa upokojila - snažila sa zvážnieť. Potom akoby to zrazu nebola ona. Jej výraz sa úplne zmenil. Nasadila svoj najlepší sladký úsmev a pomaly zdvihla pohľad ku Castielovým očiam. Zažmurkala svojimi hustými mihalnicami a mierne prižmúrila oči vďaka čomu vyzerala, akoby mala niečo za lubom. Jemne podvihla kútik úst a keď nahla hlavu na stranu - mala trošku lišiacky úsmev. Potom sa nahla sa ku Castielovi.* Ďakujem za podržanie šálky čaju, pane. *Prehovorila zvláštne podfarbeným hlasom. Neznela, že by ho okato zvádzala, stále v tom bola noblesa, no napriek tomu to pôsobilo zvodne. Dalo jej zabrať to natrénovať tak aby to zvládla na tejto úrovni. Potom si vzala od neho čaj.* Tento pohyb mal nápadníkovi umožniť zacítiť vôňu môjho drahého parfému a zároveň si mohol z blízka prezrieť lem na mojom výstrihu. *Auriel sa s nezbedným úsmevom opäť vystrela a zdvihla ku perám šálku s čajom.* Dôležité bolo nikdy neodtrhnúť pohľad od nápadníkových očí, musela som pôsobiť akoby som v jeho očiach chcela utopiť, akoby ma fascinovali a pohlcovali. *Stále rozprávala na Castiela tým zvláštne podfarbeným hlasom, stále používala taký ten "zvodný" tón hlasu, hoci si z toho čo robila uťahovala.* Zlatý klinec predstavenia - odpitie si zo šálky. *Ako to povedala, ladne si zdvihla pohár k ústam, mierne našpúlila pery a potom sa napila - ani raz však neuhla pohľadom od Casovych modrých očí. Keď sa napila uvoľnila výraz a opäť pôsobila, že je sama sebou. Nevinná, bez postranných úmyslov a veselo sa uškrnula.* Tadáá. *Hlesla ako keby odohrala živé predstavenie pred masívnym davom a čakala na jeho reakciu.*

Castiel Morningstar:
*Pouze ji potichu poslouchal dokud mu tedy nepodala čaj, který měl držet. Ovšem jak si sundala kabát musel na chvíli odvrátit zrak, přeci jen nechtěl, aby to bylo jako by byl nějaký perverzák, ale jakmile si sedla zpět k němu musel se na ní opět podívat. Díval se jí přímo do očí, to nevydrželo dlouho protože samozřejmě sledoval veškeré její pohyby a rudl čím dál více, její matka ji to naučila asi opravdu dobře, protože se více méně trefila do charakteru Castiela a čím více pohybů Auriel dělala tím více rudl. Sledoval její prst až ke klíční kosti, srdce mu bilo jako o závod a proto se musel opět podívat na strop, to samozřejmě dlouho nevydrželo protože se neudržel a stejně se musel podívat opět na Auriel. Ne, že by mu to bylo nepříjemné ba naopak, ale nechtěl stále působit jako nějaký perverzní týpek z ulice. Když se mu začala dívat do očí, Castiel jako kdyby byl v hypnoze nemohl se z nich dostat. Najednou však přišel ten úsměv a, i když opět nechtěl být nezdvořilí nemohl se prostě odtrhnout. Jak se později nahla i s tím pohledem šálek s čajem se lehce třásl. Doslova jak byla Auriel blízko mohla možná i slyšet jak silně a rychle mu srdce bije. Samozřejmě, že když si čaj vzala ucítil i tu vůni a ta byla sladká do výstřihu se ji ovšem ani nepodíval, díky vůni dokonce i na chvíli zavřel oči . To důležité, že nesměla odtrhnout pohlad od nápadníka, měla pravdu Castiel do té doby z ní opravdu oči odtrhnout nemohl. Tedy do té doby než se naklonila a on ucítil tu vůni. Když už je otevřela viděl jak se Auriel napila a dívala se mu do očí, opět se dostal do té "hypnozi" . Jak začala opět být sama sebou, stále se, ale nemohl od ní odtrhnout. Tohle bylo zároveň poprvé co něco takového zažil a ještě k tomu od dívky, u které si byl jistý, že něco cítí. Bylo jedno jestli to jen hrála nebo byla sama sebou. Nemohl vůbec nic říct, byl až moc stydliví, aby na tohle mohl zareagovat a musel to nějak vstřebat, stále se však díval přímo do očí Auriel, a jeho pohled asi říkal všechno. Tohle je přesně dívka, kterou musím ochránit za každou cenu, tohle je dívka do, které se zamiloval. Ano byla o 5 let mladší, i když existovali lordové co nechávali své dvanáctileté dcery se vdát, ale to bylo Castielovi jedno. * Auri...já... *Stále byl celý rudý a nedokázal to říct, nedokázal říct co k ní cítí, i když pokud Auriel opravdu uměla "číst" myšlenky jak říkala, neměla by problém rozpoznat co si Castiel v tuhle chvíli myslí. *

*Počas svojho predstavenia, samozrejme vnímala ako sa na ňu Castiel pozerá. Rozhodne by ho zaradila medzi nápadníkov, ktorých svojím divadielkom zaujala. Nevedela však do akej miery hrá svoju rolu "nápadníka" a do akej miery je sám sebou. Keď sa snažila prečítať jeho pohľad - zostala trochu sklamaná. Jeho pohľad bol iný než s akými sa doteraz stretla. Matka ju učila rozlišovať také tie základné. Pohľad lascívny, túžobný či chlípny. Odmeraný, nahnevaný, urazený, zaujatý, znudený, výsmešný a tak ďalej a tak ďalej. Castielov pohľad sa odlišoval od spôsobu akým sa na ňu dívali všetci jej doterajší nápadníci, či Reili a Radagon. Nanešťastie nevedela ten pohľad dešifrovať - tento typ pohľadu s matkou rozobrať očividne nestihli. Pôsobil zamyslene, trochu smutne a uchvátene zároveň. Každopádne po jej "tadá" nezačal tlieskať ani sa smiať a teda zhodnotila, že sa jej nepodarilo ho rozveseliť tak ako dúfala. Len hádala, že buď zase myslel na niečo depresívne - napríklad na to dievča čo sa mu páčilo alebo ho premohla bolesť. Castiel bol celý červený, no nemohlo to byť spôsobené rozpakmi.. červenať sa ho už videla a toto bolo o moc výraznejšie. Skôr to pôsobilo akoby mal horúčku.* Cas? Vyzeráš, že by si potreboval trochu toho ich lektvaru. *Prehovorila po chvíľke napätého ticha a ustarostene sa postavila z jeho postele. Ešte si trochu odpila zo šálky čaju predtým než ju položila na stolík a podišla ku tácke s odvarmi.* Ktorý to bol .. hm. Asi, asi tento. *Chvíľku dumala a potom vzala do ruky sklenenú ampulku. Otočila sa ku Castielovi a keď ku nemu prišla priložila mu ruku na čelo, chvíľu ju tak držala a nahlas premýšľala.* Hm.. Nevyzerá to, že by si mal horúčku. *Zhodnotila a keď ruku spustila pozdĺž tela - podala mu sklenenú fľaštičku.* Takže nech sa páči. Toto by ti malo zatiaľ stačiť. *V zapätí sa trochu zasmiala.* Keby ma videl náš rodinný lekár, asi by bol na mňa hrdý. Odkedy sme sa stretli pri bráne - predviedla som prvotriedne ošetrovateľské zručnosti. *Hlesla pobavene. Stále sa snažila Castiela rozveseliť.*

Castiel Morningstar:
*Stále byl v tom stavu, kdy pořádně nemohl nic říct. Stále se červenal jako rajče a stále nemohl říct Auriel co k ní cítí. Dokonce, i když řekla, že by mohl mít horečku nijak nezareagoval, tedy do té doby než mu položila ruku na čelo. Další vlastnost, která byla na Auriel úžasná a to její starostlivost. Ovšem flaštičku si nevzal, jen se ji díval přímo do očí.* Určitě by byl. To co tě matka naučila je neuvěřitelné. *Konečně se ozvalo a lehce se pousmál. Konečně sebral odvahu něco říct. Snažil se sebrat tolik odvahy kolik jen mohl.* Auri..chci, aby jsi věděla..že jsem se.. *Už to málem řekl, když v tom vrazila do dveří opět sestřička a v tu chvíli to doříct nemohl, opět se neodvážil říct to samé co tehdy dřív. V hlavě měl nejistotu a i tak nějak strach jak by mohla Auriel zareagovat. Sestřička si samozřejmě všimla, že jsou blízko sebe.*  Omlouvám se, že jsem vás asi od něčeho vyrušila. *Zasekla se ve dveřích.* Jen jsem se chtěla zeptat zda něco nepotřebujete. Bylo tu hlučno, tak jsem se lekla, že se něco děje. *Zasmála se sestřička, která viděla, že asi nějakej ten moment trochu pokazila. Něco držela za zády, nějaké oblečení.* Jo a taky možná tohle bude někoho. *Ukázala co měla za zády, byl to Castielův kabát jen očištěný. Opravdu vypadal jako nový jediné co nebylo spravené tak ta jedna jediná díra, buď si ji sestřička nevšimla nebo to prostě jen neuměla sešít.*

*Usmiala sa na neho keď jej povedal, že by na ňu bol lekár hrdý. Potom spomenul jej mamu.* Hahah, oznámim jej tvoju pochvalu len čo sa odtiaľto dostanem. *Ako to povedala zamyslene sa pozrela na strop a potom opäť na Castiela.* Mama vždy vravela niečo v zmysle, že ženské telo bolo stvorené na ovládanie mužov. *Trochu sa zasmiala.* Samozrejme to nehovorila pred ockom. *Dodala rýchlo a uškrnula sa.* Mama vedela byť zábavná keď si dala pohárik vína. *Potom trochu posmutnela.* Ale inak bola dosť staromódna a trvala na etikete a pravidlách a dobrých mravoch.. *Spomínala na ňu s láskou v hlase. Napriek všetkému ju mala rada a chýbala jej. Castiel jej chcel akurát niečo povedať keď do miestnosti vošla sestrička. Ospravedlnila sa za vyrušenie a Auri len s úsmevom potriasla hlavou, vzala si šálku s čajom a posadila sa na stoličku vedľa Castielovej postele. Napila sa a nevinne zažmurkala na sestričku.* Ste láskavá, ďakujeme. *Usmiala sa keď videla, že kabát Casovho brata sa leskne čistotou. Čaj v jej mysli navodil príjemný opojný pocit.* Čo si mi chcel povedať? *Opýtala sa ho keď sestrička úhľadne skladala kabát na stoličke kúsok od nich.*

Castiel Morningstar :
Tvá máma to určitě myslela dobře, staromodní nebo ne. Furt je vidět, že tě miluje. *Pousmál se na ní upřímně no potom ovšem dorazila sestřička s kabátem, která kabát dala vedle postele Castiela a poté opět odešla. Když se, ale Auriel zeptala na to co ji chtěl říct jen se podíval jinám.* To nic, nech to plavat. *Dodal trochu smutněji, tu odvahu co předtím měl už ztratil. Podíval se směrem na svůj kabát a na jednu stranu byl rád, že je čistý, ale na druhou ho čistit nikdy nechtěl. * Pověz mi víc o tom jak jsi žila než jsi se sem dostala, určitě máš víc vtipných údálostí. *Raději se pokusil změnit téma, opravdu neměl odvahu ji to teď vyznat. Konečně se ji, ale podíval do očí a jen se lehce usmíval. Stále se na ní díval tak jak nikdy předtím a to ho i uklidňovalo. Chtěl s ní být co nejdéle, slyšet její hlas a vědět o ní co nejvíce. Čím více o sobě mluvila tím více si byl vědomí svých citů k Auriel.* Já jich moc nemám a tvé jsou veselé tak bych rád slyšel více. *Dodal a přitom ji stále sledoval. Je pravda, že moc historek ze života neměl. Tedy ne těch veselých a nechtěl Auriel rozesmutnit, proto se do ničeho takového ani nehrnul. Nemohl by ji znovu vidět jak se trápí.*

*Usmiala sa na Castiela a v tichosti s ním súhlasila. Vedela, že pre ňu rodičia chceli vždy len to najlepšie, hoci sa to nie vždy zlučovalo s tým čo chcela. Preložila si nohu cez nohu a vychutnávala si čaj - keď tu jej položil otázku. Zvažovala čo má rozprávať.* Hm.. kde by som začala, bol si niekedy v Pelagione? Žijem v meste na pobreží. Obnáša to pieskové, kamenné, lastúrové pláže, luxusné obchody, reštaurácie... z nášho sídla je úžasný výhľad na more. *Snažila sa mu opísať tie pekné veci.* Často sme chodili s mamou a komornou na prechádzky do záhrady či na mólo. Ale, všetko malo svoje pravidlá, presný rozvrh a poriadok. V našom sídle matka ubytovávala významných hostí, takže bankety, plesy bývali každý týždeň a čajové dýchanky každý deň. Mala som presne vyhradený čas na štúdium, hodiny tanca, klavíra, spevu, jazdu na koni, šerm. Potom posedenia s krajčírkami a s váženými hosťami. Všetko muselo byť, perfektné. *Odmlčala sa.* Popri tom nabitom rozvrhu som nemala čas na to aby som si hľadala kamarátov ale to mi nevadilo. Najúžasnejšie miesto v našom sídle bola naša knižnica. Tam som sa vedela stratiť na hodiny.. ale o tom som ti už hovorila. *Pri spomienke na knižnicu znela zasnene a ešte uvoľnenejšie.* Výhodou toho, že žiješ v podstate od malička v hoteli je, že môžeš vidieť naozaj veľa zaujímavých ľudí. *Bolo toho toľko o čom by mu mohla rozprávať.* Chceš vedieť niečo konkrétne? *Usmiala sa pripravená začať od konca.*

Castiel Morningstar:
*Potichu poslouchal Auriel, jak mu vše vypráví. Dokázal si to i živě představit a to její matku ani neznal. Znělo to nádherně a hlavně jako super relaxace. * Seš si jistá, že jsi se v té knihovně vážně nenarodila ? *Zasmál se vcelku nahlas. Co ovšem ho překvapilo bylo to, že měla hodiny šermu. Nejevila se jako někdo, kdo by uměl s mečem pořádně zacházet.* Ty jsi měla hodiny šermu ? *Díval se překvapeně na Auriel. Bylo to opravdu překvapení, přeci jen to byla dáma a ještě na vyšším postavení. * Určitě musíš být smrtící s mečem v ruce. *Zavtipkoval a hned poté se zase začervenal. Bylo, ale zajímavé slyšet jak se žije jinde než jen v armádní rodině. I když je pravda, že je to nudnější než každodenní šerm a každodenní tréninky svalů. Na druhou stranu ten relax ji docela záviděl, záviděl ji i to, že měla takhle milující rodinu.* Upřímně ti závidím, taky bych chtěl tohle zažít. Prostě žít tenhle klidný život. Zní to opravdu fajn.... *Opět ho to trochu rozesmutnilo protože on tohle nikdy opravdu nezažil, ale chtěl.*

*Úprimne sa zasmiala na jeho poznámke.* Úprimne? Neraz som nad tým rozmýšľala. *Dopila čaj a odložila prázdnu šálku aj s tanierikom na stolík.* Vždy som ale napokon zhodnotila, že na fantazijnú postavu zrodenú z pera nejakého spisovateľa, som príliš obyčajná. *Usmiala sa na Casa a potom pomalým, tanečným krokom prešla k čelu Castielovho lôžka a oprela sa oň oboma rukami - skoro ako by chcela pôsobiť hrozivo.* Snáď vám to nie je smiešne, pane. *Prižmúrila oči a lišiacky sa pri tom usmievala.* Tak schválne, keď tu skončíme - dáme si duel a uvidíme kto sa bude smiať naposledy. *Veľavýznamne zdvihla obočie, no z toho ako sa usmievala bolo vidno, že sa baví. Keď jej povedal, že jej závidí život, ktorý mala, usmievať sa prestala. Vrátila sa ku stoličke a posadila sa na ňu tak ako predtým. S vystretým chrbtom a trošku strnulo. Tak ako bola naučená.* Hoci tvoj život nebol doteraz prechádzka ružovou záhradou. Myslím, že si môžeš zariadiť aby bol takto pekný. Stačí mať cieľ a ísť si za tým. Ak by si chcel rada ti pomôžem. Čítala som množstvo motivačných kníh. *S úsmevom zaspomínala na svojho učiteľa.* Filozof, ktorý ma učil o náboženstvách tými citátmi doslova žil. Myslím, že len vďaka nemu dokážem napriek nepriazni osudu kráčať v pred. Bol to veľmi inšpiratívny človek. *Ako to povedala pozrela sa na Castiela.* Keď na neho teraz myslím, príde mi úsmevné ako som ho zo začiatku nemala rada. Nepáčil sa mi, bol prísny, brada mu smrdela po tabaku a mal žlté zuby. *Trošku si povzdychla a mierne sklonila pohľad.* Naučil ma, že knihu nemôžeš súdiť podľa obalu. *Keď si uvedomila, že stále rozpráva ona - venovala Castielovi previnilý úsmev.* Nechceš odpočívať? Nerada by som ťa vyčerpávala.. prosím povedz mi ak si unavený. *V hlase jej bolo počuť drobné obavy.*

Castiel Morningstar:
*Jak přecházela a měla ten pohled nejdříve to Castiel nechápal proto byl zmatený, ale když se usmála a řekla, že si dají duel už to pochopil proto se na ní též pousmál trochu ďábelsky.* Beru. *Odpověděl ji. Ovšem to další ho nutilo přemýšlet protože to co řekla se mu doslova zavrtalo do hlavy.* " Mít cíl a jít za ním.." *Pomyslel si, když se díval přímo Auriel do očí. Jeho cíl byl jasný, chránit Auriel a pomoct ji domů. Nebo to byl jeden ze dvou cílů ? Na ten druhý cíl, ale neměl odvahu proto byl jasný cíl ji chránit. * Ten učitel zní jako fajn člověk, ale před urozenou dámou mít žluté zuby a smrdět po tabáku, to se přece nesluší. *Zasmál se lehce. Stále se ji díval do očí, ve kterých se doslova ztrácel. * Unavený ? Nejsem unavený, ale slyšel jsem sestřičku, ty by jsi měla odpočívat. *Pousmál se, bylo to tak půl na půl. Castiel byl unavený, ale nebylo to nic strašného, spíše se tak nějak nutil k tomu, aby byl vzhůru a mohl nadále poslouchat Auriel.* Auriel možná to bude hloupá otázka, ale.....no.... *Přemýšlel jak se ji zeptat a zároveň opět sbíral nějakou tu odvahu. Co mohlo být, ale nejkomičtější je to, že u dveří mohli slyšet jemný a potichý smích. Sestřička za celou dobu neodešla a stála jen ve dveřích a poslouchala je.* Vyznání je to nejtěžší. *Ozvalo se ode dveří a přitom se stále usmívala. Jakmile ovšem tohle sestřička řekla, Castiel ihned zrudl jako rajče a nemohl ze sebe už dostat nic. Srdce mu bilo jako o závod a bál se Aurieliny reakce.* Ehm omlouvám se, jen jsem řekla co vidím. Ehm nechám vás raději o samotě....ehm...omlouvám se. *Trochu z toho sestřičce bylo trapně proto raději rychle odešla z místnosti.*

*Potešilo ju, keď sa Cas diabolsky pousmial a súhlasil, že keď bude vo forme tak si dajú súboj. Prikyvovala keď vravel, že znie ako dobrý človek a trošku sa zasmiala spolu s ním keď povedal, že sa to nesluší.* Sestriška je láskavá ale mne je naozaj dobre. *Uistila ho, hoci mala stále taký ten zvláštny pocit akoby zabudla podstatnú časť nejakého zlého sna, ktorý sa jej sníval. Keď jej Cas opäť chcel položiť nejakú otázku, no opäť ho prerušila sestrička. Auriel sa uškrnula, veľmi jej to pripomenulo časy kedy chodila s nápadníkmi na prechádzky a gardedámy im ustavične skákali do reči. Vyzeralo to veľmi podobne. Keď nakoniec sestrička odišla Auri si na moment ukryla tvár v dlaniach aby utlmila smiech a potom sa pozrela na Casa.* Ty máš ale šťastie - toto bolo tiež ako vystrihnuté z predstavenia o dvorení vo vyššej vrstve. *Prehovorila pobavene, no potom si povzdychla a zvážnela. Nebola hlúpa, došlo jej prečo je Cas tak smutný a tušila čo chce zo seba dostať.* Asi viem čo mi chceš povedať. *Ako to povedala, postavila sa a posadila sa opäť ku Casovi na posteľ. Tento krát si však sadla bližšie - nie ku jeho nohám ale vedľa jeho pásu. Sadla si na koleno aby bola čelom ku nemu a dívala sa mu do očí.* Hoci som pod vplyvom byliniek a to čo sa stalo v tom dome mám z väčšej časti ponorené v hustej hmle.. nezabudla som na to podstatné Cas. Bol to najhorší zážitok aký som doteraz zažila a preto neustúpim v tom čo som ti tam povedala. *Trochu si zahryzla do pery a potom pokračovala.* Nechcem aby si bol môj vojak, nikdy by som ti neublížila, nepáčia sa mi tie pravidlá a povinnosti čo z toho plynú. Ak by som ťa nepoznala, možno by som na to kývla, no ja z teba nechcem mať živý štít. *Po celý čas sa mu dívala do očí.* Chcem aby sme boli rovnocenní partneri, chcem rovnocennú spoluprácu a naozaj nechcem aby to bolo tak ako v tom dome - kedy ma pošleš sa schovať, zatvoríš za mnou dvere... Ja chcem bojovať, nie utekať. Chcem aby sme si pomáhali navzájom. Stáli bok po boku jeden druhému a pomáhali si v dobrom aj zlom. Tak to robia hrdinovia v knihách. *Mierne červená sa usmiala.* Povedal si mi, že ma máš rád. Ja ťa mám tiež rada Castiel, si prvý človek na svete, ktorého môžem pokladať za priateľa. A preto chcem aby sme ako priatelia aj fungovali, nechcem byť tvoj pán a ty môj vojak. Nie si vec, nie si otrok... *Na moment sklonila pohľad ku obväzom na jeho hrudi a potom sa mu znovu pozrela do očí.* Myslíš, že by sme to mohli skúsiť takto? *Hlas mala neistý.*

Castiel Morningstar:
* Jak sestřička odešla a Auriel řekla, že ví co Castiel chce povědět, znervozněl a to opravdu hodně. Sedla si k němu blíže a on se ji díval přímo do očí, nervozní jako nikdy. Čím více se přibližovala k tomu co Castiel cítil tím více nervozní byl, ale to se po chvíli změnilo, když Auriel řekla, že by si mohli být rovnocenní a být přátelé ne voják a jeho paní. Sklonil lehce hlavu a jen se smutně díval na své ruce. Jak pokračovala dál byl čímdál smutnější, ne protože, by Auriel nepoznala co chtěl Castiel říct, ale protože si byl vědom, že pokud Auriel bude chtít bojovat i po jeho boku je tam velké riziko, že by se mohla opravdu špatně poranit a to by Castiel nepřežil. Co teprve, kdyby se něco opravdu pokazilo a Auriel se stalo ještě něco horšího než "jen" zranění ? Tohle vše mu běhalo v hlavě a on přemýšlel zda na to kývnout. Hned jak Auriel domluvila bylo ticho, žádná odpověď prosě nic. Castiel se jen díval na své ruce a přemítal si úplně všechno co by se mohlo stát. Další věc bylo to co k ní cítil z toho důvodu co když se zamiluje do někoho jiného, bude Castiel žárlit nebo to v sobě bude dusit. No asi by to v sobě dusil a vybíjel si to na někom jiném, ale kdo ví. Všechny tyhle věci mu teď vrtali hlavoum. Nakonec, ale jen lehce kývl, že s tím souhlasí.* Dobře... *Ozvalo se smutně a Castiel se pomalu snažil vstát, i když to moc dobře nešlo, nechtěl utéct spíš potřeboval jen trochu na vzduch z toho všeho co se před chvílí událo, tím jak chtěl vstát se mu samozřejmě pravá ruka klepala, neměl v ní tolik síly kvůli všem těm zraněním a hlavně nemohl zatnout pořádně sval, dokud se nepostavil a levou rukou se opíral o postel. Jen se jedním okem podíval na svůj kabát a potom na okno.* Asi potřebuju jen na chvíli na vzduch... *Usmál se na Auriel a popošel pár kroků a ihned se zakymácel, takže se musel opět chytit postele.*

*Vyzeralo to, že súhlasil, no vyzeral byť nešťastný. Bezradne sa dívala na jeho snahu sa postaviť, najprv si myslela, že chce byť len ďalej od nej, no keď spustil nohy na zem - prekvapene zažmurkala.* Castiel, prosím. *Ani nevedela čo má povedať, chcela aby zostal v posteli, keď sa zapotácal a chytili postele - automaticky sa postavila a chvatne ku nemu prikročila.* Jasne povedali, že by si nemal ešte chodiť. *Zdvihla ku nemu ustarostený pohľad a rukami ho objala okolo pása, hoci tušila, že by ho asi neudržala ak by spadol - pravdepodobne by spadla s ním a jediné čo by v tej chvíli dokázala bolo plniť úlohu mäkkej podložky.* Podám ti kabát, dám stoličku k oknu a pomôžem ti tam posadiť sa dobre? Len nikam nechoď sám, prosím. *Cítila ako z jeho tela vyžaruje teplo, pravdepodobne mal zo všetkých tých zranení zvýšenú teplotu ako sa s tým jeho telo snažilo vysporiadať. Oproti nemu mala poriadne studené ruky a teda ho mohol jej dotyk chladiť.* Ja sa na teba nehnevám Cas, nedávam ti za vinu nič z toho čo sa stalo. A .. uhm - ty sa na mňa hneváš? *Opýtala sa ho so zúfalým pohľadom a hanblivo si jemne oprela líčko o jeho zdravé rameno. Začervenala sa, nebola zvyknutá takýmto spôsobom prejavovať city. Stále je to niečo nevhodné čo by s ohľadom na Etiketu robiť nemala, no bola rozhodnutá urobiť výnimku - išlo teraz predsa o Castiela.* Prosím nedus to v sebe, ak ti niečo vadí, mali by sme sa rozprávať. *Zľahka ho pohladila rukou po chrbte aby ho utešila a upokojila - dívala sa mu pri tom do tváre.* Prosím.. Neutekaj predo mnou. *Nechcela aby sa Castiel cítil zle, verila, že vo všetkom sa dá nájsť kompromis.*

Castiel Morningstar:
* Jakmile ho objala, jen se lehce přidržoval, ale nic neříkal tedy zatím ne. Cítil tu Aurielinu vůni o to víc, když byla až v takové blízkosti. Nakonec se, ale odvážil a objal ji také, opravdu jemně, ale zároveň dost smutně.* Nezlobím....mám tě rád Auri... *Možná měla Auriel pravdu protože mohla ucítit, že opravdu jeho tělo vyzařovalo větší teplo než před chvílí, zřejmě bylinky přestali působit a přestávali pomalu zmírňovat bolest, ale to nebylo to jediné co zmírňovali. Zároveň ho ty bylinky i "chladili". Jak se opřela o jeho rameno, Castiel zrudl též. Takhle blízko mít Auriel bylo pro něj to nejlepší co v tu chvíli mohl zažít. Na chvíli přivřel i oči a jemně ji pohladil levou rukou po vlasech. * Neboj, kdyžtak řeknu. *Ozvalo se potichu. Na jednu stranu je pravda, že to jak ho obejmula bylo pro něj něco neuvěřitelného, ale na druhou stranu se bál ji vyznat co k ní cítí. Nepomáhalo tomu ani to, že jeho tělo v uvozovkách hořelo. Když, ale poprosila, aby před ní neutíkal jen se ušklíbl.* Neboj se, už neuteču....potřebuju jen vzduch. *Dodal trochu zvláštním hlasem, který zněl z ničeho nic více a více vyčerpávajícně. Tím jak začínal být mimo si opět moc neuvědomoval co dělá a Auriel mohla ucítit podobnou pusu na čele jako tehdy v tom domě. Tentokrát to, ale nebylo nijak smutné, Castiel jen prostě o sobě moc už nevěděl. * Jen vzduch. *Zopakoval potichu.*

*Trochu sa upokojila keď ju uistil, že sa nehnevá a keď povedal, že ju má rád - povzbudzujúco sa usmiala. Vnímala to ako krok v pred v tom ako sa učil prejavovať emócie. Keď ju pohladil po vlasoch .. niečo jej to pripomenulo, opäť akoby si nevedela spomenúť na ten čudný zlý sen. Jeho dotyk bol však príjemný a teda sa mu nijako nebránila. Nikdy nemala kamaráta ani dôverníka - nevedela presne ako by mal taký vzťah vyzerať. Mala predstavu z kníh a etikety, no už vďaka Desperosu zistila, že to sa so skutočným svetom nedá veľmi porovnávať. Napriek tomu, že sa uisťovala že je v poriadku ak ju Castiel pri sebe drží v objatí, hladí po vlasoch - napriek tomu sčervenala a prekvapením zatajila dych keď jej dal už druhý krát pusu na čelo. Zalapala po dychu nie však preto, že by to bolo nepríjemné alebo že by bola pohoršená ... spomenula si na to čo sa stalo. Na nehybné telo muža, ktorému rozbila hlavu. Na to ako plakala a ako ju Castiel utešoval.* Bohovia ... čo som to spravila. *Šepla s neprítomným pohľadom a spustila ruky pozdĺž tela - ak ju už Cas neobjímal, sadla by si na jeho posteľ.* Ja.. už si spomínam. *Pošepla sama pre seba a nevedela čo má robiť s tou informáciou. Srdce mala zovreté, žalúdok stiahnutý - bolo jej mdlo.*

Castiel Morningstar:
*Když spustila ruce podél těla všiml si, že se něco v tu chvíli pokazilo. O to horší to pro něj bylo když si sedla na postel. V tu chvíli si vzpomněl i Castiel a doslova viděl jak Auriel drží tu židli a vidí tu mrtvolu a v tom mu to došlo. Pomalu si sedl vedle Auriel, úplně přestal přemýšlet nad čímkoliv jiným, i když teda stále doslova hořel a přitiskl si ji opět k sobě.* Nemysli na to Auri.... *Pohladil ji po vlasech a něžně by ji objímal tak nějak ochranářsky.* Pokud chceš klidně se vybreč, ulev si, ale nemysli na to dobře ? *Snažil se ji nějak uklidnit.* Zachránila jsi mi přeci jen život, takže jsi taková moje hrdinka. *Pousmál se a dál ji hladil, pokud by to však nepomohlo Castiel by přemýšlel dál jak ji znovu rozveselit.* Představ si, že ten muž mohl někomu spálit třeba knihovnu. *Snažil se ji dokázat, že co udělala nebylo zlé nebo špatné, ale nebýt ji tak tu opravdu Castiel by nebyl.* Protože já si myslím, že z tou židlí jsi vypadala jako hrdina z nějaké knížky a já jako princezna. *Pokoušel se znovu zavtipkovat a být i při smyslech což bylo docela těžké při jeho tělesné teplotě.*

*Auriel vnímala jeho slová a nechala ho aby ju objal, v jeho objatí sa cítila.. príjemne. Castiel mal široké ramená a svaly - mala pocit akoby sa jej v jeho objatí stratila, akoby sa jej nemohlo nič stať keď ju pri sebe drží. Nerozumela prečo je to v etikete tak prísne zakázané keď je objatie tak neskutočne príjemné. Auriel jeho objatie pravdepodobne evokovalo to ako ju držal v náručí v tom dome - vtedy keď sa tam zrútila, keď tak srdcervúco plakala.* Moje slzy mu život nevrátia. *Šepla so zatajeným dychom a skutočne mala oči suché. Vo vnútri sa však cítila prázdno - ako keby z nej bola len prázdna škrupinka.* Viem, že to bolo buď on alebo my, no aj tak cítim také výčitky.. neviem ako s tým mám žiť. *Naprázdno preglgla, zavrela oči a zaborila si tvár o Castielov krk.* Určite mal matku, otca.. čo ak mal ženu a deti? Aj keď bol zlý človek - koľkým ľuďom som svojimi činmi spôsobila bolesť.. ani na to nechcem myslieť. *Keď sa ju snažil rozveseliť len sa neveselo usmiala a povzdychla si s perami kúsok od jeho pokožky. Jeho snaha jej prišla roztomilá, no obávala sa, že tak skoro sa s tým čo spravila nebude schopná vyrovnať. Zhlboka sa nadýchla aby sa upokojila, Cas voňal po zmesi nejakých byliniek - pravdepodobne po nejakom lektvare.* Toto mesto je plné utrpenia, nemáš ten pocit? *Posťažovala sa a celou silou sa snažila vytesniť spomienky na tú krv.. na ten strach, na všetko čo sa stalo v tú noc. Vedela, že tak skoro sa bez nočných môr určite nevyspí.* Ach Castiel, nechce si ísť na vzduch? Prepáč, že som ťa zdržala. *Uvedomila si odrazu a trochu sa odtiahla - zdvihla hlavu, začínala si na ich novú blízkosť zvykať a už nebola taká v rozpakoch, keďže si ujasnili ako to medzi nimi je - keď si povedali všetko čo ich trápi.* Mám ti pomôcť obliecť tvoj kabát? *Opýtala sa ho.*

Castiel Morningstar:
Nemysli na to, tihle lidé nemají rodiny, jinak by byli s nimi. *Pohladil ji jemně po vlasech . Chápal ji, věděl, že tohle bolí. Přeci jen to byla holčina, která nikdy nic takového nezažila a nevěděla jak se s tím vypořádat, proto musela pořádně zesílit a naučit se jak tady žít. Pro Castiela tohle už bylo více méně normální, i když je pravda, že také poprvé zpanikařil, proto to chápal ještě více. Na poposunul si ji, aby se ji mohl podívat do očí. * Je tu hodně utrpení, ale taky se tu najde krása. * Celý opět zrudl, ale tentokrát dokázal udržet ten oční kontakt. Rozmyslel se a na vzduch nechtěl ať se cítil jakkoliv v tuhle chvíli chtěl zůstat s Auriel a pomoct ji z těch depresí. Sice je pravda, že teplota mu každou chvíli stoupala, ale to bylo teď vedlejší. Teď chtěl jen to, aby se Auriel cítila klidně a v pohodě.* Ne to je v pořádku chci tu být s tebou. *Dodal, ale tentokrát už měl trochu mžitky před očima.*

*Privrela oči keď ju pohladil opäť po vlasoch. Vždy mala rada keď ju matka či služobné česali, no toto bolo.. ešte lepšie. Pozrela sa mu do očí a na malý moment si myslela, že tou krásou narážal na ňu. V zapätí sa však na svojej domýšľavosti musela v duchu zasmiať. Nemohla však zabrániť svojim rukám ktoré sa zdvihli ku jeho krku - skoro akoby ho chcela objať, namiesto toho mu však dlane priložila na moment na čelo, líce, krk, hruď. *Cas ty celý horíš. *Trošku sa začervenala z omámenia - z jeho blízkosti, z jeho vône z jeho dotykov a razom si uvedomila prečo Etiketa takéto intímnosti nedovoľuje. Myseľ mala zatemnenú, namýšľala si, domýšľala si veci na ktoré by nemala ako ctnostná mladá dáma ani pomyslieť. Chvatne sa odtiahla.* Musíš si ľahnúť. *Len čo to povedala - zoskočila z postele a otvorila okno, potom šla k podnosu, vodou navlhčila handru a podala mu ju.* Mala by som zájsť po sestričku.. neviem ktorý lektvar ti mám dať. *Vyzerala trochu vyľakane. Nebála sa však len o neho ale aj o seba - to čo cítila keď ju držal... to bolo... nech to bolo čokoľvek také veci by nemala robiť.*

Castiel Morningstar:
*Když byla v té blízkosti Castiel jen ucítil tu její vůni. Jak začala zdvíhat ruce, tak ještě více zrudl, ale v tom ucítil ruku na čele, která ho docela i chladila. Ovšem nad tím on nepřemýšlel, on přemýšlel jen na tou vůní, kterou ještě před chvílí cítil. Možná to bylo tím jaké mu bylo horko nebo to možná bylo tím, že byl jak omámený z Auriel, ale jen tak pozoroval jak tam pobýhá.* To je v pohodě, neboj. Cítím se v pohodě. *Sice to tak znělo, ale spíše se tak nějak zakýmácel ve stejnou chvíli co mu podala hadr si ho jen Castiel vzal tak, aby tedy Auriel nemusela být naštvaná, ale jak začala v uvozovkách panikařit tam přišla sestřička, která to vše viděla a zrovna i nesla čaj další pro Auriel. Jak ovšem uviděla Castiela okamžitě k němu s čajem přiběhla a čaj položila opět na Aurielinu stranu stolečku. Mezitím vzala tmavou bylinku a pomalu a opatrně stáhla Castiela do postele a dala mu bylinku do úst. Castiel už musel být opravdu silně mimo, protože se ani nebránil. Asi deset vteřin na to usl.* Ještě není připravenej na to, aby se takhle dřel. *Pousmál se na Auriel.* A vy povinně vypít ten čaj. *Řekla takovým mateřským hlasem. Mezitím začala pomalu stlát postele naproti Castielovi a Auriel.* Jsem myslela, že jste pár. *Zasmála se docela lišácky. A podívala se na Auriel, ta jelikož si to asi nemyslela by se dal odhadnout její obličej.* Ou...takže..ou....on se ještě nepřiznal ? *Opět se tak nějak zasmála a přesla směrem k Auriel, kdy na ní mrkla a mrkla potom i na Case, kterej díky bylinkám spal.*

*Skôr než by stihla po sestričku zájsť sa otvorili dvere. Hoci sa jej uľavilo, keď sestrička Casa uložila do postele a dala mu bylinku, ktorú potreboval ... prišlo to Auri podozrivé. Zdalo sa totiž akoby tá žena vedela čo Casovi je ešte predtým než sa ho vôbec dotkla. Auriel mala silné podozrenie, že po celý čas načúvala za dverami, no nechcela ju uraziť a tak si túto domnienku nechala pre seba.* Ospravedlňujem sa... nevedela som ho zastaviť. *Odvetila previnilo keď ju trošku napomenula, že na toto nie je ešte dosť silný. Auri potom prešla ku tácke, vzala poslušne do ruky čaj a posadila sa na svoju posteľ. Zamyslene hľadela na Casa - no v tom ju vyrušila poznámka, ktorú sestrička utrúsila.* P-pár? *Začervenala sa .. hoci ich sestrička viac krát zastihla keď boli pri sebe bližšie než sa patrí.. no aj tak.. tá jej poznámka Auriel zahanbila.* "Chovám sa tak nevhodne? Ach, ani Veľká šestka by ma neochránila pred mojou matkou ak by jej niekto o mne a Castielovi povedal takúto klebetu. Môj život vo vyššej spoločnosti by skončil. Už nikdy by som sa nevydala." *Naprázdno preglgla vydesená svojimi myšlienkami a rozhodla sa to napraviť - ak to bolo vôbec možné.* Castiel je môj priateľ a ochranca, nič viac. *Vysvetlila rýchlo, no keď sa na ňu sestrička pozrela a povedala tie ďalšie slová - Auri už úplne horela tvár - aj uši.* To sa vám len zdalo, on .. nemal šťastné detstvo, nikdy na neho nebol nikto.. nikdy mu nikto neprejavoval láskavosť a - preto sa chová ku mne inak. No nieje v tom nič romantické, ako by vôbec mohlo byť? *Nervózne sa zasmiala nad tou absurdnosťou. Chcela povedať niečo v zmysle nech sa na nich pozrie, na to ako vyzerá Cas a ako ona. Cítila sa tak neskúsene, slabo a mlado.* Prepáčte ale určite sa vám len niečo zdalo. *Ako to Auri povedala trochu sa napila čaju a dúfala, že je tam nejaká bylinka na upokojenie - upokojiť sa totiž skutočne potrebovala.*